Větrné mlýny

Boj s větrnými mlýny je moje oblíbené úsloví ohledně mnohých činností. Don Qiuchot pak logicky oblíbený hrdina. Jenže ono nemusí jít ani o literární nadsázku a různé alegorie.  Nedávno jsem se stala svědkem debaty o ekologii a čisté energii, na které filozofie větrných mlýnů staví. Musím přiznat, že jsem se nad tím nikdy hlouběji nezamýšlela, prostě jsem to brala jako danou věc, že ač to hyzdí krajinu, je to eko a tím pádem v pořádku. Docela jsem koukala, když jsem vyslechla, kolik ptáků podobná zařízení zabijí (a že to jde do tisíců), jak devastují svým hlukem nejen lidské okolí, ale i zvěř, která je zmatená, dezorientovaná a z krajiny, zamořené eko větrnými mlýny raději mizí. Že jsou schopny měnit směr větru a tedy úplně narušovat přirozenou rovnováhu. Bylo toho samozřejmě víc, co mě udivilo, leč paměť samozřejmě neslouží jako dřív a tak utkvívají jen ty největší hrůzy. Stejně jako to, že v sousedních zemích, kde na to už dávno přišli, přicházejí nyní s nápadem, že by bylo dobré větrné mlýny instalovat v Čechách a energii čerpat odsud. A v Čechách, kde jak známo, pro vidinu krátkodobého zisku kde kdo udělá cokoli, vlastní babičku prodá, jsou tomu nakloněni. Tedy nastává boj s větrnými mlýny v reálu, protože lze očekávat, že tento šílený nápad dojde vyslyšení. Je to prostě tak, jakmile se u nás rýsuje nějaký zisk, pak po nás potopa. Klidně i ekologická, protože ono většinou není nic takové, jaké se tváří. Tady totiž často eko není eko, bio není bio a zdravý rozum už dávno nefunguje. Bohužel. Necháme si sem vozit odpad, jíme to, co jinde zbyde, vyvážíme naše dřevo do zemí, kde si svoje již dávno šetří a chrání, stavíme solární panely na zemědělské půdě, necháme si sem tedy naprosto klidně nasadit i větrné mlýny.Aby naši Quichoti měli s čím bojovatL

Letní vycházka

Při naší nedávné letní procházce jsme narazili na tohoto pána. Hezky z dálky spořádaně zdravíme, na venkově se většinou všichni zdraví. Tento muž však neodpovídá. Jen nás upřeně pozoruje. Že bychom se dostali na soukromý pozemek? 

Nikoli, jen zrak s věkem slábne. 

Nezdravící muž je totiž vodník. Patrně hlídá ono místní jezírko. Na stromku za ním ještě seděla čarodějnice, která ale zmizela i z našeho foťáku, takže skutečně disponuje nadpřirozenými vlastnostmi. 

A roztomilé kůzle zase zaujalo Zachariáše. Ale jen na chvíli, starý pán už nehodlá poskakovat po louce jako kůzle:-).  Ale dají se najít opravdu kouzelná zákoutí.

Škoda jen, že tropická vedra tak rychle pominula. Dělala mi dobře a konečně mi nebyla zima. Navíc jsem se cítila tak letně, prázdninově....Snad se to vrátí...:-)

Vizážistka

    Když se ve škole blíží konec školního roku, začnou se dít věci. Někdy i trochu nepochopitelné. Ostatně, ne nadarmo se říká, že učitelka na konci roku připomíná otrhaný sešit. Prostě mele z posledního. Potíž je v tom, že zatímco jí síly ubývají, dětem vidina prázdnin dodává takovou dávku energie, že udržet je v lavicích bez pomoci násilí zdá se být takřka nemožné. Stejně jsou duchem nepřítomny, takže jde navíc o snahu naprosto kontraproduktivní.  Ano, taková doba právě nastala.

Díky letitým zkušenostem už vím, že nejtěžší část teprve přijde.  Zatím se píší závěrečné testy, což alespoň část studentstva přiměje k předstírání, že ještě něco dělají.  Například, aby vůbec do té školy přišli, neb minimálně do patnácti let je, jak známo, u nás školní docházka povinná. Nebo aby si do školy nechodili jen pokecat s kamarády, což vyčerpané kantorky ve v početných třídách nesou velmi nelibě. Většinou se zde červnové představy učitelek a dětí diametrálně rozcházejí.

 Do uzavření klasifikace to ještě vypadá na remízu. Od závěrečné porady pedagogický sbor viditelně prohrává. Škola se mění v hlučné bojiště neřku-li v ring volný. Síly jsou nevyrovnané, outsider jasný.

 Děti se těší na letní volno.

Učitelky stříhají metr!

   A mohu se dít i jiné, v podstatě hodně nepochopitelné věci. Třeba vizážistka ve škole….

 Ne snad, že bychom si podobné benefity užívaly pravidelně, naopak. Letos, konkrétně tento týden, to byla naše velká premiéra. Sponzorský dar od rodičůJ. Patrně se nemohli dívat na uštvané učitelky či měli strach, abychom svými uštvanými výrazy příliš neděsily jejich drobečky, že nám do školy poslali vizážistku….

No, to kapku žertujiJ.  Ve skutečnosti šlo o takovou, trochu bych řekla až „Potěmkinovu vesniciJ.“ Primárním cílem je totiž příprava nového, atraktivního, akčního, moderního (víc přívlastků mě nyní nenapadá) webuJ, na kterém musí být učitelky nafoceny. Web má nalákat nové studenty, tak tam nemohou viset kantorky s vizáží učitelky na konci červnaJ.

 Tudíž jsme se dostaly do laskavé péče vizážistky, která nás na jeden den vyměnila za svoje VIP herecké klienty. Předpokládám, že i pro ni to byla radikální změnaJ.

K tomu profesionální fotograf a pod takovým soustředěným  nátlakem jsme se mohly měnit v krásné, mladistvé, svěží, empatické a úžasné učitelky, které svým exkluzivním lookem budou lákat další a další potencionální zájemce do řad našich studentůJ.

Sama jsem zvědavá. Jak na ten úlovekJ, tak na výsledky souladu práce fotografa, vizážistky a skutečně hezkého slunečného dne. Kdyby nic jiného, tak jsme si to užily. My, že o nás někdo pečoval, děti, že se ten den v podstatě učilo - neučilo a navíc, viděly ženy, které rozhodně za katedrou denně nevídajíJ. Prostě, v červnu se ve škole dějí věci….

Odborník žasne a laik se diví….J

Den archivů

Pro někoho je třeba archivářka šedivá myš a budova archivu nezajímavý prostor, jiný v něm vidí dobrodružství, při kterém se tají dech.  Pondělí tohoto týdne přineslo mezinárodní den archivů, takže se archiválie někde stala hlavní hrdinkou dne.  Onu vzrušující cestu za dobrodružstvím, které odhalování zapomenutých událostí přináší, si najednou mohlo užít mnohem víc lidí než obvykle. A sama jsem byla překvapená, kolik amatérských archivářů jsem slyšela hovořit, co všechno skrývají doma ve vlastních archivech. A jsou to nejen staré fotky, ale i listiny, doklady či dopisy, o které bude třeba dnešní generace ochuzena, neb sms zprávy se tak dobře a trvale nearchivují.  Někde je archiv pečlivě roztříděný, jinde se povaluje po igelitkách, šuplících či skříních s myšlenkou, že jednou na nějaký systém také dojdeJ.  Ale ví se o něm a čas od času přijdou chvíle, kdy se v domácím archivu bádá, respektive probírá se jím a vzpomínáJ.  Samozřejmě přišly na přetřes i půdy, které mnohdy skrývají takové archivní poklady, že to ve mně vyprovokovalo chuť se znovu do půdních prostor vypravit, třeba se ještě něco objevíJ. Zajímavě mi den archivu souzněl s den předem uváděným dokumentem Naše velká válka, který mě nejen nadchnul, ale vrátil do oblíbeného kraje pod Konopištěm, kde se v domácích archivech krom jiného skrývá i plno dokumentů jak k následníkovi, tak k rekrutům R-U, kteří před sto lety museli narukovat. Byl mezi nimi i můj pradědeček, jehož jméno jsem v tamějším archivu také našla. A tím má moje bádání nový směr a cíl, což den archivů jen umocnil. Takže třeba někoho vypátrám i touto cestou. Třeba rodinu pána v uniforměJ, podle mých archivních dedukcí je to foceno právě před sto lety…

Běh pro paraple

   Mám několik oblíbených charitativních aktivit, kterých se ráda účastním. Většinou je pečlivě eviduji, vím, kdy mají být,chystám se na ně a tak trochu plánuji. Ovšem Paraple jsem letos nějak prošvihla. Možná proto, že na Letenské pláni jsou v poslední době aktivity nikoli pro moji krevní skupinu, olympijským parkem počínaje, přes  trvale rozkopanou Blanku, chystanou stavbou dalšího mega obchodního střediska, kterého krom developerů a radnice zde nikdo nechce, rozvášněné sparťanské fanoušky až k pivnímu stanu.... 
Nevidím a neslyším. Pro jistotu ani nekomentuji, protože to nemá cenu.
Tak mi ale málem uniklo běhání pro paraple, které se na Letné také koná pravidelně. Loni ho zkomplikovaly povodně, tak se mezi hromadami vykopané zeminy:-) z Blanky pobíhalo poněkud později. A to mě zřejmě ukolébalo. Navíc to krásné letní víkendové počasí, jako stvořené pro výlet mimo Prahu... Nakonec se ale dalo stihnout obojí a možná to mělo svá pozitiva, protože v podvečer se běhalo lépe než v parném odpoledni. Atmosféra zde byla jako vždy báječná, lidí se bavili,běhali a uvolněně relaxovali. Jsem ráda, že se nakonec podařilo běh stihnout a další už je pečlivě zaznamenán v diáři. Člověk holt stárne a zapomíná, to není nic nového pod sluncem:-). Navíc jako by mě kapku bolely nohy, asi jsem tu stovku přepálila:-). Takže dobrý důvod pro skvělou masáž. Našla jsem totiž svoji dávno ztracenou masérku z Letné, která přesídlila na osmičku. Jediná, která umí masáže tak, že odcházíte jako znovuzrození, nic vás nebolí a cítíte se skvěle. To se sice cítím po Parapleti i tak, ale chce to zlatou tečku. (a věnovat větší pozornost propagaci:-))
                                                          

Tříděný odpad

Někdy je odpad na Letné tříděný opravdu dokonale. Většinou se podobní hledači pokladů noří do tohoto modrého kontejneru nenápadněji, spíš ve večerních hodinách, evidentně ve snaze zpeněžit vytříděný papír či nalézt omylem odhozenou bankovku či nějaké zajímavé doklady, údaje nebo informace, se kterými se dají vytvářet nevídané věci.  Nebo nevím? Tento pražský Indiana Jones měl zjevně  naspěch a  lovil za jasného slunečného dne.  Copak asi hledal? To už jsem neměla odvahu vypátrat, mohla bych pak  také v nějakém z těch kontejnerů skončit.....  

Žluté oči krokodýlů

  V rámci hledání nových čtenářských zážitků jsem narazila na knihu i autorku, které jsou pro mě novinkou, ač pro ostatní zjevně takřka bestsellerem. Zde jsem se tedy ocitla kdesi  na chvostu literární gramotnosti současných top autorů a témat, tedy jsem se pokusila svůj deficit napravit. Kniha Žluté oči krokodýlů je pro mě primárně zajímavá hlavně tím, že je situovaná do Francie, tedy do mé oblíbené lokalityJ. Příběh sám by se z části sice mohl odehrávat kdekoli, neb nosným tématem je zde ztráta zaměstnání, zadluženost rodiny, pasivní muž utíkající k milence, manželka, která se snaží udržet rodinu nad hladinou a děti, které sklouzávají k spratkovitému chování. Prostě klasický všední guláš. Co by následně nepasovala do českého prostředí je manželův útěk do Afriky a jeho megalomanské založení krokodýlí farmy. I když, jeden nikdy neví, třeba by to šlo i v Čechách. Zejména proto, že manželka, která byla dosud jen podváděná, je nyní i zadlužená. Společné jmění manželů je evidentně problémem v celé EUJ. Knížka je zajímavá, v nějaké recenzi jsem se dočetla, že může být vnímaná i jako průvodce finanční gramotností (nebo spíš negramotnostíJ) Nu, zjevně ji lze vnímat různě. Mě docela obyčejně bavila, sice až po volnějším začátku, chvíli to totiž trvá, než se člověk začte. Ale pak, kdy „my myslím, se už vpiliJ“ to jde samo. A dobře. Jsem zvědavá na další volná pokračování.