Poslední leden

Pololetním vysvědčením končí letošní leden. Mrazivý. Děsivý. Vnímám ho jen jako měsíc bolestný, měsíc samých ztrát. Nikdy jsem leden moc nemusela, ač si v něm připomínám datum svého narození. Nicméně býval to takový nevlídný start do dalšího období. Přijatelný. V poslední době mi ale leden pořád něco bere. Asi abych do dalšího roku nevstupovala příliš spokojená. Ani ten letošní se nevymykal. Jsem ráda, že končí. Ne snad, že by spolu s ním odešel ten smutek a bolesti, ale je tu mizivá naděje, že ty další měsíce nebudou tak lednově chladné a bezcitné. A aby bylo něco pozitivního, tak blahopřání vše k pololetnímu vysvědčení. A krásný dárek jsem dostala: kouzelného Amose:-)
                            

Beseda v Kbelích

Dnes jsem byla pozvána na besedu s dětmi ZŠ v Kbelích. Téma mělo zahrnoval kombinace učitelské práce s tou spisovatelskou. Cílová skupina žáci devátých tříd. V hlavní roli pak měla být moje poslední kniha, Doskočiště protektorát. Největším problémem se ukázala moje schopnost školu najít. Dle Murphyho zákonů mi totiž selhala navigace a najít v Kbelích školu nebylo zas tak snadné , jak se na první pohled zdá. Většina kolemjdoucích,které jsem oslovila, se tvářila, že ani neví nic o tom, že by zde nějaká taková instituce mohla existovat.Ale nakonec jsem dokroužila a v nenápadné uličce zdejší krásnou základní školu objevila. A pak už to šlo jako po másle. Zdejší deváťáci se ukázali jako milé a vnímavé publikum, hovořili jsme celou hodinu o knížkách, jejich vzniku, tisku, prodeji, o besedách, o Světu knihy, prostě fajn debata. A jestli to přinese i ten dodatek, že si někdo z nich nějakou i koupí, bude to moc fajn. Dnes jsme si ale jen povídali, a bylo to milé,inspirativní a nabíjející. Těším se na další setkávání se čtenáři:-)

Stokrát jezevčík

   Vlastně jediná četba, která mě nyní baví  ( a zároveň deptá). Jenže nejde jinak............Navíc, tahle knížka je vážně skvělá


                                                 

Rok Kohouta

V situaci, kdy se u nás vraždí drůbež a ptactvo ve velkém (což čím dál víc nechápu a nesouhlasím s tím) nastupuje svou vládu Ohnivý kohout. Paradoxy!Tedy v rámci čínského horoskopu, který je ale díky globalizaci již celosvětovým. Oslavy Kohouta totiž aktivně probíhají i u nás. Nevím, zda má smysl to nějak akcentovat. Od loňského roku Opice jsem si hodně slibovala, těšila se (sama jsem O(o)pice). Přinesl jen ztráty, smutek a zklamání. Jediným opičím pozitivem asi byla nová knížka. 

Tak dnes nevím, jak na Kohouta. Zda s nadějí či raději se skepsí. Asi se necháme překvapit, jako vždycky….

Prostě jen suché konstatování : dnes začal rok KohoutaJ
           

Až na dřeň

 Respektive na krev:-). První letošní návštěva transfuzní stanice byla na vyzvání, což je vždycky trochu zodpovědnější. Je jasné, že už o víkendu někdo konkrétní můj půllitřík dostane, a třeba mu i zachrání život. Celý odběr tím tak získává trochu jiné dimenze, já se cítím „důležitější“ a sestřičky mě vezmou přednostně, takže nemusím takřka vůbec čekat. Pátek bývá tradičně plnější, chodí mnohem víc lidí. A tentokrát to byli (asi je to ale jen náhoda) samí muži. Tedy muži a já! Vládla tam taková hrdinská náladaJ. Samozřejmě i milá atmosféra, ale ta je při odběrech na Karlově náměstí takřka vždy. 

Začátkem měsíce jsem lákala s sebou maturanty, zda by neměli chuť si vyzkoušet prvodárcovství. Již jednou jsme takto společně darovali, s úspěchem. Těm letošním se zatím nechce, ale není všem dnům konec. Navíc to celé nečekaně urychlilo samotné vyzvání, tak šlo o sólo akci. Doufám tedy, že život pacientův bude zachráněn. A víkend může započít.

Jaderná energie včera a dnes

Naše poslední téma Hovorů na první pohled inklinuje víc k fyzice než k historii, ale první zdání klame.
Paní Dana Drábová nás se svým neopakovatelným šarmem přesvědčila o opaku Šlo o setkání, na které se nezapomíná. Obohatila naše historická setkávání o nový úhel pohledu, přinesla výbušnější téma i motivy. Leč ti, kdo si stále myslí, že s historií to nemá nic společného, jsou pořád na omylu. Jaderné reaktory se táhnou dějinami od samého počátku, protože jejich tvůrcem není člověk, jak si asi sebevědomě myslíme, ale příroda sama. Takže naše včerejší jaderná přednáška byla doopravdy historická. A kdo nevěří, může si sám zjistit, že přírodní reaktor v Gabunu, starý tisíce let, skutečně existuje. Ale i další věci, které souvisí s uranem, mají historické jádro, které jsme včera štěpili velmi zajímavou a vzrušující debatou.  Nemohl tedy chybět exkurz do našeho Jáchymova, vysvětlení pojmu smolinec i seznámení s paní Curie Sklodowskou, jakožto i s dalšími velikány v oboru chemie či fyzika. Namátkou lze připomenut profesora Roentgena, jehož první snímek jsme dokonce mohli vidět, nebo vysvětlení pojmu „muže se sekyrou“J, který je dodnes zakódován v bezpečnostních jaderných systémech. Přestože jsme neopomněli jaderné výbuchy v Japonsku i ničivé katastrofy elektráren, závěr se nesl v pozitivním duchu klidného využití jaderné energie a pro mnohé i v překvapivém zjištění, že statisticky jsou jaderné elektrárny a jaderná energie vůbec (včetně oněch tolik propíraných jaderných úložišť) mnohem bezpečnější než dejme tomu elektrárny vodní či pohyb po našich dálnicích. Celou přednášku jsme zakončili debatou a poznáním, že paní Dana Drábová je vskutku skvělá.  Šlo o setkání s dámou, která nejen umí a ví, ale i je velmi milá, vstřícná a vtipná. Opravdu šlo o velký zážitek v rámci našich Hovorů.   A kdo si chce užít virtuální setkání, pak v neděli je GEN s paní Drábovou. Už od nás "opisuje" i Česká televize:-):-)

Za měsíc se na Hovorech těšíme na setkání s biskupem Václavem Malým.

A v květnu budou speciální Hovory na Světu knihy. Podrobnosti brzy. Coming soon

Odměna za práci

Doputovala k nám nabídka na besedu. S VIP osobností. Téma vcelku zajímavé, současná situace v Evropě a u nás. Děti by o to docela stály, já ostatně také. Cena za hodinovou přednášku se pohybovala kolem sedmi tisíc. Při rozpočtu částky na děti by je to jistě nezruinovalo, přesto mi ta cifra přišla nadsazená. Za hodinovou přednášku takové peníze neberou ani naši prestižní hosté v Hovorech. Pokusila jsem se v tomto duchu vést s protistranou dialog. Dostalo se mi docela nevstřícné reakce. Jde prý o standardní cenu, děti se totiž dozvědí plno zajímavostí a tím pádem bude pro ně přednáška cenná.

 To jistě ano, ale i tak jsem nehodlala cenu akceptovat, zdála se mi takřka nemorální. A  dnes jde přeci o systém poptávky a nabídky, tudíž jsem ve finále odmítla. 

Dozvěděla jsem se, že jsem divná, je přeci normální, aby děti něco takového zaplatily.  

Prostě dvojí úhel pohledu….

Skladatelka

Dneska je výročí narození hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové. Zemřela v pouhých 25 letech.Nebylo jí tedy vskutku vyměřeno mnoho času. Přesto toho stihla víc, než mnozí za celý život. Vždycky mě fascinuje, jak tito nadaní lidé,kteří odešli brzy, dokázali dokonale využít svůj čas. Jako by podvědomě tušili, že s ním nemohou plýtvat? Nevím, ale všimla jsem si toho již několikrát. Staré známé přísloví, že koho bůh miluje, umírá mladý, zde získává trochu jiné dimenze, ale celkově je to smutný příběh. A také mě často napadá,  co by tito lidé dokázali,kdyby tu byli déle? Třeba tato veskrze moderní hudební skladatelka, manželka Jiřího Muchy,by dnes byla všeobecně známá. I když ona vlastně už je, tak nevím. Nevím hudebně, lidsky by určitě život krásně užila, již v těch pětadvaceti to uměla. A tak ji dnes ráda připomínám, byla to velmi zajímavá umělkyně. Dnes by měla 102 let:-)

Retro

Retro proniklo i do školních škamen našeho gymnázia. Letí Rubikova kostka. Zejména hoši usilovně kroutí barevnými kostičkami, aby vytvořili jednolitě barevnou hmotu. Skládají fest, o přestávce i o hodině:-) Baví je to. 
Vyhrabala jsem naše staré hlavolamy. Ať zkusí i je. Když retro, tak se vším všudy:-)

Nebýt sám

To asi nechce nikdo. Paní Magda Váňová, kterou čtu velmi ráda, tuto úvahu rozvádí ve svém dalším románu, který nese tento název : Nebýt sám. Baví mě její knihy, ona umí psát velmi čtivě, vtáhne vás do děje, umí dokonale vykreslit postavy, jejich uvažování, osudy a všechny jejich životní peripetie. Často zpestřené dokonalými kuchařskými recepty, podle jejích knih se dá i skvěle vařit. A čtení je také namícháno z výborných ingrediencí. Hlavní postava je zde Konrád, který jako dítě ztratil oba rodiče při autonehodě a vychovávají ho příbuzní, strýc se zatrpklou tetou. Do života mu postupně vstupují tři osudové dívky, Dora, Ema  a Olivie. A Konrád si nese své trauma. Příběh jako hrom. Báječné čtení. Těší mě to. 
                          

Geodet

Aneb setkání s další zajímavou profesí. Jeden ochotný tatínek se uvolil odtajnit dětem zákulisí krásné práce geodeta a ve své přednášce dokonale propojil teorii s praxí. V první části hodiny se děti seznámily s tím, co všechno práce geodeta obnáší po teoretické stránce.  Vzhledem k tomu, že se  někteří studentíci tvářili, že o geodézii dosud nikdy v životě neslyšeli, bylo to tentokrát nejen poučné, ale doslova objevné!

Nu, a druhá část se proměnila v praktickou ukázku na mrazivém dvoře, kdy k našemu přednášejícímu přijel jeho sympatický kolega, a společnými silami dětem předvedli práci geodeta v praxi. Během ukázky si děti mohly práci samy vyzkoušet, prozkoumat všechny přístroje a osobně zaměřovat.  Školní dvorek a jeho okolí máme nyní dokonale přeměřenéJ.

Konec přednášky byl ve znamení dotazů, které oba pánové bravurně zodpověděli. Děti jejich obor opravdu zaujal.

Geodézie je tedy další profese, se kterou se naši kvartáni dokonale seznámili.

 Moc zajímavé setkání to bylo. Veliké poděkování pro ochotné rodiče, kteří jsou ochotni vystoupit před dětmi a přiblížit jim svět práce úplně jinak, než bych to dokázala já, jako teoretik. Pěkné to je.

Dějepisná olympiáda

Je letos o Marii Terezii. Asi i proto, že má letos výročí narození. Je to tři sta let,co se narodila. Oslavy takového kalibru, jako měl loni Karel, ji ale rozhodně nečekají. Tak ji alespoň byla zasvěcena dějepisná olympiáda. :-) 
Pro mě to znamenalo každoroční pravidelné a milé setkání v Domě dětí a mládeže v Praze osm, což je velmi inspirativní místo. Co všechno tady s dětmi dělají, divadlo, výtvarno, film, tance, sport... prostě na co si vzpomenete. Prohlížela jsem si jejich výtvarné artefakty, nádhera. 
A pak dějepisná olympiáda, ve které jsme sice letos nevyhráli, ale ani nijak strašně nepohořeli. Takový klasický průměr.No, průměr sice není to, co chceme,ale zase nemusí pršet, stačí, když jen kape:-). A já jsem vždycky za dobrovolné účastníky takovýchto soutěží moc ráda. A považuji si práce těch dětí, které se rozhodnou udělat něco navíc. Ve svém volnu. 
A tak jsme se v mrazivém lednovém dni zase všichni sešli, zasoutěžili si, rozdali ceny, sláva vítězům a čest poraženým, a šlo se domů. 
A jen tak mimochodem, víte třeba co je kurent? Či jak se dobově označovalo nevolnictví? Kdo vedl přestavbu pražského hradu? 
To jen jako malý košt:-), pro pobavení. Když má Marie ty narozeniny:-)

Když umře pejsek

 Nebo jiný zvířecí mazlíček, je to, jako když odejde člen rodiny. Jen moc smutnit se jaksi nehodí,okolí  k tomu totiž většinou přistupuje dost sarkasticky. Převážně se jedná o reakce: vždyť to byl jen pes, byl starý, muselas s tím počítat, už je mu dobře….a celá plejáda dalších zajímavých reakcí. Někteří se pohoršují nad termínem, že pes umřel, protože podle nich chcípl nebo pošel….

   Nu, a do toho všeho je třeba tvářit se nějak společensky přijatelně, protože slzy jsou nevhodné, dovolenou si vzít také nelze, a mluvit o tom v prostředí, kde každý vytáhne svoji vlastní tragédii, která je mnohem větší než ta vaše, je také dost obtížné.

   A tak je třeba se s tím nějak poprat. Vyhýbat se setkáním s ostatními pejsky, protože to bolí.  Prohlížením fotek.  A že jich se Zachariášem v hlavní roli je…

 Někteří situaci řeší pořízením nového mazlíčka, lépe se tak ten smutek snáší.  Já se zatím bojím. Stýská se mi po Zachariášovi.  Hodně.

Byl první.  Prožili jsme spolu skoro patnáct let a to už je kus života. Vtáhl mě do světa pejskařů, a také do svého vlastního osobitého světa, protože on byl jezevčík se vším všudy. Svůj, krásný,  osobitý , paličatý, pánovitý, roztomilý, geniální… Donutil mě k pravidelnému pohybu. Naučil mě trpělivosti a laskavosti. Toleranci i nadhledu.  

Prožili jsme spolu plno dobrodružství, patřili jsme k sobě. Našla jsem u něho bezpodmínečnou lásku, obětavost, trpělivost, věrnost, útěchu, radost.

  Pořád ho vidím, slyším jeho ťapkání po parketách, pochrupování, jeho radostný štěkot, že se zase jde ven. Pořád mu drbu bříško, i když už jen do prázdna. Do hodně smutného prázdna.

A nejradši bych se vypravila zaDuhový most, což je taková krásná romantická útěcha pro ty, co zažili a vědí. Jenže v reálu to musím nějak pragmaticky vstřebat. Ale je mi smutno, Zachariáš mi prostě strašně moc chybí. ...

Hovory

první v novém roce se mílovými kroky blíží. Těšíte se stejně jako my? Srdečně zveme všechny stávající i nové hosty:-)

Koncert

Kostel svatého Martina ve zdi je sám o sobě magické místo. Když je navíc prozvučen krásnou hudbou, je kulturní zážitek umocněn na druhou. Umocňovali jsme na kraji minulého týdne, šlo vlastně o koncert Tříkrálový, tedy takovou rozlučku s Vánoci. A rozlučku nadmíru vydařenou. Krásné to bylo:-). Jde opravdu o kouzelnou atmosféru: zimní podvečer, sníh, Staré Město, svatý Martin ve zdi, zpěv, varhany...paráda.

Celník

Celník Rousseau se vystavoval v paláci Kinských pod názvem Ztracený ráj celý podzim. A jako již tradičně, návštěva na poslední chvíli. Člověk si pořád myslí, že mu to nikam neuteče a ejhle, je po výstavě. Celníka jsme tedy stihli za pět minut dvanáct. Dnes už v NG není, odstěhoval se. A navíc to nebyl celník, jak všichni tvrdošíjně opakují, al nějaký úředník. Ovšem celník se již natolik vžilo, že je to bráno jako fakt. Zde navíc (logicky) nebyl sám, ale spolu s plejádou dalších umělců, takže Celník Rousseau byl hlavně jako lákadlo pro návštěvníky. A asi velké, protože lidu bylo nepočítaně. I přes to,že týden před koncem byla otevírací doba galerie protažena až do osmi večer. Aby si lidé užili. No, my jsme si vskutku užili. Krásná výstava to byla:-) 

Z pohledu jezevčíka

 
jen si tak smutně čtu....

                                                       

Nejde to jinak?

Nedávno plnila zpravodajství ptačí chřipka. A s ní následná likvidace chovů. Nejsem žádný odborník na infekční choroby, notabene zvířecí, ale zdá se mi to celé nějak zvrácené. Místo léčení vraždění. A ve velkém. Přitom volně žijící ptactvo, které je také jistě přenašečem, podobná genocida nečeká. Ne, že bych jim ji přála, naopak. Přemýšlím, zda by se celá věc nedala řešit nějak jinak, s trochu větším citem. Jistě jsou zabíjeny i zdravé kusy, jsem přesvědčena, že by se nějaký způsob, trochu víc normálnější, jistě našel. Tohle mi prostě přijde divné a vlastně i tak trochu přes čáru. Kdyby šlo o moje slepice, asi bych je nedala. Pravda, v situaci, kdy žádné nevlastním, je to takové takřka zbytečné gesto, ale stejně je to divné.Copak to opravdu nejde jinak?  Nebo je to možná divné jen mně, ale myslím si, že takhle se chřipka prostě neléčí!

Ztroskotanci a samozvanci

Již je to čtyřicet let, (včera), co Rudé právo takto označilo signatáře Charty 77. Ve snaze je dehonestovat a nedopustit,aby se text dostal mezi širokou veřejnost. Nedostal, to se jim povedlo. Stejně jako svolání anticharty, kterou podepsalo sedm tisíc lidí. Nepovedlo se jim ale chartisty umlčet.Charta  přežila až do Listopadu, což je obdivuhodné, protože pod ní bylo podpisů mnohem méně, sotva dva tisíce. I tak vydržela. Nedávno jsem si ten text pořádně přečetla. Vlastně prvně slovo od slova. Celkem mě šokovalo, že některé odstavce by se v klidu daly napasovat na dnešní dobu. A pak, že neztrácíme svobodu. Jen se to nějak neřeší,máme chléb a hry, tak proč také:-(

Už nejsem

               aktivní pejskařka. Zachariáš umřel.

                                    

Před hlavní samopalu

Záběry z blízkovýchodních zemích, kde nosit samopal bylo stejně běžné jako u nás kabelku, mi vždycky přišly jako děsivé. Vždycky jsem přemítala, jak se v takovém prostředí dá normálně žít. Ti, co tyto „horké“ lokality navštívili, mi s úsměvem vysvětlovali,že si člověk zvykne. Jde do cukrárny, tam sedí voják, vedle na židličce se válí jeho kvér úplně stejně, jako u nás se povaluje něčí batoh. No, to určitě, myslela jsi si vždycky,  protože dobrovolnou návštěvu těchto zemí jsem nikdy moc nechápala ( ostatně,nechápu ji ani dnes, ale to je zjevně otázka priorit). Navíc byla vždycky jejich průpovídka doprovázena konstatováním, že jde o země velmi vyspělé. Nu, a nyní je to i tady. Život pod hlavní samopalu. Jdete městem a kolem se procházejí po zuby ozbrojení vojáci. Fakt je, že je moc nevnímáme, už patří ke koloritu města. Asi jsme si tedy zvykli. Smutný příběh. Zda to ale znamená výše zmiňovanou vyspělost, o tom velmi silně pochybuji. Leč jde o naprosto aktivní realitu, vedeme běžný život za dohledu hlavní samopalů. Vnímám to jako poměrně děsivé poselství současnosti, ale to je asi tak jediné, co s tím mohu dělat. I přesto, že je naprosto jasné, že pokud k něčemu dojde ( viz Berlín, Paříž,Londýn, Madrid,) pak jsou stejně tito ozbrojení vlci k ničemu, patrně činu nezabrání, lid neochrání. Ale jsou tady a musíme s nimi žít. Zvykejme si. 

Medaile

Tak si tak přemýšlím, jakou asi hodnotu má medaile pro sportovce, když ji dostane osm let po závodě. Protože se zjistí, že někdo dopoval, jemu medaili vezmou, ostatní postoupí o stupínek či dva výše a ejhle, je tu najednou medaile po osmi letech. Nebo po čtyřech, to už je jedno. Je toho najednou jako by se pytel roztrhl. Vypadá to, alespoň pro nás laiky, že ve vrcholovém sportu to prostě bez dopingu nejde. Že principem je vlastně jen to, jak rychle vás odhalí. A tak se stane, že najednou dostanete medaili za závody z olympiády v Číně. Co teď? Krom toho, že se přepíší tabulky a statistiky. Má se daný jedinec divoce radovat, že má medaili nebo truchlit, že přišel o tu bezprostřední radost hned po závodě, o ceremoniály, oslavy a emoce? Těžko říci, zaujalo mě to hlavně proto, že podobných události přibývá a mnozí aktivní závodníci z olympiády v Pekingu už třeba ani nezávodí.  A mě, naprosto laicky, zajímají jejich pocity. A docela pragmaticky si také říkám, kam to ten dnešní sport spěje, když je doping stále na pořadu dne? Těžko říci, snad jen glosovat slovy Vlasty Buriana:“ Dajli medaili, nedajli medaili….

U Fišera

Knihkupectví Fišer končí. Tedy už skončilo, o Vánocích.Stěhuje se z Kaprovy do Rybné, což je krásná slovní hříčka s češtinou. Leč je to asi jen důsledek nechtěného.  Je to smutný konec, nejen kvůli Vrchní, prchni. Knihkupectví Fišer byla prostě klasika, tam vždycky měli všechno, šlo se tam na jistotu. Krom toho tam byla skvělá atmosféra, alespoň my knihomolové to tak vždycky cítili. A nyní je konec. Neznám zákulisí, vše jen skrze média. A z toho na mě čiší, jak jinak, peníze. Šlo o nájem. A to si nemyslím, že tam knihkupectví bylo za symbolickou korunu. Prostě dnešní majitelé nemovitostí většinou neví, kdy mají dost.  K čemu pak nějaká tradice, když se najde někdo, kdo nabídne víc? Současní velkomajitelé domů většinou svůj majetek získali, získali nějakým dědictvím či respektive asi restitucí. Nemuseli se starat, nenašli si vztah. Najednou do klína spadl takový majetek, tak jediným cílem je získat z toho co nejvíc. Bez ohledu na ty kolem. Jistě, jsou i výjimky, ale ty asi jen potvrzují pravidlo. Zda je i toto případ knihkupectví Fišer, nevím. Ale působí to na mě tak. Každopádně alespoň díky za možnost reexistence v Rybné. Ale i tak, tradice skončila a je třeba začít novou. Snad i stejně kvalitní, stejně slavnou, ale prostě jinou.

Lucemburkům v patách

Tisíce kilometrů napříč Evropou.Stovky navštívených měst a míst. To vše údajně absolvoval autor této knihy, aby mohl vytvořit tento dokumentární svazek. Začala jsem pozvolna číst a zdá se, že jde o zajímavé putování. Taková reminiscence loňského lucemburského roku. Čtivá. Těším se. Může to být i inspirace pro letošní cestování:-)
            

Čistota ovzduší

Není jistě nic moc. Zejména v době inverze se jít projít třeba po Ostravě nebo pražskými Vysočanami  není vskutku nic moc. A lépe na tom není ani venkov, který by měl být oázou zdravého vzduchu. Není. Zejména v zimě, kdy se topí a malebná údolí českých vesnic jsou zahalena štiplavým dýmem. I ti, kteří kdysi dávno skočili na vládní sliby a pořídili si elektrické vytápění, už dávno zase topí pevnými palivy, jelikož by jinak skončili zu grunt. A do toho neřídící stát, který se nyní rozhodl lidem nakukovat do kotelen (tady to ale začíná) a osobuje si právo pokutovat špatné kotle. Mně se ale spíš zdá, že jde jen o další způsob, jak dostal lidem peníze z kapsy. Tedy těm, co dodržují pravidla, snaží se, netopí pet lahvemi apod. Protože ti, co tak činí, stejně nikdy žádnou pokutu nezaplatí, takže ve finále jde zase o bič na ty poctivější. Zaujalo mě, že ani nový kotel nemá výjimku. Takže vám nainstalují za poměrně dost peněz nový kotel, ale stejně ještě musíte shánět revizního technika, který vám následně za dva tisíce vytvoří elaborát, že ten kotel je vskutku v pořádku. A za dva roky znovu. Nyní jsme právě v době, kdy kontroloři vyráží na lov. Pečlivě číhali, aby mohli vyrazit a dolovat z lidí další peníze. No, je to celé zahalené do dobré věci, aby se zlepšilo ovzduší, ale to byly vládní sliby ohledně elektrifikace také. A jak to dopadlo. Ve finále tak, že pod hlavičkou ministerstva vznikla aplikace, díky které lze udávat své špatně topící sousedy. No, nevím, zda je to ta cesta, kudy jsme chtěli jít????

Tři králové

a definitivní konec letošních Vánoc. Prahou bloumal velbloud a s ním trojice králů. Měli to letos dost mrazivé. Mně v té souvislosti napadli i jiní, tzv. "tři králové", Balabán, Mašín, Morávek, tedy tři hrdinové, kteří vedli odboj proti nacistické okupaci se zbraní v ruce. Ti si určitě zaslouží připomínku. A když už se nořím do historie, tak dnes je ten den,tedy výroční den, čtyřicet let tomu nazád:-), kdy na světlo boží vyjela Charta 77. Ovšem text skončil jen v několika málo schránkách, zbytek zabavila STB. Chystám besedu s chartisty, takže to bude historicky nabitý začátek roku. Přislíbil pan Václav Malý, tak se moc těšíme. A jako tečka jedno osobní historické výročí:-), babička by dnes měla sto jedenáct let. To je takřka k neuvěření. 
P.S. A královnou je bezesporu Gábina Koukalová:-)

Komunisti

Komunisté je spisovný termín, komunisti hanlivý. Jednoduchá jazyková poučka, která zjevně v současnosti dávno ztratila smysl. Všude samí komunisti. Židi. Optimisti. Aktivisti.Idealisti. Lidi.....Jazyková rozvolněnost totiž vede k tomu, že spisovně se takřka nemluví a termín komunisti je vnímán nikoliv jako hanlivý, nebo alespoň nespisovný, ale jako běžné výrazivo. Stejně tak židi a židé, lidi a lidé a desítky dalších výrazů. 

Zaujalo mě to ve velkém ve veřejnoprávním zpravodajství během svátků, kdy přeci jen televize hraje poněkud častěji. Na pohádky se už nedíváme, jelikož není na jaké a inflace pohádkového vysílání vede k tomu, že k pohádkám máme spíš averzi, než aby nás těšily, neřku-li zajímaly. 

Běží zpravodajství. A to se jen hemží nespisovnou veřejnoprávní češtinou. Dost hrůza tedy, pokud se na to zaměříte. 

Ale zase na druhé straně, nic nového pod sluncem, takže nemá cenu se rozčilovat. Také se nerozčiluji, jen konstatuji. Jsou to přeci také jenom lidiJ

Česká spořitelna

Je jistě stálicí českého finančního trhu. Solidní bankovní dům. 

Jistě, asi ano. Také si na tom buduje svou image. Nechci nijak zpochybňovat její solidnost, spíš se zamyslet nad jejím vztahem ke svým klientům. Ten totiž už tak solidní nebude. Ostatně, on většinou ten, kdo má své jisté, se přestává snažit a do jeho chování stále více pronikají prvky nadřazenosti, arogance a přezíravosti. A to ani nechci kritizovat jejich stále se zvyšující poplatky a snižující se úroky, které jsou pravidelně provázeny takovým neosobním dopisem. Začíná nacyklostylovanou frází, jak si zákazníka váží, pokračuje záplavou čísel a končí sdělením, že bohužel vše musí: zdražit, snížit, zrušit! Nu, zda toto je úcta ke klientovi, tak nevím. Mě ale zaujalo jiné temné místo v její propagované solidnosti, a tím je rušení poboček. Prostě najednou pobočka není a vše se soustřeďuje v jakési centrále. Kliente, přijeď si za námi. Je to nepříjemné a nepraktické v Praze, mám vlastní zkušenost z Letné, kde pobočka náhle zmizela. Dům, ve kterém byla, chátrá, je prázdný a za svými penězi musíte cestovat dál. Pravda, zde je to jen dvě zastávky tramvají, takže vlastně skoro nic (byť život to i tak komplikuje), ale když se něco podobného děje na venkově, kde pak za další pobočkou musíte autobusem dvacet kilometrů, je to najednou jiná káva. A to ještě autobusem, který jede dvakrát denně, není rozhodně nijak laciný, takže komplikace narůstají. Jistě, lze jet autem, bez kterého na vsi takže nelze existovat, ale i tak… Prostě mě to vede ke konstatování, že svých drobných střadatelů si zas tak moc neváží, jak hlasitě proklamuje…

Jdeme na to

začal už i pracovní školní rok. Za sněhového poprašku, který děti ještě víc láká ven, začal letošní školní leden,který si jako vždy nese přívlastek zběsilý. Samá písemka, opakování,zkoušení, známkování, opravování a nakonec vysvědčení. Mnozí se preventivně hroutí předem ( děti i učitelé:-)). První den ve škole po jakýchkoliv prázdninách je opravdu hodně zahřívací, děti jsou duchem na vánočních prázdninách,potřebují si sdělit vše zásadní, co za tu dobu prožily a nějaké učení je vskutku obtěžuje. A popravdě řečeno, učitelé to většinou mají hodně podobně, jen to asi nedávají tak okatě najevo. A letos ještě trochu sněhu, na který děti při hodinách zasněně hleděly a o přestávkách na něm divoce řádily. A to máme v Praze opravdu jen poprašek. I ten stačí. Vlastně i  díky jemu jsme vstoupili do nového roku dost vesele:).Uvidíme, jak se budeme cítit koncem ledna.

Den navíc

...život se vrací do pracovních kolejí. Školní autobusy ale vyjedou až zítra. Vychutnávám tedy den volna navíc, pěkné to je. Trochu mi to sice zkazil střet s úřednickou mašinérií, ale nehodlám se vzdát byrokratickému ataku hned první den a kazit si tak novoroční náladu. Je to jen potvrzení toho, že střet s úředníky kdysi trefně pojmenoval už Werich, tudíž opakovat se nemá smysl. Prostě je to pravda. Ale jinak, zima jako víno, sníh, mráz, sáňkování, příjemný volný den....

Rok 2017

je tady......