Zemřela

...Agáta Christie a narodil se Jack London. Obé události spojuje stejné datum (nikoli letopočet).
Jako dítě mě to vždycky fascinovalo, viděla jsem v tom osudovou přitažlivost. „Nesmíš věřit na hlouposti,“ připomínali mi neustále.
Moji snahu o souvislost se spisovatelskými esy považovali všichni za nepatřičnou, protože život je úplně o něčem jiném.
Když jsem jednou vesele tvrdila, že mohu být Agátina reinkarnace, když náš spojuje stejné datum, poznamenalo okolí, že jsem odtržená od reality.
Několik let poté, co jsem se stala dospělou, mi tvrdili totéž, čímž docházelo k paradoxním situacím, kdy jsme se hádali o blbosti.
V podstatě jsem jejich teorii přijímala, aniž bych tušila, že si řežu větev sama pod sebou. Bez ideálů to prostě nejde.
Tím srovnáním jsem vlastně nic nesledovala. Jen mě to těšilo. „Tento den je prostě nějak zasvěcený spisovatelům“, konstatovala jsem neomylně. Bavilo mě vytáčet svoje okolí.
Pochybuji, že by to mělo nějaký pragmatický podklad. S realitou mám opravdu určité potíže. V tom mělo odjakživa moje okolí pravdu. Není to ale programové. Ve skutečnosti umím realitě čelit tváří v tvář. Ostatně, co jiného mi také zbývá.
Jenže pak zjistíte, že datum až tak fatální není. Potřebovali byste totiž, aby nějak astrálně bdělo nad vaším životem a to ono nedělá. Jako by nějak mohla zasáhnout Agáta nebo Jack. Hloupost.
Podle mnohých bych se měla věnovat praktickému životu, zejména ve svém věku. Jenže ta lákadla tam pořád jsou. Co když nějaká knížka doopravdy zabere? Takže píšu, píšu a nic. Ale je to otázka volby, jako ostatně všechno.
Dřív bych asi byla označena za čarodějnici. Možná i upálena. Někteří dokonce tvrdí, že psaní je přežitek, pozůstatek minulosti. Také to tak někdy vnímám, ale vzdát se toho nehodlám.
Nepamatuji se přesně, kdy jsem grafomanii propadla. Myslím, že to nemělo souvislost ani s Agátou ani s jackem. Prostě to přišlo tak nějak samo. A neodešlo. Ačkoliv narozeninových dnů přišlo i odešlo už poměrně dost. Možná až příliš, číslo bych si zveřejnit netroufla. Ostatně, a to je taková fobie, dodnes mám problém ho sdělovat nahlas, raději mlčím:-)
Dnešní datum má svá pravidla. Chce novou knihu, kterou si naděluji jako dárek. A večer sklenka šampaňského. Plus plán, že letos bude další knížka. A že ještě dokážu prodat nějaké Odnikud nikam,
i když vlastně už ani nevím komu.
Popravdě řečeno, slavit narozeniny už není vůbec lehké. Ba řekla bych, že patří v životě k nejtěžším.
A taky k nejbeznadějnějším. Zvlášť, pokud to číslo nějak řešíte. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že máte radost a bude mejdan. A málokdo pochopí, že to cítíte jinak.
Ne všichni to tak mají. Někdo to neřeší vůbec. Já – snad- v rámci snesitelnosti. Když kouknu do knihovny na řady knih od Agáty, říkám si, že i kapka stojí za to. Je to prostě den k zamyšlení, ne k oslavě. Přesto ho ctím a mám ráda. A dnešek byl obzvlášť mile vydařený. Je to prostě fatální číslo. Pro mě. Stejně jako pro Jacka a Agátu.