Musso

Objevila jsem nového autora. Asi tedy objevuji Ameriku, protože podle všeho je to světoznámý autor bestsellerů, leč mně se dosud úspěšně vyhýbal. Narazila jsem na něho až díky Bytu v Paříži. A to hlavně proto, že mám slabost pro všechno francouzské:-). A z anotace jsem si vydedukovala, že půjde o laskavou procházkou mou milovanou Paříží. Omyl. Šlo o detektivní příběh, řekla bych v konci až seversky brutální. Přesto jsem vytrvala  a dočetla. Autor totiž má vypravěčský dar, tak ač nejsem milovník těch detektivních příběhu, kde cáká krev i mimo stránky, tohle mě líbilo. A pasáže, kde se nevraždí, ale dumá o vztazích a životě, tam mě to i hodně bavilo. Stejně jako poslední Volání anděla, ale tam už jsem věděla, do čeho jdu. Zkusím i ty další jeho romány, jsou pro léto docela vhodné, jen té krutosti by ve finále mohlo být méně. Ale si jde o detektivní trend současnosti, byť si nemohu nepovzdychnout, zlatá naše česká Michaela Klevisová:-)
                                 
                                              

                                                   

Tempus fungit, aneb čas letí

Tak si tu během léta dumám o stáří. Možná proto, že se s nastupujícím stářím těžko srovnávám, možná proto, že plně vnímám fakt, že tahle země není pro starýJ

Když člověk stárne vedle někoho, vnímá to přirozeně. Či spíš to ani nevnímá. Stejně tak u sebe, ráno v zrcadle si řeknu slovy Heleny Růžičkové:  "Neznám tě, ale umyju těJ."  

Když ale přijedete někam, kde vás dlouho neviděli, to je pak oříšek.  Také ty řeči, "jejda, ani jsem tě nepoznal!" Lze samozřejmě docela dobře přeložit," jejda, tys ale zestárla." J

Vnímám tak svoje občasné návraty do míst prožitého dětství, kde jsem léta nebyla. A nyní v těch tvářích starých lidí horko těžko rozpoznávám své dávné spolužáky. Támhle ten tlustý plešatý děda že chodil se mnou do třídy? A tamta šourající se šedivá paní také? Uf, to je ale pohled do tváře reality. 

Je mi naprosto jasné, že oni to mají také tak, myslí si o té babce, co je upřeně pozoruje, to samé. A udiveně z té současné podoby dolují tu vzpomínkovou, školní, mladou....

Někteří moji spolužáci dospěli do podoby svých rodičů, jak si ji pamatuji z dávnověku. Automaticky jim pak říkám:

 "Dobrý den."

„Co blbneš?“ reagují ti s nadhledem.

"Promiň, ahoj. Jak se máš?"

Ti, co jim nadhled chybí, a nebo naopak , ti co zase nepoznali mně, na pozdrav neodpoví. Případně odseknou: 

"Dobrej"

Nebo odpoví tak automaticky, že je naprosto jasné, že neví, o koho jde.  A to je vlastně tak trochu ta další skupina, ti, co neví. Často k nim patřím i já. Někdo mě osloví, jako bychom byli dávní známí a já nevím. A tak tlacháme do okamžiku, kdy prozřu nebo kdy najdu odvahu zeptat se: "Kdo ty vlastně jsi?"

Léto a jeho cestování a návraty do dávno známých míst přináší podobných situací nespočet.  Někdy je to úsměvné, někdy mě to docela rozhodí. Poznáním, že všechno je jinak.

Jak ten čas neúprosně letí.

Když mě ale onehdy jeden cápek žoviálně oslovil, 

„Hej, babi, co máš v tom batůžku,“ tak to mě tedy regulérně naštval.  

Leč čas letí, a tak to musím nějak vstřebat, i když mi to nejdeJ

Letecká doprava

Létání letadlem se dostalo tak trochu na černou listinu. Kazí ovzduší a přispívá k razantnímu oteplování, které tedy již dost pociťujeme. Někteří nechtějí zanechávat uhlíkovou stopu v této podobě, tak se létání vzdali. Jiní naopak, jako například ti, co si na změnách klimatu staví image, pak létají na konferenci o této problematice soukromými letadly!!!! Nu, náš svět je plný paradoxů. 
Mně ale zaujala ta běžná letecká doprava, kterou chcete třeba na dovolenou. Pamatuji doby, kdy letušky byly milé a usměvavé, nabízely občerstvení i bonbón před přistáním, pilot s vámi komunikoval a letadla létala včas. Jídlo během letu bylo jednu dobu i s nerez příbory. 
A dnes? Nezažila jsem letadlo, které by letělo včas, letušky jsou vystresované prodavačky všeho možného, ale hlavně předraženého. Nabídnou vám trochu vody zdarma, s dost pohrdavým podtónem: "Voda, zdarma, dáte si?" 
Letadlo je přecpané, pohodlí a kultura veškerá žádná, hodinové a delší zpoždění na denním pořádku. 
Jistě, jde o chartery, takže aby si je asi mohl dovolit každý?. 
Nebo jinak to nechápu a vnímám to jako velký úpadek kultury cestování. Nebo jestli je to boj proti uhlíkové stopě? Každý asi bojujeme, jak umíme. 
Ale letět na dovolenou z Prahy je boj sám o sobě.  Jen nevím, proti čemu nebo s čím se touto formou bojuje.

Sněžný měsíc

Přečetla jsem tuto novinku a jsem z ní nadšená. Mně se tedy líbily a líbí všechny knihy paní Klevisové, ale tahle se mě dotkla tak nějak víc. Ani oním detektivním příběhem, byť ten je - jako ve všech jejích knihách- propracovaný a skvělý, ale hlavně mě dostala krajina Beskyd, tamější život a lidé. Vůbec, postřehy o mezilidských vztazích, atmosféra z nich, která přetrvává i po přečetní knížky. Budu se k ní vracet a to se k detektivkám moc nevracím, protože proč ji číst, když víte, kdo je vrah:-). 
Tahle ale za návrat a přemýšlení stojí. Moc mě bavila:-). A těším se na další novinku. 


                                              

Asi občas musím

sem tam něco napsat. Zvyk je železná košile. Nu, svrbí mě klávesnice:-). Tak zkusím občasník, třeba to půjde:-)

Pětiletka

Letí to:

                                                               Dva roky

                                                               Tři roky

                                                                  Čtyři roky

                                                               Pět let

Defenestrace

Je to šest set let od té první. A deset let od té předchozí, kterou jsem mapovala v začátcích svého blogování. Odkaz je zde.
A tak mi to nedalo, jen tak lehce to připomenout. Tehdy jsem byla nějaká moc kritická, letos se mi to tak shovívavě líbilo. A pokrok je i v defenestraci, padá se do luxusních žíněnek. 
jinak je to dost podobné jako před deseti lety. Bavíme se minulostí a půlka prázdnin je pryč:-)