Vlídná tvář

Nechci být jen neustálý kritik, ale třeba situace v Praze mě k tomu přímo vyzývá. Při toulkách letní Prahou mě totiž napadá, jak se město chová k turistům. A docela pochybuji, že jim nabízí svou vlídnou tvář. Všude se totiž kope a bourá, takže město se místy podobá válečné zóně. Letenské náměstí, kde je po třetí za sebou rozkopané stejné místo s uzavřeným Letenským tunelem jako třešničkou na dortu, se jí podobá zcela určitě. Ač Letná rozhodně není turistickým cílem, i zde často potkávám zmatené cizince, kteří neví, kudy kam. Nic nejezdí ani nefunguje tak, jak inzerují turistické průvodce. Sama jsem nedávno poznala na vlastní kůži, sedíce v odkloněné desítce, že třeba tramvaje jezdí naprosto odlišnými směry, než hlásá jízdní řád. Je to trochu dobrodružství, sednete a nevíte, kam dojedete. My domorodci se sice nějak dostaneme na místo určení, ale orientovat se s pomocí cizího jazyka rozhodně není jednoduché. Změny totiž často nejsou vyznačeny ani česky, natož anglicky, o jiných jazycích nemluvě. Kulisa všudypřítomného hluku, prachu, bourání a objížděk je již několik let typickou atrakcí letní Prahy. Chápu, že někdy se to udělat musí, nechápu, když se jedno místo bourá pravidelně každým rokem. Chápu, že oprav je třeba, nechápu, když se vlečou nekonečně dlouho. A nedostatek informací ohledně změn nechápu už vůbec. Při prázdninovém putování cizími městy se s takovou nevlídností vůči turistům nesetkávám, žádné město není tak pravidelně rozkopáváno jako centrum Prahy. A tak si říkám, kde je ta vlídná tvář vůči turistům, když už místní trápí neschopnost koordinace veřejných prací celý rok. A pak nemá být jeden jen neustálým kritikemL?

Ajťačka

Počítač mám ráda až tak, že moji blízcí někdy mluví o určité závislostiJ. Já si to samozřejmě nemyslím, přestože bez notebooku nedám ani ránu. Jeho skoro utržené víko je neklamným svědkem jeho (někdy i strastiplného) cestování a naší vzájemné symbiózyJ. Nicméně objektivně tvrdím, že počítač mám hlavně na psaní. Pak, což vnímám jako sekundární, nicméně……J na poštu, na filmy, na nakupování,  facebook,skypování, často i bezduché bloumání. Jen hry nehraju. ZatímJ.  Ovšem jsem jen uživatel, bohužel. Protože jen tak mohu zažít věci, nad kterými se jen lehce zkušený IT technik blazeovaně usmíváJ. Pravidelně si totiž čas od času vymažu nějaký text, sem tam mi něco zmizí, aniž bych věděla proč. Záhada. Pro mě určitěJ. Někdy pracuje tak pomalu, že bych u monitoru vyrostla (což je stejně jako další „závady“ většinou způsobeno prostorem mezi klávesnicí a židlí), zasekává se či hlásí neopravitelnou chybuJ. Nedávno mi blikl přeplněný disk, tudíž jsem se ve snaze být sama sobě „ajťačkou“ a pokusila o vlastní „odborný“ zákrok s vizí, že je lépe se trapně nedožadovat odborné mužské pomoci, která nakonec vždy končí nechápavým kroucením hlavy, protože závada je z tohoto úhlu pohledu naprosto primitivní, Ne tak z mého, samozřejmě. Ovšem na přeplněný disk jsem si troufla. Něco prostě odinstaluji a bude. A bylo. Odinstalovala jsem si zvuk, což jsem zjistila v okamžiku, kdy jsem chtěla v klidu sledovat film. Na svůj odborný zásah jsem už samozřejmě dávno zapomněla a tak jsem jako správná blondýna hledala závadu ve sluchátkách. Hledala jsem ji tak intenzivně, až jsem ulomila konektor a bylo po sluchátkách. Že jde o odinstalovaný program odhalila až prohlídka po mé pokorné prosbě. Po nechápavém kroucení hlavy jsem celkem bez odporu vyrazila zakoupit sluchátka nová. Nu, trochu se mi to moje ajťáctví prodražilo. Nu, pravdou je stará česká výzva: ševče, drž se svého kopyta. Zvlášť, když jste takové ITkopyto jako jáJ.  

Pražské filmové léto

....je zpátky a v Bio Oko můžeme zase vychutnávat filmové lahůdky za příjemnou letní cenu třiceti korun za lístek.  Zatím máme za sebou dva filmy, Hugo a jeho velký objev a Máme papeže, přičemž na obou jsme se ocitli víceméně náhodou, ale oba byly zajímavé.  Hugo je Scorceseho film, což samo o sobě je záruka kvality. Trochu jsem se obávala, že jde jen o film pro děti, jak jsem se někde dočetla, což ovšem nebyla pravda, ba naopak. Taková filmová retrospektiva a hlavně Paříž ve třicátých letech nemusí být vždycky pro děti to pravé ořechové, my si to ovšem užili. Stejně jako „papeže“, který ovšem byl zase z jiného soudku.  Přesvědčit někoho, aby se stal šéfem VatikánuJ, nemusí být vždycky úplně jednoduché. To samozřejmě trochu parafrázuji, i když příběh je v podstatě na tom založen. Zavede nás do zákulisí papežské volby a přináší zajímavou pointu, že ne všichni zvolení nakonec touží po tom, své vítězství přijmout. Stařičcí kardinálové by vůbec raději asi někde v klidu klimbali, než ab byli zvoleni, jak káže letitý zvyk. Je to tak trochu (asi spíš hodně) o tom, že vlastně všechno je jinak, že ne všechny role v životě hrajeme bez maskyJ a v podstatě to ani není komedie, i když je tak anoncována. Ale je to určitě zajímavá podívaná, jako celé filmové léto na Letné. Prostě Bio Oko je coolJ

Cykloturistika

Nedá mi to ještě jednou se krátce nezmínit o fenoménu dneška, kterým bezesporu módní cykloturistika je. Jezdit na kolaJ je prostě in. My, pro něž je kolo pouze dopravní prostředek či vrchol tortury v posilovně (jak jinak také nazvat spinning či rotopedJ) to vidíme trochu jinak. A nutno konstatovat, že ne vždy tím pozitivním úhlem pohledu. S cyklisty na vozovce mám letitý problém. Když jezdím na návštěvu k rodičům, úsek kolem Sázavy, kde je jedno kolo na pět aut, se pro mě stává úsekem hrůzy. Na Šumavě toto vše bylo umocněno na druhou, neřku-li na třetí. Pelotony amatérských cyklistů zaplavily úzké šumavské okresky a proplétat se mezi nimi připomíná určitou variantu ruské rulety: spadne to nezbedné dítě pod kola auta nebo ne, odbočí ten letitý cyklista doleva nebo pojede rovně, uhnou ty klevetící cyklistky, které se bezhlavě řítí ve trojici dolů z Kvildy nebo neuhnou? …. Podobných otázek si za volantem na šumavských silnicích můžete klást denně desítky. Je celkem jedno, že vedle hlavní silnice vede cyklostezka, cykloturisté se s rozkoší řítí po úzké silnici, nejlépe jejím středem. Někteří cyklisté - respektive cyklistky - by sice místo úzkého sportovního sedla jistě přivítaly koňské sedlo, neb jejich pozadí přetéká z obou stran, div nebrázdí silniciJ, ale to nikomu nebrání v tom, aby byl nasoukán do rádoby moderního cyklodresu, který z jejich broučkovských figur dělá celkem komické postavičky. Kdyby jeden neměl plné ruce práce s vyhýbáním se jejich klikaté jízdě, jistě by to vyvolávalo úsměv na rtu.  V dané situaci se na rty spíš derou neslušná slova. Nejlepší jsou ti sportovci, které cykloautobus vyveze nahoru na Kvildu a oni se pak bezhlavě řítí dolů, kde je po dvaceti kilometrech z kopce, během nichž téměř způsobí několik nehod, autobus znovu nabere a převeze někam k hospodě. Nejlépe ještě s dětmi, které se klikatě ženou daleko před rodiči a nikdo neví, kdy je napadne odbočit přímo pod kola auta či ztratit rovnováhu a skočit tamtéž. Prostě cykloturistiku považuji za trapnou módu a mor (nejen)turistických center bez ohledu na to, jakou tím vzbudím nevoli. Ale při vyslechnutí všudypřítomné fráze: o víkendu jedeme na kolaJ  mi naskakuje husí kůžeL

Momentky ze Šumavy

Obrázky někdy řeknou mnohem víc než slova. A Šumava je hodně fotogenická......

                                            Jedovaté bývá krásné (často i mezi lidmi:-))

                                            Kvalita se naopak často skrývá za všední tváří:-)

                             Při rozkliknutí jde o výzvu aktivistům, ať zmizí ze Šumavy

                                         Kolem Palečkovy chaty je bohužel pusto prázdno.

                                                             Cesta (nejen) z města

                                                                                Slatě

                                                                      Na Kašperk

                                                                       Nad Kašperkem...

                                         
                                    Výhled .....Kdo uhádne, kudy hledíme do krajiny?

                                                              
                                                                    Pohled pro bohy

                                              Volný čas zde lze trávit opravdu různorodě

                                    
                                                     Vlci jsou zde obzvlášť v oblibě....

                                                             Turitická pohoda...............

   
                           Křížky jsou zde všudypřítomné, krásně opravené...To nebývalo!

                 
                                               A na závěr naše příjemné ubytování.............

Boubín

K typicky šumavským cílům samozřejmě patří i Boubín. Prales je sice hezky schován za plotem, ale procházka je tady hezká. U jezírka začíná příjemná naučná stezka, která vás podél plotu prožene šumavským (pra)lesem.  V celém lesním komplexu mě nejvíc dostala informační tabule, která vysvětlovala, co všechno tady napáchala vychřiceJ - to není překlep ani moje chyba, to je citace z informační tabule v Šumavském národním parkuJ! Podobných perliček lze na zdejších naučných stezkách objevit povíceroL,ale vychřiceL jednoznačně vede.  Z Boubína jsme se vypravili na Srní, ke kterému mám nostalgický vztah, neb sem jezdíme od mého dětství. A i tady jsme překvapivě objevili nové kousky. Jednak Vlčí stezkuJ, která vede příjemným okolím kolem městečka, a druhak Slunečnou cukrárnu, která nabízela nejen domácí a s láskou dělané skvělé zákusky, ale i vynikající (opravdu vynikající) kávuJ, takže jsme mohli latté přestat vnímat jako výdobytek civilizace a vychutnat si ho i v cukrárně na Srní. A bylo skvělé, stejně jako presso či zdejší tiramisu. Prostě Srní překvapilo veskrze pozitivně, ač hovad bylo kolem na můj vkus překvapivě mnoho. Mám na mysli opravdová hovada, přesněji řečeno ovády, kteří na nás pořádali takřka nálety.  Zjevně je povzbuzovalo deštivé počasí, stáda krav kolem cest a naše krev, nasládla skvělým vínem Dorothea, které nám nabízeli v našem apartmánu a které jsme poctivě konzumovali. O jiných hovadech raději psát nebudu, aby se mi zase neodhlásili další čtenáři, jako když jsem psala o doktorovi ve vazběJ. Nechci se nikoho dotknout, proto se věnuji bezpečným a nekontroverzním šumavským zážitkům. Dlouho to asi nevydržím, ale dokud trvá šumavská euforie, tak čerpám. A ze Srní se dá čerpat poměrně dlouhoJ….

Kašperk

Kašperské Hory a Kašperk jsou oblíbeným cílem našich horských výletů. Nejinak tomu bylo i letos. Počasí mírně pod mrakem, ani déšť ani horko, prostě ideální doba k návštěvě hradu. Kašperk založil Karel IV. který tu osobně nikdy nebyl, přesto připomínky jeho osobnosti nacházíte na každém kroku.  Hrad se pyšní novou střechou, neb starou mu sejmul orkán KyrilL a nutno konstatovat, že nová se jim opravdu povedla. Zdejší hradní nádvoří nebylo nijak přeplněné, tudíž se tu dalo celkem příjemně strávit čas při čekání na prohlídku. Dětem se nabízela lukostřelba a rádoby středověké dobroty k občerstvení, nám dospělým přišlo k chuti kafe. Na Kašperku jsem totiž prvně objevila latté. Dosud se totiž na mě v šumavských občerstvovnách dívali jak na mimozemšťana, když jsem po nich svůj oblíbený nápoj vyžadovala. Skoro jsem nabývala dojmu, že se jedná o ryze městskou vymoženost, kterou v hlubokých šumavských hvozdech a jejich městečkách prostě neochutnám. A ejhle, KašperkJ. A jak dobré. Hned jsme si ho dali dvojmo, kdo ví, kdy na něj zase narazíme. Rázem se na prohlídku čekalo mnohem příjemněji. Prováděl nás mladík v oděvu, který měl zřejmě imitovat ošacení z patnáctého století, současná průvodcovská módaL. Ale chlapec to byl šikovný, nejen, že nás poutavě provedl historií hradu, ale dovedl si elegantně poradit i s neukázněnými návštěvníky. Zejména někteří vydaření rodiče, kteří nebyli schopni zvládnout své potomstvo, byli častým terčem jeho (podle mě až příliš laskavých) napomenutí. Nechápu, proč některé, rádoby in, rodinky, vláčí své hlučné potomstvo do míst, které děti nejen nezajímá, ale v podstatě nezajímá ani je. Jde prostě jen o to, aby se pochlubili, že byli se svými nezvedenci někde na hradě.  Nu, další móda, v kombinaci s nevychovaností dětí i jejich rodičů, docela lahůdka. Naštěstí šlo jen o jednu povedenou rodinku s malými uřvanci, kteří nakonec sami uznali, že lépe jim bude v podhradí a skupinu opustili. A pak byl Kašperk opravdu hezkým zážitkem stejně jako přilehlé Kašperské Hory.