Televizní okénko

Nekoukám často na televizi, ale čas od času to na mě přijde. Letos, respektive loni, ta doba přišla o svátcích. Snad proto, že mi bolavá záda neumožňovala moc jiných aktivit, měla přijít na řadu televizní obrazovka. Ukázalo se, že to nebyla dobrá volba. Hned zpočátku mě spolehlivě odradily trapné reklamy vtíravě naskakující chvíli co chvíli. Výběr z programové nabídky byl tak chudý, že jsem se musela ujistit, zda je opravdu čas sváteční, kdy má být na obrazovce to nejlepší, čím naše televize disponují. No potěš pán bůh, pak bych nechtěla vidět ten všední program.
„Je něco v televizi?“ zaznělo během silvestrovského odpoledne. Otázka mi připadala nelogická. „Televize přece hraje non stop?“
  Byla jsem poučena, že to sice ano, ale zajímavý pořad abys pohledal. Nu, jala jsem se hledat a musela jsem uznat, že oponent má svatou pravdu.
Chtěla jsem vědět, kam tedy plynou televizní poplatky a narazila na výzvu v Reflexu, která chce zrušit ČT. To by stálo za úvahu. Obří moloch Kavčích hor je jen pozůstatek bývalého režimu a pan ředitel si tam hraje na všemocného pána boha za veřejnoprávní peníze.
Já bych asi šla ještě dál, zrušila bych televizi jako takovou. Proč? Aby zbytečně nepolykala předraženou energii.
Chtěla jsem se informovat, jestli se vůbec někdo na televizi dívá. Mohla by to být zajímavá debata, ale nebyl pro ni dostatek oponentů. Zrušit jsem ji chtěla jen já.
„Co zprávy?“ syknul na mě televizní přívrženec. Na moji informaci, že stačí internet a vůbec, zprávy je v rámci zachování duševního zdraví raději nesledovat, koukal značně nedůvěřivě.
Pochopila jsem, že pro některé jedince má televizní obrazovka pořád nějaké magické kouzlo. Suplují jakési imaginární spojení se světem.
Dá se to pochopit u lidí z nějakého důvodu uvězněných ve svém domově ( o vězních jako takových nemluvím).
Ovšem když se v roli nechtěného vězně díky zádům dostávám i já, zjišťuji, že pak je to za trest. To už není koukatelné, vůbec nikde. Komerční televize jsou jen reklamy,sem tam proložené kouskem filmu, což má k nějakému zážitku pěkně daleko. A to nemluvím o tom, jaké blbosti se na těch obrazovkách objevují. A na veřejnoprávní jsou sice reklamy mezi filmy, (ač slovo film je asi silné- filmy se tady neobjevují) tedy mezi pořady a jsou tak neskutečně natahované, že to vlastně vyjde nastejno. V našich televizích je tedy možné úplně všechno. Tedy kromě jediného – podívat se na kvalitní film nebo dokument.
Ne, že bych si stěžovala. Často na televizi nekoukám a s uzdravenými zády už vůbec ne. Jenom si myslím, že nutit někoho ze zákona platit poplatek za opakování sto let starých věcí a pouštění nových slátanin, je nemorální.