Reformátoři a kritici školství sázejí na špatnou kartu, když
tvrdí, že zaostalost našeho školství je dána neflexibilními kantory, kteří jsou
zastaralí, neflexibilní a v podstatě jsou klasickými nepřáteli lidstva.
Měli by se spíš zaměřit na rodiče. Protože tam je jádro pudla.
Proto by bylo na místě, kdyby se reforma školství spojila
s nějakou rodičovskou skupinou a vedl se dialog s rodičovskou
veřejností. Ono se to samozřejmě ví, ale moc se to nezdůrazňuje, a totiž, že
každý, kdo prošel základní školou, se cítí být povolán školství rozumět a hodlá
to patřičně dát najevo. Tedy každý (nebo minimálně každý druhý rodič) by byl
skvělý adept na školskou reformu.
Ve skutečnosti jde v onom našem nekonečném reformním
školském pokusu spíš o úkol pro nadšence než pro stávající odborné týmy, které
většinou školní dítě viděly jen v nějaké odborné studii a
k praktickým věcem běžné školní výuky mají asi tak daleko, jako je od
jedničky z fyziky k Nobelově ceně.
Málokdo ale ve své potencionální reformě kalkuluje
s přístupem rodičů, kteří chtějí školní výsledky svých dětí jasné a
přehledné, nejlépe ve velmi podobném tvaru, jako mívali kdysi oni. Kam na ně
s nějakým slovním hodnocením. To je jedna skupina.
Druhá chce mít naopak
všechno alternativní, nejlépe úplně jinak, než měli kdysi oni, protože oni
v té škole kdysi úpěli a jejich děti se nyní musí školou bavit. Kam na ně s nějakými známkami.
Další skupinka jde
ještě dál, ta odmítá, aby jejich děti byly zatěžovány nějakými povinnostmi,
takže vyžadují alternativu alternativy, tedy nejlépe chodit do školy jen ve
chvílích, kdy se jim třeba chce. Kam na ně s nějakým slovním hodnocením či
známkami. Prostě jen to, co ty děti chtějí.
Jiní zase chtějí jen samé jedničky nebo naopak, držte je
pěkně zkrátka.
Další si je raději učí sami doma a někteří zase vnímají
školu jako odložiště a k nějakému dialogu moc vstřícní nejsou.
A všechny tyto
skupiny mají absolvovat nějakou povinnou školní docházku, o které není jasné
ani to, proč je vlastně povinná, natož to, co by si ty děti měly do života
odnést. Vědomosti? Schopnosti? Sociální návyky? Kamarádské vazby? Počítačovou
gramotnost? Finanční gramotnost? Čtenářskou gramotnost?
Vlastně nechápu, proč se rodičovským vlivem na výuku nikdo
pořádně nezabývá. Pokud vím, různí reformátoři pořád rozpitvávají osnovy a
prapodivné rámcově vzdělávací plány, ale ještě nikdy jsem neslyšela, že by se
vedla odborná diskuse s rodičovskou veřejností na téma, co vlastně od té
školy chce?
Možná je problém v tom, že to neví ani sami
reformátoři. Připouštím, že jasně definovat výsledek školního vzdělávání je
dost obtížné, ale stejně tak je obtížné sladit tolik různých představ a vizí do
jednoho smysluplného balíčku.
Samozřejmě nechci tvrdit, že má existovat jen jedna jediná
verze, naopak, různorodost je žádoucí a přínosná, ale mělo by se vědět, kam to
všechno směřuje a jaký má být společný základ. Kdyby někdo jasně definoval profil
patnáctiletého absolventa, seznámil s tím rodičovskou veřejnost, která by
tak získala pocit, že se s ní ve vzdělávacím procesu počítá, možná by se
předešlo mnoha konfliktům. Nevím ale,
jak v takovém případě přistupovat k té části rodičovstva, které je
vzdělávací cíl takřka ukradený, ale za hlavní považuje hlídací roli školy. Tedy
odložit dítě v šest do družiny a v šest večer si ho jako posledního
vyzvednout. ..
Za mimořádný problém by se pak musela považovat ještě další
skupina, totiž ti, co o školu nestojí vůbec, ale ty jsem v podstatě do své
dnešní množiny nezahrnula.
Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, najít nějaký reálný
konsenzus se mi nedaří. Pravda, odborníci dnes existují takřka na vše, jen na
smysluplný vztah rodičů ke vzdělání svých potomků nic certifikovaného
neexistuje. Většina lidí chce pro své děti dobré vzdělání. Co to ale znamená a
jak toho docílit už tak jasné není. Ale vzhledem k tomu, že každý si je
vědom své vlastní pravdy, velmi těžko se s tím v reálném školním
životě pracuje.
Nepředpokládám ani, že svým meditováním dojdu
k nějakému smysluplnému výsledku. K zamyšlení mě vedla náhodně
vyslechnutá diskuse maminek před KFC, kde vehementně debatovaly o školách svých
dětí a moc laskavosti a vstřícnosti tam nebylo. Zjevně se jejich představy
nesetkaly s tamějším výukovým plánem.
Dnes sice mají ještě možnost výběru (kdo ví, co bude za pár let, když už
nyní mílovými kroky směřujeme zpět k jakési uniformitě), ale ony o to
zjevně nestály. Vždyť je to jen škola, ukončily svoji debatu a zamířily se
svými rozvernými potomky do útrob KFC. Takže jsem jejich další úvahy neslyšela,
ale zase mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak vlastně dělat reformu
školství , když ti, kterých se to primárně týká, v tom vlastně sami nemají
jasno. Nu, deset školních měsíců před námi, třeba se něco vykrystalizuje.
Uvidíme. Ale ve finále, co si s tím dělat hlavu, je to jenom škola:-)
Tak jsem si tento týden uvědomila,ze jsem za svůj život zažila dvacet dva ministrů školství. Dva do svých osmnáctin,dvacet v demokracii. Spoustu z nich si vůbec nepamatuju,asi nazavedli žádnou úžasnou reformu,neprinesli do škol ani počítače ani dumy ani tablety... Když to tak zpětně hodnotím,docela ráda bych zase zpátky na start. Na začátek devadesátek. Učitel měl pořád ještě celkem autoritu a respekt, rodiče si uvědomovali význam vzdělání v otevřeném světě a to prvotní nebyly papíry a peníze. No a hlavně rodiči byli lidé,s nimiž si dal někdo práci a vychoval je,minimálně k základům slušnosti. A to mohli předávat dál... ve škole bylo na čem stavět. Nechci brečet nad dobami dávno minulými,ale mám za sebou teprve dva měsíce školního roku a jsem na prvním stupni vyšťavená z toho, co elementárních věcí rok od roku víc a víc děti přicházející z MŠ nedávají... Ivča
OdpovědětVymazat