Kdo bude plakat, až tady nebudeš?

 Vyzývavá otázka skoro svádí k sarkastické odpovědi, že to bych také ráda vědělaJ , leč nejde o žádný sociologický dotazník, nýbrž novou knihu Robina S. Sharma, který už psalo O mnichovi, co prodal své ferrariJ. Zjevně úspěšný sborník pravd zaujal na knižním trhu natolik, že Rybka publishers vydává tuto knihu s emotivním názvem, Kdo bude plakat…?

 Mnicha tedy doma nemám, ač prý třeba Paulo Coelho označil tuto knihu za velmi úchvatnou a působivou. Tato životní moudra ale ke mně doputovala, tak se nyní probírám útlou knížkou, která bádá nad tím, kdo bude plakat, až tady nebudeme a radí nám, jak to zaonačit, aby plakalo co nejvíc lidí. V podtitulu skrývá další lákavou anotaci: jde o sto lekcí od Mnicha, který prodal to své ferrari. A záložka vám vysvětlí, že se tak stane jedině tehdy, když žijete plným a smysluplným životem, využíváte zcela svých možností, svého vnitřního potenciálu, umíte odpouštět a jste velkorysí…..

Zdá se mi, že je to pořád dokola, notoricky známé fráze, které se tváří značně sofistikovaně a radí vám něco, co jste už stokrát slyšeli či četli. Některé působí až kýčovitě, jako Respektujte své instinkty, Neodkládejte život na neurčito, Důležitá je cesta, nejen cíl….

  Prostě nic nového pod sluncem, milionkrát omleté fráze, leč v hezkém a úhledném balení a pěkně sepsané. Krátké, smysluplné článečky, příjemný styl, dobře se to čte. A něco i uvízne, poradí, povzbudí. Mile mě to překvapilo a je to vlastně takové lehké, stále ještě letní počtení, které někdy může i oči pootevřítJ

                                              

Chodník

Chodník je věc bez pochyby nadmíru užitečná. Zejména ve městech má své zásadní opodstatněníJ. 

Primárně samozřejmě slouží chodcům, respektive měl by. Leč mnohdy má i celou řadu přídavných funkcí. V Praze třeba často slouží jako psí toaleta, jinde zase jako překážková dráha, někdy tam potkáte cyklistu, často segway. Někde najdete i močící koutek pro pány, v podstatě jedno jak oblečené. Jinde se zase zabydleli bezdomovci, kteří zde minimálně pořádají své krabicové párty, když už nepřespávají. Někteří řidiči jsou schopni si z chodníku klidně udělat parkoviště, ba jsou i tací, co ho berou jako zkratku a po chodníku svými motorovými vozidly vesele jezdí......

 Tolik asi obecná definice chodníku, minimálně toho pražského. Ovšem neztrácíme naději a věříme, že po chodníku se má primárně chodit. Asi si to myslí i na některých radnicích, protože mnohde paralelně se zahájením školního roku vypukly opravy chodníků. Aby to bylo kapku pikantnější, tak právě před školami. Celé léto se nedělo nic, ledva začnou děti chodit do školy, vytvoří se z chodníků hluboké krátery, najede těžká technika a intenzivně začne bourat, kutat a asi i něco opravovat. Jistě, jde o činnost záslužnou a chvályhodnou, v podstatě mohu být ráda, že v září nezačali opravovat školu samotnou, jak se děje v mnohých krajích (i my máme tu zkušenost). Chodník prostě výuku neohrozí, když ignorujeme hluk sbíječky. Přesto mi to nedá a vypouštím malé zamyšlení nad organizací veřejných prací. To snad nemůže být ani náhoda ani blbost plánujících úředníků, tak proč se to děje? Těžko říct. Jen mohu konstatovat, že ve svém okolí mám hned několik rozrytých chodníků před školami. Takže možná určitá forma pražské infekceJ. Věřme tedy, že ve finále se po chodníku bude moci doopravdy choditJ.

Přechod pro chodce

 Na přechodu pro chodce mají chodci absolutní přednost. Pravda, mnozí si to vykládají velmi svérázně, navíc si myslí, že mají absolutní přednost všude, ale to je zase jiná kapitola. Když vás ale drží v šachu červený panáček, měl by i chodec s absolutní předností vyčkat na toho zelenéhoJ. To je prostá logika věci. A navíc i dopravní pravidlo. Leč i tak si mnozí vykládají po svém.  A tak jsem mohla být svědkem přecházení na Letné, respektive na letesnkém náměstí.Je pravda, že tam chytit zelenou je otázka velké trpělivosti. přejít pak na zelenou je zase otázka rychlosti, neb zelený panáček se mihne a zase zmizí, což zejména starším či pomalu chodícím jedincům činí docela problém, protože přejít, aniž byste přešli do mírného klusu, se to prostě nedá. možná i proto někteří ztrácí trpělivost, což zase vede k výrazně většímu napětí za volantem. Asi tak nějak se museli cítit řidiči, když minulou neděli mezi nimi kličkoval naštvaný pán.  A to byl pán elegantní. I sparťanští fanoušci, kteří hromadně opuštěli stadion, spořádaně čekali na zelenou. On ne. S komentářem, že prostě nebude čekat dva dny, než skočí zelená. Prostě šel. Auta brzdila, skřípala, uhýbala, nikdo ho nesrazil.

Tak  si někteří prostě  představují pohyb po přechodu pro chodce.

   Pravda, v pondělí jsem to měla v podobném ražení, tentokrát už za volantem. Přijíždějíc do práce zjišťuji, že patrně nezaparkuji. Všude auta, většinou primánů, kteří snad přijeli s celou širokou rodinou. Tolik aut u školy už jsem dlouho neviděla.  Také se většinou pohybovaly docela svérázněJ.

Horší ale bylo,že mnozí zablokovali příjezdovou křižovatku, a tam se fotili ( před školou, za školou, při vstupu do školy…), někteří se loučili ( opravdu uprostřed silnice), jiní měli potřebu si rychle před školou, nejlépe ještě na vozovce,zakouřit…přeci jen, je to vypětí, první den školy. …

Nu, chodec má absolutní přednost. V tomto případě zjevně nejen na přechodu.

Někdy člověk jen žasne. 

Vtipy

Neumím vyprávět vtipy. Přesněji řečeno, nepamatuji si je. A to si vždycky v duchu maluji, jak pobavím společnost vyprávěním tohoto skvělého vtípku. Směji se, někdy i docela dost, leč paměť má svou vlastní logiku, což vede k tomu, že za pár hodin už zase nevím, čemu jsem se to tak vesele smála. Pamatováka na vtipy fakt nemám.

 Někdy je to skoro škoda, protože něco doopravdy stojí za to, poslat to dál. Když ale zvolím techniku zápisu, přijdu o bezprostřednost okamžiku způsobenou tím klasickým: a tuhle znáte? Těžko někoho pobavím dlouhým listováním v notesu či nějakém elektronickém zařízení při hledání toho správného vtipu. Pokud se pustím do zmateného vyprávění, většinou pokazím pointu. Pak je zcela jistě lépe mlčet, než z krátkého vtipu dělat epický příběh s vsuvkami typu: „Ne, takhle to vlastně není, on to řekne, ne ona…“ a podobně.

Často se mi také stává, že si na obsah vzpomenu v průběhu vyprávění někoho jiného. Pak se někdy neovládnu a pointu sdělím dopředu, čímž si mnoho přátel mezi vypravěči nenadělám. Stejně jako, když se rozesměju dopředu s konstatováním, že to přeci znám….

Kdysi mě jeden vypravěč suše požádal, ať mu laskavě neskáču do řeči, že nejsem ve škole. To se mě sice kapku dotklo, leč od té doby do vtipů nezasahuji, i kdybych ho dokonce i znala. Stejně jako se raději nepouštím do vypravování, protože ty tři vtipy, které si doopravdy pamatují, jsou již značně archaické a provařené.

Zajímavou podkapitolou by mohla být situace, kdy vtip nepochopím. Všichni se smějí a mně šrotuje v hlavě, cože je tady vlastně k smíchu? Následuje okamžik společenské pantomimy, kdy nasadím univerzální úsměv, který značí, že je to tedy docela dobrý, ale mohlo by to být i lepší… V ústraní se pak pokouším od chápavějších spoluposluchačů vydedukovat pointu. Zajímavé je, že ne vždycky se to povede na první dobrou. Což na druhou stranu vede k určité úlevě, že nejsem sama, kdo danému humoru nerozumí.

Jindy zase vtip pochopím až mnohem později, v čase, kdy už se dávno mluví o něčem jiném, ba někdy i dokonce i v době, kdy už se nacházím úplně někde jinde. Vyprsknutí smíchy v okamžiku prozření pak samo o sobě může nastolit další vtipnou situaci. Nebo také trapnou, což je mnohem častější varianta.

Speciální odnoží mého zamyšlení by mohly být druhy vtipů, zda jde o vtip aktuální, erotický, kreslený, dobový, černý či suchý, tzv. kameňákJ.

Pro některé dokonce nemám nejen buňky, ale ani pochopení. Tím bych se ale z lehkého, baboletního zamyšlení propracovala k jakési sociologické studii, což nemám v úmyslu. V úmyslu jsem měla prosté konstatování, že legrace jako taková není často vůbec žádná srandaJ. Umět vyprávět vtip, pobavit a zaujmout, je někdy docela náročný kumšt. Stejně jako vtip pochopit či udržet v paměti….J. Nejjednodušší je prostě se jen bavit.

Nicméně mi to nedá, jak to máte s vtipy vy? 

Pocta Jarmile Novotné

...byla složena v sobotu večer. Mimořádné události byla nakloněna i nebesa, takže nejen hvězdy na jevišti, ale i na obloze  - jinými slovy nepršelo! Velkolepá událost probíhala v zámku v obci Liteň, tedy v místech, kde byla Jarmila Novotná šťastná a kde je nyní pohřbena. Pravdou je, že slovo známek je dost nadsazené, jde víc o velkolepý statek než o zámek, jak si ho většinou představujeme. (údajně největší statek v ČR). Navíc k prohlídce těch vskutku zámeckých částí, hezky opravených, nás nepustili, neb jsme nebyli VIP. Takže prohlídka „zámku“ se nekonala, v obci se prohlížet nedá nic, tak nezbývalo, než před začátkem využít služeb místního pohostinství.

  Koncert jako takový vypukl v osm hodin. Prostory nádvoří byly opravdu zaplněny, poctu Jarmile Novotné přišlo vzdát obrovské množství lidí. Ač nemám ráda davy, zde to bylo zorganizované

a připravené tak, že mi to nikterak nevadilo a nečinilo žádné potíže. Snad jen občerstvení mohlo být trochu kreativnější, ale šlo se za kulturou ducha nikoli stravování, takže jen malý flíček na kráse:-).

    Koncert řídil Jiří Bělohlávek, to je výraz opravdové pocty pro Jarmilu Novotnou. A záruka dokonalé kvality.

 Zpěváci byli také hvězdní, Dagmar Pecková, Martina Janková, Štefan Margita a charismatický Adam Plachetka. A zpívali nádherně, až se člověku tajil dech.

Koncert měl i slovní vsuvku, která nás seznámila se životem velké světové hvězdy, která svůj život popsala v krásné knize Byla jsem šťastná. Na závěr pak přišel na jeviště i její syn, George Daubek.

Hudba dozněla krátce před desátou večerní. Zážitky a dojmy ovšem rezonují a doznívají dodnes. Byl to zážitek. A skutečná poctaJ.

Sobotní koncert mimo jiné akcentoval právě probíhající Rok české hudby a také dvacetileté výročí od úmrtí Jarmily Novotné.  

Září

    Září si většina z nás logicky spojuje se školou. Jako bychom všichni, bez ohledu na věk a pracovní zařazení, najednou zase pocítili vůni ostře ořezaných tužek a radostně stísněné pocity prvního dne ve škole.

 Září ale přináší plno dalších zajímavostí, které by neměly uniknout naší pozornosti. V letošním roce jsou to zejména události, související se stoletým výročím Velké války. Určitě tedy stojí za to připomenout první bitvu na řece Marně. Její český název tak hezky souzní s událostmi, které následovaly. Všechno bylo marné. A trvalo to celé další čtyři dlouhé roky. Na Marně se zastavila německá ofenzíva a do té doby blesková válka se mění v onu zákopovou, typický symbol tehdejšího válečného utrpení.  Zákopy, bahno, krysy, zima, hlad….

Prostě všechno marné.

Němečtí vojáci se tehdy už viděli v Paříži, když se vzedmula vlna francouzského vlastenectví a Paříž si prostě uhájili. Ovšem cena byla víc než drahá.  Na obou stranách přišlo o život či svobodu celkem půl milionu vojáků. Za týden. Bitva probíhala od pátého září do dvanáctého, tedy nebyla tak dlouhá jako krvavá. Proslula i tím, že na bojiště jezdili francouzští vojáci taxíkem, přímo z Paříže. Německé vedení nakonec ztratilo hlavu, ustoupilo a válka se mění v nekonečné zákopové martýrium. O dva roky později, také v září, kdy se na zákopovém vedení války nezměnilo vůbec nic, je do bojů nasazen první tank. 15. září 1916 ho jako první použili Angličané.  Tank byl samozřejmě úplně jiný než dnes, nic tehdy také nerozhodl, ale stal se válečným symbolem. Jeho postupné zdokonalování pak vedlo k tomu, že se s tanky ve válce muselo hodně počítat. A začalo to také v září. Jak vidno, první podzimní měsíc je pro začátky opravdu symbolický. Abychom nezmiňovali jen ty tragické válečné začátky, je na místě připomenout i začátky v podobě narození. Řada našich velikánů patřila světlo světa právě v záři, namátkou připomenu jen ty nejslavnější. V rámci letošního roku České hudby nelze začít jinak než narozením Antonína Dvořáka, který se v řeznické rodině v  Nelahozevsi narodil 8. září.  I česká literatura získala v září významné přírůstky a to v osobnostech Otokara Březiny, Františka Hrubína, Ivana Diviše a hlavně pak nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, který přišel na svět 23. září 1901.

A na závěr, v rámci vyváženosti, nelze nepřipomenout našeho největšího běžce, kterým není nikdo jiný než slavný Emil Zátopek, který stejně jako jeho žena Dana slaví narozeniny 19. září.

Jak vidno, v září se tedy nejde jenom do školy či se neslaví svatý Václav s Ludmilou. Pozvolna nám končí léto, které se láme do barevného podzimu a spolu s tímto neměnným životaběhem si připomínáme řadu dalších významných událostí. Přeji všem hezké září, ať už ve škole, s knihou či někde na běžeckých tratích. 

Začínáme…

 Magická kalendářní jednička je tady. Prvního září. I ti, co nemají se školou nic společného, si ji uvědomují. Prvního září je pojem. I historický, samozřejmě. Prvního září začala druhá světová válka, již je tomu dlouhých sedmdesát pět let a nezdá se, že by se lidstvo nějak poučilo.  Bez ohledu na povinnou školní docházkuJ. To ale samozřejmě není Nic nového pod sluncem, stejně jako to, že dnes tak škola prostě začíná znovu. Někteří se těší, jiní jsou ve stresu, většině je to asi tak nějak jedno. Prostě do života se vrací řád a rytmus. A samozřejmě společné těšení se na další volno či prázdniny.

My jsme začali přivítáním, slavnostní společnou snídaní a rozpuštěním. Poslední volné odpoledne, takový čas mezi psem a vlkem, je třeba ještě náležitě užít. A třeba si i přečíst (nebo koupitJ) Třídní knížku do tramvaje, pro inspiraci a naladění. Jako radostné pro mě vnímám, že je k dispozici v 

knihkupectví na LetnéJ. 

Malý dárek do začátku školního roku.

A Haničce je jeden měsíc. První září letos přináší několik důvodů k radosti J.