Konečně zase kultura v plné parádě. Letní shakespearovské slavnosti na Hradě a krásně půvabná Bouře. Výborné obsazení a skvělá atmosféra. Hrad se zahalil do romantické atmosféry, člověk ani nemyslel na příšery kolem. Bylo vyprodáno. Herci hráli jako z partesu. A Bouře romanticky bouřila.
Nad neochotou v některých službách. Neochotu, nezájem, aroganci. Možná je to vyhoření? Nevím...
Není to stoprocentní jev, určitě ne. Ale na druhou stranu vůbec není ojedinělý a navíc nejsem jediná, kdo podobné věci s údivem zaregistroval. Silně jsem vnímala dopad pandemie na podnikatele, živnostníky, služby, kulturu, gastro... Mnohdy mi to přišlo až jako cílená likvidace podnikatelů ( a často si to myslím dosud). Buď naprosto nekoncepční řešení nebo jasná likvidace, podpora jednoho sektoru na úkor druhého. Ale nad tím nechci dumat. Překvapení přichází z té strany, ze které bych to nečekala. Ze strany některých provozovatelů. Nějak jsem si myslela, že když nyní mohu mít otevřeno, budu se snažit, abych měl zákazníky či klienty, abych se znovu dostal do tempa. Jenže úplně to tak není. První krok, který mnozí učinili, bylo výrazné zdražení. Patrně, dohnat to co nejrychleji a nejlépe hned. A pak, a to mě překvapuje ještě víc, setkávám se s velkým nezájmem a neochotou. Nevím, nemám, nemohu. Proč jako bych to dělal? Proč bych měl někomu vycházet vstříc? Nad rámec čeho?
Častěji se s tím potkávám mimo Prahu, ale v podstatě je ten rozdíl v ochotě a přístupu minimální.
Nerozumím mentalitě této skupiny lidí. A někdy je to až úsměvné. V podstatě všechno výrazně dražší, ale ochota vyhovět a obsloužit menší, pracovní doba kratší, setkala jsem se i s argumentem, že zavírá o hodinu dřív proto, že si za pandemie zvykl víc být doma....
No, není to snad trvalý jev, možná jen prapodivný prvek okurkové sezóny. Ale překvapilo mě to.
Vždy, když onemocním, přijde na řadu televize. Většinou nelze nic jiného, než apaticky zírat, nejraději v tichu. A když už je to dlouhé, tak i na obrazovku. Letos se mi "poštěstilo" onemocnět v létě. Mít zimní rýmu v létě je obzvlášť pikantní. No, tak v izolaci, jak již bylo řečeno, občas přijde televizní obrazovka vhod. A zas a znovu ( myslím, že jsem o tom tady už kdysi psala), žasnu a nevěřím vlastním očím. Nemluvím o komerčních televizích, kde je program nastaven tak, že sledujete hlavně reklamu, děsně otravnou, a když máte kliku, tak tam problikne kousek filmu. Tyto stanice se tím netají, vím, co od nich očekávat, a dívám se opravdu je výjimečně. Ale nechápu veřejnoprávní televizi. Občas mě napadá, zda její propagace starých normalizačních seriálů a filmů už není na občanskou žalobu. Ono to tam asi běží celý rok, ale v létě je to viditelné i proto, že nic jiného tam není. A tak, když si projdete stránky České televize, tak narazíte na malého pitavala, sanitku, všechny ty šéfe, to je věc, causy, detektivy z vejminku ( ani se mi to nechce psát s velkým písmenem, protože mě to irituje. Chalupáři určitě dorazí taktéž a tak bych mohla pokračovat. Mně by tedy zajímalo, jakou veřejnoprávní službu tím televize prokazuje? Nový dokument či zajímavý film jsem neviděla ani nepamatuji. Druhý program navíc permanentně sjíždí dokumenty o Hitlerovi na miliontý způsob, takže to vytváří zajímavou iluzi na obrazovkách veřejnoprávní televize, že neexistují jiné dějiny než ty s Hitlerem. Nic jiného, jako třeba adoraci či bizardní okouzlení v tom snad ani hledat nechci, byť se to dá vykládat i tak. Zpravodajství je tak různorodé, že se vždycky zasekne na jednom tématu, ze kterého udělá totální nepoživatinu. Doba koronavirová to krásně ilustruje, na ČT se v tomto období fakt nedalo dívat, protože to bylo šílené. Ostatně, tornádo na jižní Moravě je totéž, dokážou jedno téma točit celý den, až je to neposlouchatelné. Sportovní kanál nikdy nereaguje flexibilně, třeba tenisové zápasy českých vítězek tam určitě k vidění nebyly....Raději se opakují fotbalové zápasy, také pořád dokola. Poplatky za televizi jsou povinné, i v případě, že na ČT raději vůbec nekoukáte. To nikdo neřeší, poplatky jsou ze zákona a není obrany. Obrany není ale ani proti neustále opakovaným normalizačním filmům a seriálům. Někdo to možná vidí jinak, rád se vrací do zeleného údolí nebo na velké sedlo. Ale pořád se nemohu dobrat odpovědi, kde je ta veřejnoprávnost televize? Že by v nějaké ženě za pultem?
Naštěstí rýma trvá jen sedm dní- to ta léčená. Ta neléčená týden:-) A pak už zase televize netřeba. Ovšem odpověď na veřejnoprávní otázku by mě zajímala i tak:-)
V létě je prostor vrátit se k nedělnímu čtení. Ostatně, asi nejen k nedělnímu, většinou, co nepřečtu v létě, už hned tak nepřečtu:-) .
Ráda bych tady upozornila na autorku, o které jsem už asi psala, je to autorka knih pro mládež, které ale s úspěchem bodují i u dospělých. A tak je její tvorba i myšlená, pro young adult:-).
Myslím, že jsem tu kdysi zmiňovala výbornou knihu ze španělských dějin, Mlčící fontány. Příběh, kde se prolíná život a láska ve stínu španělské diktatury. Výborné čtení.
Stejně tak vnímám její další knihu, V šedých tónech, která nás zavede do sovětských gulagů. Tedy téma zcela jistě neveselé, leč skvěle zpracované. Pro děti i pro dospělé.
Myslím si, že o historii něco vím, přesto nacházím nové a zajímavé postřehy a vlastně i nová fakta. Baví mě to číst. A směle si to troufám doporučit. Stejně tak mohu doporučit skvělé knihkupectví, kde jsem knihu zakoupila, U dvou veverek. Umí, vědí, dovedou poradit. Může to být skvělý cíl vašich letních knižních toulek Prahou:-)
Cestování, myslím tím hlavně to do ciziny, je letos zase dost komplikované. A to nemluvím jen o nevyzpytatelných Slovácích, jejichž rozhodnutí mi připadají ještě víc chaotická než ta česká. Dovolenou na Slovensku jsme z toho důvodu zrušili, jeden nikdy neví, co se tam ze dne na den změní, či co radikálního se vylíhne v jejich politických hlavách.
Ono to, po pravdě, jinde asi není o moc lepší, jen je na ty Slováky tady asi víc vidět. Tatry si tedy zase necháme v neodškrtnutých cílech.
Co bych ale nechtěla mít neodškrtnuté, je moře. Tam je to ale stejně nejisté, byť to na mě působí průhledněji, než slovenská radikálná rozhodnutí.
Chorvatsko je pro nás vyřazeno už dávno, tam je nával. A ostatně,
i tam se rozhodnutí mění dost nečekaně.
Ještě zbývá několik oblíbených mořských destinací, Řecko, Itálie, Španělsko...
Uvidíme, zda něco vybereme či, stejně jako loni, podlehneme veřejné masírce a nikam neodjedeme.
Nechci se válet na pláži s rouškou na obličeji. To opravdu ne.
Ale moře mi hodně chybí, ta loňská absence mořského vzduchu, vody i atmosféry je hodně znát.
Vede nás to k novým dobrodružstvím. vždy jsme jezdili hezky podle plánu, už v lednu jsme většinou věděli kam a za kolik. Na poslední chvíli jsme to moc neuměli. Letos to tak bude. Jeden den padne rozhodnutí a večer letíme. Nebo jedeme. Jsem na to zvědavá. Zda to vyjde, kam a kdy.
Ale obecně to, jak to všechno politici na poslední chvíli komplikují, to cítím jako velkou manipulaci ( že jim jako jde o naše zdraví, tomu snad nevěří už nikdo). Ale možnost vystrašit národ, vydělat na testech co nejvíc, donutit všechny k očkování, potlačit jakoukoliv svobodnou vůli, to v tom cítím už dávno. A nyní v létě dvojnásob. ...
Roky jsem nikde nestanovala. Usoudila jsem, že tento druh dovolené již patří minulosti. Nicméně, člověk míní a okolí někdy i mění:-), tak jsem se po letech ocitla znovu pod stanem. Ne nadlouho, jen jako takovou ochutnávku. A byla to ochutnávka zajímavá. Zjistila jsem totiž, že být pod stanem není to, co bývalo. Dnes to může být i docela pohodlí. Těch nových vychytávek, moderních pohodlných věciček, krásných stanů, pohodlných karimatek....Když je vybavení, je to docela příjemný nocleh. Ne, jako kdysi v netěsnícím áčku, kam teklo a pod zády rejdily myši tak, že je člověk fakt cítil. Asi proto už jsem nikdy pod stane nechtěla. Nafukovací karimatka mi ovšem žádný takový "zážitek" neposkytla, naopak, spala jsem na ní docela pohodlně. Nu, zaspala jsem dobu. Co se stanování týká, zcela jistě. Neříkám, že nyní budu stanovat o sto šest, přeci jen zůstává oblast, která se moc nezlepšila, a tou je hygienické zázemí kempů. Sprchy a toalety v našich kempech takovou radikální změnou rozhodně neprošly. Ale den či dva to i já vydržím, když už znovu stanujeme:-) Jsem zvědavá, v čem mě ještě letošní léto dokáže překvapit a změnit moje dávná rozhodnutí:-)
Není snadné jít nyní na výstavu, chybí mi ten čas, kdy se člověk jen tak toulal Prahou a tu ho napadlo zaskočit do galerie.
A šel.
To dnešní doba nenabízí, je třeba registrace, na velké výstavy časová. A pak následuje časově vymezený prostor,samozřejmě v rouškách:-(, a po určeném limitu odchod.
No, není to můj šálek kávy, ale některé akce tak musím absolvovat, protože je fakt chci vidět. Jak vidno, podlehnutí totalitním praktikám je snadné, něco za něco.-).
Nu, každý to nevidí tak černě jako já. A výstavy, které takto "musím" vidět, jsou vlastně jen dvě. Toyen a Sluneční králové.
Toyen už jsem dokázala, Sluneční králové čekají.
Naštěstí ve Valdštejnské jízdárně je aktivní klimatizace, tudíž se tam s respirátorem neudusím, byť daleko jsem k tomu neměla. Ale výstava je to krásná, navzdory tomu, že po časovém limitu vás nelítostně vyženou. Abychom se nepotkali s někým z druhé skupiny. Někdy opravdu smyslu opatření nerozumím, leč, umění má člověk přinášet oběti a skvělá výstava Snící rebelka za to fakt stojí. Je to krása nesmírná:-)
