Všechna letošní listopadová výročí si nějak připomínáme. Ať už to byly Dušičky, nebo pád Berlínské zdi, Den válečných veteránů, svatořečení Anežky České či výročí Sametové revoluce s odkazem k roku 1939. Dokonce máme i několik projektů na dané téma. Je to listopad plný emocí. Někdy mi stačí slyšet Modlitbu Marty Kubišové, abych byla naměkko. Navíc mám pocit, že to tak rychle uteklo, spoustu věcí z oněch dramatických dnů už si ani nepamatuji, co ale nelze zapomenout, je ten pocit, atmosféra, nálada. Nic podobného už se nikdy neopakovalo. Ani při těch letošních velkých oslavách. Sem tam nějaký záblesk, návrat emocí, ale jen takový slabý odvar. Také kapku zahuštěný tím, co aktuálně prožíváme, jak se k té minulosti stavíme, jakou máme současnou reprezentaci, kam to všechno směřuje..... Vytváří to zase jiný koktejl nálad, který má někdy takové zvláštní příchuti. Ale ve finále jsem ráda, že stále ještě můžeme slavit, že je co slavit a že to má určitou důstojnost. Byť stále je co zlepšovat:-).
středa 20. listopadu 2019
pondělí 4. listopadu 2019
Samoobslužné pokladny
Hit současného prodeje. Náš zákazník náš pán už zjevně neplatí. Nebo to jen tak odlišně vnímám. Prostě samoobslužné poklady vnímám jako degradaci zákazníka, úpadek prodeje a odmítám je akceptovat. U nás na Letné teď frčí. Po rekonstrukci Billy zlikvidovali systém klasických pokladen a nastavili systém samoobslužných. Takže už si nenakoupím. Pravda, v Bille jsem byla, leč nově nastolený trend mi přinesl maximálně tak zvýšený tlak. Asi tři skutečné pokladny sice zůstaly zachovány, ale tam je fronta delší než u mauzolea. Fronta je i u těch samoobslužných, protože to lidé neumí, jde jim to pomalu, neodsýpá to. Takže nenakupuji. Jsem toho názoru, že v obchodě, kde většina zboží je stejně předražená, nechám tolik peněz, že mi to snad může prodavač/ka spočítat. Když jí to navíc ještě vyložím na pás a zase z něho sundám. Ač je sdílení všeho dnes děsnou módou, já nechci sdílet něčí práci. Mám dost té své a když už hodlám utrácet svoje vydělané peníze, očekávám za ně mít i nějakou protislužbu.
V sobotu v podvečer jsme to v Bille, na Letenském náměstí,asi z nedostatku dobrodružství či co, zkusili znovu.
A ejhle, žádná změna. U jediné klasické fungující pokladny na mě poněkud nevybíravě haleká prodavač, patrně slovenské národnosti, ať se do fronty neřadím, on že končí. Ptala jsem se ho ( na rozdíl od něj klidně a slušně), kdy ho tedy někdo vystřídá, že chápu, že končí. Štěkl jen, že nevystřídá a ať jdu pryč.
Šla jsem tedy za nějakým odpovědným zaměstnancem zeptat se, kdy přijde někdo jiný k pokladně. Choval se stejně neurvale, jako ten u pokladny.
"Nikdy," štěkl. "Jsou tu samoobslužné pokladny."
"Ty ale já nechci," vysvětluji stále ještě klidně.
"A co já s tím jako, nejsou lidi!" štěkal dál.
No, to už jsem moc klidná nebyla, ale ovládla jsem se a se slovy, "...tak si, pane, ten můj nákup strčte...
napjatě čekal na můj vulgarismus, který by mu jistě dodal argumentační sílu....
....zpátky do regálu.." zaskočila jsem ho.
Vrazila jsem mu přeplněný koš do ruky a odešla jsem.
Ale naštvaná jsem byla. Co je tohle za službu? Copak jsem prodavačka, abych si sama markovala nákup? A vůbec, ty ženy které by zde pracovaly, a třeba i rády, jsou bez práce? Abychom my tady mohli vesele sdílet jejich práci? A napadá mě v souvislosti s tímto nesmyslem plno dalších nezodpověditelných otázek.
Abychom to ve finále s tím sdílením nepřeháněli....
Samoobslužné pokladny prostě za mě ne.
Až budou úplně všude, pak si asi nenakoupím nikde. Zatím ještě mohu tam, kde se pořád ještě cítím jako zákazník. Sice už dávno ne jako náš pán, ale i jako zákazník zatím ještě dobrý. Ale jako obsluha pokladen nakupovat nechci!
V sobotu v podvečer jsme to v Bille, na Letenském náměstí,asi z nedostatku dobrodružství či co, zkusili znovu.
A ejhle, žádná změna. U jediné klasické fungující pokladny na mě poněkud nevybíravě haleká prodavač, patrně slovenské národnosti, ať se do fronty neřadím, on že končí. Ptala jsem se ho ( na rozdíl od něj klidně a slušně), kdy ho tedy někdo vystřídá, že chápu, že končí. Štěkl jen, že nevystřídá a ať jdu pryč.
Šla jsem tedy za nějakým odpovědným zaměstnancem zeptat se, kdy přijde někdo jiný k pokladně. Choval se stejně neurvale, jako ten u pokladny.
"Nikdy," štěkl. "Jsou tu samoobslužné pokladny."
"Ty ale já nechci," vysvětluji stále ještě klidně.
"A co já s tím jako, nejsou lidi!" štěkal dál.
No, to už jsem moc klidná nebyla, ale ovládla jsem se a se slovy, "...tak si, pane, ten můj nákup strčte...
napjatě čekal na můj vulgarismus, který by mu jistě dodal argumentační sílu....
....zpátky do regálu.." zaskočila jsem ho.
Vrazila jsem mu přeplněný koš do ruky a odešla jsem.
Ale naštvaná jsem byla. Co je tohle za službu? Copak jsem prodavačka, abych si sama markovala nákup? A vůbec, ty ženy které by zde pracovaly, a třeba i rády, jsou bez práce? Abychom my tady mohli vesele sdílet jejich práci? A napadá mě v souvislosti s tímto nesmyslem plno dalších nezodpověditelných otázek.
Abychom to ve finále s tím sdílením nepřeháněli....
Samoobslužné pokladny prostě za mě ne.
Až budou úplně všude, pak si asi nenakoupím nikde. Zatím ještě mohu tam, kde se pořád ještě cítím jako zákazník. Sice už dávno ne jako náš pán, ale i jako zákazník zatím ještě dobrý. Ale jako obsluha pokladen nakupovat nechci!
neděle 27. října 2019
Slavní Jaroslavové
Nemyslím si, že jméno Jaroslav je výrazně frekventované
v naší současné hitparádě mužských jmen. Je docela možné, že číselně jej
předběhne nějaký Kevin či jiné cizokrajné jméno. Ale i přesto má Jaroslav pevné
místo v naší novodobé historii. Oba českoslovenští držitelé Nobelovy ceny
nesou jméno Jaroslav. Naivně jsem si léta myslela, že jde o dobrou
mnemotechnickou pomůcku pro studenty, kteří by si tak oba pány mohli lépe
pamatovat. Ale studentům je to většinou srdečně ukradené, a jelikož jim to
pravidelně připomínám, každý rok je to pro ně nová zprávaJ. A tak mi to nedá,
připomenout oba Jaroslavy i zde. A to hlavně proto, že v pátek
uplynulo 60 let od dne, kdy Nobelovu cenu
za chemii převzal Jaroslav Heyrovský. Polarograf, o který tady jde, sice
objevil již v roce 1922, ale cena přišla na řadu až v roce 1959, 25
října. Jde tedy o docela kulaté výročí,
které stojí za připomenutí. Po panu
profesorovi je pojmenována i nějaká planetka či kráter na Měsíci. Ale hlavně je
to první český nositel Nobelovy ceny.
Ten druhý Jaroslav je pak básník Seifert,
který cenu získal v osmdesátých letech.
Jiné laureáty nemáme, byť navrženi
byli mnozí. Třeba Čapek, Vrchlický, Havel, letos Kundera. Ale zatím jsou takto
poctěni jen dva slavní Jaroslavové. Což snad stojí za to, abychom si jejich
jména zapamatovaliJ
Zvlášť, když je letos tak kulaté výročí!
pátek 25. října 2019
Slavík
Milovníci dlouhých románů si přijdou na své. Příběh z okupované Francie. 460 stran. Ale velmi hezky napsané, čtivý příběh. Dlouho jsem kolem něho chodila, pak jsem neodolala a knihu zakoupila.
A jsem ráda. Moc hezké čtení. Zajímavé. Věci, o kterých se moc nemluví, jak to měly ženy za války. Co se dělo za frontou....
A jsem ráda. Moc hezké čtení. Zajímavé. Věci, o kterých se moc nemluví, jak to měly ženy za války. Co se dělo za frontou....
úterý 22. října 2019
Panství Downton
Závěrečný film celé seriálové ságy. Někde v tisku jsem zachytila reklamní slogan, že Panství filmové plátno sluší. A mohu potvrdit. Je to kouzelná kostýmní podívaná, na velkém plátně výrazně efektivnější než v běžném televizním podání. Taková příjemná cesta proti proudu času, výlet do minulosti či pohádka pro milovníky historie. Nic kontroverzního se tam neřeší, žádná hrůza neukazuje, takže takové milé pohlazení po duši. Nakouknutí do starých dobrých časů, sice v růžových brýlích, ale to ve finále nikomu nevadí.
Užili jsme si prostě krásný film.
Užili jsme si prostě krásný film.
úterý 8. října 2019
O mrtvých jen dobře
To se říkávalo za našich babiček. Dnešní doba už zjevně takové ohledy nemá. Ba naopak, živí si na mrtvých nahánějí své politické či novinářské body, potažmo zásluhy. Staví se do role morálních veličin, které dobře vědí, jak se zachovat a jak by se byli zachovali oni. Střídají své morální soudy s adorující slepotou těch druhých, a nějak se vůbec neřeší pieta, smutek, úcta k pozůstalým. Prostě hon a kopání do mrtvoly. Zviditelňování se. Snaha o maximální sledovanost na úkor všeho, hlavně etiky a míry.
Je to celé taková smutná zpráva o naší době. Jak to máme nastavené, co uznáváme a ctíme, koho a čeho si vážíme. Jestli si vůbec něčeho vážíme?
Mám z toho takovou pachuť na duši. A lepší už to určitě nebude, tolik optimismu v sobě nevydoluji.
Je to celé taková smutná zpráva o naší době. Jak to máme nastavené, co uznáváme a ctíme, koho a čeho si vážíme. Jestli si vůbec něčeho vážíme?
Mám z toho takovou pachuť na duši. A lepší už to určitě nebude, tolik optimismu v sobě nevydoluji.
pondělí 7. října 2019
Velké prádlo
...Ve Stromovce. Vypadalo to tak. Všichni jsme si mysleli, že zdejší bezdomovci vyprali a suší oblečení.
Ale při bližším ohledání jsme zjistili,že jde o upoutávku na ochranu životního prostředí.
Nu, jak vidno, nejen Greta bojuje:-)
Vůbec, životní prostředí a klima je téma dne. Souzním s ním, byť s tou švédskou dívenkou nesympatizuji. Nevěřím jí to. Ale to je jiná otázka. Každopádně, problém pojmenovala, je zde a je třeba se mu věnovat. Však se také média a svět předhánějí v tom, kdo se
k tomu nějak vyjádří. Ale dost si odporují. Třeba současné mistrovství světa v atletice je podle mě pro životní prostor dost škodlivé. Když vidím to vyklimatizované prostředí, které imituje venkovní závody? Když vidím tu megaspotřebu plastů při půlnočních bězích... ? A vody vylité na rozpálený asfalt? To se moc neslučuje s celosvětovým bojem za ulehčení planetě...
Ale jak vidno, za peníze jde opravdu všechno. Atletika v zemi, kde o ní nejeví zájem a kde je takové vedro, že i dýchat je namáhavé... Nebylo by lepší tyto peníze věnovat na ochranu klimatu a závodit někde, kde se to dá normálně, přirozeně?
Nu, jak vidno, každý to má s tou ochranou přírody jinak, dle svého vlastního PR.
Ale při bližším ohledání jsme zjistili,že jde o upoutávku na ochranu životního prostředí.
Nu, jak vidno, nejen Greta bojuje:-)
Vůbec, životní prostředí a klima je téma dne. Souzním s ním, byť s tou švédskou dívenkou nesympatizuji. Nevěřím jí to. Ale to je jiná otázka. Každopádně, problém pojmenovala, je zde a je třeba se mu věnovat. Však se také média a svět předhánějí v tom, kdo se
k tomu nějak vyjádří. Ale dost si odporují. Třeba současné mistrovství světa v atletice je podle mě pro životní prostor dost škodlivé. Když vidím to vyklimatizované prostředí, které imituje venkovní závody? Když vidím tu megaspotřebu plastů při půlnočních bězích... ? A vody vylité na rozpálený asfalt? To se moc neslučuje s celosvětovým bojem za ulehčení planetě...
Ale jak vidno, za peníze jde opravdu všechno. Atletika v zemi, kde o ní nejeví zájem a kde je takové vedro, že i dýchat je namáhavé... Nebylo by lepší tyto peníze věnovat na ochranu klimatu a závodit někde, kde se to dá normálně, přirozeně?
Nu, jak vidno, každý to má s tou ochranou přírody jinak, dle svého vlastního PR.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)





































