Zrušit venkovské školy

Zdá se to být takřka nemožné, ale v podstatě se to jeví jako realita. Socialistické školství je nám vzorem. Dosvědčují to kompetentní rozhodnutí ministerstva školství, které tvrdí, že děti se nejvíc naučí v obřích sídlištních školách, kam se nechá namačkat klidně i třicet dětí do třídy. Není důvod jim nevěřit. Podívejte se na inspirativní socialistickou statistiku. Čím víc dětí ve třídě tím lépe. Kdo absolvoval školu, kde existovalo nejen narvané áčko a béčko, ale i třídy c, d, e ba i f, by ale určitě nevěřil, že se něco podobného může vrátit.  V některých pražských školách dokonce existovalo i směnné vyučování, takže jste na první hodinu vyráželi kolem druhé hodiny odpolední. Podstatou bylo nejen se vystřídat, ale kvantitou zastínit nedostatek kvality. Přitom zřejmě nešlo o žádnou anomálii. Populační boom podobně monstrózní třídy snadno zaplnil. Že se nikdo nic pořádně nenaučil, se už neřešilo. Proč také, cílem bylo držet ústa i krok, a k tomu žádné výrazné vědomosti nepotřebujete.  Školy, které si uchovaly nižší počet žáků a s ním i individuální přístup, prostor pro kreativitu ve výuce i vlídné slovo o přestávce, se stávaly oázou ve vyprahlé poušti vzrůstající nevzdělanosti. Jenže kdo by stál o nějakou vzdělanost, tehdy i teď? Politické důvody vystřídaly argumenty ekonomické, obé stejně zvrácené.

 I tak mě ale ministerské rozhodnutí zaskočilo. Možná i proto, že chrlí jeden nesmysl za druhým, o počtu dětí ve třídách, ale i vzdělávacím systému vůbec.
Na vsi se odjakživa šlo víc do hloubky. Byl na to prostor i čas. 
Bylo to dáno nejen kvalitními kantory, ale i tím, že dětí bylo ve třídě přiměřeně, byl čas vše vysvětlit, procvičit i zopakovat. Přesně, jak to vymýšlel Komenský někde ve Fulneku, což byla také venkovská škola. Dnes by ji ministerští úředníci bez milosti zrušili. Minimálně dvacet šest dětí se ve vsi nesejde, proto zrušit a odeslat do města. Jak, když nefunguje veřejná doprava, už nikoho nezajímá. Proč také, jde o kompetenci jiného ministerstva. My, ze školství, máme za povinnost zrušit. Někdo možná cestuje rád, ale rozhodně ne s narvanou aktovkou, jejíž váha většinou hodně přesahuje zákonem stanovenou hmotnost, kterou unese dospělý jedinec.  Zajímalo by mě, jak by se podobná turistika zamlouvala ministerským úředníkům, respektive jejich dětem. Ovšem v tomto ohledu jde o plané fantazírování, neb děti takových chytrolínů podobné problémy neřeší.  Vždycky je někdo doveze do nějaké privátní školy, kde na počtu žáků takřka vůbec nezáleží. Venkovské školy si podobný přepych dovolit nemohou. Alespoň podle diktátu ze Strakovy akademie. Jsou tam evidentně odborníci na svém místě. Moc hezky totiž mluví o třídách s větším počtem žáků. Mají k nim srdečný vztah, protože dovedou počty dětí přepočítávat na peníze a kalkulovat s úsporami za propuštěné kantory. Čekat nějakou myšlenku o vzdělání, individuálním přístupu či nemožnosti dojíždět pro prvňáčky, jejichž rodiče nevlastní automobil či hlídací babičku, je naprostá utopie.
Ještě jsem nepoznala ministerského úředníka, který by vzešel z pedagogické praxe a dovedl si představit, co znamená vyučovat třicítku vyděšených prvňáků, kteří museli vstávat v pět ráno, aby se na osmou dokázali dopravit na druhý konec okresu, kde je ekonomicky výhodná sběrná škola, jediná v celém širokém okolí. A to v případě, že mají štěstí a jezdí tady nějaký linkový autobus, který je zase odpoledne rozveze zpět. O nějaké mimoškolní aktivitě pak už nemůže být řeči, nestihli by spoj.
 Ale třeba si zase budou moc na zastávce zakouřit, zkrátí si tak čekání na občasně zpožděný spoj a určitě tím potěší tabákovou lobby, která tak dodá víc peněz do státního rozpočtu.  Jako na potvoru tady vypočítávám samá ekonomická „pozitiva“, nic, co by mohlo přispět k rozvoji vzdělanosti a hlubšího poznání.  Proč ale také, když o peníze jde vždycky až v první řadě.
Možná, že by si člověk s nějakým ekonomem mohl popovídat. O investicích. Do dětí, nikoli do akcií, samozřejmě. Vlastně nevím určitě, jestli o rušení venkovských škol a kvótách o minimálním počtu dětí nějací ekonomové doopravdy rozhodují, protože dobrý hospodář nejen pro pírko přes plot skočí, ale i moc dobře ví, že méně je někdy více a že kvalitu kvantitou nenahradíš. Skoro bych si myslela, že opravdoví ekonomové v tomto případě mlčí a hlavní slovo mají diletanti, kteří dřou jako koně a to se prostě musí nějak zaplatit. To vysvětluje jinak těžko pochopitelnou skutečnost, že se vždycky najdou lidé ochotni obětovat kvalitní venkovskou malotřídku vidině obří školy, která bude vydělávat. Ostatně, zbohatnout na školství může chtít zase jen nevzdělaný diletant. Otázkou zůstává, jak se s tím vším srovnat, aniž by člověk rezignoval na poznání či na vzdělání svých dětí. Jestliže můžou existovat státem posvěcené tunely neznamená to, že by mohly existovat i nevýdělečné venkovské školy? A jak se má rodina s vícero potomky dohodnout, kterého odveze a kdo půjde dneska pěšky, protože vozit každého jinam není prostě v jejich silách? Tedy, ono se tu až asi řeší, soudě podle toho, že nemilosrdná řeč statistik hovoří o stále se snižující kvalitě vědomostí našich dětí. Jako by nahoře počítali, že čím víc hlupáků tady bude, tím lépe se jim bude vládnout.
Takže už zbývá jen čekat, až se zase zruší všechny neekonomické malé školy a naplní imaginární velkostudovny, kde bude hlavním úkolem zkrotit nesourodou masu, protože kdo by měl v tom množství prostor a čas věnovat se nějakému vzdělávání? Znám sice mnoho malých škol, kde jsou děti i jejich rodiče spokojení, ale o to přeci nejde.
Do ministerských rozhodnutí totiž nikdo nevidí. Nejhorší na nich je, že se tváří, jako by plnili naše nejskrytější přání.
Na druhou stranu si říkám, kam až může podobná arogance moci vést? Jsme přeci zemí, která dala světu učitele národů. Kdyby jeho pohrobci měli platit za nevzdělaný národ, kam bychom došli? S velkolepými představami o úsporách na nepravém místě? Vždyť která investice už by se měla vyplatit, než ta dlouhodobá, do vzdělání…
Dokážeme tedy zachránit menší venkovské školy, kde se děti v klidu a pohodě i něčemu naučí? Byl by to, myslím, dobrý krok vpřed. A že už dlouho přešlapujeme na místě…

Deset let

Naše společná cesta se Zachariášem trvá už deset let.  Krásných deset let. Dneska má narozeniny, slaví pěknou psí desítku. Před deseti lety byl malé, divoké štěňátko J . Zachariáš z HradceJ - trpasličí jezevčík. Jelikož mně ale vyroste i trpaslíkL, tak Zachariáš je dnes velký, ale stále stejně divoký, pes. Pravda, značně zešedivěl, ale nic mu to nevzalo na energii, svéhlavosti a radosti ze života. Asi už je na psí roky důchodce, ale rozhodně se tak nechová. Lítá jako blázen, mlsný je jak pubescent, holky nenechá na pokojiJ a prosadit svou dovede jak za mlada. Desetiletá cesta s ním je plná dobrodružství,překvapení, radosti, ale i trpělivosti, tolerance a velké psí lásky. Zachariáš ze mě udělal pejskařetělem i duší. A já ho rozmazlila, jak zákon kážeJ. Obé z velké lásky. Doufám, že naše cesta ještě pěkných pár let potrváJ

A je to legální!

 Tak nám to posvětil i soud. Úplatky jsou u nás prostě legální, L velký Vítek je volný jako ptákL a co sliboval před soudem, že odstoupí, už dávno někam vyšumělo. Proč by také odstupoval, podmínka není žádný trest a rozhodnutí  soudu tak vysílá signál, že korupce u nás je součástí politické (ne)kultury.  A když i navíc má odsouzený Škárka brát ve vězení plný plat i náhrady, tak prostě slušný člověk nemá slovL. Je to asi způsob naší národní mentality. Ač se, marně, ale vehementně, snažíme proniknout do západní Evropy, myšlením a chováním jsme prostě východní lidL. A na východě je korupce tak běžná, že se o ní už ani nemluví, ba někde dokonce je vnímána jako povinný bakšiš, prostě s ní kalkulujete dopředu. A to je náš problém, krom mnoha dalších samozřejmě.  Boj s tím je boj marný, jelikož u nás tím pádem platí dvoje zákony. Jedny pro vyšší vrstvu a druhá pro běžný, pracující lid, který ještě nepochopil, že když už nás bude dodržovat zákony a pravidla, bude za to bit. Velmi hezké zamyšlení jsem objevila na jednom blogu,kam jsem se proklikala od Wčice. Dovolím si tady nechat odkaz, jelikož je to tak pregnantně vyjádřeno, že bych to lépe nedovedla.

  Je to ovšem velmi smutná pravda a mě znovu trápí otázka. Kam až to necháme dojít? Už dávno přece nastal čas znovu vyrazit do ulic, tak proč tam už dávno nejsme? A klíče skoro nestačí, je třeba zvonit na pořádně velké zvony. Protože už Orwell říkal, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější. A tato cesta vede rovnou do pekel, kam svištíme pěkně z kopce a plnou parou.  Je prostě strašný nečas v této zemiL a to já fakt nemám ráda. Jenže co s tím?

Nejkrásnější hádanka

Nejkrásnější hádanka můj páteční minikvíz tedy opravdu nebyl, ale hádanka to byla. I vzhledem k tomu, že řešení zůstalo zahaleno. A protože kostýmy k Nejkrásnější hádance ve fundusu také byly, s dovolením jsem si pro odtajnění odpovědí půjčila její název. Tak tedy, Amadea jste tipli správně. Druhý obrázek je z Arabely, když nezbední kluci udělali z pana ředitele housenku, která se následně zakuklila a změnila v motýla. Ó, jak bych si podobnou transakci mnohdy přála udělat. A to už dávno nejsem nezbedný žák-  darebák J. Ale jak by se tím plno věcí usnadnilo, respektive urychlilo. A třetí obrázek je z Marie Antoinetty.  Tam mě tedy zaujaly hlavně účesy, třeba koráb ve vlasech. Nebo klec se živým ptáčkem, jako doplněk účesu.  To by moje kadeřnice koukala, kdybych vyrukovala s podobným požadavkemJ. Tak toliko řešení minikvízu. Hezkou neděli, sto let po ztroskotání TitanicuJ.

 Ještě jedna maska z Amadea

Housenka proměněná v motýla v Arabele

Detail Marie Antoinetty

A na závěr: vlk v rouše beránčím. Už hádat nedávám:-),pro jistotu

Vrásky z lásky

Strašný filmL.
Nikoli z hlediska uměleckého, hereckého či smysluplného. Z hlediska toho, že si uvědomíte, jak strašné stáří může být a v podstatě i je. Už dlouho před závěrečnými titulky mě přepadla deprese, a to tak, že hluboká. Film jako takový, je samozřejmě hezký,lze – li to tomto druhu filmu říci. Jiří Strach je prostě šikovný kluk. Každou roličku, i sebemenší, mu tady v podstatě hrají hvězdy či hvězdičky, které zdařile sekundují hvězdám největším. Zahráno skvěle, několik klasických klišé na nás z plátna samozřejmě vykukuje, ale to nakonec nebrání konstatování, že jde o zdařile realistický film. Ovšem nepotěší, nepobaví. Alespoň mě ne. Odcházeli jsme z kina jako spráskaní psi. Nechci stáří. Vím, že se neubráním, pokud se dožiju, samozřejměJ Ale je to hrůza. A také přemýšlím, kdo na to bude chodit? Mládež určitě ne, té jé téma vzdálené víc, než vrcholky HimalájíJ. Naše, střední generace, asi také moc ne. Uvědomí si tam totiž, co ji čeká a že podobné konce jsou už na dohled a to není rozhodně radostné zjištění. A penzisté, pokud na to ze stále se snižujících penzí budou mít, tak se asi také nepůjdou podívat na truchlohru ze života svých vrstevníků. Myslím si tedy já, jsem zvědavá, co jiníJ. Jiřímu Strachovi samozřejmě patří velký obdiv, že natočil vlastně takovou poctu našim hereckým velikánům, přesto mě ten film uvrhl do hlubokého smutku a melancholie.  Stáří je opravdu strašná dobaJ,přes všechny proklamace o tom, že to tak není. A to i v případě, že máte štěstí a zůstanete relativně zdraví.  Jinak je to úplně na nicL. Tím jsem ovšem Ameriku neobjevila, jen to ve mně znovu probudily Vrásky z lásky. Příště jdeme na komediiJ

Fundus

Na Mezinárodní den boje proti hluku J, tedy včera ( ten den bych vyhlásila jako státní svátek a ticho by muselo být všude povinněJ), nás cesty osudu, respektive cesty pracovní, zavedly do fundusu kostýmů na Barrandově. Byl to výlet se vším všudy, Barrandov je totiž od nás až na kraji světaJ, takže jsme se docela projeli. A jelikož lilo jako z konve, tak jsme tam v podstatě doslova dopluli. Mokří jak hastrmani, jejichž kostýmů tady mají habakukJ. Navíc tady právě malovali, tudíž jsme to celé měli podbarvené intenzivní vůní barev, která po chvíli již přestávala být vůníJ. Ale brzy jsme se ponořili do ráje kostýmů, převleků,paruk a masek, tudiž úplně do jiného světa, a nějaké barvy nám mohly být ukradené. Dokonce jsme si i mohli mnohé vyzkoušet, což byl rozhodně zajímavý zážitek. Já sama si chtěla prubnout Arabelin prsten, ale ten byl pod zámkemJ Takže je asi funkčníJJ O to víc mě mrzí, že jsem si ho nevyzkoušela. Kostýmy si lze i zapůjčit, třeba na párty. Nebo se jít do barrandovského fundusu podívat na den otevřených dveří, vyzkoušet si šatičky a stát se na chvíli princeznou nebo čarodějnicí. Já se přenesla do gotiky, byť jenom čapkou. Do šatů bych se nenasoukala,byli tehdy mnohem menší.A štíhlejší... J

   Ani ten, kdo si potrpí na botičky, takový botník doma nemáJ

                           Na hlavu lze nasadit ledacosJ

                      Některé kostýmy jsou vskutku úchvatné

Tak tento přehoz si můžete vypůjčit za pouhých pět set tisíc korun českýchJ

Trpaslíci a Pat s Matem jsou nezbytná součást našich pohádek.Jen se mi jeden někam zatoulal. Asi hledá Sněhurku:-)

Včera lilo jako blázen, tudíž sbírka deštníků by jistě přišla vhod. Ovšem, měli jsme vlastníJ

Zde se skrývají dvorní dámy z Noci na Karlštejně a rekvizity z Arabely

I hračky hrajíJ

Paruky a vousy se dělají jen z pravých vlasů. A je to mnohdy skutečně majstrštykJ

Fundus disponuje i poměrně slušnou sbírkou netradičních i tradičních ramínek

A na závěr malý kvízJ

Určíte tři filmy, ze kterých jsou rekvizity na posledních třech fotkách?

Jů a Hele a Muf:-)

Výletem do dětství i sladkou odměnou byla včerejší vernisáž výstavy obrazů a loutek Stanislava Holého v galerii U Prstenu v Jilské ulici. Nešlo jen o známé postavičky a hezké obrázky, ale i úžasnou atmosféru zrekonstruovaných prostor (i podzemních) Jgalerie i kavárny, kam, mimochodem, můžete kdykoli zajít na skvělé edukativní programy, o kterých ještě v budoucnu budu hovořitJ. Ale tip na rodinný výlet či školní exkurzi tady máte z první rukyJ. Šlo i o příjemné zastavení se, setkání s milými přáteli a zajímavými lidmi u sklenky výborného vína či šálku horkého latté. Obé tady mají výborné. Vernisáž provázela příjemná hudba, promluvil Jiří Chalupa i patronka výstavy, Markéta Častvaj PlánkováJ. Výstavu samozřejmě zahájila majitelka galerie, Marie Holá, manželka autora všech těch roztomilých postaviček. A pak už jsme se kochali. Příjemný večer to byl. Jen jsem (ta sklerózaJ), nechala doma foťák. Takže fotodokumentace je z mobilu, ale v mém případě je to vlastně jednoJ. Ale třeba nalákám i Vás, galerie U Prstenu za to stojí. A Jůheláci ostatně takéJ. Program pro děti jako vyšitýJ