Jsou v plném proudu. My, gaučáci, si je užíváme velice.
Myslím tím fakt, že opět se na výsluní dostanou sporty, které jinak na
obrazovce nemáme moc šancí spatřit. A tak zírámeJ.
Třeba na střelce, kteří pálí na něco, co vůbec není vidět, na skokany, kteří
skáčou do vody z takové výšky, že se mi z ní točí hlava i u televize,
na divokou vodu, kde nechápu ani komentátory natož ty jezdce, kteří vědí, kam
jet. Překvapeně jsem koukala třeba na šerm, kde mě krom jiného dostal ten
paradox toho, že šermíř přeletí půl světa, deset minut poskakuje, a když se
netrefí, zase letí domů?! Stejně jako neúspěšní judisté či zápasníci, kteří se
zase tři minuty svíjí na tatami a když se nezadaří, tak přes celou zeměkouli
zase zpátky. Některé regule jsou vskutku dost přísné. Některé si zase naši
činovníci neumí vysvětlit (ve škole tomu říkáme porozumění čtenému textu) a
vlečou do Ria chudáka Sáblíkovou, která nakonec žádný závod nepojede, protože
naši bafuňáři tomu prostě nerozumí? Nebo tomu nerozumím já, ale zdá se mi to
takřka signifikantní pro profesionalitu některých lidí. Ale to sklouzávám k negaci,
zatímco původně mělo jít o údiv nad neobvyklými (pro mě) sportovními výkony
Třeba stolní tenis, který si občas pinknu, stejně jako třeba badminton. Ovšem
když to vidím na profi úrovni, tak je mi jasné, že třeba vrátit jeden míček by
byl obrovský úspěch. Moc se mi líbí plavání, to je tedy ladnost pohybu. My, co
plaveme jako „paní radová“ tedy zíráme a kocháme se.
A zároveň všem držíme palce, už by něco mělo cinknout:-)
Žádné komentáře:
Okomentovat