Výlet do Madridu

  Neděle je konečně tady, jsem ráda. Ples je minulostí a nutno konstatovat, že úspěšnou minulostí. Dopadlo to tak, jak mi všichni s nadhledem tvrdili, tedy dobře. Emotivně zahajovaly mažoretky, které sklidily velký potlesk. Pak přišla na řadu imatrikulace primy. Je vždy velmi roztomilé sledovat ty malé primánky, jak v oblecích a šatečkách krouží po parketu a soustředěně se snaží nezapomenout kroky. Dostali svoji malou šerpičku a pak už přišel oscarový galavečer. Ke slovu přišlo naše video, natáčené kdysi v lednu za trošku dramatických podmínek u hotelu Belveder. Ale drama se zjevně vyplatilo, publikum se bavilo. Někdy se ovšem bavilo i v okamžicích, kdy to vhodné nebylo, například když se kdokoli (a to včetně ředitelky) pokoušel něco smysluplného říci. Musím konstatovat, že za ta léta se mi stalo poprvé, že se ti lidé nedokázali na pár minut ztišit a vyslechnout, co se jim tam snažíme říct. Potlačila jsem svůj učitelský reflex a nikoho tedy nenapomínala, ale myslela jsem si něco o velkém úpadku slušnosti a o velké nevychovanosti (teď nemluvím o dětech, ale o hostech- většinou dospělých). Takže proslov jsem zkrátila, nebudu někde mlátit prázdnou slámu, a nastala fáze šerpování. I ta byla spojena s Oscarem, byly vždy tři filmové nominace a zvítězivší student si šel pro šerpu, ke které obdržel růži a Oscara- viz foto. Za soškou se skrývá sklenka, která byla
naplněna sektem. Po přípitku a fotografování nastal kritický okamžik v podobě tanečního sóla. Chlapci mají kroky přesně nacvičené z tanečních, což já už dávno ze své paměti vytěsnila. Moje taneční výkony jsou velmi "kreativní a flexibilní," což ovšem taneční zjevně nedovolují, takže jsme se chvílemi v tom kroužku pěkně motali. Nicméně kapela byla milosrdná a naši exhibici nikterak neprodlužovala. Učitelský sbor byl pak zapojen do hromadného tance letkis- to jsem, doufám, dobře napsala? Poté jsme maturantům zapěli, což je letitá tradice našich plesů. Vždy se složí nová píseň napasovaná na danou třídu a tu pak sborově zazpíváme. Dnes to bylo na motivy "Ne, pětku ne". Ovšem s dvojicí studentek, která zpívala v rámci programu, jsme se měřit nemohli. Člověk někdy fakt zírá, jak moc jsou v něčem šikovní:-) Nu, a na závěr oficiálního programu jsem obdržela dar. V obří krabici byl uschován poukaz na výlet do Madridu. A jelikož řečeno slovy Karla Zicha: "Nikdy jsem v Madridu nebyl (a)….," byla jsem nejen dojata, ale i nadšena. Poděkovala jsem a vyslovila naději, že v mořích kolem Madridu nejsou ti žraloci, co žerou české učitelky:-), a setřevši slzu v oku jsem odbelhala zpátky ke stolu (podpatky vykonaly své). Musela jsem se jít přezout, ale tím už jsem si moc nepomohla. Zjevně v duchu darovaného zájezdu jsem měla pocit, že mám na nohou španělské boty. Zbytek večera byl pak ve znamení konverzace s bývalými kolegy i žáky.Sice díky hudbě to nebylo vždy snadné, ale každopádně milé. V jednu jsem zahájila přesun domů, což vzhledem k bolavým nohám představovalo mimořádný sportovní výkon. Ale úspěšně jsem překonala samu sebe a ve dvě už jsem spokojeně usínala. Ples se vydařil. A Madrid mě dojal, takže jestli sem náhodou někdo z mých studentů nakoukne, tak moc děkuji i touto cestou:-)

Ples

Příroda je k nám lidem nespravedlivá, ba dokonce se chová potměšile. Zasadila nás do soupeřící smečky, kde každý z nás musí denně bojovat o své místo na slunci a přitom nás (mě tedy určitě) na straně druhé vybavila touhou všeho tohoto hemžení se zbavit a uniknout někam do oázy klidu a ticha. To tedy dnes večer rozhodně nehrozilo. Nastal den plesového jásání a bylo nutno vyrazit do společenské arény. Dopoledne jsem tedy trénovala chůzi na vysokých podpatcích, což bylo utrpení již po několika minutách. Představa, že v těchto okovech budu muset vydržet celý večer, ve mně vyvolávala obrázek středověké tortury. Do toho jsem nacvičovala společensky přijatelný úsměv a sumírovala si v hlavě nějaký smysluplný proslov. Obé bylo dost náročné. Na zteč jsem vyrazila v šest hodin. Oscarový večer mohl začít.
pred odchodem

se studenty

Salón

Chodím ke kadeřnici do paneláku. To tedy ironicky tvrdí moje movitější kamarádky, které chodí do luxusních salónů, kde vytvoření nového účesu stojí od dvou tisíc výš. Samozřejmě, že všechno je jinak. Já mám svou kadeřnici na Letné, která není v paneláku,:-) ale je to v přízemí domu, hned vedle pizzerie. Stísněné prostory, souhlasím. Estetické cítění sice trpí, zato peněženka si libuje. V úterý mě nabarvila úplně úžasně. Nicméně, rozhodla jsem se vyhodit si z kopýtka, a to dnes. Paní sekretářka mi dala tip na salon Jet, kam prý občas chodí. Ceny výrazně vyšší, ale zase to vydrží!  Chtěla jsem to vyzkoušet už dávno, ples mi teď přišel jako vhodná příležitost. Jelikož jsem byla nabarvená (to by mě tady finančně zruinovalo) chtěla jsem jen střih. Byla jsem předem upozorněna, že sem chodí celebrity, třeba taková Havlová. Asi abych se nevymódila jako teta z Nýmandova, jak já občas umím:-) Oblékla jsem se proto do botek na podpatku a do takřka jarního elegantního kabátku. Abych mezi těmi celebritami nějak vypadala:-) Svého ukvapeného rozhodnutí jsem samozřejmě vzápětí litovala. Klopýtat po mokré dlažbě kolem Staromáku na podpatcích bylo dost tristní a v jarním utíkáčku jsem pěkně vymrzla. A navíc v salónu žádná celebrita:-)
 Ale nutno konstatovat, že jako k celebritě se mně chovali. Uvedli mě do salonku, tam jsem chvíli vyčkala. S kávičkou. Pak dorazil kadeřník! Představil se mi a usedl vedle mě, aby psychologickým rozhovorem zjistil, co od návštěvy očekávám. Na to tedy nejsem zvyklá, takže moc rozvitých souvětí ze mě nevypadlo. Poté mi hrábl do vlasů, aby prozkoumal hustotu, délku a kdoví co ještě. S úsměvem mi oznámil, že to půjde a že si mě převezme jeho asistentka. Koukala jsem asi jako péro z divanu, nicméně on mě s úklonou opustil. Přišla mladá slečna a zeptala se, zda půjdu s ní. Tupě jsem přikývla a přesunula se do mycí sekce. Děvče mi vydrbalo hlavu Redkenem , zatímco já koukala na velkoplošnou obrazovku, kde běžel Sex ve městě. Dívka mě poté odvedla ke kadeřníkovi, který se pustil do střihu. Tančil kolem mě, kouzlil s nůžkami, několikrát mi hlavu vysušil (občas zafénoval i sám sebe) každé stříhnutí mi vysvětlil a popsal. Závěrečný střih byl už do suchých vlasů. Dvě hodiny se věnoval mým krátkým vlasům! Poté mě vypustil zpátky mezi lid obecný. Zážitek to tedy byl, ale nejen pro mě. I moje peněženka se trochu podivila, takže na pravidelnou údržbu to není. Ale čas od času....:-) Mají to ti boháči přeci jenom trochu jinak.
Když se pozoruji v zrcadle, žádnou zásadní změnu nevidím. Ale doufám v kvalitní střih, takže to snad chvíli vydrží. Stejně jako můj dojem z kadeřnického salonu:-)

Vítězný únor

   Dětství je někdy tak hluboko pod kůží, že mi "chca nechca" pětadvacátého února naskočí, jak jsme jako děti musely povinně jásat nad vítězným únorem. Hrůza. Naštěstí to mohu psát v čase minulém, zůstalo jen to zafixované datum. Dnes si naštěstí mohu jásat nad tím, nad čím chci já, a nikdo mi do toho nemluví ani mě přitom nenutí mávat praporkem. I když v noci jistě mnozí  vlajkou mávali, ale to bylo spontánní a oprávněné. Sáblíková je tedy borkyně. Já, jako nepřítel těch přeplacených gladiátorů v hokejové aréně mám další argument k jejich kritice. Zatímco do nich se sypou miliony a kluci nic moc, Sáblíková si na rybníku vyjezdila dvě zlaté. A navíc se nesesypala pod tou zodpovědností. Od spousty lidí se čekala medalie a jim to najednou nevyšlo. Nechci být nespravedlivá, je to sport, ale vyslali jsme tam tak početnou výpravu a nebýt jedné zarputilé rybníkářky, nemáme skoro žádnou placku. Trochu plýtvání, ne? Tak „daili medaili nebo nedaili“? „Daili“ a jsem ráda, že to dokázala. Stejně jako lyžaři:-) A naprosto nevlastenecky jsem ráda, že hokejisti dostali na frak. Plno řečí o finále, a když potkají prvního silnějšího soupeře, jsou namydlení. Ale oni jim to spočítají jiní, já si můžu maximálně tak trochu rýpnout – což jsem tímto učinila:-) Stejně, jako jsem si dnes rýpla do studentů, že všechno nechávají na poslední chvíli a pak se diví. Trochu nám totiž hoří ples, a přestože jsem do nich hučela, že čas běží, měli svoji hlavu. A dnes se mi hroutí. Ovšem nehroutí se zas  tolik, aby mi nemohli rozčileně oponovat. Prý žádné výtky nepotřebují, spíš bych je měla povzbudit, na kritiku nejsou zvědaví!!!:-) Říct, co si myslí, to tedy umí.:-)
  No, to je sice hezké, ale bez kritiky to nikdy nikam nevede. Podotýkám, že jsem jim jen jemně vytkla liknavost, což je v okamžiku, kdy dva dny před plesem nic nefunguje, docela na místě. Ale zjevně ne. Takže americký keep smiling, a do toho. Snažím se, samozřejmě je v tom nenechám, ale už aby byla neděle a ples patřil minulosti. Stejně jako celý ten mrazivý únor, příští týden se totiž prostávkujeme do jarního března. Těším se.

Minulost, která zůstala v nás

   Člověk se stane pamětníkem, ani neví jak. Stačí pár roků a může se stát třeba osobou ve středním věku nebo nedej bože jedincem dříve narozeným. A jsou i tací, co se sice pořád cítí v duchu mladí, ale skončili jako ti, co hodně pamatují.
   Moje postavení v lidské společnosti dospělo do středního věku. Děti si sice myslí něco jiného, ale není mým dnešním cílem jim něco vyvracet. Tvrdá životní realita.
  Není pochyb, že jsem musela zestárnout. Hodně pamatuji. Vím to, protože když vyprávím o svém dětství, vypadá to, že vykládám sci-fi. Například ty otázky. Chtěla jsem se pochlubit fotkami ze své školní docházky a byla jsem konsternována údivem, že už tehdy byly fotoaparáty? Myslela jsem si dlouho, že mladá duše stačí, jenomže chyba. Nestačí. Aspoň to už jsem pochopila. Vždycky si to ale musím v duchu důsledně připomínat.
  Když jsem se pokusila zažertovat, že za mého mládí jsem chodila do školy jen tehdy, když na mě doma zbyly dřeváky, děti to spolkly bez mrknutí oka a braly to za hotovou věc. Tady už naskočila vnitřní kontrolka, něco musí být jinak. Minulost si nesu s sebou. Například, když se snažím vysvětlit dětem realitu mého vlastního dětství. Oponují vždycky, že oni by si to nenechaly líbit. A když říkám, že většinou asi ano, koukají na mě jako na mimozemšťana.
  Koneckonců i já měla svého času podobné názory na předchozí generaci. Vlastně je to zákonitý koloběh života. Pokud ale nejde o pochopení. Jak jde o vysvětlování zákonitostí minulé doby, stane se něco zvláštního. Najednou jakoby se dělíme na skupiny. Někdo nostalgicky přikyvuje a lituje, že to také nezažil, jiní se radují, že je to minulo. (o těch, co je jim to ukradený, nemluvím:-)
Mají už úplně jiný způsob myšlení a někdy mi tím narušují rovnováhu. Tedy duševní rovnováhu. Cítím, že jsem v pasti. Chci jim to vysvětlit, ale (ač jsem normálně výřečná) tady mi mnohdy chybí správná slova.
Proto se (také) chystá můj program na Světu knihy, kde porosteme s knihou. Po dnešním setkání s panem nakladatelem je i jasné motto: Minulost, která zůstala v nás.
Pan nakladatel se mě věcně zeptal, jak si to představuji. To mě drobet zaskočilo, protože si to zatím představuji velmi chaoticky.
„Proč myslíte, že už to vím?“ zeptala jsem se opatrně. Pan nakladatel se té otázce vůbec nepodivil. „Protože k tomu musíte přistupovat se vztyčenou hlavou,“ vysvětlil jasně s poukazem na to, že nedostatek sebevědomí se v tomto světě vůbec nenosí.
  Pak se divte, že jsem z toho celá jurodivá:-). Zajímavé ale je, že když jsme s panem nakladatelem poseděli nad sklenkou bílého vína, tak se kontury programu jevily v jasnějším světle. Dokonce jsem měla pocit, že vím jak na to.
To je důležité vědět. Snažím se zjistit co nejvíc o knihách, které zachycují druhou polovinu dvacátého století (tady byste mi, prosím, mohli trochu pomoci. Mě tedy rychle napadají Hrdý Budžes a Oněgin je Rusák, a ….?) Některé by mohly sloužit jako odrazový můstek pro povídání o tom, jak intenzivně vnímáme nedávnou minulost. Jestli je to pro nás důležité nebo už spíš otravné? Nejenže to bude sondáž do vnímání dějin, ale i do čtenářských zvyklostí. Co si z té minulosti neseme s sebou dál?
  No, a teď už zbývá vytvořit bodový scénář, hodit to na papír, následně do paměti a akce může vypuknout. My pamětníci prostě musíme mít co říct:-)
  Ale chaos se vrátil. Jedna sklenka asi nestačí…..:-)
A tak mi na večer bude v hlavě vrtat otázka, co všechno si z minulosti neseme s sebou. To by totiž mohl být úvod celého programu.
A u toho budu čekat na další zlato od Sáblíkové. Hokejisti to totiž evidentně nesvedou. Tam jsou jen řeči a skutek utek:-)

U holiče

   Dnešek představoval první krok v mé zkrášlovací anabázi. Odpoledne jsem vyrazila zlikvidovat odrosty svých vlasů, abych v sobotu mohla zdárně imitovat spokojenou blondýnu. Kadeřnice mě přivítala slovy: „No, vy jste zase zarostlá.“ Vzhledem k tomu, že mě takto tituluje při mé každé návštěvě jejího salonku, nikterak mě tím nepobouřila. Usadila jsem se před haldu bulvárních časopisů a těšila se na bezstarostnou dvouhodinovku. Tak úplně v klidu to nakonec nebylo, protože zájemců o frizúru bylo nečekaně hodně a v miniaturním prostoru kadeřnických prostor se nakupilo příliš mnoho zákazníků. Navíc jsem musela čekat a to já bytostně nesnáším. Jakmile mě nevezme v okamžik, na který jsem objednaná, bere mě amok. Zdržení bylo patnáct minut a to už bylo na hranici mé vratké trpělivosti. Lidí kolem přibývalo, vypadalo to tady trochu jako v úle, takže jsem byla docela(hodně) ráda, když jsem kadeřnictví opustila. Samozřejmě, venku pršelo. A z logiky věci vyplývá, že jsem neměla deštník. Domů jsem tedy jako velká krasavice nedorazila, ale dvoubarevnost hlavy je zamaskovaná a finální úpravy snad zvládnu sama. Doma jsem také – po dlouhé době- našla ve schránce pohled. Již znáte moji vášeň pro rukou psané pozdravy, takže je nasnadě, že jsem se radovala. O to víc, že pohlednice dorazila až od protinožců a z obrázků na mě hledí prosluněný Perth - Western Australia. Hned bych tam vyrazila, za sluníčkem anebo jako Maxipes Fík: „Na klokany………….“

Nějak se to komplikuje

  Po dlouhé době jsem dnes byla v kině. Cílem byl nejen film, ale i příprava Světa knihy. Sešla jsem se s paní šéfredaktorkou časopisu Překvapení, která bude mým mediálním partnerem. Sraz byl na Flóře, kde se vždycky cítím tak trochu jako mimozemšťan. Ať tam člověk přijde v kteroukoliv denní (a v podstatě i noční) hodinu, vždycky jsou tam mraky lidí. Asi nakupují? Nebo tady tráví svůj volný čas. Pamatuji blahé paměti na zadanou slohovou práci pro studenty kvarty. Téma znělo: Pobyt v přírodě. Dívka suše popsala nákupy v Tescu. Je tam prý také nějaká zeleň a ona nikde jinde volno netráví. Vyrazilo mi to dech jen o něco méně než Miss dobré naděje (rozuměj mys Dobré naděje). Zdá se tedy, že palác Flóra je pro mnohé takovým mysem dobré naděje. Mě sice spíš odpuzuje, ale do kina sem občas chodíme. Tak se stalo i dnes. Po plodné debatě nad sklenkou vína ohledně toho, jak nejlépe růst s knihou, začala druhá fáze večera. Tentokrát to byla romantická dávka s prozaickým názvem Nějak se to komplikuje. Jsem velkou ctitelkou herectví Meryl Streep, takže jsem očekávala zajímavý příběh. No, místy moc americké – zejména přecitlivělé a emotivní děti, psychoanalytik apod., romantika pro starší a pokročilé, ale čas se nevlekl, místy velmi zdařilé vtipy, takže celkem příjemná relaxace. Trochu mě udivila nadváha někdejšího sexsymbolu Aleca Baldwina, která tady sice měla svůj význam, ale i mezi hollywoodskými stars čas oponou trhnul. Ale Meryl výborná jako vždy.