Co je vám, doktore?

 Letní toulky se Zachariášem nás zavádějí do obvyklých míst v neobvyklých časech. A tak se mohlo stát, že jsem vypozorovala cesty mladého pana doktora, zubaře, který má vedle v ulici novou praxi.

A zjevně také plno energie a ideálů, protože rozdává úsměvy na všechny strany.  Jsem ale zvědavá, jak dlouho mu to vydrží. Ne snad, že by to tak nemělo být, ale (byť jsem jen pozorovatel), zdá se mi, že si chudák trochu naběhl, a přísloví, podej prst a lapnu celou ruku, se u něho realizuje v plné parádě. Jeho pacientky (jistě hraje roli i jeho velmi milý exteriérJ) ho totiž doslova pronásledují. Takže jsme se Zachariášem svědky doslova hereckých etud:

 „Pane doktore, jak se máte? Ježíši, vy máte ale krásné miminko. Ten zub už mě nebolí. Mohu zítra přijít? Vy máte ale zlaté ruce, pane doktore!“  

Jako z českého komediálního filmu. Nejvíc mě ale dostala dáma, poněkud v letech i při těle, která mladého zubaře přepadla se slovy, ať se podívá na ty nové zuby, jak pevně drží! Otevřela ústa

a donutila mladého dentistu, aby jí cestou po Letné kontroloval její nový, patrně falešný, ale skvělý, chrup!“
 A pan doktor poslechl!  Jsem zvědavá, co nám ještě letní procházky ukážou. Jen škoda, že v září se náš časový harmonogram zase rozhodí, takže další on - line dentistické příhody mi zůstanou utajeny. Leda, že bych se k němu přihlásila také …JJJ. Pak bych mohla mít prohlídky na ulici.
 Podobně, jako když mě, blahé paměti na vysoké škole, „přepadl“ profesor dějin pravěku ve vlaku se slovy:
„ Jsem rád, že vás vidím, rovnou vás vyzkouším a zítra už na zkoušku nemusíte!“
 No, prvně a naposledy jsem byla zkoušena ve vagonu za jízdy, vykulená jak sůva z nudlí, ale zkoušku jsem udělala. 
 A ještě jsem to svým studentům neudělala, a že je občas v metru či v tramvaji potkám. Nu, pan doktor z naší ulice mě vlastně inspiroval, září je na dohled a zjevně se na ulici dá dělat věcí….J

Partička

Bytostně nesnáším partičku. Tedy tu televizní. Nejsem vyznavačem jejich humoru, vnímám ho jako trapný, zejména v podání Suchánka a Genzera. Ti dva další se mi sice zdají šikovní, ale nechápu, proč tohle dělají. Ale je to asi jejich šálek kávy, můj ne, budiž. Nesleduji, nebaví mě a i při sebevětší snaze nechápu to obrovské množství jejich příznivců. Budiž, řadím se do minoritní skupiny vyznavačů jiného humoru. I přesto jsem se zájmem sledovala, co tato rádoby populární skupina provede na Konopišti. Ve zdejším amfiteátru se minulou sobotu konalo jejich vystoupení. Obrovská sláva a událost pro celý kraj, dlouho dopředu beznadějně vyprodáno, přestože nejlevnější lístek byl za šest set. Nebyla jsem, takže příběh prodávám tak, jak jsem koupila. A odpovídá to mojí představě o celé této „partičce“! Takže: Partička je inzerována od tří do devíti hodin. Přírodní divadlo narvané k prasknutí. U vchodu vám seberou deštník (asi abyste naše VIP umělce nezastínili či nějak neohrozili) a, podobně jako na letišti, vaše viditelné nápoje (osobní prohlídka zavazadel kupodivu nebyla, ale běda, pokud jste v horkém odpoledni nesli svou pet lahev v ruce!) Horko samozřejmě budí žízeň, k dispozici je pouze pivo či předražená a přeslazená limonáda (dvě deci za 35 korun). Na jevišti tzv. „předskokani,“ tedy kapely, na které nikdo nepřišel. Na celoplošné projekci běží stále dokola jeden klip z Partičky, který, viděný po dvacáté, irituje i její vášnivé obdivovatele (tedy zjevně celý amfiteátr).

V sedm nastoupí Partička ze Slovenska a poté přijde ukrutný, ale doslova ukrutný, liják. Deštník dostanete zpět jen tehdy, když odcházíte. Ale odejděte, když jste vyplázli minimálně šest stovek za osobu a páni umělci z Prahy se ještě neráčili ukázat? A tak fanoušci čekají. V dešti, bez deštníku, s předraženým pitím. Když se před devátou „mistři“ ukážou, vypnou proud. A nikdo neví, co bude dál. Umluvit obří prostor bez techniky nelze. A tak fanoušci čekají, v dešti, ve tmě, s předraženým pitím,bez deštníku. Ti, co čekali už od tří, mají tedy můj obdiv. Nebo spíš je nechápu, ale každé odvětví má zjevně své skalní fandy. Něco evidentně odehráno bylo, neb masy se z Konopiště valily kolem půl jedné, patrně si spokojeni se svou dávkou humoru - lze li to vystoupení tak nazývat. Pro mě se jako humor, rozhodně tedy černý, jeví situace předcházející vystoupení těchto šampiónů. Ba dokonce jsem zaslechla, že páni nějak nechápou, proč se lid obecný zlobí, že jejich vystoupení bylo tak kratičké, vždyť oni tam přece byli. Že nebyli na jevišti je přeci jedno,ne? Nu, jak říkám, je to zážitek zprostředkovaný, ale jsem nakloněna věřit každičkému slovu. Jen to potvrdilo moje mínění o Partičce.

A samozřejmě i organizátorech, snaha  jen vytřískat peníze bez ohledu na cokoli je tady tak zjevná, až to bije do očí.

Lidi, kteří na to skočili, radši nehodnotím. Určitě by se mi to ve zlém vrátilo...A pak, každý máme své...

Terapie

Terapie svého času okouzlovala diváky na HBO. Všichni o ní mluvili jako o něčem bombastickém ba až převratném, tudíž jsem docela zajásala, když ke mně doputovala na DVD. Podotýkám, že originálních, neb nejsem příznivcem vypalování ani pokoutního stahování.  Mám ráda hezky originální CD nebo DVD, pěkně srovnané, přehledné, s možností se k nim kdykoliv vrátit. Nu, a k terapii se asi budu vracet, byť tak famózně mě do kolen nedostala. Možná paradoxně naopak, po zhlédnutí bych asi psychoterapeuta nenavštívila. Proč? Protože v průběhu přibývajících příběhů mě paradoxně začala postava ztvárněná Karlem Rodenem pěkně dráždit. To nikterak nesouvisí se skvělým Rodenovým výkonem, hraje výborně. Jde mi o tu postavu, která si neumí poradit sama se sebou (což mi tak nevadí) jako se snadno nechá rozhodit svými pacienty. A to tak snadno, že to bylo viditelné hned v prvních dílech. Že mi to vadí, jsem ale zjistila až poněkud později.  Z počátku jsem se musela sama vyrovnat s nesympatiemi k některým rolím. Těžko jsem dokázala uvěřit postavě vojáka ztvárněné Lukášem Hejlíkem, vytáčela mě frocovitá pubescentka (ale to je tím, že její představitelka mi nesedí), trochu hůře jsem vstřebávala i slovenskou nymfomanku na počátku. Ale zvykla jsem si, příběhy mě zaujaly, forma rozhovorů též a jsem docela zvědavá, jak se to všechno rozuzlí. Jen pořád nevím, jak takový psychoterapeut, který je zde zobrazen, může někomu pomoci. Spíš nemůže, myslím si tedy já. Ale to je otázka názoru. Terapie mě tedy nenadchla, ale zaujala, to ano. Baví mě a těším se na další díly.

Tříděný odpad

Tříděný odpad v Praze musí být dokonale tříděný, mám na mysli ten papírový.  Neustálé prohrabování kontejnerů letenskými bezdomovci ve mně totiž vyvolává skoro až paniku, že omylem odložím něco s nějakými údaji, které se pak dostanou do těchto rukou a kdoví kam ještě. Je to asi trochu fobie, ale protože bezdomovce zanořené hlavou v modrém kontejneru potkávám na Letné velmi často, dávám si na třídění papírového odpadu obzvláštní pozor. Nejraději ho distribuuji do práce do sběru a do skartovačky, ale v létě je to trochu obtížnější, a tak třídím s větší pozorností.
   Ono ostatně i plasty dovedou zaskočit! Když jsem onehdá v podvečer ledabyle odkryla víko žluté popelnice a tam na mě zíral plastový obličej nějakého vyhozeného gumáka, docela jsem svým lehce hysterickým výkřikem probudila ospalou letní ulici.
 Sklo je zase u nás pro změnu jen barevné, asi se nepředpokládá, že by se na Letné odhazovalo i bílé sklo, jako je tomu v jiných čtvrtích, ba i takřka na každé vesnici. Takže jako se vozí sovy do Athén, my vozíme bílé sklo na venkov, kde příslušný kontejner vlastní.
  Jinak s tímto současným módním ekotrendem třídění nemám problém, byť mám dojem, že jsme pořád ještě v menšině. Ovšem když promluví skeptici (ještě větší než já), že to při svozu stejně nahází do jednoho kontejneru (a na Letné to tak někdy opravdu vypadá), propadnu beznaději, zda to má vůbec smysl. Když se navíc dočtu, kolik lidí v kontejneru zahynulo-( což vůbec nechápu, ale je prý tomu tak je), vidím houmlesáky pravidelně všechno přehrabující, a sousedy, jak všechno vesele hází do jedné přeplněné popelnice, pochybuji doopravdy.
Ale zatím doma třídíme (zatímJ)

Olympijské zápolení

    Už týden se bojuje o olympijské medaile, ovšem naši sportovci toho zatím navzdory velkým očekáváním mnoho nepředvedli. Dlouho to vypadalo, že zaujmeme jen klikujícím autobusem a holínkami (které mě tedy naopak nezaujaly vůbec a přes všechna tvrzení o humoru a originalitě mi přišly v defilé sportovců trapné, ale to je asi věc názoru a vkusu).  Kateřina Emmons podle mě nezklamala a pak přišel ten šikovný a pohledný chlapec na divoké vodě s hezkým jménem VavřinecJ Hradílek. 
Většina ostatních nezvládla tlak, nervozitu či sílu okamžiku, ale jinak si to báječně užívají!! Pozvolna začínám být na spojení hlavně si užívat  alergická, ale to není předmětem mé olympijské úvahy. Navíc věřím, že někteří naši sportovci ještě uspějí, že získají očekávané medaile, neb si nepřijeli do Londýna jen užívat, ale také trochu bojovat. (Klobouk dolů před Štěpánkovu Hilgertovou).

  Atmosféra v Londýně zdá se bát opravdu příjemná, to prosakuje i skrze obrazovku, ale ta všudypřítomná komercionalizace je fakt děsná. Myslím si, že nic se nemá přehánět a někdy je to až trapné, viz cyklistický spor, zda jezdec závodil jako reprezentant země nebo té své stáje či jak tomu říkají (už dávno nejsou stáje jen pro koněL). Docela mě rozhodil veřejnoprávní pojem ČEZ pointJ. Jak blbě vidím, tak jsem si chvíli myslela, že rubrika rozhovorů s olympioniky v Českém domě je nazvána Czech point. Až s brýlemi jsem prozřela, kdepak Čech, ale Čez je důležitýL!
 A tak bych mohla pokračovat donekonečna.  Je to pro mě takový rozpor. Na jedné straně mě fascinuje sledovat úžasné sportovní výkony, nadchlo mě plavání, líbilo se mi jezdectví, strhla mě ta divoká voda, ač jsem vůbec nepochopila, jak vědí, do jaké branky najetJ.Bavilo mě veslování, ale třeba i judo (stále jsem ovšem nepřišla na chuť boxuJ). Na straně druhé ty věci okolo. Asi k dnešní době patří, ale někdy je to přes čáru. Alespoň podle mého.

           Synkovi ale dneska držím i palce na nohou!J

Krize

Na prázdniny se těším kromě mnoha dalších důvodů i proto, že mám najednou prostor pro psaní. Nehoní mě žádné neodkladné povinnosti a mohu si psát do libosti. Nejlépe v noci, kdy je klid a mohu propsat klidně celou noc, jelikož nemusím brzy ráno vstávat. Takže propsat noc a prospat den.J Během krátkého okamžiku totiž okamžitě najedu na svůj oblíbený soví rytmus, ve kterém je mi dobře a cítím se v něm jako ryba ve vodě.
   Soví rytmus se dostavil, jako každoročně, ale psaní nějak stagnuje. Nejde to. Asi tvůrčí krizeJ. Prsty tuhnou nad klávesnicí, nápady jsou chaotické, příběh drhne. Nakladatel se asi stáhl do ilegality, prodej vázne, psaní vázne. Tak si raději  čtu nebo koukám na filmy, ať už dávno viděné pro osvěžení, či „novinky“ už dlouho čekající na svoji příležitost,čímž jsou z nich vlastně "stařinky,"ale i tak potěšíJ. Když se k tomu přidá prázdninově nečekaná únava a splín, připomíná to víc krizi celkovou než tvůrčí. Ještě že je to volno a je možnost to rozchoditJ. Třeba po horách nebo v jeskyních, nebo po děsivě  a stále více a více rozkopané Letné.J  Snad to do konce léta zvládnu i s tím psaním. Rozepsala jsem se  vlastně trochu až nyní,abych vzápětí s hrůzou zjistila, že je půlka prázdnin pryč! Tedy další splínJ. 
                A tak jsem jen zvědavá, co srpen nadělíJ

    I malý příběh by byl dobrýJ. Uvidíme, napíšemeJ

Srmrtelná postel

  Je okurková sezóna a tak se do popředí zájmu dostane kde co. Mě na netu zaujala zprávička o pohledu zpět ze smrtelné postele. Ne, že bych se na ji zrovna chystala, ale jeden nikdy neví...
    Jakási australská ošetřovatelka si údajně sestavila žebříček toho, čeho její pacienti na smrtelné posteli nejvíc litují. Nu a tady je výcucJ. Abychom pak nelitovali i myJ. Když je ta okurková sezóna, tak abychom se měli nad čím zamysletJ.  
                                  Já se tedy snažím, ale ne vždy se to úplně zadaří:-)       

                                  Pět (údajně) nejčastějších výčitek na smrtelné posteli

1.      Abych měl (a) víc odvahy žít život podle sebe, ne podle očekávání druhých

2.      Přeji, abych netrávil (a) tolik času prací

3.      Abych měl (a) víc odvahy vyjadřovat své pocity a svá přání

4.      Abych byl (a) víc v kontaktu se svými blízkými a přáteli

5.      Přeji si, abych si dovolila být mnohem šťastnější

                                             Je to tak?