Akademie slova

Již tradiční literární a novinářské dílny u nás ve škole. Setkání s odborníky. Besedy a dílny. Den věnovaný práci se slovem, z mnoha různých úhlů pohledu. 

Inzerujeme

Kdyby náhodou někdo o někom věděl, takto inzerujeme v UN:-)

Gymnázium Thomase Manna, Praha 8, hledá učitele/ku, které baví matematika a fyzika a chtějí toto nadšení probudit i v mladší generaci.

Do našeho víceletého česko-německého gymnázia potřebujeme člověka, který bude s radostí učit tyto předměty.

Nabízíme nadané studenty, otevřený a přátelský pracovní tým, možnost volit si své výukové metody, učit částečně i v cizím jazyce (pokud chcete), zkoušet tandemovou výuku a zapojit se do projektu Erasmus a dále se rozvíjet a vzdělávat.

Platíme trochu lépe než státní školy, vyplácíme 3x ročně odměny, nabízíme multimediálně vybavené učebny a kávu po celý den zdarma.

Těšíme se na vaše životopisy – svobodova@gtmskola.cz.

Podzim

Zažít město jinak

Už léta se snaží přijít na chuť této násilné akci, která rok co rok okupuje ulice (nejen) hlavního města.  Říkám si, že přeci sejít se se sousedy, posedět s nimi, poklábosit, trochu víc je poznat, nikam nespěchat…to je přeci chvályhodná myšlenka?

Myšlenka třeba ano, ale ta její realizace. Vyblokuje se několik ulic (děkuji bohu, že letos ta naše zůstala této pochybné cti ušetřena), vyženou se auta, protože ta jsou na černé listině. A na ulice e vyvalí stolky a lavičky pro výše zmíněné posedávání. Také se objevují nějaké výrobky určené k prodeji. Nu, posud, dejme tomu. Jenže celé je to provázeno děsivě hlasitou reprodukovanou hudbou, která vám duní a řve pod okny (a nejen tam) celou sobotu, dlouho do noci. Moc klábosit se tady vskutku nedá. Dá se tu vlastně jen konzumovat, tudíž s postupujícím časem přibývá nejen řev, ale i opilců, takže doopravdy zažíváte město jinak. Samozřejmě jen v tom případě, když před touto akci neprchnete mimo město. Jinak to ani nejde. Ono totiž Zažít město jinak takřka symbolizuje totalitní praktiky. Pravda, obrazně, o život tu nejde, ale o zdraví a nervovou soustavu už mnohdy ano.  Nemáte totiž na vybranou, musíte to absolvovat, protože před tím hlukem neutečete. Musíte odjet autem, protože by vám ho buď zničili, nebo odtáhli. Pokud nějak vyjádříte nesouhlas, jste označeni za zpátečníka, ignoranta či něco mnohem horšího. Prostě, totalitní praktiky. A jediná rada, jak to přežít, je utéct. Protože to opravdu většinou nechcete zažívat. Ale holt musíte, je to trend současnosti. A taky děsně ekologické a multikulturní. Prostě in. No, utekli jsme, opět:-)J

Stromovka

Jeden z největších a nejznámějších pražských parků. Původním a noblesním jménem zvaný Královská obra. S historií sahající až k dávným Přemyslovcům. V současné době avizovaný jako místo pro aktivní oddych Pražanů. A pro realitní prodejce, disponující právem na nádherné domy a byty v jejím okolí vítaná příležitost, jak díky blízkosti ke Stromovce již tak předraženou nemovitost nekřesťansky prodražit o další statisíce neřku-li miliony. Za výhled do parku č pouhou jeho pěší dostupnost se přeci musí platit! Jenže, nic není tak, jak to vypadá. A zejména Stromovka klame tělem. Jistě, existuje pár vzácných okamžiků, kdy vám nabídne prostor ke klidné procházce v zeleni, leč realita je taková, že většinou je zde hluk, neřku-li řev, nepořádek či lépe řečeno bordel, nebezpečí, napětí a o plno opilců, tedy rozhodně nejde o nějakou oázu klidu. Lidé, bydlící v nádherných domech kolem, pokud tedy nejsou hluší či neoplývající tolerantností takřka nadpřirozenou, nemohou vůbec otevírat okna. Což, třeba v době letošních tropických letních dni, bylo obzvlášť luxusní. Zajímavé na tom je, že nějaké obrany se nedovoláte. Divoké mejdany doprovázené hudbou a následným ranním nepořádkem zdejší Policie patrně neřeší, protože jinak by tam neduněli každý den. O festivalech a koncertech linoucích se z Výstaviště už ani nemluvím. To je řev na druhou, ovšem nikoho to nezajímá. Stejně jako noční klid, že by nějaký koncert skončil v deset večer je dost nepravděpodobné, celé léto tam prostě duní hudba do brzkých ranních hodin. Protože někteří se chtějí bavit. Že ti druzí ne, už nikoho nezajímá. Jejich dunivá hudba, díky stále se zdokonalujícím zesilovačům hlasitější a hlasitější, terorizuje Stromovku a celé její okolí od jara do podzimu. Přes den tu pak duní rádoby relaxační bubny jakési volnočasové free organizace. Pokud duní permanentně, zaručeně se jejich relaxační účinek rozplývá ve ztracenu. Policie zde hlídá pouze ruskou ambasádu, případně pokutuje nějaké pejskaře, kteří pustí psíka z vodítka. Víc nekoná. Anebo pokud koná, není to vidět. Je tu prostě permanentní nepořádek.

 A pak věřte reklamním sloganům, že Stromovka nabízí klid a relaxaci.

Panika

Neumím nějak elegantně stárnout, pronásleduje mě deprese a splín. Z toho, jak to všechno uteklo, že stáří je na krku a já s ním neumím pracovat. Pravda, mám to už od pětadvaceti let, kdy jsem pochopila, že mám čtvrt století za sebou, ale v poslední době je to mnohem bolestnější a aktuálnější.

 A protože moudro dne je, že: „co vyzařuješ se ti vrací,“ zjevně mi moje okolí moje negativní pocity vůči postupujícímu věku pěkně servíruje zpět. A já si s tím moc nevím rady. Zatím jsou to více méně komické záležitosti, mohou se stát historkou na blog, tolik odvahy ještě mám, ale co bude dál, to mě děsí. Abych si to usnadnila, pustila jsem si film „Stále jsem to já“, který mě logicky, uvrhl do mnohem většího splínu. Následovala již nedávno popisovaná historka s dotazem rádoby vtipného mladíka,

„co máš v tom batůžku babi?“ To jsem dost paralyzovaná koukala kolem, ale nikdo se tomu oslovení nedivil. Jen já.

O několik dní později jsem byla na návštěvě svého bratra. Pravda, mladšího, ale jen o pár let.

Když mu přicházela návštěva, vykoukla jsem z okna a oni se zeptali, „ zda jsem jeho maminka?“

 Nějak jsem nevěděla, zda jde o žert či zda opravdu tak bídně vypadám? Se svým vrozeným „optimismem“ jsem se přiklonila ke druhé variantě a ve svém splínu jsem se propadla o další stupeň. Nebylo to ještě úplné dno, jelikož jsem se rozhodla s tím něco dělat.

Nechám se ostříhat, upravit a ono to snad bude kapku lepší.

 Navštívila jsem za tím účelem místní kadeřnictví a nechala si vyrobit účes zvaný na ježka. Někde jsem si přečetla, že krátké vlasy dělají ženu mladší. Když jsem se posléze chystala na svatbu své neteře, byla jsem rozhodnutá ve svém omlazování pokračovat. Na radu kadeřnice jsem se chystala využít moderní gel do vlasů.  To je prý mladistvéJ. V ranním přítmí u zrcadla to opravdu vypadalo docela šmrncovně. Denní světlo odhalilo, že jsem zvolila gel barevný, respektive stříbrný, tudíž jsem si své vlasy důkladně zešedivěla. Mohla jsem tudíž během svatebního veselí zdařile suplovat přinejmenším prababičku, protože obě přítomné černovlasé babičky byly na rozdíl ode mne se svým věkem a vizáží naprosto vyrovnané. Naštěstí nikdo z přítomných neměl potřebu se mě přeptat na výši důchodu, vytrvalý sobotní déšť napomohl likvidaci nežádoucí barvy na kratičkých vlasech, a tím se moje deprese ustálila.

Logicky jen do  dalšího zlomového okamžiku, kdy jsme v podvečer kráčeli se psem Stromovkou. Potkali jsme jakéhosi tatínka s hovorným mrňavým kloučkem. Nejprve ho zaujal Tobiáš a vesele ukazoval :

„pes, pes,haf, haf“.  Poté jsem ho zaujala já. Stejně vesele ukazoval: „ pán, pán.“

Snažila jsem se usmívat, ale křečovitý škleb hošíka nijak neodradil a vesele opakoval: pes, pán…

Tatínek sice rozpoznal chlapcův omyl a laskavě mu vysvětloval, že „ to není pán, to je paní, Tomášku…“

Co si ale v duchu myslel doopravdy jsem se ani nedomýšlela. Dětská pravdivost někdy bolí. Zjevně jsem to se svou snahou o omlazení dost přehnala. Pravda, vlasy dorostou, ale ten věk, to už lepší nebude. Budu se muset ještě hodně učit, abych to vstřebalaJ

Rostou

Je po dešti a tak rostou. Když i já nacházím, lze konstatovat, že houbařská sezona je v plném proudu:-). Je docela relaxační projít se po lese, byť to má svá současná ale- Třeba taková, že mnozí jedou autem až do lesa a tam navíc ještě popojíždějí. Jen aby nemuseli udělat krok navíc. Viděno na vlastní oči, houbaři vypadali zdravě, nezdálo se, že by měli problémy s pohybem. Prostě na houby nešli, ale jeli. Ticho v lese také není trvalým pravidlem, mnozí tedy opravdu hulákají jak na lesy:-). Asi, aby se ji zalekla dravá zvěř. Ovšem nejhorší jsou ty odpadky. Kolik pohozených plechovek, plastových lahví , krabiček od cigaret, obalů od sušenek... Hrůza. 

A kdyby jen to. Povalují se pneumatiky, kanystry, sklo, ba i na vyhozené lino jsme narazili. ...strašné to je. 

Někdy se pokouším uklízet, ale musím na to být vyzbrojena, pytle, rukavice a pevné nervy. Ale nejdu takto vybavena do lesa vždy. A je toho tam čím dál víc, takže chudáci zvířata. A příroda jako taková. Zajímalo by mě, zda si dnes vůbec něčeho vážíme. A co je to za člověka, co ho napadne v lese odhodit plechový kanystr nebo pneumatiku? Je to ještě vůbec člověk? No, to už filozofuji a přitom mělo jít jen o realistický popis jedné lesní procházky. A houby na Vánoce letos budou, už sušíme:-)