Bezpečnost v Evropě.

Bezpečnost v Evropě radikálně klesá. Zejména v letošním létě, kdy jedna tragická zpráva stíhá druhou, je to nadmíru markantní. Přestože mnozí Evropané mění své cestovní návyky a začínají si vybírat lokality z jejich pohledu bezpečné, dramatických situací neubývá. V Evropě zjevně není dneska bezpečně vůbec nikde. Otázka, zda se něco podobného tady vůbec stane už dávno byla přetransformována na dotaz, kdy se to stane!

 Za mého mládí existoval vtip, že pro ženu po čtyřicítce je mnohem větší pravděpodobnost, že ji zastřelí terorista, než že se vdá. Tento rádoby paradox už dnes, bohužel, platí všeobecně, a už dávno není vtipem, ale smutnou realitou.

Z toho logicky usuzuji, že trvalé ohrožení nějakým fanatikem či šílencem se už dávno nepovažuje za něco výjimečného, ale za naprosto běžnou součást našich životů.

S tím se ovšem nějak nechci smiřovat. Nechci rozlišovat stav, kdy jde o terorismus či o kriminální čin, jak se snaží média nazvat poslední masakr v Mnichově. Jako by tím, že střílí nějaký nevyzrálý magor, který nevykřikuje islámská hesla, byla celá situace méně nebezpečná či závažná. Ne, že bych ten jazykový kontext necítila, ale odmítám ho aspektovat. Stejně jako celý ten přístup oficiálních míst k této tragédii. Psychická nevyrovnanost, dávná školní šikana či prostě jen pocit nějaké frustrace není přece podnět k hromadnému vraždění? Úplně stejně, jako k němu není náboženské přesvědčení. A vůbec, kde asi načerpal onen nevyrovnaný mladík inspiraci?

Donedávna jsme ve všem viděli hlavně Ameriku, ale dneska už rychle měníme názor a začínáme se (neochotně) s podobnou realitou sžívat. Pořád si ale tak trochu namlouváme, že je to daleko a nás se to netýká.

Jenže konkrétně třeba Mnichov je už za humny. A z humen je odjakživa na náves co by kamenem dohodil.

 Možná hledím na věc příliš úzkým průzorem, nechci ale právě teď hledat odbočky, úlevy či vysvětlení, které věc postaví do „normálního“ světla. A nelíbí se mi, že konstatování, že pachatel byl psychiatricky léčen, trpěl depresí a bral antidepresiva, je veřejnosti předkládáno jako fakt, kdy se mají přestat bát, všechno akceptovat, pochopit a být šťastní, že tyto mrtvé má na svědomí nemocný šílenec a ne šílenec náboženský.

Jako by se v konečném výsledku tím pádem vlastně nic tak neobvyklého nestalo. I šílenci přeci mají svá práva a je třeba je respektovat.

Lidé pak zatouží třeba zase znovu cestovat, přestanou se bát, budou vstřícní k uprchlíkům, kteří to tentokrát nespáchali, což je nutné pořád zdůrazňovat! Atmosféra k tomu totiž dokonale vybízí, kdykoli totiž jde o uprchlíka, lidé se čílí mnohem víc, než když jde o šílence z jejich řad.

Není to ostatně poprvé, co evropský mladík vraždil vlastně převážně svoje vrstevníky. Dokonce je údajně předem lákal přes sociální sítě, ať přijdou. Mládež sociálně sítě bezmezně adoruje, žije s nimi v naprosté symbióze, tak proč by nepřišli, že? Jde tedy  o běžnou věc!!!

Asi to ta současná Evropa sama vyžaduje, ono pofiderní uklidnění, že nejde o terorismus, protože noční manévry v Mnichově byly opravdu masivní a připomínaly takřka válečný stav.  Ještě hluboko v noci jsem dle akčního zpravodajství měla pocit, že jde o skutečnou katastrofu. ( já si to tedy myslím pořád).

Ráno už to bylo všechno jinak. Šlo „jen“ o kriminální čin, je třeba mít úctu k rodičům pachatele, kteří přišli o syna a nyní budou navíc popotahováni u výslechů, je nutné zjistit, proč to ten, naoko tak normální chlapec vlastně udělal…

   Už dávno si vůbec netuším, kdy přesně jsme se přehoupli přes tuto extrémní hranici. Jako bychom se pořád mlátili ode zdi ke zdi. Pojmenovat věci přesně a bez okras nejde. Ukázat viníka také ne. Řídit se zdravým rozumem už vůbec ne. Police dokazuje svoji připravenost hlášením ex post, že buď pachatele předem monitorovala a o jeho činnosti věděla (proč tedy pak vraždil mi je pak trochu neznámo) nebo naopak, vůbec o něm nevěděla, šlo o normálního chlapce s jen trochu podivínskými rysy (pozor tedy na podivíny v našem okolí!)

Většinou se pak všichni hodně diví, že k něčemu takovému zase došlo.

Já ale tuším, že kdyby se alespoň minimálně omezila ona pro mě nepochopitelná korektnost a konečně se pojmenovaly věci pravým jménem, omezily by se i tyto krvavé excesy. Vlastně mi to hodně došlo při tiskové konferenci z Mnichova, kdy se všichni povolaní snažili přesvědčit svět, že nic špatného za terorem v Mnichově není. Snad jen špatná výchova jednoho nevyrovnaného německého (to bylo často zdůrazňováno) mladíka.  

Musím říci, že mě to celé velmi vyděsilo, hlavně proto, že teror už je skutečně za humny a také proto, že jsem nabyla dojmu, že odpovědná místa to celé pořád zlehčují.

Až se podobný útok někde zopakuje, a že se bohužel asi zopakuje, zase nebudeme věřit, že to mohl udělat takový normální člověk (vždy podle mínění sousedů). Kdo má tedy za souseda takhle normálního člověka, měl by se mít na pozoru. A ti, co mají ve svém okolí reálného šílence, pak rovnou vůbec nevycházet. Jiná prevence totiž neexistuje. A když pořád hromadně odmítáme represe, pak není jiné cesty. Magora fakt nezastavíte, ani na poprvé, ani na podruhé, ba ani na podesáté. Zejména, když má svoje nezpochybnitelná práva!