Jan Hus

Vždycky jsem obdivovala lidi, co si uměli stát za svým. Věděli, že mají pravdu a neustoupili ani o píď.

Není jich mnoho, většina buď pochybuje, nebo, co je horší, je kam vítr tam plášť. Zřejmě proto má Jan Hus tak výsadní postavení v naší historii. Už je to dlouhých šest set let, co za svoji pravdu zaplatil cenu nejvyšší. Už tehdy věděl, co je špatně, kdo káže vodu a pije víno či že pod pozlátkem se často skrývá pěkná špína. Byl si jist, že spisy Johna Viklefa jsou to pravé, za co stojí bojovat a podle čeho se v životě řídit. Veřejně také uměl pojmenovat všechny nešvary politického života, přestože taková pravda se většinou neodpouští. Tehdy ani teď.

   Nevěděl to odjakživa, ke svým pevným názorům se propracovával postupně. Od školáka v Prachaticích nedaleko Husince, kde se narodil, přes divoká studentská léta na univerzitě, kde se nezříkal mladických radovánek až ke kazatelské etapě v Betlémské kapli, kde už nelítostně tepal nešvary doby. Na paškál si bral zejména nemravnost vysoce postavených činitelů, kteří žili naprosto odlišně od svých kázání, kritizoval nestřídmost, lež i pokrytectví. Dokázal se vcítit do problémů prostých věřících, kteří nákladný život svých kněží nesli na svých bedrech.

Měl na vybranou, podřídit se a žít si víc než pohodlně nebo se držet svých zásad a pravd, které byly mnohým nepohodlné. Zvolil druhou variantu a stál si za ní až do hořkého konce svých dní.

Okruh jeho přátel se začal tenčit, když došlo na lámání chleba. Neuměl se přizpůsobit a plout s davem po proudu vody. A asi ani nechtěl. Podobně jako jeho přítel Jeroným Pražský, který nakonec skončil jako on. A na rozdíl od Štěpána z Pálče, který se nechal zlomit a přešel na druhou stranu.

Zmapovat zásadní mezníky Husova dospělého života není až tak těžké. Studia, Betlémská kaple, práce na univerzitě. Pokus o reformu českého pravopisu stejně jako snaha o reformu morálky. S pravopisem to šlo evidentně snáz.

 Klatba, interdikt, Kozí Hrádek a Krakovec, kde setrval až do odchodu do Kostnice. Pevná víra v možnost obhajoby svých myšlenek zničená mašinérií mocných. A 6. červenec roku 1415, kdy v potupném rouše kacíře kráčí přes celou Kostnici na mrchoviště za městem, kde je jeho pozemská pouť brutálně ukončena.

Zároveň ale tehdy, před šesti sty lety, započal jeho druhý život, život v legendách, pověstech a odkazech, kdy si jeho učení a myšlenky každý vysvětloval po svém, podle toho, jak která doba vyžadovala.  Nejspíš by se sám hodně divil, jaké peripetie ho na jeho posmrtné pouti čekají.

   Můžeme si tedy z jeho odkazu brát něco i my, po šesti stech letech, ve společnosti sice velmi ateistické, leč té jeho v mnohém tak podobné, až z toho mrazí?

Dobrat se kategorického tvrzení jistě nejde. Pořád ho totiž mnozí mají buď za kacíře, nebo za hrdinu. Nebo jen za postavu z učebnic. Ale to Jan Hus jistě není. Jeho myšlenky o sebevědomí, o tom, že za dobrou věc je třeba bojovat, že člověk nemá ustupovat zlu a zbytečně sklánět hlavu, jsou živé i po letech.

    Bývaly doby, kdy se z Husa děla jakýsi prekomunista. Nyní je zase snaha vidět ho jako všeobjímajícího humanistu a demokrata.

Podle mých poznatků není ani jedno. Navíc většina národa o něm stejně ví jen to, že byl upálen. Asi za pravdu, myslí si ti osvícenější. Přitom se skoro vůbec neví, že hlavně učil, psal a pomáhal potřebným. Že třeba miloval šachy a rád chodil mezi lidi. Potřeboval je. A měl je rád.

   Často mě napadá, jestli není nejlepším označením pro jeho osobu slovo filantrop. Třeba by tím tolik nerozděloval společnost jako svým bojem za pravdu.

   Jenomže, a v tom je právě ta hlavní potíž, na Husa má svůj názor každý hlavně podle sebe. A když o tom tak přemýšlím, zrovna ta pravda je vlastně pro dnešek zase velmi důležitá. Prostě, i po šesti stech letech má osobnost betlémského kazatele výbušnou třaskavost.  Takže mohu začít tam, kde jsem skončila. Obdivem k člověku, který si uměl stát za svým. A měl rád lidi.