Jde opravdu o pietní místo. Cítíte to utrpení. Je všude kolem...
Pročíst si jména popravených znamená, že se vám sevře žaludek i srdce.
Vraždilo se tu v letních měsících, v té krásnější části roku. Paradox.
Většinou v podvečer.
Neumím se vžít do pocitů lidí, co vlekli úzkou branou sem, na místo jejich vraždy....
A ty roky? Tolik mladých lidí, tolik nedopovězených životních příběhů.
Ty rodiny? Často vidíte stejná jména, rodiče a mladinký potomek. Nejvíc je z jedné rodiny je tady Vosmíkových, tam je to masakr obřích rozměrů.
Je to místo ve své podstatě děsivé. Ale moc mě těší, že se o něj Praha tak stará a je z něho opravdu důstojná pieta. Snad tak na ty lidi nezapomeneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat