Zažít město jinak

Už léta se snaží přijít na chuť této násilné akci, která rok co rok okupuje ulice (nejen) hlavního města.  Říkám si, že přeci sejít se se sousedy, posedět s nimi, poklábosit, trochu víc je poznat, nikam nespěchat…to je přeci chvályhodná myšlenka?

Myšlenka třeba ano, ale ta její realizace. Vyblokuje se několik ulic (děkuji bohu, že letos ta naše zůstala této pochybné cti ušetřena), vyženou se auta, protože ta jsou na černé listině. A na ulice e vyvalí stolky a lavičky pro výše zmíněné posedávání. Také se objevují nějaké výrobky určené k prodeji. Nu, posud, dejme tomu. Jenže celé je to provázeno děsivě hlasitou reprodukovanou hudbou, která vám duní a řve pod okny (a nejen tam) celou sobotu, dlouho do noci. Moc klábosit se tady vskutku nedá. Dá se tu vlastně jen konzumovat, tudíž s postupujícím časem přibývá nejen řev, ale i opilců, takže doopravdy zažíváte město jinak. Samozřejmě jen v tom případě, když před touto akci neprchnete mimo město. Jinak to ani nejde. Ono totiž Zažít město jinak takřka symbolizuje totalitní praktiky. Pravda, obrazně, o život tu nejde, ale o zdraví a nervovou soustavu už mnohdy ano.  Nemáte totiž na vybranou, musíte to absolvovat, protože před tím hlukem neutečete. Musíte odjet autem, protože by vám ho buď zničili, nebo odtáhli. Pokud nějak vyjádříte nesouhlas, jste označeni za zpátečníka, ignoranta či něco mnohem horšího. Prostě, totalitní praktiky. A jediná rada, jak to přežít, je utéct. Protože to opravdu většinou nechcete zažívat. Ale holt musíte, je to trend současnosti. A taky děsně ekologické a multikulturní. Prostě in. No, utekli jsme, opět:-)J

Stromovka

Jeden z největších a nejznámějších pražských parků. Původním a noblesním jménem zvaný Královská obra. S historií sahající až k dávným Přemyslovcům. V současné době avizovaný jako místo pro aktivní oddych Pražanů. A pro realitní prodejce, disponující právem na nádherné domy a byty v jejím okolí vítaná příležitost, jak díky blízkosti ke Stromovce již tak předraženou nemovitost nekřesťansky prodražit o další statisíce neřku-li miliony. Za výhled do parku č pouhou jeho pěší dostupnost se přeci musí platit! Jenže, nic není tak, jak to vypadá. A zejména Stromovka klame tělem. Jistě, existuje pár vzácných okamžiků, kdy vám nabídne prostor ke klidné procházce v zeleni, leč realita je taková, že většinou je zde hluk, neřku-li řev, nepořádek či lépe řečeno bordel, nebezpečí, napětí a o plno opilců, tedy rozhodně nejde o nějakou oázu klidu. Lidé, bydlící v nádherných domech kolem, pokud tedy nejsou hluší či neoplývající tolerantností takřka nadpřirozenou, nemohou vůbec otevírat okna. Což, třeba v době letošních tropických letních dni, bylo obzvlášť luxusní. Zajímavé na tom je, že nějaké obrany se nedovoláte. Divoké mejdany doprovázené hudbou a následným ranním nepořádkem zdejší Policie patrně neřeší, protože jinak by tam neduněli každý den. O festivalech a koncertech linoucích se z Výstaviště už ani nemluvím. To je řev na druhou, ovšem nikoho to nezajímá. Stejně jako noční klid, že by nějaký koncert skončil v deset večer je dost nepravděpodobné, celé léto tam prostě duní hudba do brzkých ranních hodin. Protože někteří se chtějí bavit. Že ti druzí ne, už nikoho nezajímá. Jejich dunivá hudba, díky stále se zdokonalujícím zesilovačům hlasitější a hlasitější, terorizuje Stromovku a celé její okolí od jara do podzimu. Přes den tu pak duní rádoby relaxační bubny jakési volnočasové free organizace. Pokud duní permanentně, zaručeně se jejich relaxační účinek rozplývá ve ztracenu. Policie zde hlídá pouze ruskou ambasádu, případně pokutuje nějaké pejskaře, kteří pustí psíka z vodítka. Víc nekoná. Anebo pokud koná, není to vidět. Je tu prostě permanentní nepořádek.

 A pak věřte reklamním sloganům, že Stromovka nabízí klid a relaxaci.

Panika

Neumím nějak elegantně stárnout, pronásleduje mě deprese a splín. Z toho, jak to všechno uteklo, že stáří je na krku a já s ním neumím pracovat. Pravda, mám to už od pětadvaceti let, kdy jsem pochopila, že mám čtvrt století za sebou, ale v poslední době je to mnohem bolestnější a aktuálnější.

 A protože moudro dne je, že: „co vyzařuješ se ti vrací,“ zjevně mi moje okolí moje negativní pocity vůči postupujícímu věku pěkně servíruje zpět. A já si s tím moc nevím rady. Zatím jsou to více méně komické záležitosti, mohou se stát historkou na blog, tolik odvahy ještě mám, ale co bude dál, to mě děsí. Abych si to usnadnila, pustila jsem si film „Stále jsem to já“, který mě logicky, uvrhl do mnohem většího splínu. Následovala již nedávno popisovaná historka s dotazem rádoby vtipného mladíka,

„co máš v tom batůžku babi?“ To jsem dost paralyzovaná koukala kolem, ale nikdo se tomu oslovení nedivil. Jen já.

O několik dní později jsem byla na návštěvě svého bratra. Pravda, mladšího, ale jen o pár let.

Když mu přicházela návštěva, vykoukla jsem z okna a oni se zeptali, „ zda jsem jeho maminka?“

 Nějak jsem nevěděla, zda jde o žert či zda opravdu tak bídně vypadám? Se svým vrozeným „optimismem“ jsem se přiklonila ke druhé variantě a ve svém splínu jsem se propadla o další stupeň. Nebylo to ještě úplné dno, jelikož jsem se rozhodla s tím něco dělat.

Nechám se ostříhat, upravit a ono to snad bude kapku lepší.

 Navštívila jsem za tím účelem místní kadeřnictví a nechala si vyrobit účes zvaný na ježka. Někde jsem si přečetla, že krátké vlasy dělají ženu mladší. Když jsem se posléze chystala na svatbu své neteře, byla jsem rozhodnutá ve svém omlazování pokračovat. Na radu kadeřnice jsem se chystala využít moderní gel do vlasů.  To je prý mladistvéJ. V ranním přítmí u zrcadla to opravdu vypadalo docela šmrncovně. Denní světlo odhalilo, že jsem zvolila gel barevný, respektive stříbrný, tudíž jsem si své vlasy důkladně zešedivěla. Mohla jsem tudíž během svatebního veselí zdařile suplovat přinejmenším prababičku, protože obě přítomné černovlasé babičky byly na rozdíl ode mne se svým věkem a vizáží naprosto vyrovnané. Naštěstí nikdo z přítomných neměl potřebu se mě přeptat na výši důchodu, vytrvalý sobotní déšť napomohl likvidaci nežádoucí barvy na kratičkých vlasech, a tím se moje deprese ustálila.

Logicky jen do  dalšího zlomového okamžiku, kdy jsme v podvečer kráčeli se psem Stromovkou. Potkali jsme jakéhosi tatínka s hovorným mrňavým kloučkem. Nejprve ho zaujal Tobiáš a vesele ukazoval :

„pes, pes,haf, haf“.  Poté jsem ho zaujala já. Stejně vesele ukazoval: „ pán, pán.“

Snažila jsem se usmívat, ale křečovitý škleb hošíka nijak neodradil a vesele opakoval: pes, pán…

Tatínek sice rozpoznal chlapcův omyl a laskavě mu vysvětloval, že „ to není pán, to je paní, Tomášku…“

Co si ale v duchu myslel doopravdy jsem se ani nedomýšlela. Dětská pravdivost někdy bolí. Zjevně jsem to se svou snahou o omlazení dost přehnala. Pravda, vlasy dorostou, ale ten věk, to už lepší nebude. Budu se muset ještě hodně učit, abych to vstřebalaJ

Rostou

Je po dešti a tak rostou. Když i já nacházím, lze konstatovat, že houbařská sezona je v plném proudu:-). Je docela relaxační projít se po lese, byť to má svá současná ale- Třeba taková, že mnozí jedou autem až do lesa a tam navíc ještě popojíždějí. Jen aby nemuseli udělat krok navíc. Viděno na vlastní oči, houbaři vypadali zdravě, nezdálo se, že by měli problémy s pohybem. Prostě na houby nešli, ale jeli. Ticho v lese také není trvalým pravidlem, mnozí tedy opravdu hulákají jak na lesy:-). Asi, aby se ji zalekla dravá zvěř. Ovšem nejhorší jsou ty odpadky. Kolik pohozených plechovek, plastových lahví , krabiček od cigaret, obalů od sušenek... Hrůza. 

A kdyby jen to. Povalují se pneumatiky, kanystry, sklo, ba i na vyhozené lino jsme narazili. ...strašné to je. 

Někdy se pokouším uklízet, ale musím na to být vyzbrojena, pytle, rukavice a pevné nervy. Ale nejdu takto vybavena do lesa vždy. A je toho tam čím dál víc, takže chudáci zvířata. A příroda jako taková. Zajímalo by mě, zda si dnes vůbec něčeho vážíme. A co je to za člověka, co ho napadne v lese odhodit plechový kanystr nebo pneumatiku? Je to ještě vůbec člověk? No, to už filozofuji a přitom mělo jít jen o realistický popis jedné lesní procházky. A houby na Vánoce letos budou, už sušíme:-)

Provazochodkyně na Letné

Včera začala Letní Letná. Již šestnáctý ročník. Úvodní entrée patřilo francouzské provazochodkyni, která ve výšce 35 metrů bez jištění prošla nad Vltavou od Právnické fakulty k nám na Letnou. Dlouho se to avizovalo, těšili jsme se na nevšední zážitek. Pak začalo pršet. To je tedy pech, asi nic nebude. Bylo. Umělkyni prý mokré lano nevadí. A jelikož intenzivní déšť ustal, šlo se. Sledovali jsme ji od Stalina. Všude byly davy lidí, jak dole u vody, tak tady, v cíli jejího pochodu. Hrála tajuplná hudba, která signalizovala maximální napětí. Jen tu provazochodkyni jsme neviděli. Všichni zírají shora nad hladinu, vidíme jeřáb, někteří bystrozrací i nějakou černou tečku. To je patrně ona. Já osobně neviděla nic, ač jsem se vybavila i brýlemi. Ale vhodnější by asi byl námořnický dalekohled. Zjevně jsem nebyla jediná, protože každý, koho jsem se zeptala, zda ji vidí, kroutil hlavou. Milovníci současných technologií ji sledovali na telefonu. Stáli jako my u Stalina, nic neviděli, tak zírali do mobilu. No, to jsem mohla zůstat doma. Ale, po pravdě, nenašla jsem úhel, odkud bych umělkyni byť jen zahlédla. Pořád jen ona hudba, která sílila a z ní jsem šílela, protože byla strašně hlasitá. Divím se, že Francouzka nespadla do Vltavy jen silou toho řevu. Obecně to vypadalo, jako v té vesnici, kam předem oznámili, že tudy projede císař pán. Všichni se chystali, očekávali nevšední zážitek. Vesnice se naklidila, v den D se ženy i muži nastrojili do slavnostních krojů, bylo napečeno a připraveno luxusní občerstvení. A pak projel císař pán. Vlakem. Který ve vsi nestavěl! Císaře nikdo nevidělJ. Stejně tak jsem se cítila v podvečer na Letné, kam přes Vltavu kráčela francouzská provazochodkyně. Prý!

Večer jsem to viděla v televizi, hezky nasnímané z dronů, takže doopravdy tu byla. A Letní Letná doopravdy začalaJ

Hlasatelé

Hlasatelé v České televizi skončili už před mnoha lety. Řekla bych, že mnozí si ani už nepamatují,že nějaká taková profese existovala. My, pamětníci, kteří si vybavujeme, jak tito lidé pravidelně vstupovali do našich obýváků a uváděli hlavní televizní program
 ( a i jiné, samozřejmě), pořád některá jejich jména známe. Pamatujeme si. 
A mně třeba pořád nedochází, proč tato profese byla zrušena, když tu obrazovku tolik zlidšťovala. Přemýšlím o tom vždycky, když se stane, že mám delší dobu puštěnou televizi. Třeba, když na delší dobu zůstanu doma, třeba z důvodu nemoci. Jako nedávno.
 A televizní programy jsou prokládány upoutávkami. Pokud je slyšíte vícekrát za sebou, zákonitě nabudete dojmu, že televizní manageři se domnívají, že televizi sledují jen slaboduší jedinci, kterým vyhovuje toto mechanické blábolení. Případně, že všichni trpí sklerózou, protože upoutávky je třeba hustit do lidí každou možnou chvilku. Je třeba vysvětlit, co divák uvidí na obrazovce. 
A tak se ptám ( samozřejmě řečnická otázka) proč toto nemohou vytvářet hlasatelé? Vnášeli by do toho prvek originality, své vlastní osobnosti. Nebylo by to pořád dokola nemlich to samé. 
Pokud je to otázka úspor, pak jsem přesvědčená,že jedna taková trapná upoutávka stojí víc, než měsíční plat hlasatele. A pokud se mýlím, pak i tak, z hlediska rozpočtu, kterým televize disponuje a který šetří neustálým opakováním socialistických velkofilmů, by se na výplaty hlasatelů jistě našlo. Ostatně, když člověk koukne na veřejně dostupné informace a zjistí odměnu vedení televize, pak jistě tato instituce nouzí netrpí. I tak zlikvidovali zajímavou profesi hlasatelů a nás, diváky a platiče povinných poplatků, už léta krmí Chalupáři, Bakaláři, Hříšnými lidmi města pražského a podobnými letitými skvosty. No, není to přinejmenším divné?

Léto s jezevčíkem

Nadměrná letošní horka trápila nejen nás lidi, ale i zvířata. I náš jezevčík se v horkém dni ploužil a ani moc na procházku nechtěl. Raději brzy ráno nebo večer, kdy se trochu ochladilo. Často jsme se i chodili koupat, plave docela rád, byť ne vždycky s nadšením. Jednoho, už vlahého večera, jsem mu chtěla jít příkladem. Nechtěl totiž do potoka a tak jsem se jala přebrodit tekoucí vodu. Být mu vzorem. Lákám ho za sebou, občas použiji i příkaz ze cvičáku: ke mněJ

Pozoruje mě tím svým neodolatelným tvrdohlavým pohledem a posléze poslechne. Běží ke mně. Po mostě. A v duchu si říká, co se ta bláznivá panička brodí vodou, když to jde suchou nohouJ