Jak se pejsek a kočička rozvádějí

Pejsek a kočička byli manželé řadu let. Upekli plno dortů a vyvedli i několik mláďat. Žádné hybridy, hezky pěkně kočičku i štěňátko, žádný klon. Uteklo několik let, kočička tloustla a lenivěla, pejsek pelichal. A pak najednou pejsek zatoužil po jiné smečce. Kočičce se to ovšem nelíbilo, tak bojovala. Všemi kočičími zbraněmi, hlasitě mňoukala, škrábala ostrými drápky, či falešně předla. Pejsek občas zavrčel, sem tam štěknul, a pak začal utíkat. Jenže vidina plné misky ho vždycky přivedla zpět. A taky měli společnou boudičku, nechtělo se mu přespávat na ulici nebo se mačkat s novou kočičkou v jejím malém pelíšku. Stará kočička se vždycky zaradovala, a aby jí zase neutekl, zkusila mluvit jeho řečí, pořád na něj štěkala:-). To se mu ovšem nelíbilo, vždyť ta nová tak jemně pomňoukává. Proto zase utekl. Kočičce nezbývalo, než znovu začít falešně příst. A tak to šlo pořád dokola. Jen štěně a kotě z toho byli smutní, nerozuměli tomu a bylo jim to líto. A v boudičce také nebylo tolik místa, aby se divoké štěkání a rozladěné prskání dalo přeslechnout. Vyrůstat v tom nebylo nic příjemného, nemohli se dočkat, až se trhnou a utečou se svojí novou smečkou, kde se zařídí po svém. Jen pořád neví jak, pejsek a kočička jim toho moc neukázali. A tak budou plácat svůj vlastní dort, který také nebude k jídlu, protože ho pečou podle rodinného receptu. Starý pejsek s kočičkou to prostě trochu zkonili, což jim ale pořád nedochází, protože vidí jen sebe. A my, co to vidíme s odstupem, jim to nemůžeme říct. Leda snad, kdyby dali na pohádky…:-)

Ale je to z Moravy:-)

  Moravané v poslední době stále hlasitěji deklarují svoji samostatnost, vyvěšují moravské vlajky a chtějí od Čech pryč:-) protože jsme příliš pragocentričtí a na Moravu zapomínáme. To je ale otázka politická, protože v podhradí se to vidí úplně jinak. Hlavně, co se jídla týká, vše, co je z Moravy, jako by bylo lepší:-). A to nemluvím o víně, které Moravané sami rozdělují na dobré, špatné a pro Pražáky. Ale obecně se zboží s přívlastkem moravské prodává jaksi lépe - ať už je to moravská slivovice, klobása, uzené či zelenina. Onehdy jsem zastavila u prodejců při silnici s úmyslem koupit borůvky, protože vyrazit na ně do lesa je nad moje síly:-), respektive lenost:-)). Nebyly. Ale měli nějaké brambory, jahody a natlučené meruňky. Chystala jsem se odjet, ale bodrý prodavač mě nechtěl pustit, a se slovy, že to jsou opravdu, ale opravdu meruňky z Moravy, mě nutil je alespoň ochutnat. Nakonec mě ukecal, a já si pytlík předraženého ovoce vskutku koupila. Předhodila jsem ho doma ke konzumaci a nikdo nic nepoznal. Musela jsem zdůraznit, že jsou z Moravy:-), aby mou koupi náležitě ocenili. A to jsme ještě měli k večeři moravského vrabce. Moravané jsou v tomto směru trochu ochuzeni, žádný český vrabec se na jídelníčcích asi nevyskytuje stejně jako česká klobáska. Snad ještě pivo, ale i to mají v Brně vlastní:-). Prostě, co je z Moravy, to je dobré. A na moravské víno sama nedám dopustit, byť nevím, zda nepiju jen to pro pražáky.Ale i to mi chutná:-) Možná jen proto, že je z Moravy:-)

Jan Hus

...nám vybojoval něco, o čem rozhodně neměl ani tušení a o co mu zcela jistě vůbec nešlo, a to den pracovního volna. Stejně úspěšní byli i včerejší Cyril a Metoděj, ale o tom již bylo řečeno, respektive napsáno. J
   My si dnes připomínáme výročí jeho upáleníJ . Vypadá to, jako že oslavujeme jeho smrt, ale to by mi jeho příznivci rázně vyvrátili. Jde zjevně o neobratnost českého jazyka, když důvodem k státnímu svátku je smrt nějakého člověkaJ, ale to stejně nikoho nezajímá, protože hlavním smyslem dneška je pro většinu Čechů volný den. Také bych to tak vnímala, ale musel by být upálen třeba v listopadu a ne zrovna o prázdnináchJ.
  Jinak Hus nepatří k mým oblíbeným historickým postavám, byť Zdeněk Štěpánek ho v dávném filmu ztvárnil pěkně charismaticky. Realita, jak je známo, asi byla úplně jiná, ale nehodlám tady dělat historický rozbor dnešního církevního svátku, který si někteří jistě užívají a vnímají jeho význam úplně jinak než já.  Za čtyři roky, až bude kulaté- 600- výročí jeho pobytu v Kostnici, se jistě budou dít věci, které nám podstatu jeho života a učení vysvětlí tak dokonale, že pro pochybovače nebude ani trochu prostoruJ. Jen doufám, že nebudou komplikace, jako při pětistém výročí. Tehdy měl být instalován pomník na Staromáku, ovšem válka onen slavnostní okamžik posunula o celých deset let dopředu. V roce 1915 nebyl moc prostor pro nějaké lidové veseliceL

    Je dost dobře možné, že ani v roce 2015 nebude,L ale nechci malovat čerta na zeď, zvlášť v den církevního svátku. Je příjemný volný den, v Husinci jistě slaví a my v Praze máme výborný orientační bod. Sejít se u Husa na Staromáku dokáže i naprostý neznalec pražského místopisuJ

Cyril a Metoděj

    Mají pro veřejnost úplně stejnou historickou zásluhu jako Jan Hus, byť je dva nikdo neupálil. Je to prostě den volna k dobru,bez ohledu na nějaký náboženský význam. Navíc oni překvapivě nepřišli v červenci, ale někdy zjara, v březnu či dokonce už v únoru. Ale kdo by chodil v sychravém počasí na oslavné mše, tudíž po náležité rozvaze byl svátek přesunut do období, kdy jednak nevrcholí zemědělské práce - protože to by také nikdo nepřišel, žně jsou přeci jen přednější – a kdy také není žádný jiný svátek -(krom církví tehdy nepřijatelného zítřejšího Husa)- který by nalákal lidi do kostela.  A tak se to ujalo, tuším někdy v devatenáctém století, a dnes si všichni myslí, že zrovna pátého července dosáhli po své středověké road movie, kdy šli a šli, naprosto vyčerpaní bratři moravských hranic, a unaveně spočinuli v lůně svého nového působiště. A ono je všechno jinakJ, klasika. Pravdou je, že pro ně osobně to musel být děsivý kontrast, z vyspělého Řecka dorazit do zaostalé Velkomoravské říše. Ač se historie opakuje, nevím, jak je to s vyspělostí Řecka dnes. J Našim zeměpisným podmínkám ale přízvisko zaostalé klidně můžeme ponechat, alespoň co se týká morální roviny, ovšem to je zase jiný příběh. Solunští bratři se to tady pokusili kultivovat, žel neúspěšně. Když se z Konstantina stal Cyril, zbyl Metoděj na všechno sám a to je naprosto marná snaha, která po jeho smrti byla naprosto smetena ze stolu.

   A kultivace se nezdařila dodnesJ. Proto je asi dobré si tento svátek připomínat, i když všeobecné povědomí je naprosto stejné jako u Husa. Byť na druhou stranu, velkolepé mše na Velehradě jsou přinejmenším hodny povšimnutíJ.  Kdybych mluvila o Crhovi a Strachotovi, tak už vůbec nikdo neví, která bije (to je jakési staročeské pojmenování z doby, kdy jsme byli nadšeni svým vlastenectvímJ.)Ono stačí, když děti ve škole zatvrzele tvrdí, že jsou to zvěrozvěstiJ. Pojem věrozvěsti je pro ně nějak hůř uchopitelný než zvěrozvěstJ. Tak snad to někteří po dnešním svátku pochopíJ

Den nezávislosti

....je pro Američany snad největším svátkem. Mluvím o skutečném svátku, nikoli o stejnojmenném děsivém filmu, který to datum nese ve svém názvu.  Američané grilují, oslavují, jásají u ohňostrojů- asi podobně, jako my v následujících dvou dnech. Přitom jsem se někde dočetla, že mnozí ani neví, co a proč se vlastně slaví.  Také stejně jako u nás J. Byť je to laciná invektiva médií, zeptat se dvou tří prosťáčků, kteří nemají ani ánunk proč se zrovna právě teď cpou grilovaným masem, a už je z toho seriozní výzkumJ, je to zajímavé, jak některé svátky vstoupí v široké povědomí, a jejichž skutečný význam pozvolna smývá čas. Nebo jim podsouvá jiný význam. O nezávislosti jsme v době minulého režimu jistě hodně snili a představovali si ji, někdy asi kapku idealizovaně. Pak to vypadalo, že jsme ji nějakým způsobem nabyli, a dneska už je zase všechno jinak. Nedávno jsem v nějaké mediální diskusi zachytila názor, že dnes je nezávislý jen ten, kdo nedluží žádné peníze, J ten že se stává disidentem současné doby, protože na něj nemají žádné páky, jako ho přinutit k činům, které by jinak nedělal. Zajímavý pohled na současnost, v mnohém asi i pravdivý, i když hodně jednostranný. K pocitu nezávislosti se lze v době aktivního velkého bratra dobrat jen velmi těžko, sleduje nás na každém kroku. Takže bychom vlastně měli den nezávislosti slavit i my.

    Asi za něj označím večerní grilovačkuJ, a stanu se průkopnicíJ

Stávka vyšuměla

Zdá se, že mám týden dodatků, protože i dnešní příspěvek je dodatkem. Ke stávce, která na čas rozvířila veřejné mínění, ale k ničemu nevedla. Kromě klidu a ticha ve městěJ. Nemyslím si, že odboráři mají právo vést stávku a oni už další stávkou vyhrožují. J Ale něco by se tady stát mělo, jinak tady brzy vypukne peklo na zemi.  Jak je zdejším dobrým zvykem, stávka je už stará zpráva a nikoho nezajímá. Kalousek už nepíše infantilní básničky- vskutku originální reakce vyspělého pravicového politika – a v tichosti pokračují všechny ty hrůzy, které se na nás chystají a které nikdo s nikým neřeší, nevysvětluje, či jak je dneska módní, nekomunikuje. L

Kalousek naopak se sarkasmem sobě vlastní suše konstatuje, že si žijeme jako prasata v žitě a že nechápe, co tedy chceme. L

  Chceme zodpovědnou a rozumnou politiku, řekla bych já. Nikdo nic nevysvětluje, a jelikož mám zřejmě vysvětlování v krvi, potřebuji, aby někdo jasně a zodpovědně řekl, o co tady jde. Nabubřelí bossové odborů také nic nevysvětlili a stávka nakonec vypadala, jako že jde o platy tramvajáků, kteří mají naše rozhrkané soupravy řídit ještě v sedmdesáti letech. Nikde nepadlo jasné slovo o proinvestovaných penězích vlády, které zmizely v propadlišti dějin, a které se teď marně tahají z kapes daňových poplatníků. Nejsem ekonomický odborník, takže nemohu posoudit, zda to dělají dobře či ne, ale jelikož mi to nikdo nevysvětlil, čerpám informace jen z tisku a z vlastní ekonomické situace – podotýkám, že poctivě pracuji už takřka dvacet let a milióny nikde- a tak kritizuji to, co vidím. Zdravotní a důchodová reforma, zvyšování DPH na potraviny a knihy, vysoké výdaje za léky, drahá doprava a bydlení,  v kontrastu třeba s platem pana Fejka, který ve státním podniku České dráhy bral dvě stě padesát tisíc korun měsíčně, a když do toho rýpli, tak odešel s odstupným dva a půl milionu. A to je jen špička ledovce, v našich státních podnicích krytých vládou je podobných lukrativních platů jistě plno. A z druhé strany se z kapsy i těch nejchudších každý měsíc vytáhne stovka na povodně. Už od ledna. Myšlenka jistě chvályhodná, kdyby se ovšem ty peníze neztratily. Pro stovku jistě nikdo nezchudne, když ale platí každý z nás každý měsíc, nastřádá se pěkná částka. Jistě by povodněmi zdecimovaným krajům pomohla. Ovšem potíž je v tom, že nikdo neví, kde ty peníze jsou. Asi je to zase nějaký luxusní státní plat či zlatý padák.

   Ovšem nerozumím tomu ani z druhé strany. Nedávno jsem vedla takovou v podstatě nesmyslnou diskusi, protože jsem si všimla, že lidé sice nadávají, na obě strany, ale pak jdou a udělají, co se po nich chce, volí se pořád stejné strany. A když nastane čas na změnu, dopadne to stejně, jako v Praze, udělají si  co chtějí, bez ohledu na výsledky voleb. A všechny ty spory, kterými nás zahlcují, tak nakonec mohu jen zakrývat něco, o čem vláda nechce, aby lidi mluvili, tedy třeba to, jaký dopad na lidi ty jejich připravované reformy budou mít.  Je lehčí mluvit o blonďaté bestii, než racionálně vysvětlit, k čemu ty reformy povedou a jaký je jejich skutečný cíl. A to jsem zase oklikou u toho vysvětlování a toho se o prázdninách asi nedočkám. Nedočkám se ho ani jindy, ale jestli se bude pokračovat v tomto duchu, pak nás čeká pěkně horký podzimJ

Jiná orientace

     Pomalu se přeorientovávám na letní režim. Respektive na svůj přirozený rytmus ve znamení sovyJ Jsem nastavená na pomalejší ranní start a život (tedy nic divokéhoJ) dlouho do noci. Prostě orientace sovy, která musí ovšem převážnou část života ustupovat vnucenému skřivanoviL.  Proto jsem ráda, když můžu chvíli nechat průchod své přirozenosti, a dovolená je k tomu jako stvořená. Pravda, není to hned.  Zpočátku funguje setrvačnost, takže hezky v šest vzhůru. Poté bych zas prospala soudný den, a teprve až po delší chvíli nastává ona kýžená fáze, kdy nejdu spát se slepicemi a nemusím vstávat jako do továrny. Pak využívám darů noci, kdy je všude klid (pokud tedy není ve Stromovce hudební festival nebo sousedi nemají návštěvuJ), čas má najednou jinou dimenzi, hezky pozvolna a příjemně plyne, a lze v klidu napsat nebo přečíst tolik věcí, co jindy zhruba tak za měsíc. Prostě sovy to mají lepší, vidím ze své pozice vnuceného skřivanaJ. Vždycky mě fascinoval Petr Hapka, který ve svých rozhovorech tak spokojeně vyprávěl, že vstává asi ve čtyři hodiny odpoledne a začíná žít a pracovat ve svém stoprocentně obráceném životním rytmu. Tak to už je ultrasova, ale je mi jasné, že v noci může lépe tvořit svou úžasnou hudbu mnohem lépe než ve dne. I mně se v noci výrazně líp píše. 

      Napadá mě, jestli by se orientace sovy také nedala registrovat nebo alespoň akceptovat v zaměstnáníJ. Třeba jenom odpolední pracovní dobou, ve které by sovy střídaly skřivany, tedy ty, jimž nečiní potíže brzy ráno vstávat. Jistě by takto podchycená orientace byla pro naši chátrající ekonomiku větším přínosem než nový zákoník práce, který ruší placení přesčasových hodinL.
  Ulevilo by se státnímu rozpočtu i nejbližšímu okolí. My sovy se stejně probouzíme k životu až kolem jedenácté bez ohledu na to, v kolik vstáváme. A často býváme, mnohdy i proti své vůliJ, na své okolí nepříjemné, protože nejsme naladěny na svůj rytmus. Znám z vlastní zkušenostiJM
    Proto bych navrhovala registraci soví i skřivaní orientace. Když se totiž vyspím podle svého biorytmu,A jde najednou všechno mnohem líp. Jinak je to jen odnikud nikamJ