Stateční rodiče

Není jednoduché postavit se před třídu dětí a něco jim vykládat. A pokud je máte ještě doopravdy zaujmout, jde o úkol dvojnásob obtížný.  Proto si nesmírně považuji odvahy rodičů, kteří v rámci projektu Seznámení se profesí, který probíhá jako součást předmětu Člověk a svět práce (CSP), přijdou do třídy a dětem o své práci vyprávějí. Zajímavě, poutavě, podrobně. Takovým způsobem jsme se nyní seznámili s profesí stomatoložky. Paní doktorka Lucie Bradáčová nabídla své znalosti a zkušenosti a představila v kvartě detaily zubařské profese. A nutno konstatovat, že šlo o skvělou přednášku, která dětem přiblížila práci dentisty naprosto dokonale. Už jen to, že dotazy padaly jeden za druhým potvrzuje, že paní doktorka děti zaujala a dokázala v nich vzbudit o svou profesi velký zájem. Myslím, že pro některé to bylo i trochu terapeutické, pomohlo jim rozptýlit obavy ze zubařského křesla, které jsou v mnoha lidech takřka geneticky zakódovány. A celkově nám všem báječně rozšířila obzory. Velmi pěkně děkujemeJ.

A pokud se najde další statečný rodič, budu samozřejmě velmi potěšena a ráda. A děti se mnouJ

Co se děje se světem?

Tak to bych také docela ráda věděla. Proto doufám, že nějaké odpovědi naleznu u pana Cílka, kterého mám velmi ráda a jehož kniha ke mně na tuto neděli doputovala. 
"Co se děje se světem?" ptá se známý esejista ve své knize, ve které chce hledat odpovědi s větším nadhledem a humorem, než bývá při takto závažné otázce zvykem. Ráda pana Cílka čtu, stejně ráda ho poslouchám, tak jsem zvědavá na výsledek i na to, že třeba zase trochu víc pochopím, cože se to vlastně děje s naším světem? 
Jde se od klimatických změn a migrační krize přes zahrádky, květiny a stromy až k pocitu, jak být šťastný.... Docela náročná cesta, leč už na samotném začátku velmi zajímavá,poutavá až vzrušující:-)
                                                 

Paradoxy současnosti

Nebo možná apatie či lhostejnost, únava nebo nezájem…?  Či jen jiný úhle pohledu.Těžko říci co správně napasovat na současnost a prostý fakt toho, co si společnost, tedy my, vlastně necháváme líbit.  Pár aktuálních příkladů : Opevněný Hrad, který se svou podobou a přístupností začíná velice podobat tomu husákovskému. Skutečnost, pro mě takřka neuchopitelná, že komunisté mají svoje sídlo v ulici Politických vězňů? 

Na ulici Milady Horákové potkávám soudružku Semelovou, která zde vesele nabízí, Halo noviny? To je neznalost, drzost nebo co to je? 

Na Hradě máme kancléře bez prověrky, prezidenta, co žongluje s nejvyššími vyznamenáními, která by měla být ctí a zatím víc než co jiné připomínají cejch nebo Kainovo znamení. V podhradí rozdivočelou kulturní scénu, která ale zjevně bojuje stejnými zbraněmi jako Hrad. 

Abych se nepodivovala jen nad Hradem a antihradem. Nemůžeme třeba chodit nakupovat, kdy chceme, protože to najednou má potřebu řídit stát. Stejné je to s vyjadřováním, s cigaretami či parkováním.

Stejně problematický je vztah k uprchlické krizi, kde není moc záhodno mít vlastní názory, stejně jako třeba na diktáty ohledně elektronické evidence, Čapí hnízdo či další aférky, které tak nějak prošumí veřejným prostorem (asi, aby se neřeklo), ale stejně k žádnému řešení nedospějí. 

A my si to tak nějak všechno necháváme líbit, protože stále máme určitý spotřebitelský standart. Jsou to tedy paradoxy, v době polistopadové:) 

Autem nebo na koni?

Otázka zdánlivě nelogická, ale minimálně Praha a její doprava si na ni víceméně žádá seriózní odpověď. Pokrok nezastavíš, tvrdí se a  je to dokazatelné mnoha různými aspekty. Proč zrovna v oblasti automobilové dopravy to působí tak kontraproduktivně je sice nabíledni, leč v jádru pudla vlastně nepochopitelné. Je to naprosto stejné, jako chtít se vrátit k drožkám a koňským povozům, protože pokrok nabral rychlejší tempo, než stihneme udýchat. Jeden můj kamarád v situaci, kdy někdo tvrdil, že je to už moc, vždycky sarkasticky prohodil: 

„ a svítilo se petrolejkou!“

A měl svatou pravdu. Ano, svítilo se petrolejkou, šlo to, fungovalo, doba byla taková. Dnes je elektřina a vracet se k petrolejce by bylo nelogické. Stejné je to třeba i s telefonem. Fungovaly i kouřové signály či klasická telefonní budka s vytáčením. Těžko by se k tomu dnešní mobilová generace chtěla vracet. A nejen ona, ani my, co jsme zažívali jednu budku v ulici, na kterou byla fronta až za roh, bychom asi nechtěli podobným způsobem komunikovat. Telefony jsou nové, modernější, rychlejší. Auta také. A zde je ono jádro pudla. Zatímco jinde to nevadí, auta pořád někdo chce nějak regulovat. Chce, aby se chodilo pěšky, jezdilo na kole či nefunkční MHD. Lze tedy očekávat požadavek návratu ke koním, k drožkám či k formanům. Je to asi jednodušší, než řešit tento pokrok. Všechny ostatní způsoby dopravy jsou méně komfortní či pomalejší než stávající autodoprava. Je to stejné, jako když by se vyznavačům FB či sms zpráv znovu vnucoval telegram. Nemám nic proti cyklistům ani chodcům, chtějí li, nechť se tak pohybují, žijeme ve svobodné zemi (zatím). Mám ale zásadně proti, když vám zakazují používat auto. Protože na to není současná infrastruktura připravená. Neudýchala ten pokrok. Je zpátečnická. Praha je v tomto ukázkové na prvním místě. Neřeší okruhy, jen tahá peníze za modré zóny. Neřeší pokrok, jen fňuká, jak je ta automobilová doprava hrozná. Stačí jedna nehoda v jednou z tunelů a stojí celé město. Ne hodinu dvě, ba ani den to netrvá, ale řadu dní to nese problémy. A když náhodou ustoupíte hrubému nátlaku, v MHD je to totéž. Takže zde pro pokrok fakt není místo, Prahou jedině pěšky nebo na koni. Ale na koně asi musíte mít milion potvrzení, v tom jsou zase pražští úředníci ve značném předstihu, takže vlastně asi jenom pěšky. Nevím, zda to v jiných městech mají podobně, ale Praha je ukázkově nepokroková. Napadá mě, že kdysi takové neschopné úředníky máchali ve Vltavě či jinak pranýřovali. Tak se ptám, zda ten pražský pokrok nepokrok nedospěl právě k takovému neuralgickému bodu? Vltava je relativně čistá, vymáchat se v ní dá kde co. Anebo, víme přeci, co zapeklitých situací v našich dějinách vyřešily defenestrace? Anebo abych skončila stylově těmi koni, je asi načase, aby přicválal nějaký pokrokový schopný princ na bílém koni?  V pohádkách přeci také bývá zlo nakonec potrestáno….

Anthropoid

aneb se školou do kina. Do Lucerny. Kino narvané, což je tedy dost nápor na nervy, ale dalo se. Dnes šla celá škola, i primáni, protože jde o tak zásadní etapu českých dějin, že i malé děti by to měly vědět a vidět. Film se dětem většinou líbil. Mně už méně, byť zavrhnout ho rozhodně nehodlám. Jen nevím, na jaké publikum cílí? Na poučené nemůže, protože to zůstává rozladěné z mnoha historických nepřesností, chyb a mnoha zbytečných amerikanismů, tedy oné typické akčnosti.
 Na nepoučené asi může, ale ti si pak odnesou poznatek, že celá situace proběhla takhle a zase půjde o posun v dějinách....
 V besedě, která následovala po filmu, nám ale historik- spoluautor vysvětlil, že hlavní ambicí filmu je prorazit na světový trh, stát se hitem a to pak následně přivede lidi k hlubšímu zájmu o celou událost. No, uvidíme. Když konstatuji, že děti byly spokojené, nikdo nezaznamenal žádnou psychickou újmu, ba dokonce byly i zvídavé a během besedy opravdu diskutovaly, pak asi ano. Jen ti, co se o tyto věci hlouběji zajímají a mají načteno, asi ať radši film vynechají. Ale jinak zajímavý filmový zážitek 

Hřbitovní kvítí

Hřbitovní kvítí kdysi dávno napsal Jan Neruda a jeho dílo se nesetkalo s velkou odezvou ani pochopením.  Vytýkali mu smutek a pesimismus. Ba dokonce ho osočovali z provokace. Aby ne, vždyť kromě vlastního smutku a rozladění ve sbírce odrážel všeobecnou deziluzi z vládní politiky. 

Podobná sbírka by se dnes psala takřka sama a zcela jistě by byla přijímána stejně odmítavě jako ta Nerudova v době Bachova absolutismu.  Ovšem pomineme-li politický podtext svým naladěním  Hřbitovní kvítí samozřejmě do současného dušičkového období patří. Je to absolutní naladění na tuto nostalgickou dobu kdy se tradičně připomínají duše zemřelých.

 A na hřbitově lze nyní doopravdy najít tolik kvítí…

                                                     

Divadlo v Celetné

a představení paní Mileny Steinmasslové Izolovat, ale zachovat. Jde o konflikt Stalin versus Bulgakov, tedy téma nadmíru nosné, složité, a vlastně svým způsobem i hodně aktuální. Je to  velká a hluboká sonda do života muže, jehož většinou známe jako autora Mistra a Markétky, ale jeho životní osudy zná málokdo. Tato divadelní sonda nám je odhaluje. Přibližuje nám příběh člověka, který navzdory tlaku diktátora dokázal zůstat sám sebou. Po skončení hry se nám ještě herci i s panem režisérem věnovali v následné besedě, takže jsme zjistili i řadu věcí nejen o Bulgakovovi, ale i o vzniku hry, průběhu zkoušek a hlavně, proč a jak ji paní Steinmasslová psala. Takže večer po všech stránkách kulturně poznávací.