Neviditelný pes

Neviditelný pes Ondřeje Neffa je internetové médium s velkou tradicí a skvělou pověstí. Alespoň já to tak vnímám. Proto také ve mně poměrně radostně zarezonovalo zjištění ( které ke mně doputovalo přes FB od mé milé čtenářky Majky),že na Neviditelném psu píší o mé knize. Recenzi. Uf. To je vždycky velké napětí, ale odhodlala jsem se, recenzi přečetla. Zdála se milá, byť jsem se nemohla ubránit dojmu,že víc šlo o text autorův než můj. Nicméně, na konci se zmínka o knize vyskytla, zdála se laskavá a tedy mi vlastně udělala radost. Následně se tam rozpoutala divoká diskuse, která mě nejdřív vyděsila. Opět jsem si myslela, že se diskutuje o knize. Asi jsem ale moc sebestředná, diskutovalo se o parašutistech a odboji obecně. A diskutovalo se tak, jak je v dnešní době dobrým zvykem, totiž každý hájil jen ten svůj názor, neposlouchal ( tady asi spíš nečetl) názory jiných, protože jediný správný názor je ten jeho. To je ostatně současný model veřejné diskuse, ať už hradní či podhradní, hledat nějaké východisko nebo v něčem trochu nechce nikdo. Debata to byla chvíli vášnivá, ale jelikož neí nic staršího než včerejší noviny, brzy zájem vyšuměl a už se nedebatuje. Mě jen tak (asi sebestředně:-)) napadá, že by taková diskusní vášeň ve finále třeba mohla vést k tomu, že si nějaký ten debatér knihu koupí. Aby měl argumenty na příště. Jedno, zda pozitivní či negativní, protože obé je pro knihu dobrá reklama ( prý). Alespoň můj pan nakladatel tak praví.

http://neviditelnypes.lidovky.cz/kniha-doskociste-protektorat-dk0-/p_spolecnost.aspx?c=A161022_200743_p_spolecnost_wag


                                           A ještě dvakrát viditelný pes:-). Podzimní:-)

Balabán

Přesněji řečeno Podplukovník Josef Balabán s podtitulem Život a smrt velitele legendární odbojové skupiny Tři králové.
To je celý název knihy Petra Koury, takže by se dalo říci, že jde nejen o četbu, ale i o přípravu na listopadové Hovory, do kterých dorazí právě pan Petr Koura. Ale tam půjde víc o muziku,konkrétně o jazz a vztah obou totalit k tomuto druhu hudby. V této knize jde o Tři krále a konkrétně právě o Josefa Balabána. Čte se dobře, příběh pana podplukovníka je zajímavý, stejně jako styl, který je biografie psána.Takže my, co máme pro válečné příběhy slabost, si tady rozhodně přijdeme na své. 
                                                         

Nej

Pořád jste někde nejmladší. Začíná to v pradávnu, kdy začínáte jako mládě někam jezdit, ať už na tábory, nebo na školení či semináře. Začínáte jako benjamínek, což je poměrně dlouhá etapa, která se plynule přenese do fáze, kdy patříte mezi ty nejmladší, mladší a mladé. Pak skončí fáze nejmladší, ale pořád jste mladší a mladý a ještě se, byť už jen občas, stane, že jste někde zase ještě nejmladší. Pak se tato varianta přestane vyskytovat, ale jste ještě chvíli mladí, pak mladší a poté se to začíná míchat z opačného konce. Někdy jste už mezi těmi staršími, pak jen starší a pak nevyhnutelně přijde ten den, kdy jste prvně někde úplně nejstarší. A to je docela životní zlom, který není úplně snadné vstřebat. Člověk si musí zvyknout, adaptovat se na úplně jiný pocit a jinou situaci. A když to zvládne, už to jde, protože jiná živoucí  kategorie než nejstarší není. Ale je to docela drsný, sžít se.....

Stoleté výročí se blíží

Dnešní volný pátek je oslavou republiky, která již dávno neexistuje. Přesto se k ní stále odvoláváme, odkazujeme, vracíme. Letos ještě asi relativně v klidu, byť některá ( takřka všechna) prezidentská rozhodnutí obecně moc na klidu nepřidávají. Ale za dva roky, to bude jízda. Dnes je spíš zajímavé si uvědomit, že před sto lety ještě žil starý Procházka, tedy císař František Josef, byla válka a o republice se mluvilo jen šeptem....
 A sto let uteklo, jako voda, a všechno je jinak....
Jen volný pátek zůstává-:)
A jelikož je zavřeno v obchodech, tak třeba v naší Bille to včera vypadalo, jako kdyby nyní měl vypuknout hladomor.... Tak uvidíme,jak to volno bez nákupů přežijeme:-)

Prázdninově

Podzimní prázdniny s sebou přinášejí trochu relax, trochu zbrždění ve škole, hodně podzimní počasí a hodně, hodně kontroverzní státní svátek, kdy se státní vyznamenání ocitají v úplně odlišném světle, než kdo kdy zamýšlel. Z hlediska kantora je stále těžší učit děti o úctě k hlavě národa, k symbolům, vztahu k tradicím, k čestnosti a mravnosti, když vidí toto v přímém přenosu. Ještě, že jsou ty prázdniny a děti školou povinné sledují vlastní média, která tuto nehezkou kauzu kolem státních vyznamenání patrně nijak neřeší. Ale ostuda je to kardinální. 
A možná nejen ostuda, ale návrat starých časů? Takřka halloweenská hororová vize na konci letošního října....

Co dýně?

Množí se u Vás doma dýně a další rekvizity, aby mohl vypuknut Halloween? Dlabete nebo dlabete na celý tento rej? U nás doma tedy spíš ta druhá varianta, byť nějaká dýnička se také najde. Ale spíš se kupí svíčky na následující týden a Dušičky a Svátek zemřelých, chystáme se na procházku po hrobech a mezi hroby. Ale letos prvně trochu nasáváme i tu hallowesnkou náladu, zkoušíme zkusit i něco nového. Nového pro nás, protože jinak je u nás Halloween asi už zabydlený. A k tomu všemu stále pracuji na propagaci nové knihy, tak se s hallowenskými radovánkami asi svezeme. Je to přeci pěkné, přečíst si na Halloween novou knihu.....I u světla z vydlabaných dýní se dá trochu číst. 

Ohlédnutí za Otcem vlasti

„To máme z doby Otce vlasti,“ říká se nyní často. Z médií, která si narozeninovou párty velkého Lucemburka vzala za svou, bylo během léta  podobné postřehy slyšet minimálně jednou denně. Jak se léto vrcholilo , oslavných ód logicky přibývalo. Karlovým odkazem se myslí stavební památky, univerzita, vlastní životopis, láska k vlasti či k ženám. A v kostce šlo o všechny letní turistické hry na středověk:-)

Často se připomíná jeho duchovní odkaz, nadšené sběratelství či umění plést košíky. To všechno bylo za blahé doby otce vlasti, konstatuje se takřka u všech dnešních kulturně vzdělávacích aktivit. Nemám nic proti, také jsme se „svezly“ na vlně Karlovy popularity v rámci našich Hovorů i školní slavnosti na konci roku.
S rostoucím počtem připomínaných Karlových aktivit mě ale napadá, jak se asi žilo lidem v jeho době. Myslím tím třeba jedince, kteří vyznávají ticho a klid. Vždyť se pořád kolem jen stavělo. Pravda, chyběly dnešní všudypřítomné sbíječky, ale žádná oáza ticha to zjevně být nemohla. Tahle myšlenka mě zaměstnává zejména poté, co jsem si všimla, jak moc se nyní třeba staví na Letné . První, co mě napadlo, že se asi zdejší majitelé snaží o lepší kvalitu zdejšího bydlení. Poté jsem zaregistrovala, že řada domů je rozbouraná permanentně, dlouhé týdny a měsíce. Mohou ti lidé v takových objektech normálně žít? A neměli to lidé doby Karlovy podobné?

Popravdě řečeno, moc velkou glorifikaci bych podobným aktivitám nedopřávala. Jak k tomu přijdou ti, jež musí v prachu a hluku žít a jichž se nikdo neptal? Pravda, všichni se dnes ohánějí mantrou nějakého nočního klidu, který ale ve většině případů stejně nedodržují. A ostatně, když přijdete po noční a vedle se sbíjí, abyste snad šel raději znovu do práce. V době Otce vlasti tomu muselo být podobně, snad jen ty zvuky byly jiné. Ale klasický rámus, prach a nepohodlí byly určitě totožné. A úniku nebylo.

Časem jsem dospěla k názoru, že by se někteří měli za svou horlivou stavební činnost spíš omluvit a přemýšlet o nějaké kompenzaci.

Přitom by mnohdy stačilo málo. Dodržovat nějaká pravidla, nehlučet navzdory všem a všude. Jenomže s pravidly je často velká potíž. Není, kdo by je dodržoval. A rámec nastavuje ten, kdo platí.
 I Otec vlasti si v tomto směru dělal, co chtěl. Pomyšlení, že by ale všechno platil ze své kapsy, je docela úsměvné. Vše zaplatili ti, co pak neměli ani náznak práv ohledně svého vlastního komfortu v podobě nějakého ticha a klidu.

Řekla bych, že v tomto velkého panovníka mnozí dobře následují. Způsobů, jak vyprat špinavé peníze či podojit fondy Evropské unie nabízí stavební boom nepřeberné množství. Například rekonstrukce, zateplení, poté znovu rozbít dům za účelem nových oken, nových rozvodů elektřiny nebo vodního potrubí. Kdyby se všechny věci udělaly najednou, zmizela by skvělá záminka pro další „praní“ či dotaci. Život v nově vznikajícím Novém Městě v době Otce vlasti tedy opravdu nebyly žádné slasti, ale spíš pořádné strasti. Podobně, jako tomu vidím v poslední době na Letné. Dovedu si živě představit středověké budovatelské peklo, které si poddaní navíc sami zaplatili, protože císař stavěl z jejich peněz. Pokud by ale nevytrvali a ty hrůzy nepřežili, neměli bychom dnes ona krásná pražská panoramata, to je nezpochybnitelná věc. Vědět to tehdejší obyvatelé, jistě by se radovali. Kdyby ale mohli putovat časem a viděli, jak se jejich stavební očistec přeměnil v současné turistické peklo, nevím, zda by ze své oběti měli skutečnou radost. Proto se také těžko pozná, jaké budování má smysl a jaké ne. Určitě většina lidí Karla za jeho stavební činnost obdivuje. Já lituji ty, kteří tehdy v tom permanentním hluku a prachu museli dlouhá léta žít. Přesto, že jsem na všechny finální výdobytky doby Karlovy náležitě pyšná. Asi jsem tam musela žít v minulém životě, napadá mě. A reinkarnací se dostat do dnešní doby s absolutní nenávistí vůči aroganci stavebního hluku a prachu. To asi tak vysvětluje fakt, proč mi pohled na muže se sbíječkou většinou přivodí nevolnost, neřku-li psychickou újmu. To mám prostě od Otce vlasti:-)

Spálený mlýn

aneb víkendový pobyt za hranicemi Prahy. Zajímavé místo, stejně jako jeho okolí. 
Jistě se dá využít i jinak než jen jako školící víkendový prostor, nabízí se toho mnoho. A ve finále, i to školení se zde dá užít:)

Dešťová hůl

Mám ráda knihy Jiřího Hajíčka,proto jsem zvědavá na jeho Dešťovou hůl. Jde o příběh ze současnosti, kde se lidé hádají o pozemky a majetková vyrovnání. Dokonalá realita. Zděděná pole a spory kolem jejich vlastnictví.Fascinuje mě, jak často tito dědicové, kteří na zděděné půdě většinou nemakali od slunka do slunka, ale spadla jim z nebe, bojují o svá "práva",  i když mnohem často za zděděným polem vidí jen potencionální zisk, protože to pole se tak snadno změní na komerční pozemek.... Něco podobného jsem zažila i na vlastní kůži, s našimi venkovskými sousedy, proto se také do Hájíčkovy knihy dokážu dobře vžít. Navíc on se dobře čte, má to spád a šmrnc,prolíná se minulost ze současností, realita ze sny. příjemné čtení na neděli i na začátek podzimních prázdnin...
                                                   

Lichožrouti

Konečně všichni víme, kam nám ty ponožky mizí. Mnozí to samozřejmě pochopili už před pár lety, kdy se objevila kniha o lichožroutech, velmi půvabná a roztomilá. A nyní mají i vizuální podobu,která se tedy nadmíru vydařila. Ač nejsem v podstatě vyznavač animovaných filmů, někdy vás prostě děti donutí. A tohle stálo za to. Alespoň já to tak vidím, skoro jako knihu. Půvabné, roztomilé a originální. 
                                                  

Senát

Jsem přívržencem Senátu. Symbolizuje pro mě moudrost, vyzrálost, noblesu a v neposlední řadě i určitou pojistku. Podle naší Ústavy je nedílnou součástí Parlamentu, který má tvořit Poslanecká sněmovna a Senát. Přesto ho od okamžiku jeho vzniku stíhá nedůvěra, kritika a neochota chodit k senátním volbám. Zde je jasná vina na mediálním světě, který tyto nálady podporuje. Voličům, které u nás všichni vyzývají bohužel právě jen v době kole voleb, nikdy nikdo smysluplně roli Senátu nevysvětlil, naopak. Pořád do něho šijí, že je drahý, zbytečný, k ničemu. Asi i proto lidé k volbám moc nechodí. Každé senátní volby se mění historicky nejmenší účast. I letos byla bídná. Těch, co přišli volit, bylo zhruba 15%. Takže nevím…. O svobodné volby jsme přeci bojovali, byl to jeden ze zásadních revolučních bodů, a nyní tak přezíravě k volbám nechodíme? Nu, nevím. Je to dost drahé přezírání.

Jenže když vám média pořád tvrdí, jak je to  zbytečné, ten Senát, divte se lidem, že nejdou.

A když pak čtu, jaké odstupné si nadělili, tak se nedivím už vůbec. Je to jasný atak na lidskou závist. Ale na druhou stranu, konkrétně tomuto také moc nerozumím. Je totiž prapodivné, že když se senátor rozhodne nekandidovat či ho nezvolí, náleží mu obří odstupné. Jde snad o státní správu, a třeba takový kantor, když se rozhodne dobrovolně odejít z pracovního poměru, nejenže nedostane odstupné, ale ani nemá nárok žádat o podporu v nezaměstnanosti, protože odešel přeci dobrovolně....?

Takže se vlastně ve finále těm lidem, co považují Senát za zbytečně drahý, ani nedivím. 

Ale i tak si myslím, že do našeho demokratického systému patří. Jen je celkově něco shnilého ve státě českém…..

Což třeba i potvrzuje přístup českých zákonodárců k návštěvě dalajlámy, ale to už je zase jiný text...

Rodičovská veřejnost

Reformátoři a kritici školství sázejí na špatnou kartu, když tvrdí, že zaostalost našeho školství je dána neflexibilními kantory, kteří jsou zastaralí, neflexibilní a v podstatě jsou klasickými nepřáteli lidstva. Měli by se spíš zaměřit na rodiče. Protože tam je jádro pudla.

Proto by bylo na místě, kdyby se reforma školství spojila s nějakou rodičovskou skupinou a vedl se dialog s rodičovskou veřejností. Ono se to samozřejmě ví, ale moc se to nezdůrazňuje, a totiž, že každý, kdo prošel základní školou, se cítí být povolán školství rozumět a hodlá to patřičně dát najevo. Tedy každý (nebo minimálně každý druhý rodič) by byl skvělý adept na školskou reformu.

Ve skutečnosti jde v onom našem nekonečném reformním školském pokusu spíš o úkol pro nadšence než pro stávající odborné týmy, které většinou školní dítě viděly jen v nějaké odborné studii a k praktickým věcem běžné školní výuky mají asi tak daleko, jako je od jedničky z fyziky k Nobelově ceně.

Málokdo ale ve své potencionální reformě kalkuluje s přístupem rodičů, kteří chtějí školní výsledky svých dětí jasné a přehledné, nejlépe ve velmi podobném tvaru, jako mívali kdysi oni. Kam na ně s nějakým slovním hodnocením. To je jedna skupina.

 Druhá chce mít naopak všechno alternativní, nejlépe úplně jinak, než měli kdysi oni, protože oni v té škole kdysi úpěli a jejich děti se nyní musí školou bavit.  Kam na ně s nějakými známkami.

 Další skupinka jde ještě dál, ta odmítá, aby jejich děti byly zatěžovány nějakými povinnostmi, takže vyžadují alternativu alternativy, tedy nejlépe chodit do školy jen ve chvílích, kdy se jim třeba chce. Kam na ně s nějakým slovním hodnocením či známkami. Prostě jen to, co ty děti chtějí.

Jiní zase chtějí jen samé jedničky nebo naopak, držte je pěkně zkrátka.

Další si je raději učí sami doma a někteří zase vnímají školu jako odložiště a k nějakému dialogu moc vstřícní nejsou.

 A všechny tyto skupiny mají absolvovat nějakou povinnou školní docházku, o které není jasné ani to, proč je vlastně povinná, natož to, co by si ty děti měly do života odnést. Vědomosti? Schopnosti? Sociální návyky? Kamarádské vazby? Počítačovou gramotnost? Finanční gramotnost? Čtenářskou gramotnost?

Vlastně nechápu, proč se rodičovským vlivem na výuku nikdo pořádně nezabývá. Pokud vím, různí reformátoři pořád rozpitvávají osnovy a prapodivné rámcově vzdělávací plány, ale ještě nikdy jsem neslyšela, že by se vedla odborná diskuse s rodičovskou veřejností na téma, co vlastně od té školy chce?

Možná je problém v tom, že to neví ani sami reformátoři. Připouštím, že jasně definovat výsledek školního vzdělávání je dost obtížné, ale stejně tak je obtížné sladit tolik různých představ a vizí do jednoho smysluplného balíčku.

Samozřejmě nechci tvrdit, že má existovat jen jedna jediná verze, naopak, různorodost je žádoucí a přínosná, ale mělo by se vědět, kam to všechno směřuje a jaký má být společný základ.  Kdyby někdo jasně definoval profil patnáctiletého absolventa, seznámil s tím rodičovskou veřejnost, která by tak získala pocit, že se s ní ve vzdělávacím procesu počítá, možná by se předešlo mnoha konfliktům.  Nevím ale, jak v takovém případě přistupovat k té části rodičovstva, které je vzdělávací cíl takřka ukradený, ale za hlavní považuje hlídací roli školy. Tedy odložit dítě v šest do družiny a v šest večer si ho jako posledního vyzvednout. ..

Za mimořádný problém by se pak musela považovat ještě další skupina, totiž ti, co o školu nestojí vůbec, ale ty jsem v podstatě do své dnešní množiny nezahrnula.

Ale ať přemýšlím, jak přemýšlím, najít nějaký reálný konsenzus se mi nedaří. Pravda, odborníci dnes existují takřka na vše, jen na smysluplný vztah rodičů ke vzdělání svých potomků nic certifikovaného neexistuje. Většina lidí chce pro své děti dobré vzdělání. Co to ale znamená a jak toho docílit už tak jasné není. Ale vzhledem k tomu, že každý si je vědom své vlastní pravdy, velmi těžko se s tím v reálném školním životě pracuje.

Nepředpokládám ani, že svým meditováním dojdu k nějakému smysluplnému výsledku. K zamyšlení mě vedla náhodně vyslechnutá diskuse maminek před KFC, kde vehementně debatovaly o školách svých dětí a moc laskavosti a vstřícnosti tam nebylo. Zjevně se jejich představy nesetkaly s tamějším výukovým plánem.  Dnes sice mají ještě možnost výběru (kdo ví, co bude za pár let, když už nyní mílovými kroky směřujeme zpět k jakési uniformitě), ale ony o to zjevně nestály. Vždyť je to jen škola, ukončily svoji debatu a zamířily se svými rozvernými potomky do útrob KFC. Takže jsem jejich další úvahy neslyšela, ale zase mě to vedlo k zamyšlení nad tím, jak vlastně dělat reformu školství , když ti, kterých se to primárně týká, v tom vlastně sami nemají jasno. Nu, deset školních měsíců před námi, třeba se něco vykrystalizuje. Uvidíme. Ale ve finále, co si s tím dělat hlavu, je to jenom škola:-)

Jan Nepomucký

a pan profesor Vít Vlnas právě dnes v rámci našich Hovorů. Jde opravdu o ojedinělou příležitost sejít s tímto skvělým historikem, tak neváhejte a přijďte.

Airbnb

Objevila jsem teprve nedávno. Jako starý konzervativec jsem se podobného stylu bydlení zákonitě obávala. Hotel je prostě hotel.  Nicméně, osud tomu chtěl, že jsem  airbnb vyzkoušela na vlastní kůži. A bylo to skvělé. Netradiční, uvolněné, zajímavé. Navíc obohacující, minimálně v jazykové sféře, kdy jsme si povídali s turisty z Kanady, se kterými bychom se asi jinak nepotkali. Tady jsme měli společnou koupelnu:-).

Všechno klaplo, byl to klid a pohoda. Líbilo se mi. A myslela jsem si, že je to tak pořád.

Až mě z omylu vyvedli jiní lidé, kteří měli zkušenost s tím, že se jim takto ubytovaní hosté usadili v sousedství. Střídali se jak na běžícím pásu, dělali hluk, nepořádek, prostě mít je v sousedství nebylo nic příjemného. Ta druhá strana mince.

My (i ti Kanaďané) jsme se chovali klidně a slušně. Naivně jsem si myslela, že je to v této komunitě pravidlem.

Když mi ale nedávno kdosi vyprávěl, že se dokonce museli přestěhovat, protože se to fakt nedalo vydržet, už si to nemyslím. Zvlášť, když vím, jaké to je, mít problematické sousedy. A když se navíc střídají, pak už airbnb není tak lákavé, jak se mi zdálo. V Berlíně prý už je dokonce zakázáno. Proč, to nevím. Ale vím, že takový byt, který slouží tomuto účelu, bych asi v sousedství nechtěla. Protože těch klidných a tichých hostů je patrně bohužel minimum. Je to ale škoda, myslím si. 

Dopravní zpravodajství

Poslech dopravního zpravodajství je v poslední době jako přes kopírák. A je jedno, jaký zdroj využíváte. Všude hlásí komplikace, kolony, zácpy, zdržení až v hodinových dávkách. Všude se prý pracuje, opravuje, rekonstruuje. Nu, opravy jsou jistě nutné, leč často (pořád) mám pocit, že si z nás Ředitelství dálnic dělá tak trochu blázny. Jednak se pořád opravuje již opravené, zjevně se tedy nedbá při výběrových řízeních na kvalitu a opravuje se nějaký úsek pořád dokola!?

 Jednak to všechno strašně trvá. Na nějaký termín dokončení se prostě nehledí.

A pak, a to mi přijde nejvíc podivné, kdo to plánuje? Nějaká koordinace prací je takovému plánovači zjevně naprosto cizí. Prostě se uzavře všechno najednou a lide obecný, poraď si, jak můžeš. A nejen, že se uzavře, velmi často jsou avizované konce oprav donekonečna prodlužovány

(jako v Praze třeba zavřená estakáda, která měla být za měsíc hotová. Zavřeli ji v srpnu a zjevně do Vánoc neotevřou. Trochu divný měsíc.) Ale není to jen Praha, abych nebyla pragocentrická. Třeba Benešov trpí svými „smysluplnými uzavírkami“ také již pěkně dlouho a konec je v nedohledu.

A podle dopravního zpravodajství je tomu v celé republice nemlich stejně. Prostě si z nás dělají blázny. Otázka je, zda se tomu dá nějak čelit. Když jsem se ptala, zad opravdu musím mít dálniční známku, když dálnici vlastně takřka nemohu využívat nebo se tam plazím rychlostí třicet kilometrů v hodině (to je ten lepí případ), bylo mi výhrůžně oznámeno, že by mě čekaly tvrdé sankce za porušení zákona.

A co tedy čeká ty lidi, kteří neumí plánovat, dodržovat termíny a odvést svoji práci tak, aby se za rok nemusela opravovat? Lze se vůbec této aroganci moci nějak bránit? 

Mozek sabotér

Název jako by vypadl z mých vlastních pocitů.Tak jsem zvědavá. Anotace i pár úvodních stránek vypadají slibně. Tak třeba něco i pochopím...

                                              

Literární turné

V souvislosti s novou knihou začíná mé „literární turné“ po knihovnách.  K autorskému čtení a besedám. S novou knihou, ale i s těmi starými:-), protože neopouštěj staré známé pro nové:-)! A mohu se ozvat i knihovny, které nejsou na playlistu:-). Jistě se domluvíme.

Tento text byl psán pro FB, ale po první besedě v knihovně, a nutno dodat, že radostně a hřejivě úspěšné, již patří i sem, jako deníkový záznam toho, co se děje. 

Akademie slova

Snažíme se přivést studenty k literatuře všemi možnými cestami. Dnešek je výsledkem jednoho nápadu, dlouhodobé přípravy a hromady práce. K tomu ochota a laskavost osobností, které obětavě do našeho projektu jdou a podpoří svou prací, účastí a hlavně silou svého umění. Dnes odpoledne to vypukne, tak nám držte palce. 

Nejdříve přišel pan Alfréd Strejček, který děti nadchnul svým řečnictvím. A nás těší,že i on byl s našimi studenty spokojen. Následovala recitace Kytice s pomocí paní Lady Jelínkové, která s dětmi secvičila Vodníka. Pan Vladimír Brabec recitoval ukázky ze své velké role Cyrana z Bergeraku a pak dorazil novinář, pan Michal Musil, který pracuje s dětmi na reportáži. Zároveň se učí dabing pod vedením Petry Hobzové a načítají audioknihu s paní Milenou Steinmasslovou. S paní Kateřinou Pindejovou dramatizují etudy a emoce. Během celé akce ještě oktáva četla svým mladším spolužákům. Myslím, že pro rozvoj literatury a divadla jsme dnes udělali docela dost. Teď jen, aby to v těch dětech zůstalo. 

Vrak

Prahou hýbou modré zóny. Parkování je nyní prostě kapitální problém. Abyste náhodou nespočinuli v modré zóně (a klidně i naprosto prázdné) bez zaplaceného výpalného, od toho je "bonzauto", které jezdí ulicemi a šmíruje, kdo stojí a neplatí. Jak neplatíte, táhnete. Respektive (od)táhnou vás. Stejně tak s vámi vymetou při čištění ulic. Ovšem vždy musí být reálná šance, že když vás vyprudí, zaplatíte. Když z toho nic nekouká, nic se neřeší. Uvedu jeden klasický příklad. Máme na osmičce vrak. Tedy není to vrak, jak pravila Policie ČR, když po několika urgencích konečně odpověděla na naši stížnost. Je to auto, které má vymlácená skla, rozkradené doplňky, nemá ani jedno kolo. Ale vrak to není, informovala nás Policie. Tak tedy toto auto zde stojí již několik měsíců. Překáží parkování. I čištění ulic. Nikdo ho neodtáhl, jako by odtáhli auto, u kterého je předpoklad, že někdo další výpalné zaplatí. Vrak nevrak tady prostě stojí a stojí a nikoho nezajímá. 

Tak to prostě u nás funguje. Věci se pojmenovávají podle toho, jak se to právě hodí. Modré zóny efektivně řeší parkování, tvrdí odpovědní. Auto bez kol a s vymlácenými skly není vrak, tvrdí odpovědní. Prostě, všechno je jinak, to je asi jediná jistota v našem výkladu legislativy. Minimálně té pražské!

Jan Nepomucký již za týden

Říjnové Hovory příští středu povede pan profesor Vít Vlnas. Tedy se ponoříme nejen do historie,ale i do umění. Přijďte si pana profesora poslechnut, bude to stát za to. Srdečně Vás zveme.

Daniel Stach

Pan Daniel Stach je mladý, velmi úspěšný a šikovný člověk. Těší mě, že velmi ochotně přijal naše pozvání a dnes přijde mezi naše studenty. Jsem ráda, že děti uvidí úspěšného mladého muže... 

 A musím říci, že to byla jedna z nejlepších našich besed. Pan Stach je úžasně inspirativní,nabitý energií, vnímavý mladý člověk, o kterém prostě mohu konstatovat jen samá pozitiva. Když vyprávěl o svém nabitém programu, žasnu, jak může všechno stíhat. A s úsměvem na rtu. Dokonale nám přiblížil přípravu pořadu Hyde park civilizace, který se opravdu vyplatí sledovat. Vysvětlil, jak probíhá seznámení se s danou problematikou, na jeden večer je třeba nastudovat čtyři sta stran textu, většinou v angličtině. K tomu má ještě v neděli pořad Věda 24, který se sice rozbíhá, ale už teď nyní signalizuje svoji kvalitu. Popsal i svoji celou profesní dráhu i kariéru sportovce. Mně ale nejvíc fascinoval jeho přehled, noblesa, schopnost upoutat. A v neposlední řadě i to, že nám ochotně a nezištně věnoval svůj čas, což také nebývá zvykem. A pan Stach přišel. Chce se mi říci jazykem dějin, že veni, vidi,vici: tedy přišel , viděl , zvítězil.

Elektronizace

Nedávno jsme doma dělali probírku starých věcí. Narazili jsme i na žákovskou knížku z dob naší základní školní docházky. Zajímavá připomínka starých časů, vybledlé známky, omluvenky, poznámky. Zprávy od paní učitelky, podpisy rodičů. Hle, tehdy mi nešly zlomky? A co ta čtyřka z diktátu, vždycky jsem si myslela, že čeština mi šla vždycky dobře? A jednička ze zemáku, to bych do sebe ani neřekla! Jejda, několik pozdních příchodů a vybíraly se peníze na Vietnam….!

Prostě takové úsměvné listování. Občas ho mohu provozovat i se starými učitelskými diáři, které uvízly v mém archivu. Ale jde o věci dávné a dávnější, dnešek se svojí elektronizací nic podobného nenabízí. Děti disponují elektronickou žákovskou knížkou, která nabízí komfort v tom směru, že rodiče všechno hned vidí, průměr spočítá program sám, žákovskou nelze ztratit (pokud samozřejmě nespadne síť nebo se ve třídě nevyskytne šikovný hacker), nelze ji zachovat pro následující generace, takže nehrozí žádná „tragikomická“ situace, kdy váš nezdárný potomek zjistí, že ani vy jste neměli vždycky samé jedničky. A těch poznámek, mami?

To vše mizí v propadlišti dějin. Aby toho nebylo málo, krom žákovské knížky je už elektronická i třídní kniha, což třeba slavnou cimrmanovskou hru Vyšetřování ztráty třídní knihy rázem řadí do kategorie absurdních dramat, eventuálně sci-fi literatury.

Pokud by z tohoto zamyšlení někdo dovozoval, že jsem nějak zaměřená proti pokroku, neměl by pravdu. Někdy jen trochu pochybuji. Například právě ohledně žákovské knížky. Například v situaci, kdy většina dětí , a skoro stejně velká většina rodičů, ztratí svá přístupová hesla, a o prospěchu a dění ve škole nemají vůbec žádný přehled.

„Jaké mám známky, paní učitelko?“

„Máš je přeci na netu,“ zní už takřka automatická kantorská odpověď.

„Tam jsem už tři měsíce nebyl (a),“ zni odpověď, většinou někdy v době nějaké klasifikace.

Někteří z nás se tomu diví. Jiní si vedle elektronických zápisků vedou pro jistotu paralelní písemné. Jenže je to věc nahodilá, nikoli systémová. Takže ve finále někteří své výsledky znají a jiní zase ne. Problém nastává v okamžiku, kdy dochází na nějaké lámání chleba.

Mediální obraz školy je elektronickými zápisy velmi výrazně vylepšen. Ne že by se tím zlepšila kvalita výuky, ale hrozně dobře to zní, když se někdo prezentuje elektronickými knihami (ať už žákovskými, třídními či dokonce výukovýmiJ). Na to se dneska klade velký důraz. Vypadá to elegantně, nezavání starou dobou a působí velmi moderně.

Pravda, když přijdu do třídy a místo klasické třídní knihy otvírám počítač, přichází čas nových úsměvů: kde je myš? Proč nefunguje klávesnice? Proč se nemůžu připojit? Kdo se zase neodhlásil? … podobných hlášek by současný elektronizovaný kantor, který pořád datluje nějaká hesla, mohl sypat z rukávu dvanáct do tuctu. Když si ale uvědomíte, že elektronická třídnice se ve finále stejně tiskne, aby byla i v papírové podobě, nevyhnutelně se nabízí otázka:

 Proč to všechno? 

Asi hlavně proto, aby to vypadalo hezky na webu a v inzerci. Doba je prostě taková.

V zásadě proti elektronizaci vlastně nemůžeme nic zásadního mít. Snad jen, že žijeme natolik virtuálně, že by se jeden mohl začít bát, aby nás nějaký nečekaný delete nevrátil někam do doby kamenné. Když stačí jen zmáčknout klávesu….

Psáno pro Rodina a škola

Hříšná světice

Naprosto dokonalý název, který dnes prodává sám. Takový vtipný oxymóron musí jistě lákat i ty, kteří běžně po historických knihách nesahají. Ovšem v tomto případě rozhodně neudělají chybu. Jan Bauer, který mimochodem tento týden křtil jinou zajímavou knihu: A to přímo Zajímavá zastavení v dějinách:-), opravdu umí. Ale o tom až příště. Dnes je na programu Hříšná světice. A je výborná, skvělé čtení.  A ti, co znají Ludmilu jen z několika strohých řádků v učebnici, budou žasnout. A my ostatní si budeme vychutnávat krásnu četbu. A žasnout k tomu samozřejmě můžeme také:-)
                                   

Podzimní Praha

Některé výlety mohou být za humny. A přesto nezapomenutelné:-)

Trochu drsná paralela...?

Modré zóny hýbou Prahou. Úředníci zjistili, že potřebují víc peněz a sáhli tedy k osvědčené metodě výběru. Namalovali čáry tam, kde ještě nejsou, zvýšili poplatky a tečka. S lidem se o věcech, které se jich týkají nediskutuje. Oni to vidí takto,a tak to bude. A kdyby náhodou někdo hodlal parkovat jinak, vyčlenili se peníze na zajímavě specificky sofistikované auto. 

Střih....

  Když jsem připravovala svou poslední knihu z druhé světové války, nakoukala jsem krom jiného i plno filmového materiálu. Často se v ulicích Prahy tehdy objevovalo auto, které bylo vybaveno tehdejší nejmodernější technikou a jezdilo ulicemi s cílem kontrolovat, špehovat a tyranizovat lidi. Prostě projíždělo ulicemi a zaměřovalo se na to, odchytit a zlikvidovat co nejvíce lidí.

Paralela

Pravda, tehdy šlo o život, takže to bylo drsné. Dnes jde jen o peníze a o svobodu. I proto je ta paralela nazvaná jako drsná. Ale Prahou opět jezdí stejné šmírácké auto, jako už jezdilo kdysi….

A zajímavé na tom všem je, že na to peníze jsou.

PS

A ještě jedno PS. Z nedávného pražského lijáku, který na osmičce udělal z některých ulic vodní laguny. Místo auta by se hodila spíš kanoe.  Auta se v modrých zónách (i mimo ně) v podstatě utopila.  A to je úřadům jedno. Zaprší a v ulicích je povodeň. Ale hlavně, že máme zóny!