Krize

Na prázdniny se těším kromě mnoha dalších důvodů i proto, že mám najednou prostor pro psaní. Nehoní mě žádné neodkladné povinnosti a mohu si psát do libosti. Nejlépe v noci, kdy je klid a mohu propsat klidně celou noc, jelikož nemusím brzy ráno vstávat. Takže propsat noc a prospat den.J Během krátkého okamžiku totiž okamžitě najedu na svůj oblíbený soví rytmus, ve kterém je mi dobře a cítím se v něm jako ryba ve vodě.
   Soví rytmus se dostavil, jako každoročně, ale psaní nějak stagnuje. Nejde to. Asi tvůrčí krizeJ. Prsty tuhnou nad klávesnicí, nápady jsou chaotické, příběh drhne. Nakladatel se asi stáhl do ilegality, prodej vázne, psaní vázne. Tak si raději  čtu nebo koukám na filmy, ať už dávno viděné pro osvěžení, či „novinky“ už dlouho čekající na svoji příležitost,čímž jsou z nich vlastně "stařinky,"ale i tak potěšíJ. Když se k tomu přidá prázdninově nečekaná únava a splín, připomíná to víc krizi celkovou než tvůrčí. Ještě že je to volno a je možnost to rozchoditJ. Třeba po horách nebo v jeskyních, nebo po děsivě  a stále více a více rozkopané Letné.J  Snad to do konce léta zvládnu i s tím psaním. Rozepsala jsem se  vlastně trochu až nyní,abych vzápětí s hrůzou zjistila, že je půlka prázdnin pryč! Tedy další splínJ. 
                A tak jsem jen zvědavá, co srpen nadělíJ

    I malý příběh by byl dobrýJ. Uvidíme, napíšemeJ

Srmrtelná postel

  Je okurková sezóna a tak se do popředí zájmu dostane kde co. Mě na netu zaujala zprávička o pohledu zpět ze smrtelné postele. Ne, že bych se na ji zrovna chystala, ale jeden nikdy neví...
    Jakási australská ošetřovatelka si údajně sestavila žebříček toho, čeho její pacienti na smrtelné posteli nejvíc litují. Nu a tady je výcucJ. Abychom pak nelitovali i myJ. Když je ta okurková sezóna, tak abychom se měli nad čím zamysletJ.  
                                  Já se tedy snažím, ale ne vždy se to úplně zadaří:-)       

                                  Pět (údajně) nejčastějších výčitek na smrtelné posteli

1.      Abych měl (a) víc odvahy žít život podle sebe, ne podle očekávání druhých

2.      Přeji, abych netrávil (a) tolik času prací

3.      Abych měl (a) víc odvahy vyjadřovat své pocity a svá přání

4.      Abych byl (a) víc v kontaktu se svými blízkými a přáteli

5.      Přeji si, abych si dovolila být mnohem šťastnější

                                             Je to tak?

Letní letenská fotoprocházka:-(

Jen se tak projít ulicemi:-)

 A to jsem ještě neměla foťák u stavby dalšího obchodního centra, které nikdo nechtěl a stejně se buduje.

A navíc tam už asi měsíc ční nasprejovaný nápis:"shopping macht frei."

Ovšem nikoho to zjevně neznepokojuje, hlavně, že se staví...:-(

Tento způsob léta zdá se mi tedy velmi podivným:-)

Benice

Ještě jednou jsme se necháli nalákat do Benic. Nikoli na koně,ale na víno. A vyzbrojeni fotoaparátem. Vyklubal se z toho hezký, rustikální večer:-)

Věra Čáslavská

Život na Olympu - tak se jmenuje kniha Pavla Kosatíka, kterou jsem právě dočetla. A mám o čem přemýšlet.  Kniha je moc hezky napsaná, čtivá a místy i hodně dojemná.  Jistě se k ní mnohokrát vrátím, pro povzbuzení, pro sílu, pro naději.

   Věru Čáslavskou jsem samozřejmě znala, věděla jsem o jejích úspěších i těžkém osudu. Ale že to měla takhle těžké, to jsem si opravdu ani představit nedovedla. A hluboce, opravdu hluboce, se před ní skláním. 

  Už v rámci oslav jejích sedmdesátých narozenin jsem viděla některé dokumenty z jejího života. I přes propast času mě tehdy dojal emotivní přenos z jejího vítězství v Mexiku. Věděla jsem, že to tam těm Ruskám natřela, ale nevěděla jsem, jak se to tady prožívalo, poslouchalo u rádia a všichni Věru milovali. Stejně silně na mě působila ta pasáž v knížce.

    A jak ji národ miloval, tak ji všichni v normalizaci úspěšně přestali znát. Typicky české. Ale ona to ustála. Teprve když jsem pročítala, čím vším musela projít, jaký tlak vydržet, a stejně si zachovala rovnou páteř, došlo mi, jako byla silná. A to měla děti, takže klasické české „musel jsem k nim kvůli dětemL“ je tady úspěšně vyvráceno! Povinně bych dávala knihu ke studiu většině dnešních politiků, z nichž takřka většina začínala s rudou knížkouL. Nyní mají modrou nebo oranžovou, vedou rádoby demokratický stát a hlásají něco o principech a morálceL.

   Ale odbočuji. Vracím se k paní Čáslavské a její odvaze. Ona to ustála a to bych (spolu s autorem) vnímala - a chci vnímat-jako skvělou morální facku všem těm, kteří tvrdí, že to jinak nešlo, že prostě podlehnout museli.  Ona by si mohla žít jako královna, kdyby si posypala hlavu popelem. A neposypala. Když si uvědomím, jaká to byla v sedmdesátých letech beznaděj, je to o to větší frajerka. 

    Stejně tak jsem zírala na její rodinné peklo. Neznala jsem pozadí, ale vždycky jsem byla podvědomě na straně jejího syna a její, což se podle knihy ukázalo jako správná premisa.  A jsem ráda, že ustála i tuhle děsivou etapu, byť to muselo být nepředstavitelné. A je moc dobře, že se vrátila do životaJ

          a jak píše v knize, dokázala změnit tok řekyJ.!!

            Kniha o paní Věře Čáslavské fakt stojí za přečtení!!!

Zvykejte si na Evropu

 Bazén a sauna jsou moje oblíbené kratochvíle a také pokus, jak udržet chátrající tělo ještě chvíli pohromadě. Je to také pro mě nepřetržitý zdroj historek a příhod, z nichž mnohé mě šokují, některé pobaví, ale téměř nad všemi kroutím hlavou.  Jako onehdáJ. Léto bývá v bazénu poklidnější, většina lidí je pryč z města a na to reaguje i bazén v hotelu Duo, kam chodím nejčastěji. Vytvořil naprosto brutální hodiny, kdy je bazén přístupný. Nu, to je jejich právo. A pokud tam bude možnost si zaplavat, neřeknu ani slovo. Jenže ta možnost právě někdy není. A to hlavně proto, že se tam (a v létě se to dá očekávat) objeví třeba i turisté. Zejména v deštivém období. A tím se vracím ke svému onehdáJ. V chladném letním období se poklidně cachtáme v bazénu, když tu náhle vlna. Kdosi skočil. Když jsem zabránila utonutí z leknutí, koukám, kdo se tak vehementně cpe do vody i přes zákaz skákání. Nu, byli to dva cizinci, Angličané, jak jsem vzápětí identifikovala. Jejich hlasité dohadování nešlo přeslechnout. Nu, co budeme plavat mezinárodně. Jenže vzápětí další cák. To už vyskočil i plavčík a snažil se rodinku přesvědčit, že přes skákání cesta nevede. Neposlechli, však už také byli čtyři, tedy v přesile. Což dávali najevo výdajem decibelů, které brzy přerostly hranici únosnosti. Pomalu jsem tedy svou  vodní relaxaci vzdávala a jak se na okamžik ukázalo, nebylo zbytí. Do vody totiž naskákalo ještě asi dvacet dalších Angličanů, kteří navzdory svému tradovanému chladnému naturelu ječeli a řvali jako pominutí. Asi z radosti, že jsou ve vodě. A jelikož pořád přibývali, česká menšina, kterou tvořil jeden tiše plovoucí pán s manželkou a já,  se v rámci zachování duševního zdraví tiše vytratila. V recepci už zoufale opouštěla prostor další žena, která si také přišla v klidu zaplavat a když to viděla, tak vyklidila pole rovnou. Ale spolu se mnou položila dotaz, podotýkám, že spíš zvídavý a rozhodně zdvořilý, než rozčilený, co že se to dneska děje? Je to snad nějaký zájezd?

Co by bylo, nevím? Odsekl plavčík, který nedokázal divokým skokanům vysvětlit, že do vody se tady neskáče. A na nás se bude vztekat. To tedy byla voda na náš rozladěný mlýn.

„Nu, že pokud jde o zájezd, mohl jste nás informovat. Plavat se tady opravdu nedalo!“

„Jo, paní, zvykejte si na Evropu!“

No, tak na to se nedalo skoro nic říct. Muž měl zjevně na mysli, že Angláni si tady můžou dělat, co chtějí, neb jim neumí vysvětlit pravidla a navíc, přinesli mu peníze (což také komentoval, je to kšeft, ne?!“)
Že bazén se podobal krabičce se sardinkami, ho nijak nezajímalo. A měl argument, zvykejte si na Evropu!

No, zvykat si nehodlám a hádat také ne. S takovými argumenty se ani nedá. Nezbývá, než doufat, že se to nebude opakovat či že jiný recepční než tento si bude umět zjednat pořádek. Protože tohle typicky české zvykání si na Evropu mi jde silně proti srsti.

Olympijské hry

 Třetí londýnská olympiáda je tady. Už dávno v ní není nic řeckého (byť možná by se znovu dalo vysvětlit heslo kalokagathiaJ), rozhodně v ní není ani Coubertainův duch, přesto se na to sportovní zápolení těším. 
 Řekové podle olympiád počítali letopočet, běhali nazí a přestávali válčit. Dnes se počítají sponzorské zisky, běhá v luxusních dresech made in China a války se rozhodně nepřerušují. Bohužel, přidali se navíc ještě teroristé, takže mírová myšlenka nějak pokulhává.
 Prvotním křesťanům zase hry připadaly moc pohanské, tak je pro jistotu zakázali. Zajímavé je, že znovu vzkřísit se je napříč staletími pokoušel kromě jiných i KomenskýJ. Pak se raději věnoval vynalézání perpetuum mobile, zjevně mu to přišlo jistější, než obnova her. Coubertain se ukázal vytrvalejší, a jeho heslo - není důležité zvítězit, ale zúčastnit se (ač dávno neplatné) je v podstatě takovým olympijským symbolem dodnes.  Stejně jako pochodeň, kterou zavedl Hitler a o níž si mnozí myslí, že je symbolem od nepaměti, přitom je až od berlínských her.

   Samotný Coubertain by se asi divil, kam se poděl jím propagovaný amatérismusJ  a asi by ho, jako takového misogynaL dost šokovala účast žen na hrách. To tedy moc nepodporovalJ.  Možná by se podivoval stejně nepatřičně jako se diví Američané, kteří náhle a opravdu nečekaněJ zjistili, že jejich slavnostní olympijské oblečení včetně státní vlajky je ušité v Číně a jsou z toho pohoršeni.?!? Tomu tedy říkám objevení AmerikyJ. Jsem zvědavá, kdy se nad tím pohorší další výpravy, včetně naší

(i když troufám si doufat, že zajímavé Kupkovy motivy byly ušity u nás? J) . 

   Ale zpět k olympiádě, už bez historických konotací. Dnes začíná
a já chci držet palce některým našim favoritům, kterých si považuji. Tak doufám ve vavříny u Špotákové, Kvitové, Synka, Emmons, přála bych i Štěpánce Hilgertové a statečnému Koukalovi.  Určitě by mohl vyhrát mladý oštěpař a i trochu starší střelciJ.  Vím, že tam jedou šikovní cyklisté a i z vody se dá vylovit víc medailí než jen Synek a zkušená ŠtěpánkaJ. A asi i v atletice, byť tam třeba běžce moc neznám. Ale jestli je mezi nimi nový Zátopek či Kratochvílová, tak se máme na co těšit. 

    Takovou hrdinku jako byla paní Věra Čáslavská už asi Londýn nezrodí, ale i tak se těším. Probudil se ve mně duch sportovního fanouškaJ