Závěr Velikonoc

Čili závěrečný dodatek ke svátkům.

   Poslední sváteční den byl završen touláním po Benátkách. Hledala jsem tu romantiku. Nenašla jsem jí úplně na sto procent. Nejde ji všude najít ve městě, které zvalchoval turistický průmysl. Kde svezení na gondole znamená prodírání se hustým lodním provozem, kde se do kostela bez fronty nedostanete, kde- ač chcete či nechcete, dumáte nad tím, zda na mostě Rialto se máte bát o kabelku, o život či prostě jen tak tlačivě korzovat?  

Určitou kouzelnou atmosféru ale samozřejmě mají, to zase ano, z některých míst jsem byla doslova nadšena, jsou tu krásná a tichá zákoutí.  Ale stejně všechno tak trochu kazí fakt, že do těch míst se prostě musíte probojovat přes ty davy na lodích či přístavištích. Občas vás i loď nevezme, tak je narváno. Jindy si zase plujete celkem v poklidu. Prostě hranice mezi peklem a rájem je zde dost tenká. Přeplněné centrum. Odbočíte vedle do uličky, kde najednou máte pocit, že chátrající domy vám spadnou na hlavu a že zde je rejdiště krys či loupežníků.  A o kousek dál je zase tak krásně, že se vám odsud ani nechce.

Náměstí svatého Marka bohužel výrazně ruší pocit, že netušíte, zda si ho někdo náhodou nevybral k atentátu (za to ovšem Benátky logicky nemohou). Arabských návštěvníků je zde víc než dost a ať chcete nebo ne, v jejich blízkosti prostě zpozorníte, zbystříte a podvědomě hledáte únik. Jeden nikdy neví… Kolorit dneška.

Noční Benátky zanesené odpadky. Nevím, jak a kdy se tu uklízí, viděla jsem jen přetékající koše, odpadky na zemi a mezi tím černošské prodavače prodávající zboží patrně pochybného původu. Nu, budiž…

 Ale zase, jako všude, vynikající káva a ještě lepší zmrzlina.

Dojmy celkově smíšené, cestování je v dnešní době takové prapodivné. Vydechli jsme si, že jsme nepotkali atentátníka, přežili davy, viděli Benátky, prožili hezké Velikonoce. Kdo ví, jak dlouho nám podobné radovánky budou dopřány…. A zda si je po letech budou moci dopřát i naše děti…

Leč zásadní dojem z Itálie jako takové je celkově výborný. Italové jsou prostě milí, vstřícní, přátelští. Líbí se mi tamJ

Večer v Sovových mlýnech

Do Muzea Kampa chodím se svými studenty. Chodíme sem rádi. Možná i proto se nám dostalo pozvání na netradiční večer v prostorách tohoto zajímavého soukromého subjektu, který proběhl na apríla večer. A nešlo o žádný apríl, naopak. Přítomní kantoři zde byli seznámeni s probíhajícími výstavami, dostalo se nám krásného lektorského výkladu a poté mezi nás zavítala sama Meda Mládková. Nesmírně vitální. Krásná, moudrá a plná energie. A to má stovku na dohled. Obdivuhodná dáma. A hezký večer, koncipovaný jako prezentace Muzea Kampa. Jiří Pospíšil, který ve finále s námi o mnohém prohovořil, nám přiblížil zákulisí práce v privátním muzeu. I boj o Werrichovu vilu, nic snadného, tedy. 
Do Muzea budeme chodit i nadále. Možná ještě radši než dosud. Vždycky přeci rádi chodíme tam, kde nás rádi vidí:-) 

Den naruby

Řada dnů se obrátí naruby, často bez našeho přičinění. Ale náš školní pátek byl naruby naprosto úmyslně a vědomě.Organizovaně. Navíc to byl den, který by se dal nazvat dva v jednom. Jednak klasický apríl, kdy je naruby všechno. A druhak šlo o Den učitelů, který letos splynul s Velikonocemi. Jan Amos Komenský se tedy u nás reinkarnoval až prvního dubna, kdy jeho svátek učitelé v naší škole oslavili nicneděláním:-). Nu, jsem si vědoma, že toto sdělení je pro některé jak rudý hadr pro býka, tak to uvedu na pravou míru. Nešlo o úplné nicnedělání, ale o to, že výuku vedli studenti septimy. Dostali zadání, provedli přípravu a odučili hodinu. Kantor mezitím nepil kávu a nepojídal dort, jak by se v rámci svátku asi nabízelo, ale hrál roli garanta, chceme-li hospitace, která sedí vzadu a na vše dohlíží. A posléze i hodnotí. Takže úplné nicnedělání to nebylo, ale hezký příspěvek ke Dni učitelů ano. A vlastni i k tomu aprílu, všechno bylo tak trochu naruby. Prostě, klasický český apríl. Ale příjemný, vlídný a odpočinkový. Naruby:-) A s naším přičiněním.
A dnešek je mezinárodním dnem mrkve:-) To je tedy také tak trochu den naruby. Nebo alespoň netradiční den. Tak všem mrkvím vše nej:-)
                                       

Velikonoční ostrovy

Myslím tím samozřejmě ostrovy u Benátek o Velikonocích navštívené. Viděli jsme tři. Burano, Torcello a Murano. Cesta místní MHD, tedy lodí.Většinou dost nekulturní cestování, jelikož je každá loďka narvaná k prasknutí. Ale jinak se tam nedostanete, takže jedete. Burano je typické svými krajkami. Líbilo se mi velice. Možná i proto, že jsme tam byli ráno, bylo ticho, klid, přiměřeně lidí… Druhý ostrov byl Torcello. Ten byl nejskvělejší. Malý,opuštěný, půvabný. Krásné kostelíky, vlídní lidé, výborná káva. Malinko lidí. Kdysi tady prý žilo přes sedm tisíc lidí, dnes je jich sotva stovka. Příroda si ostrov pozvolna bere zpět. Nyní je to ve fázi, kdy je to balzám na nervy. A třetí ostrov, asi ten nejslavnější, byl Murano.  Slavný svým sklem. A úměrně své slávě také víc přelidněný. Nicméně, šlo to se tu toulat i klidnými uličkami. Jen jsou některé až tak temné, že by se tam jeden skoro bál. Sklem jsme se jen pokochali, někdy docela s údivem. Upřímně řečeno nevím, co bych si s některými kousky počala doma? Není to můj šálek kávy. Ale káva opravdová je výborná i zde. Už si ani nepamatuji, kdy jsem vypila tolik kávy. Navíc výbornéJ
                                           Burano

                                                                    Murano