Již za týden

Opět je tu středa a opět jsem tu se svou pozvánkou. Mohu ji už akcentovat i březnem, měsícem čtenářůJ, který podobným akcím, jako je autorské čtení docela přeje.  Nevím, jak moc čtenářů se sejde na Letné, ale každá spřízněná duše je vítaná a hlavně se počítáJ. Nedávno jsem při svých toulkách letenskými ulicemi navštívila i naši vodárnu, ve které se ukrývá velmi půvabná čajovna. Napadlo mě, že by to byl kouzelný prostor pro další čtení, jenže zase nevím, komu by se chtělo za knihami šplhat do takové výšky, přestože ten výstup nakonec stojí za to. Stejně jako čaje, které tady nabízejí, tudíž čajomilové zde mají velký prostor pro seberealizaci. Čaj já ráda, ale kávu radši. Možná i proto je moje čtení v Muzeu kávyJ.  A dovnitř se dostanete hezky po rovině, bez schodůJ. Tak si troufám zakončit svoji dnešní krátkou pozvánku tím, že se na Vás těšímJ

Senát

Dnes mě pracovní povinnosti zavedly do Senátu. Nešlo o politiku, ale o historii. Dostalo se mi pozvání na přednášku o historii Jednoty bratrské, zjevně se Senát chce prezentovat v příznivějším světle než jen záznamem svých schůzí. Nutno konstatovat, že opatření u vstupu jsou hodná vojenského prostoru, kluci se o sebe hodně bojí. Nu, asi vědí pročJ . Nicméně, proniknout za bezpečnostní rámy, identifikovat se všemi možnými doklady a pozvánkami, projít osobní prohlídkou a zapsat se do archů netrvalo zase tak dlouhoJ. Mohly jsme se tedy usadit do křesílek senátorů. Já seděla za stolkem pana předsedy, jen začít hlasovatJ. Přednáška samotná byla ovšem dost neslaná nemastná.J Vyslechla jsem si několik v podstatě známých věcí a místy se cítila jak u Járy Cimrmana.To v okamžiku, kdy všechna trochu známější jména, jako třeba Přemysl Sobotka, na která lákali na pozvánce , se nedostavila. Poslali za sebe nějaké mluvčí,kteří tam překoktali něco, co napsal zase někdo jiný. Vedlo mě to k podnětné myšlence, že na pracovní porady za sebe budu posílat třeba svoje studentyJ.Ti, co mluvili sami za sebe, většinou prmluvit uměli, dalo se to poslouchat,Jale bylo to tak půl na půl.  Vypuštění z prostor Valdštejnského paláce už bylo rychlé, zde se o bezpečnost už nikdo neobává.  Zajímavé to bylo, ale stejně největším zážitkem byla návštěva paláce, což mě znova utvrdilo v myšlence, jaká nenapravitelná škoda se stala s Malou Stranou. Všude jsou usazené tyhle nanicovaté instituce a genius locci tohoto půvabného koutu Prahy je díky tomu nenávratně pryč. A to, že se do Valdštejnského paláce dostanu jen takhle nebo při nějakém pofiderním dni otevřených dveří, mě moc netěší.  Ale i tak mám pořád Malou Stranu ráda. Nějaká zákoutí se tu ještě dají najít. Jen ti domorodci už tu jaksi nejsouL

Matějská je zpátky

 Svátek svatého Matěje (a dnes už i Matyáše) je spojen s Matějskou poutí. Přestože na ni většinou doma nechodíme, vždycky ji vnímáme jako start do jarního období. A to je vždy radostná zpráva.  Její dějiny se tradují někdy od šestnáctého století a probíhala úplně jinde. Na Hanspaulce.  Ale už tehdy byla první jarní poutí. Postupně si získávala nejen popularitu, ale i expandovala a Hanspaulka jí nestačila. Tudíž se přes Dejvice pozvolna propracovala až na Výstaviště, kde sídlí od roku 1963, tudíž jí příští rok čeká kulaté výročí. J Letos vypukla v sobotu, počasí jako malované, ideální čas pro vítání jara. Hlasité vyhrávání nešlo přeslechnout a tak jsme k Výstavišti dokonce i zavítali. A lidí jako mraků, zjevně se na jaro netěším samaJ . A ty atrakce. Některé mě děsí i z pevné země a neumím si představit, jak bych v ní poletovala nad Stromovkou. Ale pozorování tohoto pouťového jevu mi docela šloJ. Mně by víc vyhovoval nějaký strašidelný hrad či loudavý autodrom, ale i to je dnes tak sofistikované a akční, že téměř každá atrakce je adrenalinový zážitek.  Ovšem děti mají zjevně úplně jiný názor, takže většinou řádily jako malí ďáblíci. Pro mě bylo nejpříjemnějším poznatkem, že když je Matějská zpátky,  snad i jaro brzy dorazí. Zatím se všechno tváří nadějně.

Železná lady

S nedělí konečně přišel i čas pro kulturu a Oscarem oceněná Meryl Streep byla lákavá volba. Ne snad pro Oscara samotného, ale prostě jen proto, že Meryl máme rádi a její umění obdivujeme. Již několikrát jsme tady pěla chválu na  Bio Oko, a nelze než v ní pokračovat. Oscarové filmy i jiné lahůdky tady máme pěkně naservírované, rychle, včas a bez zbytečného humbuku. Tudíž jsme dnes vyrazili za Železnou lady. Pamatuji si na ni s dětství, kdy ji tehdejší Československá televize vysílala jako odstrašující příklad drsného kapitalismu. To ještě v době, kdy se netušilo, že i my budeme mít své ironmany (lady v české politice nemámeL,). I když u nás by přízvisko železný asi nesedělo, víc padnou termíny jako nekompetentní nebo zlodějský, to bude jednou trhákJ. I když film Král zlodějů už natočený byl, tak asi bude třeba hledat výstižnější název. Ovšem zpět k Železnélady.

Meryl skvělá, jako vždy. A film ostatně také, ač kritiky většinou hovoří o opaku. Nevím, co se tedy od filmu o Margaret očekávalo, jestli nějaký brilantní rozbor historie či války o Falklandy, netuším. Podobné studie čekám od dokumentů případně od Historie.csJ, ale hraný film, byť životopis, poskytuje jiný úhel pohledu. Jde, podle mého, o pohled na život jako takový, a ten mi Železná lady zprostředkovala. Určitě jde o film, který stojí za vidění. Třeba takový Artista, ten mě neláká vůbec. Ale to je už zase úplně jiná otázka.

Šetřím, šetříš, šetříme....

 V rámci zachování duševního zdraví nesleduji zprávy ani události na naší politické scéně. Cíleně se jim vyhýbám, neb chci mít život klidný, a srážku s blbcem vědomě nevyhledávám, jsa poučena Werichem. Nicméně, blbost je věčnáL a tak řada politických rozhodnutí velmi snadno pronikne mojí namáhavě budovanou izolací.  Jako zase včera. V rámci úspor se propustí sedmnáct tisíc učitelů a tři tisíce policistů. Šetříme přece, kde se dá. A jelikož školství se mě týká, zamyslela jsem se nad obsahem sdělení. Kdo tedy bude učit? Už nyní mnozí učitelé dělají spoustu práce navíc a zadarmo. Je to práce, která se po nich požaduje, udělat se musí, ale zaplatit jí není čím.V rámci šetření, samozřejmě.
  Další podnětná myšlenka z vyšších sfér byla o tom, že učitel nemusí mít vysokou školu. K čemu nějaké vzdělání, je třeba přiblížit se mentalitě mládeže J a to dokážou jen mladí. Asi i proto mám teď, po dvaceti letech praxe, stejný plat jako dvacetiletý maturant. Je to takové hezky motivační.

   Když se proti včerejšímu sdělení ozvaly vlny protestů, pan ministr kontroval, ať nikdo nepanikaří, že jde o důchodce. Chce mi tedy sdělit, že v českém školství je sedmnáct tisíc důchodců? Nu, možné to je, ke zmrazeným důchodům je to takový milý přivýdělek, který důchodce udrží na hranici životního minima. Ovšem jako zpráva o českém školství je to takřka alarmující.

Ovšem nejvíc alarmující je podle mě způsob českého šetření. Pořád tomu nerozumím, proč se šetří na nesprávném místě? Průměrný, takřka roční učitelský plat, je roven jedné odměně, kterou udělí pan premiér ženě, která „dře jako kůň“. Logika selského rozumu by napovídala, že v rámci šetření to není zrovna nejvhodnější. Ovšem logika českých zákonodárců praví, že propustíme raději kantory a policisty, ti jsou stejně společensky neoblíbení, tak ať si jdou. A musí jich být co nejvíc, aby co nejvíc zbylo na naše ministerské odměny. K tomu zmrazíme důchody, co taky jiného s důchodci, možná dřív pomřou, třeba hlady, a zase zbude víc na nás. Lidem postiženým už jsme sebrali, co se dalo, ale nízkopříjmových skupin je tu ještě celá řada. Tak hezky do úsporL

Pan finanční ministr to umí ještě tak citlivě podat, s jeho příslovečnou ironií a empatií to  v jeho podání zní, jako by doporučoval plebsu preventivně spáchat hromadnou sebevraždu, aby on ušetřil. A mohl rozdávat. A to nemluvím o dalším státním rozkrádání ve velkém. Konstatuji prostě jen to, co vidím a co se mě týká. Konstatuji to proto, že tomu prostě nerozumímJ

    I když na druhou stranu, američtí sociologové nám teď potvrdili, co už všichni stejně dávno víme. Teď je otázka, jak s tím sdělením pracovatJJ

Ztohoven

Tak nám zavřeli Týce,“ oznámila demokratická soudkyně.

„A kterého, paní Mullerová“, táže se český daňový poplatník.

„No přece toho, kdo je takovým nebezpečím pro českou společnost…. A parafrázovat by se dalo úspěšně dál. Válka snad po tomto prohlášení nevypukne, snad jen válka státních zástupců, která už intenzivně probíháL. Je to totiž ryze české švejkování. Tedy jen v případě, že v tom nevidíme něco jiného, třeba cenzuru a další podobné vymoženosti minulého režimu, který stejně, jako už i ten současný, rád zavíral lidi, kteří šli proti proudu a nedrželi ústa a krok. Ne snad, že bych nějak podporovala ničení veřejného majetku, ale pozměnění panáčci na semaforech mi přijdou pro naši „vyspělou“ společnost méně nebezpeční, než třeba krádeže jednoho mašinfíry, který je v pohodě někde za oceánem, aniž by se někdo jen snažil ho zavřít. Větší nebezpečí vidím ve vytunelované Blance nebo MHD či mnoha dalších miliardových únicích či odklonechJ peněz, které prostý občan nazývá prostě, krádežemi. A když jsem k tomu ještě četla, jak zabásli nějakého šoféra, který namaloval na předvolební plakáty nějaké veselé obrázky, vidím to jako za Škutiny, který se stal hradním vězněm za své lakonické konstatování o prezidentské inteligenci. To by ani Hašek nevymyslel, jelikož tady už nejde o satiru, ale řekla bych o pěknou komedii. Černou. Ostatně, nejvýstižnější je vyslovit si název výtvarné skupiny pana Týce. To je přesné. Jemu ovšem přeji, ať je z toho venJ

Březen- měsíc knihy

Tak to je trochu sonda do minulosti, dnes už se měsíc knihy nepřipomíná, spíš jde o měsíc internetuL. Alespoň tak jsem to vnímala. Ale už loni, a letos znovu, jsem zachytila, že březen se opět pyšní přídomkem čtenářský, tentokrát jde o měsíc čtenářů. Možná proto, že dnešní čtenář se nemusí prezentovat jen tištěnou knihou, ale i knihou elektronickou či audioposlechem. Spíš ale proto, že akci vyhlašuje Svaz knihovníků s cílem zjistit reálnou situaci čtenářství v zemi. Jsem ráda, že se vracíme ke knize, březen jako měsíc internetu mě moc nenadchnulL A s knihou souvisí i Magnesia litera, která již tradičně probíhá v březnu. S ní se také probouzí můj soutěživý duchJM
 Můžeme se zúčastnit, respektive moje Třídní knížka do tramvaje, se může (okrajově) zapojit do letošní Magnesie Litery, v její čtenářské verzi. Jde jen o oblibu a podmíněno je to rokem vydání, protože kdyby mělo jít o nějaké předávání hodnot, já bych vyslala Odnikud  nikam. Ale je to hra, a i oddychové čtení jako Třídní knížka má právo na své místo na slunci. A jelikož letos hodně vázla distribuce, mohla by jí jakákoliv soutěž pomoci. Ne, že bychom si dělali ambice na vítězství, ale každá reklama je dobrá a i zmínka může pomoci. A navíc, je-li mezi Vámi někdo, kdo se u Třídní knížky pobavil a líbila se mu, třeba i pošle hlas. Pokud ano, tak předem děkuji. A ve finále se uvidíJ
Hlasovat můžete online tady:nebo pomocí pohlednic v knihkupectvích, knihovnách, školách či kavárnách. Hlasovat se dá také na mailovou adresu: soutez@magnesia-litera.cz a to až do 24. března.
A 28. 3. je křest, jakýkoliv bod v této soutěži by byl hezkým dárkem ke křtinám:-)