Letecká doprava

  Ve světle nedávných událostí se letecká doprava nezdá dvakrát nejbezpečnější. Cestou na dovolenou se náhle můžete stát něčím terčem, jakoby nestačila nejistota techniky, o které nikdy nevíte, kdy vás zradí. Docela hrůza.  Nicméně, toto zamyšlení rozvíjet nechci, protože podrobnější rozpitvání vede jenom k tomu, že by člověk raději do žádného letadla už nikdy nesedl.

Nicméně pokud se chceme přesunout někam na pláž, chvíli se poválet na slunci bez otravných přívalových dešťů, a načerpat zde nějakou energii, bez letecké dopravy to dost dobře nejde. Pravda, lze se vypravit k moři dosažitelném vlastním vozem či autobusovou dopravou, což nese zase jiná úskalí. A třeba na řecké ostrovy je výlet autobusem dost velkou utopií nebo přinejmenším odvahou. Nezbývá tedy nic jiného než letecká doprava, v letních měsících většinou charterová, což je další kámen úrazu. Lítá si to jak chce. Jde o takovou sázku do loterie. Poletí nebo nepoletí. Bohužel, většinou nepoletí. Tedy v určeném čase nepoletí, protože cestující, jakmile přistoupí na tuto cestovní variantu, stává se vlastně dobrovolným rukojmím, vydaným na pospas komusi, kdo rozhoduje, zda letadlu dovolí dodržet termín či zda si s pasažéry trochu pohraje.

 Při našich cestách na Rhodos a zpět si s námi poněkud pohrál. Již v Praze nám suše oznámili dvacetiminutové zpoždění, které pak bez jakéhokoliv dalšího oznámení plynule přešlo ve zpoždění čtyřicetiminutové, abychom ve finále odletěli přesně o hodinu později. Před dovolenou, natěšeni, plni energie, jsme to ještě zvládli s noblesou. Navíc, pražské letiště je přeci jen trochu na úrovni, klimatizované, dají se tu okukovat obchody (nakupovat už je trochu horší, protože ty jejich letištní přirážky jsou doslova nekřesťanské). Ale odletěli jsme.

Sledovat spolupasažéry je také taková sociologická studie, jak se ti lidé chovají, baví či předvádějí svému okolí…. Nikdy mě třeba nepřestane překvapovat moment stádnosti po přistání letadla, kdy se všichni jako na povel postaví do uličky a svým přešlapováním, postrkováním či tlačením patrně předpokládají, že tím urychlí výstup z letadla. Prostor některých sedadel pak připomíná miniaturní chlívek. Nu, kultura cestování je mnoha dovolenkovým pasažérům na hony vzdálená.

Hra na náhodu ovšem příletem nekončí, ba naopak, na zpáteční cestě se většinou zdramatizuje. To když uvíznete na řeckém letišti, kde vám většinou žádné detailnější vysvětlení nikdo neposkytuje. Prostě se neletí a basta. Let zpožděn, další za dvě a půl hodiny. Možná. Možná i z jiné dráhy, to je další dobrodružný prvek, který vstupuje do hry. Stejně jako vyčerpání, nervozita, řecký způsob odbavení, kdy si zvážené zavazadlo sami vláčíte přes půl letiště k další úřednici, která vám ho teprve milostivě pošle do letadla….

A pak posedáváte v neklimatizované řecké odletové hale, ne nepodobné Babylónu, kde otráveně čekáte, zda nakonec něco poletí. Naštvaní dospělí, vyčerpané děti, které pospávají, kde se dá. Nakonec tedy něco přiletí a vy s úlevou nasednete do prostoru, který ovládají nenaladěné letušky, které asi také nemají radost z toho, že se jim směna neplánovaně prodloužila o tři hodiny.

 Znovu se ke slovu dostane ona letecká stádnost, kdy lidé uprostřed noci poslušně konzumují nějaké prazvláštní jídlo, které je jim podáváno právě v okamžiku, kdy upadají do trhavého spánku, který kolem druhé hodiny ranní zmáhá i ty nejvytrvalejší.  Pak přistání v Praze a znovu hromadné postávání před zavřenými dveřmi, které se návalem podupujícího davu skutečně dříve neotevřou. 

Nakonec vás letadlo vyplivne do ospalého pražského rána, kde zase asi nepracují vykladači zavazadel, takže další dobrou hodinku čekáte na svoje drsným zacházením letištního personálu otlučené zavazadlo.

 Teprve pak úlevný odjezd do pohodlí domova, který dává zapomenout na úskalí kultury letního leteckého cestování a z unavené paměti doluje ty hezké zážitky z řecké dovolené. Letecká doprava k ní rozhodně nepatří. Bohužel, jinak to nejde.  Zatím…

Naštěstí, pobyt u řeckého moře má energetickou sílu, takže nějaké letadlo nás vlastně nemůže rozházet. Navíc, nikdo nás nesestřelil, tak si nestěžujme. Ale konstatovat, že tento způsob cestování je poněkud podivný, to si dovolit můžeme…

Výletní rekapitulace

:-)

Hrob Alexandra Velikého

   Příběh o hledání hrobu velkého antického vojevůdce je dílem vnuka Ernesta Hemingwaye, který je historik, archeolog a kunsthistorik. Takovou knihu, která je navíc prvotinou zmíněného autora, Seána Hemingwaye, jsem si nemohla nechat ujít. Jde o klasickou kombinaci historie, dobrodružství a romantiku, něco na způsob dobyvatelů ztracené archy. V tomto případě tedy objevitelů hrobu Alexandra Velikého.  Autor v sobě nezapře svého dědečka, dobře se čte. A dozvíte se mnoho nových věcí, tedy v případě, že vás tato doba, osobnost a s ní spojené atributy zajímají. Takže putování za hrobem Alexandra Velikého mohu jen doporučit. 

                                                       

Letní cestování

Letní výlet za hranice všedních dnů mířil tentokrát na můj oblíbený řecký ostrov, Rhodos. Odjížděli jsme se symbolickou třináctkou v zádech a kořenil nám ji klasický letní přívalový déšť. Nesmělo chybět zpoždění letadla, protože to bychom se necítili ani jako v Čechách, kdyby vše fungovalo podle plánů. Nicméně, nakonec jsme se do letadla dostali a chystáme se k odletu. Dlouhé čekání se zjevně nelíbilo jakémusi cestujícímu miminu, protože řvalo jako tur. Maminka, která to považovala za velmi roztomilé, jak se ten její drobek má k světu, se víc věnovala nějakému bulvárnímu tisku, který v letadle rozdávali, než uklidňování dítěte samotného, které vydrželo řvát velmi dlouho. Jako člověku, který je zásadním odpůrcem toho, aby takto malé dětičky někam lítaly, to v podstatě dalo za pravdu. Nelze samozřejmě nic říct, neb nyní je v módě být děsně friendly ke všem dětem, jedno, zda už nevychovaným či řvoucím prostě proto, že se tímto způsobem cestování zásadně narušuje jejich biorytmus. Minimálně do tří let by děti tak daleko jezdit (létat) neměly, myslím si já. Ovšem, asi jsem v tomto ojedinělá, však jsem také zaťala zuby a vydržela. Turbulence naštěstí řvoucího drobka uspaly a tak jsme v klidu docestovali.  Rhodos nás sice přivítal za tmy, ale vřele. Začátek tedy zdárně za námi a můžeme skvěle dovolenkovat....J.

Pohrdání úspěchem

 Nedávno jsem si povšimla takového zajímavého sociologického jevu.  Pravda, možná je zajímavý jen pro mě. Možná ale také je typický jen pro Čechy, nevím.  Prostě jsem si všimla, jak někteří okázale pohrdají svým úspěchem. Pravda, může to být i tím, že se v Čechách úspěch většinou neodpouští. Pak je to asi i určitá obrana proti tomu, aby vám někdo předhazoval, že jste – teď nevím co, když máte úspěch……….

Asi úspěšný, nabízelo by se logicky. U nás se ale většinou tvrdí, že namyšlený. Pak se někteří proti tomu brání znevažováním svého úspěchu. Nebo to tak možná cítí, nevím. Ale pak zase nechápu, proč se o něco snaží, když to pak bagatelizují? Alespoň na mě tak působí vyprávění některých umělců, kteří si nemohou vzpomenout, kde mají sošku Oskara? Nebo na půl úst tvrdí, že ji mají někde na záchodě nebo u záchodu, případně někde v krabicích, které se povalují bůh ví kde. Stejně tak na mě působí spisovatel, který rádoby skromně tvrdí, že ho jeho čtenáři nezajímají, nějaké čtení by nikdy nedělal. Na veřejnost nechodí, a když ho někdo poprosí o autogram, je to trapné.  Pak trochu nerozumím tomu, proč to dělá? Je to trochu podobné, jako kdyby fotbaloví mistři světa prohlásili, že je to vlastně trapné, že vyhráli tu sošku. Někam ji teď pohodí, protože oni si sice rádi zakopou, ale nějaké ocenění je vlastně nezajímá…

Nemyslím si, že se úspěch, zejména některý, má přeceňovat a stát se modlou pro své držitele. Ale stejně, jako trapná namyšlenost a povyšování, je podle mého, stejně trapná bagatelizace a znevažování něčeho, čeho jsem dosáhl.

„Jo, mám nějakou cenu, ale ani nevím, kde.  Že je to Oscar nebo Český lev? Neříkejte, to ani nevím…“

Pokud to takový člověk myslí vážně, pak nechápu, proč svoji práci dělá? Pokud je to póza či obrana před závistivci, pak je to divné, ne? Za svoje úspěchy se přeci nemám stydět, nemám je bagatelizovat? Zajímavé je, že sportovci, které jsem uvedla jako fotbalový příklad, tímto neduhem většinou netrpí. Všimla jsem si toho u filmařů, herců či spisovatelů. Že by to byl obraz toho, jak si duševní práce u nás všeobecně nevážíme? Možná?

Je to i v detailech. Když byli na radnici oceněni mladí vědci z řad studentstva, potřásli jim zastupitelé rukou. Když tam pozvali mladé hokejisty, také jim potřásli rukou.  A k tomu přidali dvoutisícovku, pro studenty docela peníze.  Stejná věková kategorie, stejné ocenění, jiné ceny.  Nu, a o tom to celé asi je. Zatímco Jágrovi (nic proti němu nemám, v žádném případě!) jeho miliony všichni přejí, protože je to náš Jarda Jágr a to je bůhJ, takový držitel Magnesia litery aby výši své minimální finanční odměny raději tajil. Protože to by si vyslechl své, za nějaké psaní ještě brát ceny a peníze.

Možná proto i někteří držitelé prestižních cen svoje ocenění zlehčují. Třeba proto, aby se jich někdo nezeptal na to, kolik za to berou? Nebo proč? Protože získat Oskara, Magnézii literu, Thálii či Světový pohár je podle mě na stejné úrovni. Jsou to prostě mistři svého oboru. Jen to navenek vypadá, že někteří se tím pyšní a jiní to takřka tají. Nu, to je současná česká realita. U nás prostě doma nikdo není prorokem (tedy mimo sportu, myslím si jáJ)

Jak na věc?

   Už dlouho pátrám po mezníku, který přinesl onen zlom vedoucí k všeobecné povrchnosti či americkému keep smiling provázeného úsměvem a absolutním nezájem o to, co říkáte.  Dobrat se spouštěcího momentu není nijak snadné. Ono je to totiž dnes velmi populární, všechno se balí do pozlátek neformálnosti, všeobjímající tolerance a spousty rádoby snadných řešení, místo aby se zamyslelo nad tím, jak se dostat k podstatě věci.  Když nehodláte být americky happy a cool nebo hezky česky pokrytečtí, nemůžete být dnešními módními trendy akceptovatelní. Můžete být maximálně tak udivení. Nebo i rozčarovaní, ale to je asi tak vše, co můžeteJ.

    Vlastně jsem k podobnému prozření dospěla už dávno, leč celek tvoří detaily a těch tedy nyní výrazně přibývá. Ovšem zase mohu říci, že mě lavina podobných excesů povrchnosti v podstatě už opravdu nemůže překvapit.  Nebo spíš zaskočit, protože diví se člověk pořád.

   V jisté fázi společenského vývoje totiž hrozí reálné nebezpečí, že najednou máte pocit nehezkého deja vu. K tomu, aby se jeden nezbláznil, nepomáhají legální návykové látky ani regulérní apatie. Spirálu negativních dojmů může zbrzdit snad jedině hroší kůže.  Nevěřila jsem, jak úžasnou pomůckou taková fiktivní pomůcka je. Otřesete se, všechno po vás steče a jde se dál. Mimochodem, se zdravým rozumem a srovnanými čakramiJ.

   Někdy přitom ale ani hroší kůže nestačí. Pak už musí nastoupit rezignace. Stačí trochu víc negativních impulsů a je to. Dochází mi to při sledování současné mezinárodní scény, naší politiky či chování lidí v kolektivu v nestandardních podmínkách.  Takový guláš dovede způsobit pěkné žaludeční problémy, neřku-li neurózy.

  A najednou mě trklo, že třeba určitá nirvána či trvalý pobyt v bezpečné výšce „nad věcí“ má samozřejmě něco do sebe.  Patrně dělám velkou chybu, když očekávám určitou serióznost či snad snahu dělat věci tak, jak se mají. Kdyby veškeré „baroko pro oko“ náhle spadlo, asi bychom se divili hromadně. Proto je lépe hromadně poletovat nad věcí a nad nešvary se nejen nerozčilovat, ale hlavně si je nepřipouštětJ.

   Neuvěřitelné, jak moc to funguje.  Úplně se mi třeba přestala svírat krajina kolem žaludku, protože mizela drtivá pěst všudypřítomného stresu.  Pravda, není to jednoduché, člověk se podobné přístupy musí pracně učit, ale každý pokrok v tomto směru je velmi vítaný.

   Abyste rozuměli, já nechci naznačit, že všeříkajícím lékem je jakýsi nezájem o vše kolem. Jen připomínám, jak trendy vládnou dnešku a jak se s nimi dá bojovat. Nebo jim alespoň čelit. Vaše nároky na kvalitu se sice rapidně sníží a zároveň se zredukuje i míra rozladění. Kde nic není ani smrt nebere, jinými slovy, když už nic nečekáte, nemůžete být zklamáni. Maximálně tak udiveniJ. Myslím, že jak se život i dějiny pohybují v sinusoidě, jsme teď někde na sešupu. Co se týká úrovně vzdělání, schopnosti empatie či soucitu zcela určitě.  

  Ale zase k tomu můžeme přistupovat jako kdysi Díogenés, který když se drásal do kopce, tak jásal, protože věděl, že zase přijde čas a půjde pohodlně dolů…..

 Takže se můžeme s úsměvem těšit na to, že se všechno v dobré obrátí. Těším se na ten zlom, který hodlám bedlivě hlídat,abych pak po něm nemusela zdlouhavě pátratJJ

Hidžra 16. července

  Hidžra je začátek arabského letopočtu, který se počítá od 1

6. července 622, kdy Mohamed odešel z Mekky do Mediny, čímž začaly dějiny islámu.  

  Vzniká tedy jako třetí monoteistické náboženství, dnes se ovšem o něm mluví již jako o nejrozšířenějším ve světě. Několik mešit se samozřejmě nachází i na našem, židovsko-křesťanském území, což je ve v evropském multikulturním světě velmi módní. Francouzi se ale  už trochu zlobí na tradiční šátky a burky, asi proto, že tam je muslimů výrazně více než u nás.  

Nu, není divu, člověk má respektovat pravidla země, ve které žije. To ale nějak není trend dneška....

  Ať tak či tak, dnes je to samozřejmě jinak než kdysi. 

Mohameda prý zjevení o islámu postihlo až někdy kolem čtyřicítky, kdy ho při meditaci navštívil archanděl Gabriel. Zajímavá návštěva. Mohamed se rozhodl tlumočit jeho poselství a založit něco originálního. Jeho nové učení se ale tehdy kupodivu příliš nelíbilo, tudíž byl donucen k emigraci, kterou dnes nazýváme právě hidžrou a všechno si vykládáme úplně (nebo alespoň trochu) jinak.  Dneska je totiž všechno úplně jinak, to ostatně není 

                                   Nic nového podsluncem.....