Houby

Houby mám ráda, ale nerada je sbírám. Nevidím a tak by houba musela mávat praporkem a křičet, tady jsem, tady jsem, seber si mě. Nicméně pro případ, že bych o nějakou houbu zakopla, jsem poučena, co lze sbírat a co ne. Ne snad, že bych studovala pana Smotlachu,ale že houby se dělí na jedlé a jedovaté vím. Pominu cynickou hlášku, že jedlé jsou houby všechny, jen některé jen jednou. Ale proč píši o houbách nyní, v drsném zimním období? Chci zkusit vyhrabat hříbky ze závěje? Ne, nechci, byť jsem někde četla, že houby rostou i v zimě a fanatičtí houbaři si zimní les nemohou vynachválit. Já se chci o houbách zmínit jen proto, že mě zaujaly na našem protidrogovém semináři. Opět totiž nastal studijní víkend a některým věcem se laik opravdu diví (odborník asi nežasne, ten nám přednáši:-)). Halucinogenní houbičky mě neudivily, ty znám, často jsem o nich slyšela. Navíc média vždy snaživě upozorní potencionální konzumenty, že je čas vyrazit do lesa. Asi  aby bylo o čem vysílat. Mě překvapila muchomůrka červená. O té jsem byla vždy přesvědčená, že je to houba jedovatá, byť vypadá krásně. A ejhle, i o ní je zájem na drogové scéně. Sice to byl příklad z ruských reálíí, ale vzhledem k tomu, že Rusové vlastní půlku Česka, není to zas tak vzdálené. Takže takový bohatýr si uvaří muchomůrku v mléce (nevím poměr a nechápu, že ho to nezabije, ale když si do drog dobrovolně přidávají jed na krysy, tak se není čemu divit)  a tím se pěkně sjede. Poté se vymočí do lahvičky, kterou za velký peníz prodá méně movitému závislákovi, který se pak tímto nápojem sjede též. A snad ještě víc, než původní majitel. Někteří drsoni se nechtějí obtěžovat plněním lahviček, tak si (za příslušný obolos) uleví na kámen, který pak jiní vesele olizují, přibližně jako zvěř jedlou sůl. No, přiznám se, že jsem jednak valila oči a jednak krotila žaludek, neb se mi udělalo mírně nevolno. Bylo to prostě celé na houby.
Prostě studovat protidrogovou prevenci lze jen s velkou dávkou otrlosti:-)