Na úřadě

Nechodím ráda na úřady, ale někdy není zbytí. Nedávno se podobná situace naskytla. Ukázalo se, že po každé prodlevě, kdy člověk tento moloch nenavštíví, je situace horší a horší. Nic nemůže být jednoduché. Hned u dveří mě zastavil nový rozpis úředních hodin. Jiný, než na internetu, tak jsem si dovolila přepych údivu.

„Je léto, ne!“ Vysvětlil mi starší muž, jehož dlaně třímaly onen ručně vyrobený přepis úředních hodin.

Situace mi připadala nelogická. „I tak to mohlo být na vašich stránkách, ne?“

Po delší diskusi velmi neochotně připustil, že moje argumenty jsou logické, byť patrně uprostřed léta poněkud výstřední. Kdo by podle něho měl uprostřed dovolených chuť nějak smysluplně pracovat. Chvilku jsem bojovala s pokušením, že ti, co dovolenou právě nemají, by asi měli, ale nehodlala jsem tam strávit další neplodnou půlhodinku a tak jsem apaticky přikývla. Stařík mě pak neochotně vpustil do útrob městského úřadu.

„Ještě upozorňuji,“dodal ve snaze odradit mě od mojí evidentní snahy vyrušovat úředníky z letní pohodičky, „že brzy bude polední pauza a po ní úřední hodiny končí!“ doplnil zjevnou výhružkou toho, že běda mi, jestli mě to uvidí i odpoledne.

Chtěla jsem se informovat na modré zóny. Mohla by to být zajímavá debata, ale nebyl pro ni prostor.

„My s tím nemáme nic společného,“ vysvětlovaly mi ženy u výdeje parkovacích karet. To jsem samozřejmě věděla, jen jsem potřebovala zjistit, zda i další majitelé vozů se pohoršují nad novým nehorázným zdražením a dávají svůj nesouhlas nějak najevo.

„Jo, paní, nadávají a vztekají se, jenže pláčou na špatném hrobě,“ vysvětlovala mi paní, zatímco já dolovala z peněženky 1200,- korun, abych je v podstatě vyhodila do luftu.

Pochopila jsem také, že někteří si na těchto dámách pěkně zchladí žáhu, což je samozřejmě chyba. Ony se stávají oním pomyslným hromosvodem, zatímco odpovědní politici se s vámi na dané téma většinou moc nebaví. Proč také, oni mají svoje výjimky, kartičky či povolení, která jim umožní parkovat všude, tak co by se zabývali nějakou konverzací s občany Navíc, když není před volbami, tak co by z toho měli?

Jestli jsem to dobře pochopila, je to trochu jako v pohádce o slepičce a kohoutkovi. Každý vás posílá jinam, chtělo by se říci od čerta k ďáblu, což už zase s pohádkou nemá nic moc společného.

Dá se z toho tedy vyčíst, že po Praze nyní mohou pohodlně jezdit právě jen oni politici a úředníci (a ještě jejich kamarádi či ti, co mají na úplatky). Jinak se ze čtvrti do čtvrti normálně přejet nedá, protože všude jsou modré zóny a parkovat se nedá. Obzvlášť pikantní je to v době dovolených, kdy zóny zejí prázdnotou, ale umístit tam auto nelze, protože by vás hned odtáhli. Jelikož jde o zvůli radničních a magistrátních úředníků, nezbývá tedy nic jiného, než se na ten úřad vydat pro nějakou informaci. Jenže v Praze na úřadech je možné skoro všechno. Tedy kromě jediného: získat smysluplnou odpověď na konkrétní dotaz.

Dozvědět se tedy od našich volených zastupitelů konkrétní fakta je velmi nesnadné, většinou dokonce nemožné.

Ne, že bych propadala skepsi. Zatím se pořád snažím dobrat se svých občanských práv, čímž samozřejmě získávám pověst potížisty. Často navíc neuspěji, pokud totiž nemáte sílu přejít od debaty k nějakému vyhrožování, nejlépe medializací, moc se s vámi nebaví. Přesto si myslím, že s nespravedlností a zlem se musí bojovat, aby se učinilo zadost zažitému označení současného systému, který se pořád ještě nazývá demokracií.

Pokud by si někdo z reality života chtěl dovozovat, že demokracie pomalu mizí na úbytě, budou všichni oponovat zkušenostmi z minulého režimu. Prazvláštní je to zejména tam, kde se vytváří zase jiná diktatura. Někteří k tomu totiž mají velkou dispozici. Odmítají třeba setkání s lidmi, na písemné dotazy neodpovídají. A pokud ano, tak velmi arogantně a povýšeně. Oni rozhodují, vy buďte zticha, plaťte a nediskutujete. Nebo Vám to zdražíme ještě víc!

Uprostřed léta pak Praha zmodrá parkovacími zónami a můžete si stěžovat leda tak na hlavním nádraží, jinde vás poslouchat nebudou. Moje zkušenost na úřadě taková byla. Ve finále jsem měla velké štěstí, že mě bdělý strážný nelynčoval za pohyb po úřadě mimo vyhrazené hodiny. Opouštěla jsem totiž ono „demokratické“ zařízení pět minut po, aniž bych se něco dozvěděla. Snad jen to, že v zásadě sem občas chodit můžete. Akorát že ne s dotazy. Na ty zde nejsou zařízeni. Když pochopíte, budete mít snazší život. Když ne, úřad může všechno….