Šumava

První prázdninový týden byl zasvěcen putování po šumavských hvozdech. Léta jsme jezdili na Modravu, letos jsme zakotvili v Borové Ladě. A udělali jsme moc dobře, jelikož tady bylo ticho, klid a pohoda. Modrava, kam jsme samozřejmě zavítali na výlet, byla plná stavebního ruchu a turistů tady bylo tolik, že mohla směle konkurovat Václaváku. I přes Borovou Ladu jezdily kolony cyklistů, ti jsou totiž na Šumavě všudypřítomní, ale nehromadili se zde, nýbrž pokračovali dál. Naštěstí. Pravdou je, že k cyklistům na silnici mám poměrně nevyhraněný vztah. Chápu, že se nějak přemisťovat musí, ale když vidím, jak se sebejistě roztahují po celé silnici, jak nechávají své děti motat se mezi proudem vozidel, mnozí se motajíce rovněž, zdá se mi, že horská cykloturistika přesáhla snesitelnou mez. Nicméně při pěší turistice se lze celkem úspěšně těmto nástrahám vyhnout a putovat po klidných stezkách, kde moc lidí nepotkáte. Zato vidíte stromy zničené všudypřítomným kůrovcem a výhružné nápisy, které mají odradit aktivisty od jejich rádoby ekologických snah. Na zničené lesy vskutku není hezký pohled, ale zase jsou místa, která pohladí oko i duši. Šumava je prostě srdeční záležitost. A Borová Lada krásné a tiché místo na zemiJ

                                                Stromy jsou mnohde opravdu zničené

                                            Místní nemají aktivisty vůbec v oblibě

                                                    Suché stromy lze najít takřka všude

Ale někde je krajina pořád hezky šumavská 

 

                                        Některé nápisy mě doopravdy zaujaly

                                      Někdy se zdá, že Boubín už dávno není ojedinělý

Ale ve finále je Šumava prostě krásná

Holka nebo kluk?

 Mám ráda kávu ze Starbucksu a občas si ji dopřeji i přes to, že je nekřesťansky drahá, respektive předražená. Onehdá jsem se ocitla na Václaváku přímo před inkriminovanou budovou, tudíž jsem si říkala, že by byl hřích nevyužít lákavou nabídku a nějak se odměnit za celoroční školní anabáziJ. Vybrala jsem si pěkně horké velké latté a těšila se na lahodný nápoj. Obsluha zde má onen zvyk (nebo snad firemní příkaz, protože jsem se s tím setkala i v zahraničí), že chtějí znát vaše křestní jméno, které napíší na kelímek s kávou, kterou vy si vyzvednete u dalšího stolkuJ. Taková trochu zbytečná manufaktura, ale všichni máme své mouchyJ. Spořádaně jsem nahlásila, že jsem Jitka a po (ne)zbytně dlouhé čekací době se dočkala svého drinku. Na kelímku se ovšem skvělo JIRKA.  V zahraničí bych se nad tím asi nepozastavila, byť tam mi paradoxně jméno nekomolí.  Úkosem jsem na sebe mrkla do výlohy, jestli se nějak výrazně neměním v muže, ovšem nezdálo se mi.  Pro jistotu jsem ještě vytáhla zrcátko, abych se ujistila, zda mi nečekaně nevyrašil knír či něco pdobného. Nic jsem neobjevila.  A tak mi vanilii latté poněkud zhořklo. Pravda, jen na chvíli, nenechám si takovou blbostí zkazit den, ale říkám si, že trocha pozornosti by těm husičkám za pultem neškodila. Kafe mají drahé jako blázen a když nejsou schopny interpretovat jedno jméno, tak nevím, zač si vůbec zaslouží výplatu, když všechno ostatní za ně dělají stroje.  Asi jsem byla přepracovaná, že se mě to, byť na okamžik, dotklo, ale i se  zpětným nadhledem si myslím, že by to být nemělo. Minimálně proto, že si na tom zbytečném vypisování jmen staví firemní kulturu. A když to neumí (minimálně na Václaváku ne) je to trapnéJ

Autorské čtení

Takhle se četlo v kavárně Alchymista.  Nemá to snad být nějaká nostalgicky uplakaná reminiscence doby (ne)dávno minulé. J

Má to poměrně rozvětvený podtextJ. Jednak dělám předletní pořádek v počítačiJ a zjistila jsem, že toto autorské čtení nebylo dosud nikterak fotograficky zvěčněno, tudíž tak činím, a přesouvám foto z přeplněného disku do blogu.

Druhou účelovou linií může být (a je) připomínka báječné letenské kavárny Scarabeus, která disponuje skvělou zahrádkou a věřte, že když pozvete mimopražské ( i pražské) hosty do zapadlé cukrárny na Letné, oslníte-J neřku-li zabodujete. Pokud ovšem nenarazíte na hlučné ruské spolustolovníky, ti dokáží zdejší genius locci(bez urážky,ale jsou extrémně hluční) pěkně paralyzovat.

A další, z mého úhlu rozhodně nezanedbatelná, linie zveřejněných fotek, je začátek reklamní kampaně na autogramiádu,kterou budu mít v záříJ . Jelikož bych moc stála o to,aby se procento návštěníků nerovnalo nule, začínám s nenápadnými upoutávkami již dnes. A dnes je to tedy připomínka Odnikud nikam, které se četlo v Alchymistovi. Autogramiáda bude v Ostrovní na Ostrově.

Americký sen

Konec školního roku a začátek léta mi přinesl i milá setkání s minulými studenty. A jelikož někteří z nich skončili za velkou louží, vyprávění se logicky stočilo i na život a dojmy nejen z Big Apple, ale vůbec, z celé země zaslíbenéJ. Nejsem žádný amerikanofil,ale velká americká města a posléze i jejich ještě větší přírodní parky, bych v tomto životě ještě ráda navštívila. Ne snad, že bych tam toužila žít, v tomto směru mám jednu jedinou touhu a tou je KanadaJ, ale asi to bude touha nenaplněnáJ. Nicméně Ameriku bych někdy ráda viděla face to face. A to ji nikterak nepřeceňuji, jako někteří, naopak. Nebo lépe řečeno, spíš jí nerozumím.  A některá storyJ, která jsem slyšela při přátelském tlachání se svými studenty, mi to jen potvrdila. A to vůbec nemluvím o jejich pokrytectví ohledně alkoholu, sexu či zdravé výživyJ. Spíš mě zaskočila jejich vyhraněná religiozita, viditelně obrácený rasismus, týrání zvířat či představa, že celá Evropa žije od narození v touze přestěhovat se do AmerikyJ!  Že Evropu považují za jednu zemi nikoli za kontinent, že o rozdělení Československa neví ani učitelé, vyučující dějiny východní Evropy, či přeceňování vlastní důležitosti, připisuji slabému školskému systému (v tomto směru se je snažíme velmi rychle dohnat) či výchově k tomu, že jsou prostě pupek světa.  O jejich pokrytectví se vyprávějí legendy a o jejich svobodě by se dalo také úspěšně pochybovat. Bez auta jste naprosto nemožní, nikam se nedostanete. Alkohol nejen že nesmíte až od jedna dvaceti, ale do té doby nesmíte ani do baru, kde byste láhev a alkoholem mohli vidět. J
Zbraň si, na rozdíl od alkoholu, můžet v klidu koupit, aniž byste museli mít nějaké potvrzení, stačí věk, tuším, že osmnáct let. Vyfotit si nahé vlastní miminko zavání obviněním z pedofilie! Mnozí odmítají sex před svatbou, ovšem v jejich seriálech, plných krásných a štíhlých Aemričanů - další mediální ležJ, spí každý s každým. A v drobných i méně drobných korekcích bych mohla pokračovat donekonečnaJ. 
Přes to všechno je tam asi život příjemnější než tady (pokud tedy nejste mexický imigrantJ). Takže se ptám, kde se stala chyba?  A je americký sen i naším snem?

  Zajímavě život ve státech reflektuje kniha mého nakladatele, Nebojte se Ameriky.J  Fakt stojí za přečtení. Což o to, já se nebojím, spíš jí nerozumím, jak jsem avizovala výše, J ale asi není nad vlastní zkušenost. Jen co jí získám, ráda se podělímJ

Je to o lidech

  Ne snad, že bych tímto objevovala AmerikuJ,naopak. Ale potvrzení stávajícího pravidla v praxi je někdy docela příjemné. V daný okamžik mám na mysli lékařskou péči. Díky často nemocnému otci se s ní setkávám více, než by se jeden kdy přál. A poměrně často si ji tady beru na paškál. Většinou jde tedy o zážitky z nemocnice nikoli na kraji města, ale z města okresního, ale to není, myslím, podstata. Podstata jsou ti lidé. Protože tento týden tatínek skočil na operaci v nemocnici na Karlově náměstí. Mohla jsem ho tudíž dostatečně často navštěvovat a tím se mi naskytl nečekaný prostor pro srovnání. A že jsem valila oči. Nejen, že jsem se ocitla v příjemně vzdušném, čistém a klidném prostředí- (nenarazila jsem na všudypřítomný zápach, který mě pronásledoval v jiné nemocnici a který jsem vždy řadu dalších dní nemohla dostat ze své čichové soustavy ani z oblečení, o vlasech nemluvěL), ale hlavně ta všudypřítomná ochota a laskavost. Do nemocnice na Karlově náměstí chodím dávat krev a vždy se tam s podobným přístupem setkávám. Ale trochu jsem si myslela, že to může být i tím, že já něco poskytuji a tudíž existuje jakýsi kodex, který přikazuje laskavé chováníJ. Pokud existuje, pak se jím řídí v celé nemocnici. A je to fakt nebe a dudy. Nebudu se rozepisovat do detailů, jsou to hodně i jen maličkosti v chování seser i doktorů, ale když už člověk musí do nemocnice, tak na Karlově náměstí mu nejen pomohou, ale i se k němu chovají jako k člověku. A zatímco by to mělo být samozřejmé, já jsem z toho v šoku. Samozřejmě v příjemném šoku a těší mě, že jsem mohla poznat i tuto „odvrácenou“ tvář českého zdravotnictvíJ. Prostě, jak všichni víme, je to o lidech. A ti na Karláku jsou na svých místechJ

Change money

Change money- v mém mládí věta, znamenající něco zakázaného ba až vzrušujícího, dnes běžná cedule takřka na každém druhém kroku. Ovšem okamžiky, kdy se v change money měním já, moc v oblibě nemám. V životě každé kantorky totiž pravidelně nastává okamžik, kdy musí vybírat nějaké peníze. K mnoha dalším přidruženým učitelským profesím, jako je kromě učení a vychovávání ještě něco jako  psycholog,strážník, soudce, uklízečka, zdravotnice, absolvent kurzu sebeobrany a mnoho dalších, přibývá role směnárníka a bankéře.  A jelikož neznám nic strašnějšího, než učitelku, která přijde na kulturní akci s potrhaným a umatlaným igelitovým pytlíkem vybraných dvoukorun, ty vysype před pokladní a spolu se snaží dopočítat výsledku tři tísíce dvě stě osmdesát šestJ, což je cena za celou akci (a že takových jeL), snažím se děti přesvědčit, že mi mají vybrané peníze odevzdávat v přijatelné podobě. Jinými slovy, že stovku nechci v korunách, ba ni v pětikorunách, ale maximálně jako dvě padesátikorunyJ. Je to ovšem trochu sysifovská snaha, byť svoje vlastní studenty už mám po mnoha letech trochu zpracované k obrazu svému. Přesto i tak se mi čas od času peněženka, posléze i kapsy, přeplní drobnými, které je nutné scelit. Konec roku je na podobné příležitosti obzvláště plodný.  Vybírá se na kde co, na výlety, na fotky, na kulturní akce, na zničené lavice, na učebnice či na psychiatrickou léčbu zdeptané kantorkyJ.Vyjma poslední, rádoby vtipné poznámky, na vše ostatní většinou peníze vybírá třídní učitel, tedy já. Ač se snažím a vysvětluji, kudy chodím, hromadě drobných se stejně neubráním. Nastává tedy problém, jak je scelit. Nejvíc ochotní jsou Vietnamci v naší večerce. Ovšem nechci je zatížit tisíci drobnými korunami, tudíž to zkouším i jinde.  Je to většinou o lidech, jako ostatně všechno. Někdo vám vyhoví, někdo na vás takřka poštve psy. Poměrně úspěšná bývám v Levných knihách, kde kupodivu nejvíc stojí o koruny, naprosto jsem pohořela v Bille, kde mi nesměnili pět dvoustovek za tisícovku. Prý nesmíL!! Zajímavé, že v jiné Bille směliJ, nebo byli jen ochotní, nevím. Co vím je, že chodit s kapsami plnými drobných, není nic moc příjemné. Bez ohledu na to, že jsou to také peníze.  Sama bych si nikdy nedovolila dát někomu stovku v korunách, ovšem ve škole si mnozí dovolí věci. A tak vysvětluji, vracím, neberu, ale nakonec je to stejně na mně. Pokud nechci být kantorka, která z umaštěného igeliťáku sype drobné před další výběrčí, musím si poradit sama a scelit vybrané drobné. A Bille na Letné vám nevyhoví, to již mám vyzkoušené. Tak se snažím jinde. Po malých částkách, protože chtít po někom tisícovku za samé dvoukoruny, tolik odvahy nemám. Tou disponují jen děti školou povinné. Či jejich rodiče, kteří v této podobě peníze do školy posílají, neb děti jsou u nás stále ještě výdělečně neaktivní. Pro ty, co chtějí oponovat bankou,mohu konstatovat,že banka o to také moc nestojí, ale vyhoví, samozřejmě. Poplatek ovšem platím já, ze svého.

Prostě change money se vrací. Měním ještě nyní, o prázdninách...J.

Big bang theory

První prázdninové okamžiky nešlo věnovat knihám. Jedinec je tak utahaný, že by nad stránkami jakékoliv knihy usnul i během dne. Ale relaxace je třeba, a co je lepší alternativou než DVD? Tupé zírání na obrazovku většinou žádnou aktivitu nevyžaduje, a pokud to neděláte celé dny, dá se u toho i načerpat energie, nebo přinejmenším humor a vtip. Většinou nejsem nijak vášnivý sledovatel sitcomů, dosud mě oslovil pouze Sex ve městě a Přátelé. Ovšem pohybuji se mezi mladými lidmi a ti mají samozřejmě mnohem větší přehled než já.  A touto cestou se ke mně dostalo DVD s nahrávkami Big bang theory. Nepřistupovala jsem k tomu s bůhvíjakým optimismem, možná i proto, že hlavní hrdinové jsou fyzikové a moje potyčky s fyzikou na střední škole nekončily vždy (nikdy) vítězněJ. Ale večerní vložení DVD do počítače (původní myšlenka byla, že budu psát a občas na to kouknu) skončilo úplně jinak, než jsem předpokládala. Zírala jsem na to dlouho do noci a nutno konstatovat, že místy jsem se zcela nekontrolovatelně smála, neřku-li řehtalaJ.  Docela mě to dostalo.  Česká variace mě sice vzápětí odradila (není to jako Přátelé, kteří jsou výborně nadabovaní a dodržují humornou linii). Big bang v češtině je trapná záležitost, která se nedá sledovat (můj úhel pohleduJ), ale originál mě fakt skvěle pobavil.  Vyčistil hlavu a rozhýbal bránici. Nehledě na to, že se u toho skvěle procvičuje angličtina. Je to možná kapku infantilní, ale mě to nejen pobavilo, ale i osvěžilo. Prostě fajn big bang theoryJ, výborná a nenáročná alternativa nedělního čtení.