Jeden za druhým

Jako apoštolové na orloji, tak rychle se střídají šéfové v čele vzdělávacího resortu. 

Za třicet šest let od revoluce se ve funkci vystřídalo dvacet čtyři ministrů školství. 

To už není jen číslo, to je diagnóza. 

Každý z nich asi měl nějakou vizi, plán, reformu.

V lepším případě ji nestačil realizovat, v horším ji začal a někdo další ji zase zrušil.

Výsledkem je, že české školství není řízené, ale spíš opakovaně znásilňované momentálními prioritami politických garnitur. 

Zcela zásadní roli pak také vždycky  hraje nějaký impulsivní nápad z ministerských kanceláří, něco, co teď zrovna někoho nadchlo. 

Nikdo pak už nezjišťuje, zda to lze implementovat, zda to má nějaký smysl či efektivitu, nebo naopak, zda to kupříkladu už třeba dávno nefunguje, jen pod jiným názvem... 

V zemi, kde je vzdělání ústavně zaručené, ale školství prakticky stále hledá směr, to znamená jediné: chybí kontinuita, důvěra i dlouhodobá strategie.

Ministři přicházejí a odcházejí, ale děti mezitím stárnou v lavicích, kde se učí podle osnov 

z minulého století a čekají, kdo je zítra povede. Tedy asi nečekají, dětem je vskutku celkem jedno, kdo je šéfém na ministerstvu, al odnášejí to docela fest. 

Otázka nezní, kdo bude další ministr, protože bohužel asi není žádný, který by zanechal trvalou pozitivní stopu. Snad jen kdysi Ondřej Liška, ale to už je tak dávno, že ani učitelé dějepisu si ho nepamatují.

 Otázka tedy zní: kdy se školství konečně přestane točit v kruhu? 

 Čtyřiiadvacítka ministrů a ministryň ten kruh totiž pořádně rozkmitala a to je asi tak jediné, co lze o českém školství tvrdit, že je nestabilní, rozkývané a nevyzpytatelné. 

Těžko se dá v nejbližší době očekávat nějaká pozitivní změna. Blíží se sice volby, tedy doba slibů a vizí, ale výsledek bude stejný. 

Vždycky , když se sestavuje nová vláda, ministerstvo školství je taková Popelka. Je to podobné, jako když děti hrají vybíjenou a kapitáni si vybírají lidi do týmu. Každý chce mít ministra financí. Nese to sebou prestiž, moc, kamery, tvorbu rozpočtu...Stejný zájem je o ministerstvo zahraničí. Ale školství? To je většinou ten, kterého nikdo nechce, ale on se chce dostat do sestavy a také si zahrát.  

Smutné a hodně zarážející je i fakt, že školství je často takový pokusný králík. Stává se takovým testovacím polem. Vymýšlí se nové RVP, mluví se o digitálních strategiích, mění se systém příjimaček, maturit, inkluze. Každý chce učit jinak, což je nová floskule otvírající mediální pozornost. ..

Ale skutek utek, nic se neděje. 

Nebo děje, to zase ano, ale pro školy jako takové většinou nic pozitivního. 

Možná, kdyby školství, tedy jeho ministerstvo, bylo považováno za jeden z klíčových postů, možná by se něco smysluplného stalo. Ale ono je většinou jen jakousi náplastí na koaliční vyjednávání, trafikou za nějakou loajalitu nebo černým Petrem, který se ve vládě rozdává jako poslední karta. 

Čeká nás tedy pětadvacátý ministr. Uvidíme. Lepší už to nebude, tak jen aby to nebylo zase výrazně horší.  

Zombíci

 

Někdy je škola jako továrna. 

Ne že by tam vyráběli součástky (i když mnozí studenti tvrdí, že po čtyřech hodinách matematiky se cítí jako převodovka), ale ten provoz…

Ten je v mnohém průmyslový. 

Ranní směna začíná v 7:45, končí odpoledne ve čtyři, někdy i později. 

V zimním období tedy od tmy do tmy. 

V letním v dusivých vedrech.

Prostě továrna běží na plné obrátky. 

Výrobní linka jménem rozvrh přesouvá studenty z jedné učebny do druhé. Efektivně. Bez emocí. Bez zbytečných zastavení. A hlavně, bez úsměvu. Protože kdo by se smál na školní chodbě?

Studenti se sunou v houfech, někdy připomínají zombíky, někdy účastníky podivného tichého protestu. V očích někde sedí  apatie.

Před sebou mají viditelně jeden zásadní cíl: přežít, projít, mít to z krku.

Tváře bez výrazu, oči zakryté kapucí, v uších hudba, která jediná dává poznat, že "žiju", zatímco tělo plní pokyny jako robotická paže ve skladu Amazonu. Vlevo český jazyk, vpravo chemie, rovně test z matematiky.

Hlavně žádné emoce...

  I z výuky se občas stává zvláštní druh tiché dohody:  

„Vy mi řeknete, co po mně chcete, já to řeknu zpátky, dostanu známku, a jdeme dál.“

O nějaké vášni pro poznání či objevování, nedej bože pro učivo, se nemluví, protože vášeň je podezřelá.

Je to zvláštní svět. 

Jakési paralelní vesmírné zřízení s vlastními zákony. Tabulkami, normami, výstupy.

Funguje to. Všichni vědí, co mají dělat. Někteří to i dělají.

  Mnozí studující si osvojili nadstandardní tajné dovednosti: jak vypadat, že poslouchám, když spím s otevřenýma očima. Jak stihnout projekt, co měl trvat týden, za dvacet minut v šatně. Jak složitý dějepis převyprávět ve třech emoji a dvou holých větách.

Kantoři totéž dovádějí k dokonalosti na poradách.

 Továrna běží, linka se nezastaví. Každý má své místo. Každý zná svůj kód.

 Originalita se toleruje v ročníkových pracích a na nástěnkách, jinak spíš překáží.

 Mnozí k tomu logicky cítí odpor, ale navenek šlapou jako hodinky.

Jen někteří, ti nejvíc podezřelí, se tváří, že je to ve škole i baví.

Ale těch je málo a ti ostatní je podezřívají, že nejsou z této planety.

A co druhá strana, učitel?

 Ten má tabulky.

 Snad na úplně všechno. Ne že by jim rozuměl, nebo je dokonce měl rád, ale když se do ní správně vejde, dá mu klíče ke školnímu štěstí.

Štěstím se rozumí klid na pracovišti a žádný bossing. Musí být splněné normy, tematické plány, švp a rvp a deadline stanovený na poradě. 

 Norma či nějaký doložitelný plán je ta svatá meta, za kterou ČSI inspekce uděluje kladné body. A to je svatý grál, když máte kladné body:-)

Zdá se to až temně depresivní. Zombíci, kteří se plouží mezi oprýskanými školními lavicemi. 

   A přesto se na těch temných dlouhých školních chodbách občas zableskne něco nečekaného. 

Úsměv. Pochvala. Pochopení.

Ve třídách se objeví empatická atmosféra. Najde se student, který se zeptá ne proto, aby získal body, ale protože ho to vážně zajímá.

Další student se zeptá dokonce na něco, co nesouvisí s testem.

A někdo mu odpoví.

Jiný se začne smát, doopravdy smát, uprostřed hodiny.

Učitelka si sedne na okraj lavice a řekne:

„Já to tak taky nesnášela, když mi bylo sedmnáct.“

A někdo to slyší. Ne přes sluchátka. Opravdu to slyší.

  V tu chvíli se továrna na okamžik zastaví.

 A místo jednoho dalšího hotového výstupu či záznamu do tabulky vznikne něco jiného: živý člověk, co se směje, ptá se, nebo se jen na té nekonečně dlouhé školní chodbě – nedej bože – na někoho usměje.

A to je pak hezké. Taková pohoda. Tichá, nenápadná.

 Netiskne se to ve zprávách z inspekce. Nevejde se to do školního řádu. 

Ale možná právě tahle chyba v systému je to jediné, co nás zatím ještě všechny zachraňuje.

Psáno jako fejeton pro školní časopis:-)

Ujelo mi metro

 Skandální. 

Fouklo mi to rovnou před nosem.

 Navzdory překotnému úprku po jezdcích schodech, kličkováním v davu, který vyplivla souprava na peróně... dveře se zavírají a frnk. Funím na stanici, metro mizí v tunelu a já... já mám chuť buď hystericky brečet, nebo se pustit do dramatického sóla nadávek o nespravedlnosti vesmíru. Protože další vlak jede až za dvě minuty.  

Dvě!!!!

A minuty...

  Drobná nadsázka na úvod, ale v podstatě je to spíš popis každodenní pražské reality. Běh na metro či za tramvají. 

Mnozí pak zůstávají v ranním afektu rozčarovaně a viditelně naštvaně stát. 

Mně ujelo metro. 

Svět skončil. 

Nic už dneska nestihnu.

   Vlastně ani tak moc nepřeháním. Jsme teď tak nějak nastavení na sekundovou přesnost. Stačí minutu zpoždění a už saháme po mobilu, začínáme být nervózní, "Lítačka" dostává záchvat, a my s ní. 

Nestíhám, šílený....

  A co na to lidé mimo Prahu? 

Ti by se nám logicky vysmáli. Ujede jim autobus a oni mají čas nakoupit, pokecat se sousedkou a ještě upéct štrúdl, než přijede další. 

Bez auta jste mnohde mimo Prahu vyřízení. V Praze naopak vedou radní boj proti autům 

( tedy proti všem vyjma těch vlastních, která mohu vše, ale to jiná kapitola). 

Dnes jezdíme MHD

 Ve městě, kde spoj jede každých pět minut, se některým jedincům každé zpoždění zdá jako počátek existenční krize.  

A je takovým Murphyho pravidlem, že čím je lepší dopravní obsluha, tím existuje menší schopnost spotřebitelů zvládat realitu.

 Zkuste tuhle dopravní hysterii vysvětlovat lidem v Kralupech. Nebo v Horní Dolní, kde autobus jezdí dvakrát denně, jednou ráno, jednou odpoledne, a ještě jen ve středu.

V Praze asi zjevně v některých částech dne platí heslo: Když nestíháš, jsi mrtvej

 Ráno totiž navazuje tramvaj na metro, metro na bus, bus na vlak a vlak... 

 A pokud  vypadne jeden článek toho dopravního domina, mnozí  rovnou  mohou začít psát omluvenku do práce  nebo se objednávat terapii.

Jsme tedy v Praze rozmazlení? 

Samozřejmě že ano.

 Ale kdo by nebyl, když má komfort každých pět minut naskočit do vyhřátého vagonu, kde akorát občas přes ucho zacpané sluchátky zařve hlášení 

„Stanice Muzeum, přestup na linku A“.

Jinak dojedeš rychle a v pohodě na druhý konec města. Takřka hned.

Takže asi lze mluvit o rozmazlenosti. Zároveň ale také musím zmínit odolnost, odvahu a vytrvalost. Kupříkladu v případech, že se musíte prodrat do nacpané tramvaje. Nebo naopak, překvapeně zjistíte, že jede prázdný vagón. A ejhle, ov v něm sedí nějaký smraďoch, který zjevně jede zadarmo, ale revizor vždycky dělá, že ho nevidí. Co si také na něm vezme, to radši zkasíruje zmatené cizince.

Možná to tedy není ve všech bodech jen jakási městská  zhýčkanost. Jde i o přizpůsobení se situaci.

 Všichni jsme přetížení, běžíme z práce do školy, ze školy na nákup, pak na jógu, z jógy na nějakou důležitou a neodkladnou schůzku, kterou pak stejně zrušíme, protože nestíháme. 

To metro, které ujelo, není v tomto případě jen dopravní prostředek. 

To je symbol.

 Symbol toho, že zase nezvládáme. Že svět jede dál, a my zůstáváme stát na peróně.

A vlastně vůbec  nejde o metro. Jde o ten tlak. Na výkon. Na dochvilnost. Na stoprocentní zvládání dne.

Dvě minuty zpoždění zcela jistě nejsou  žádná tragédie. 

Ale někdy je to ta poslední kapka v hlavě, která už přetéká a pak je z toho kolaps. Minimálně ten nervový.

A tak příště, až někomu ujede metro a on se bude tvářit, že mu ujela i duše, zkuste místo ironie nabídnout empatii. 

A neříkejte „vždyť jede další“. 

On to ví. 

Jen teď na to nemá nervy.

 

 

Svět knihy

 Víkend byl ve znamení Světu knihy. Ráda ho navštěvuji a ani letos tomu nebylo jinak. 

Od čtvrtka do neděle jsme tam na okamžik zaskočili.

 Průmyslový palác, který býval kdysi místem, kde se vše odehrávalo, je pořád v troskách. Respektive, už se docela opravuje, ale pořád je po požáru, který byl v roce 2008!!!! nehotový a nedodělaný. Nu, je to tempo. Takové současné, moderní, řekla bych

Kdysi dávno, když vyhořelo Národní divadlo, bylo obnoveno a znovu zprovozněno za dva roky. Samotná stavba Průmyslového paláce, který byl budován pro Jubilejní výstavu v roce 1891 trvala prý dokonce jen necelých osm měsíců. A to nemluvím o ceně, kterou za palác zaplatili tehdy a jaké x násobně vyšší miliardy dnes?? A v duchu pokroku se rozpočet jistě pořád navyšuje, takže bůh ví, kolik to bude stát. A zda to někdy vůbec bude stát?!

 Průmyslový palác totiž vyhořel 2008 a v roce 2025 není hotový??

Nu, ale Svět knihy na Výstavišti si už dávno poradil po svém. 

Zajímavý je venkovní prostor před zpoplatněnými pavilony, kde jsou stany nezávislých nakladatelů, různé workshopy, besedy a přednášky. Sál Boženy Němcové, Milana Kundery či Jaroslava Seiferta a dalších 

 A pak desítky stánků s předraženým občerstvením...

Cíleně jsme mířili ke stánku Verzone, které vydává současnou čínskou literaturu. 

Nabízejí hodně zajímavé kousky ke čtení, otevře se vám úplně jiný pohled na Čínu. A to nejsem žádný sinolog, ba ani obdivovatel Číny, ale ty knihy stojí za to. 

   Pak jsme zkusili pár besed, hodně dobrá, neřku-li skvělá, byla Petra Procházková a Adam Gebrian. Na čem dnes záleží, bylo jejich motto, které je zároveň i názvem knihy, kterou prezentovali. Povídání tedy bylo super, zajímavé, s nadhledem. Třeba i o tom, co sama pozoruji už dávno, že lidé vůbec neposlouchají, Něco řeknete a druhý hned spustí, ale já tam byl taky, já byl jinde, já to mám tak.....

Prostě nezájem a neposlouchání. 

Jak hezky řekla Petra Procházková, každý si mele svou a nějaké naslouchání vůbec nefunguje...

Tak to mohu podepsat. A nejen proto se hodně těším na tu knihu rozhovorů, kde se téma, Ne čem dnes záleží, rozebírá z mnoha různých úhlů.

Svět knihy nabízel i několik autogramiád, na některé autory či autorky byla fronta několikrát obtočená. 

Zajímavá byla akce Jaroslava Šebka a jeho knihu o kardinálu Tomáškovi. 

Veronika Válková a její "bárovky".

Super bylo setkání s Kosmou. Letos bude velké výročí od jeho úmrtí ( 1125) a zde se nabízela ojedinělá příležitost si s ním popovídat. Taková hříčka, kterou tedy umožňuje AI. Národní knihovna chystá na podzim jeho připomenutí. Kosmy i jeho slavné kroniky. 

Navštívili jsme samozřejmě i Tebenas, kde byly i moje audioknihy, což mě potěšilo, že se pořád prodávají. 

Hlavním tématem byla sice portugalská literatura, ale tu moc neznám.Vícmě zaujala polská. Hlavně i proto, že tu byla Olga Tokarzuk, kterou jsme si také nenechali ujít. 

Hodně prostoru bylo věnováno komiksům, ty mě ale moc neberou, ale prý jde o fenomén dneška. 

Tak tenhle fenomén nás zatím míjí. Ale našli jsme tady i své fenomény, včetně zajímavých setkání. 

Svět knihy je vlastně takový svět sám pro sebe. Bavil nás.

  

Himálajské pohádky

Další úspěšný počin vydavatelství Verzone a knihkupectví 2veverky. Jedná se o dotisk. Pohádky už několikrát zmizely z pultu knihkupectví, jsou úspěšné. A tak došlo k dotisku. Byli jsme na úterním křtu, který byl spojen i s výstavou. A pohádky mohou znovu  do světa:-)

 

Školní tělocvik

V sobotním dopoledni je Stromovka přeplněna aktivními běžci. 

Dospělými.

  Další vyznavači rekreačního sportu se tady kroutí na různých venkovních strojích, někteří se věnují míčovým hrám, mnozí se parkem řítí na kole či na bruslích.

 Kopec patří skateboardistům, mezi kterými se trochu jako kaskadéři prosmykávají pejskaři. 

Prostě všichni tito lidé touží po nějaké formě pohybu.

     A přitom, kolik z těchto dospělých kdysi v hodinách tělocviku otráveně stálo v řadě na povinnou šplhací tyč nebo se s odporem oblékalo do dresu na gymnastiku?

Mnozí určitě měli omluvenku, někdy trvalou. 

Necvičí.

A tak je tomu dodnes.

    Školní tělocvik, ač třeba vedený s nejlepšími úmysly, 

v mnoha případech lidi k pohybu nepřivedl, ale naopak je od něj odradil. Předepsané výkony, jednotné normy a srovnávání často vzbudily spíše stud než nadšení. Odpor než zájem. Strach než odvahu...

A přesto, stačí pár let dospělosti a ejhle.

 Ti samí lidé, co kdysi s hrůzou čekali na přeskok přes kozu, teď dobrovolně běží maraton, šplhají po horách a na kolečkových bruslích riskují pád na pozadí zchoulostivělé sezením u počítače.

Co se u nich změnilo? 

Jednoduché, dospěli. Chce se říct, že dostali rozum, ale tak přímočaré to není. 

Určitě svou roli hraje třeba fakt, že nikdo je už neznámkuje. Nikdo nestopuje jejich čas 

a nelítostně  je neposílá zpátky, když neumějí udělat stojku.

A pak, logicky,  se změnil ten věk. Vidí to jinak. 

Najednou ten pohyb potřebují. 

   Osobně mám pocit, že přístup ke školnímu tělocviku je pořád stejný.

Prostě dětem se v určitém věku prostě nechce cvičit a je skoro jedno, zda trváte na jednotných výkonech či hledáte zajímavé pohybové aktivity.

Asi to bude hlavně o té povinnosti.

A řekněme o určitém nekomfortu, uprostřed dne se někde převlékat a pak se, zpocený, nutit k soustředění na fyziku či dějepis. ...?

To není to, o co dvakrát stojíte. 

A v kombinaci s pubertálním vzdorem či leností je neochota cvičit na světě. 

   Dospělost nám pak samozřejmě docela jasně ukazuje, že touha hýbat se nezmizela. 

Je v nás. 

Někdo běhá, jiný hraje frisbee se psem, další s partou přátel trénuje akrobacii na longboardu. Vídávám pravidelně ve Stromovce.

Nejde o výkony, ale o radost, o chvíle, kdy tělo spolupracuje s duší.

Jako děti tohle většinou nevnímáte. Máte to jinak. A když si navíc nesete domů trojku za šplh na tyči, nechce se vám o to víc.

Ale třeba je to určitá výzva i pro dnešní školní tělocvik.

 Školní tělocvik by se měl stát spíš ochutnávkou různých možností, než dalším testem, kde je jediným výsledkem omluvenka od maminky.

I když, často je to právě  jenom o tom věku. Prostě v pubertě se mi hýbat nechce, na povel už vůbec ne, a můžou se všichni kolem snažit jak chtějí.

Až pak později přijde doba, kdy se bez pohybu neobejdu. 

  Ale i tak by ten školní tělocvik asi potřeboval nějakou inovaci.

 I když možná stačí zbavit ho přívlastku školní, protože často je všechno vnímáno negativně už jen proto, že je to školní...?

Nebo naopak, věnovat tělocviku víc prostoru, protože ta současnost, kdy se musíte převléknout, zpotit a jít se zase učit, ta tedy moc inspirativní není.

Nebo nevím. 

Já osobně mám pohyb ráda, ale jít se trápit do školní tělocvičny, na žíněnky, které páchnou i po vyčištění, to by se mi fakt nechtělo.

Myslím si, jediné, několikrát zde opakované, je, že tělocvik by měl být hlavně o tom, jak od pohybu neodradit.

Do toho ale hází vidle všemocné ŠVP.  Musí být známky, kolonky, hodnocení....?!!!

Ale i tak...

Cílem by prostě mělo  být to, aby kupříkladu děti ráno vyběhly do parku ne proto, že musí, ale proto, že chtějí...?

Logicky, nejlépe aktuálně, nikoliv až někdy za dvacet let, až je k tomu donutí dospělost.

Leč, jsem skeptikus😊

Květnová tramvaj

 

Květen je v Praze tak trochu jako rozjetá tramvaj bez brzdy, všechno kvete, turisté se množí geometrickou řadou a soused od naproti trénuje naši toleranci naplno puštěnou muzikou z otevřených oken.

 Přestože se ještě před měsícem zdálo, že díky turbulentním změnám počasí zmrzneme, najednou je všude život, smích, rozkvetlé stromy a všudypřítomná letošní květnová slavnostní osmdesátka. Ulice se najednou tváří přívětivěji, dlažba je teplejší a na parapetech přibývá květinových pokusů o jaro. Lavičky jsou znovu obsazené. Teď už nejen osamělými důchodci a vytrvalými pejskaři, ale i milovníky knih, zmrzliny nebo spokojeně zamilovanými páry.

 Logicky se letos s velkou pompou vracíme ke květnovým událostem roku 1945, ale taky se určitě nechceme zapomínat na další historické události. Ať už ty válečné, jako je atentát na Heydricha, který spadá do roku 1942, tak třeba nezapomenutelný mejdan z devatenáctého století, který oslavoval položení základního kamene Národního divadla. To bylo v osmašedesátém, ale už o sto let dříve, tedy 1868.

Protože kdy jindy než v květnu, kdy i dlažební kostky dostávají chuť tancovat, bychom si měli připomenout, že Praha byla, je a vždycky bude město, které se nebojí vzít osud do vlastních rukou.

Je to zvláštní měsíc – má v sobě svěžest nového začátku i tíhu historické paměti.

Takže ať už v květnu bojujete za svobodu, proti pylu nebo jen s otevřeným oknem sousedovic puberťáka, užívejte si slavnostní dny nejkrásnějšího měsíce v roce naplno.