Sociální nerovnost

„Nemůžu v tom jít, vypadal bych jako socka,“ ozývá se někdy z dětských pokojů při debatě o zásadní nutnosti koupit nové značkové oblečení či mobil v hodnotě ojetého vozu, kdykoliv dětský jedinec nabude dojmu, že jeho vybavení neodpovídá standardům nastaveným v jeho školní třídě.

Jakoukoli pedagogickou snahu o regulaci těchto módních výdobytků pak vnímají za nepatřičnou, protože oni rozhodně potřebují být in.

Když jsem o podobných záležitostech kdysi vyprávěla s určitým pobaveným nadhledem, protože jsem to ještě tehdy nevnímala jako problém ale spíš jako komický rozmar, poznamenala kolegyně, která pracovala v úplně jiném sociálním prostředí, že u nich ve škole je tomu stejně, byť v jiných dimenzích. Některé děti dokonce nemají ani na oběd ve školní jídelně. Chodí oblékané v šatech poděděných po starších sourozencích, nejezdí na školní výlety, o horách nemluvě, protože na to jejich rodiče prostě nemají. Několik let po tomto našem mikrodialogu se tato situace v některých školách vyhrotila ještě mnohem víc. Nemít značkovou věc či kvalitní oblečení se v některých kolektivech rovná takřka společenskému faux pas, neřku-li pobídce k šikanování méně movitých jedinců.

Automaticky to samozřejmě paušalizovat nelze.

 „ To záleží na rodičích. A atmosféře školy,“ konstatují ti, co se problémem podrobněji zaobírají. Záleží tedy na výchově, hodnotách, na tom, jaké normy nastaví školní sborovna. Nic nového pod sluncem. Přesto se taková situace mnohem snáz popíše a konstatuje, než v reálu koriguje.

Pochybuji, že by bylo možné pregnantněji charakterizovat podstatu sociálních rozdílů ve škole 21 století než překvapivým konstatováním toho, že existují děti, které nemají na obědy. Děti, které si nemohou koupit jazykové cvičebnice, nemohou chodit plavat či jet na lyžařský výcvik. Vedle takových, které vlastní módní doplňky v ceně jedné luxusní zahraniční dovolené. Sociální nůžky se rozevírají čím dál víc a ve škole je to pak mnohdy docela zásadní problém.

S ekonomikou má české školství opravdu určité potíže.  A nejen s tou vlastní, o té se alespoň občas hovoří v médiích. Minimálně před volbami je to pěkné a pravidelné téma. Ale mám na mysli „ekonomiku“ mezi dětmi, která většinou dělá ve školních kolektivech zlou krev. Tedy v situacích, kde děti z různých sociálních a ekonomických prostředí chodí do stejné školy. Ve větších městech či tam, kde taková možnost existuje, dochází k separacím. Movitější odcházejí na soukromé školy, izolují se, zatímco ti bez prostředků zůstávají a vytvářejí svá vlastní vykořenění. I mezi nimi jsou totiž zase další stupně sociální nerovnosti, které vedou k dalším problémům, šikaně či vyčlenění ze společnosti.   

    Vznikla už celá řada teorií, jak podobným záležitostem předcházet, od zákazů luxusního zboží přes sociální pomoc až k uniformám, které prý dokážou sociální nerovnost minimálně v oblečení dokonale vymazat a nastolit fiktivní pocit rovnosti. Možná mají nějaké teorie pravdu, ale univerzálně se posadit se dosud nepodařilo ani jedné. Není to totiž programové. Ve skutečnosti jde o neřešitelný problém. Ostatně, copak lze někdy docílit toho, aby děti dokázaly rozlišit co je podstatné a co ne, když to neumí ani mnozí dospělí?

Jenomže někdy zjistíte, že takový školní život pod kuratelou módních trendů vede k nenapravitelným škodám na dětské duši. Jako když je někdo vyčleněn z kolektivu, protože nemá nejmodernější značku čehokoliv. Nebo ji, nedej bože, nemá vůbec.

Podle psychologů bychom měli dětem vysvětlovat, že na podobných věcech vůbec nezáleží, že podstatné je to, co mají uvnitř. Zejména v pubertálním věku to jde ovšem velmi těžko. A věková hranice se snižuje tak radikálně, že podobné problémy jsou zaznamenány i mezi dětmi ve školce. Ale teenageři přeci jenom „vítězí.“

Dříve by takové problémy nesly pečeť ideologickou. Možná dokonce i právem. Dnes jde logicky

o problém ekonomický a sociální, někdo na to má jiný prostě ne. Také ale někdo dokáže děti od podobných věcí uchránit a vysvětlit podstatu věci. A jiný ne.

Nepamatuji si přesně, kdy jsem si podobných nesrovnalostí začala více všímat. Myslím, že tehdy nešlo o oblečení ani o elektroniku, ale spíš o to, kdo má jaké kapesné.

V konfliktech má na to či nemá se pak většinou nedá použít logiky, protože jde v první řadě vždycky o emoce. Takže jde o situaci více než složitou, protože tam, kde hrají hlavní roli city, jde rozum hodně stranou. Horší je nezpochybnitelný fakt, že podobné napětí mezi dětmi opravdu může napáchat trvalou škodu v dětské duši. Je tedy nutné řešit neřešitelné. Ale jaký zvolit postup?

Někde je věc daná pravidlem, respektive školním řádem: do školy se nic dražšího nesmí nosit.  Někde to opravdu funguje, ale většinou vždycky jenom krátce. Zřejmě do okamžiku, než se najde cesta jak zákon obejít.  Jak ale začne společenské třídění na základě movitého vlastnictví dětí, je třeba být v pozoru a většinou nějak radikálně zasáhnout.

Popravdě řečeno, takový zásah ale není nic jednoduchého. Ba řekla bych, že patří v životě kantorském k nejobtížnějším. A také k nejosobnějším. Zvlášť pokud narazíte na děti a jejich rodiny, které pociťují potřebu se povyšovat i na vás.

„Co mi bude vyprávět, taková socka?“ Oháněl se mnohem silnějšími vulgarismy jeden tatínek s mohutným zlatým řetězem kolem krku, když byl pozván do ředitelny, aby vysvětlil násilné chování svého syna. Všeobecně se jaksi předpokládá nižší ekonomická úroveň v pedagogických sborech, takže se někteří pocitu určité povýšenosti prostě neubrání. A když v podobném duchu vychovávají svoje děti, nelze pak vytvořit ve třídě ekonomicky rovnoprávné prostředí. A málokdo v době, kdy peníze jsou až na prvním místě pochopí, že jsou i jiné hodnoty než ty materiální. Zejména pak v pubertě.

   Ne všichni to tak mají. Naše škola naštěstí ne. Když se podobné náznaky vyskytnou, eliminují se (zatím) jakýmsi samospádem, který působí mnohem lépe, než učitelský zásah (či jakýkoliv zásah vyšší moci). Někde je silný vliv výchovy, že rodiče umí svému dítěti podstatu vysvětlit. Někde je už dítě samo tak silný jedinec že si s podobnými věcmi hlavu neláme.

A na druhou stranu, být jiný, vyžaduje vždycky velkou sílu a odvahu, kterou prostě z podstaty věci všichni nemají. Takže nebýt za socku může být požadavek, který klasicky zaznívá z našich dětských pokojů. Je ovšem na nás, a víc na nás jako na rodičích než na kantorech, jak se k tomu postavíme, jak to dětem vysvětlíme a s jakou výbavou je do toho ekonomicky rozdílného světa vyšleme. Myslím samozřejmě výbavu duchovní, nikoli materiální (kterou tímto nezavrhuji, jen nepřeceňuji).

Psáno pro Rodina a škola