Jsem lepší než Švejk

 Titul mého dnešního příspěvku odkazuje k divadelní satirické soutěži, která se koná v divadle Bez zábradlí. Pilně na ni s dětmi trénujeme. Museli jsme si sami napsat krátkou satirickou scénku, která reflektuje politickou současnost. Název zní „Analfabet“, tedy jak uznáte, pro naši politickou scénu absolutní zrcadlo. Scénku budeme předvádět před porotou složenou s těchto jedinců: Michal Viewegh, Kateřina Brožová, Hana Heřmánková, Roman Vojtek a Jan Štolba. Jako host by se měl účastnit vnuk Jaroslava Haška Richard Hašek a také literární teoretik Radko Pytlík. Zajímavá sestava. Děti se těší, ale jsou zároveň v lehce nervózním, napjatém očekávání. Já samozřejmě také, a proto jsme dnes pilně zkoušeli. To byla ta hezčí polovina dne. V té druhé se odehrávala naše pracovní porada. Ukázkové mlácení prázdné slámy. To je v podstatě švejkovství v dokonalé podobě, škoda jen, že s tím nemůžeme vystupovat. Pochybuji, že by někdo přiznal svoji vedoucí úlohu. Ale jako inspirace pro absurdní scénář je průběh naší porady jak dělaný. Jediné, co jí lze připsat k dobru, že nebyla dlouhá, jak se očekávalo. Trochu jsem se obávala cesty domů, protože na šestce a sedmičce se očekávají manévry kvůli Obamovi a Mědveděvovi, ale zřejmě to vypukne v plné síle až večer nebo zítra. Ovšem kordóny policistů už tady pochodovaly odpoledne. I to je situace jak vystřižená ze Švejka. Hašek by měl dneska inspirace na rozdávání.

Maturitní písemky

  Tak pomalu začíná jít do tuhého. Čas plesů a radovánek skončil a nastává období zkoušek z dospělosti. Alespoň u nás ve škole. Dnes byla na pořadu dne čeština. Je to ještě postaru, takže klasická slohová práce na čtyři hodiny. Osnova, koncept, čistopis. Pamatujeme i z našich dob, i když za nás byla taková socialistická obdoba státní maturity. Témata se vyhlašovala rozhlasem a byla skutečně ve všech školách stejná. Vybavuji si, že na náš maturitní rok připadlo nějaké výročí Marie Majerové a všichni na beton počítali, že bude v písemkách. Dnes už zase maturanti o Marii Majerové nemají ani páru. To ale nechci rozebírat, my se jí tehdy báli a ona nebyla. Anebo možná byla, ale už si to nepamatuji. Přeci jen už je to nějaký pátek za námi. Utkvělo mi v hlavě jen moje téma, vybrala jsem si úvahu na téma lhostejnosti kolem nás a v nás. Co jsem psala, už samozřejmě nevím, ale se známkou jsem nakonec byla víc než spokojená. Doufám, že stejně spokojení budou i moji maturanti, i když mě hned ráno trochu nadzvedli. A nebyly to dozvuky pomlázky. Donutila jsem je k slavnostnějšímu oblečení, v tom jsem stará škola. Nesnáším, když někdo přijde k důležité zkoušce ve vytahaném svetru anebo ošoupaných džínsech. Koukali na mě jak zjara, jako bych po nich chtěla nějakou morbidní zvrácenost. No, a ráno se samozřejmě některé dámy přihnaly, jako by šly na hřiště. Na můj nevěřícný dotaz, co že to mají na sobě, se mi dostalo odpovědi, že zapomněly! Maturita je v podstatě jejich první zásadní životní zkouška a ony zapomněly! Nerozumím tomu. Chtěla jsem je od zkoušky vyhodit, přeci, když půjdu třeba na pracovní pohovor v měsíc nepraných kalhotách s dírou na koleni a teplákové mikině, také mě nevezmou? Nějaká noblesa a úroveň holt přeci musí být? Vedení mi to ovšem nedovolilo a tak se psalo. Foto jsem sem dala ilustrační, je to moje stará třída z před pěti let, ti současní mě ráno tak rozladili, že jsem nefotila(podotýkám, že skoro všem mým studentům parkuje před školou luxusní vůz, to ano, náležitě se obléknout je ale zjevně nad jejich rozumové schopnosti).

Po vstupním proslovu paní zástupkyně se jim odtajnila čtyři témata na výběr a mohli se pustit do práce. Pro zajímavost uvádím přehled, ze kterého si mohli vybrat. Jsem zvědavá, jak dopadnou. Třeba je moje bazírování na formalitách staromódní a trapné a oni ukážou, že jsou vlastně geniální. Uvidíme. A schválně, co byste psali Vy?

1. Film jako pohádka pro dospělé

2. Význam divadla pro naši národní identitu

3. Postavení knihy ve světě moderních informačních technologii a rychlého životního stylu

4. Mladý člověk jako nechtěný hrdina

Já bych si vybrala dvojku:-)

Koleda

Volné pondělí je mezi Čechy vnímáno jako největší deviza Velikonoc. Pravda, že vždycky v době předvelikonoční se objeví volání po Velkém pátku jako státním svátku, ale tady celkem souhlasím s doktorem Halíkem. Proč by se měl ateistický národ přiživovat na křesťanech, když stejně do kostela většina lidí nechodí? Volný Velký pátek by byl jen dalším lichým volným dnem, o žádné náboženské zanícení zcela jistě u nás nejde. To na Slovensku je to jiná káva, ale nežijeme u Dunaje ale u Vltavy, takže si užíváme jen volné pondělí.
   Rodiče, žijící na venkově, měli nachystanou pomlázku a tak jsem (celkem neochotně) byla přímým aktérem tradičního mrskání. Naštěstí můj věk je v tomto velmi dobrou ochranou a tak si mnoho chasníků s pomlázkou zakoupenou v Kauflandu netrouflo. Přiznám, že pohled na koledující děti je roztomilý. Zde nemám výhrad. Odnášely si plné košíčky dobrot a za hezky odrecitovanou koledu si je opravdu zasloužily. Jen nevím, zda bych byla tak velkorysá jako moje maminka, která ze svého důchodu nakupuje tolik dobrot, že by z toho mohla být živa venkovská jednotřídka minimálně dva roky. Ale jí to těší a moje mrzoutské řeči vůbec nevnímá. Pravdou je, že se k dětem i přimotají zdejší bezdomovci a sociálně slabé případy, které já bych tedy zcela jistě nesponzorovala, ale venkov tepe v jiném rytmu, než jsem navyklá z Letné. Abych unikla opileckým excesům místních i naplavenin, vyrazila jsem směrem Praha už dopoledne. Nehodlala jsem se účastnit ruské rulety, která v odpoledních a podvečerních hodinách na cestách k metropoli pravidelně (a o svátcích zvlášť) vypuká. Nu, veselé Velikonoce máme úspěšně za sebou a zítra zase do procesu. Naštěstí to volno nebylo tak dlouhé, aby stihl vybujet syndrom návratu z dovolené. Zato mi vybujela nějaká střevní chřipka, tak nevím, jak to s tím zítřejším pracovním nasazením bude. Ale jsou maturitní písemky,tak musím:-)

Veselé Velikonoce

Čeština je už od dob národního obrození bohatý a barvitý jazyk. Jedno ale nezvládá, blahopřání. Přesněji řečeno, nápadité přání. Došlo mi to po mnoha přáních veselých Vánoc či aktuálně Velikonoc. Je velmi potěšující dostat pohlednici s přáním, pokud možno ručně psaným. Pravdou je, že dneska vládnou sms či facebook, nicméně podstata veselého přání zůstává. Svátky prostě mají být veselé:-)
Pamatuji si, že už v dětství mi ani Vánoce ani Velikonoce vůbec veselé nepřipadaly. Vánoce teď nechám být, ale o Velikonocích mi na tom, že vás někdo zmlátí a ještě za to chce dostat nějakou koledu, nic veselého nepřipadalo. Pravdou je, že s přibývajícím množstvím alkoholu se většina aktérů vždycky tvářila dost vesele, ovšem jejich následná kocovina se zdála vzhledem k vykoledovaným vajíčkům zcela nepatřičná. Žádný jiný velikonoční scénář se od té doby nekoná a já stále nevím, co je na pomlázce veselého.
Vybavuji si, jak se mi to zdálo nepatřičné. Ne kvůli tomu alkoholu. Neseděl mi způsob provedení. Jistě k tomu přispělo i vědomí vlastní poníženosti, někdo mě ztluče a já se mám tvářit vesele?
Problém je, že se to vydává za národní tradici. Jako by neexistovaly jiné, příjemnější zvyky. Bez vykoledovaných panáků a litrů domácího vína. Možná to bude i důvod, proč se pobyt na velikonočních silnicích rovná takřka sebevraždě.
Každý se prostě baví, jak umí. Být veselý je skoro národní povinnost. Občas si představuji, kam až to s tou veselostí dotáhneme, když je to takový úzus. Zatím pomyslného vrcholu dosáhla mladá kolegyně, která na poradě prosazovala exkurzi s dětmi na téma „veselý holocaust.“ Prý aby je to zaujalo.
Myslím, že větší absurdnost ve veselí dosáhnout nelze. A když, tak jedině jako politická strana za veselejší současnost.
Moje mladinká kolegyně to jistě nemyslela zle. Jen se snažila jít s dobou, všechno usnadnit, zabalit do nic neříkajících frází, zpovrchnit. Potřebovala se prezentovat a na jiné řešení nepřišla
Konečně, v církevním pojetí Velikonoc jde o ukřižování a následné zmrtvýchvstání Ježíše. Na tom snad není nic tak zásadně veselého, jde víc o duchovní rozměr, ale ten aby v naší společnosti člověk pohledal.
Domyšleno platí, že co je psáno, není dáno. Tím spíš, že se stigmaty na rukou nebo jelity na pozadí nikomu jistě do smíchu není.
Myslím, že je na čase, aby se noví obrozenci nad velikonočními (a vůbec nad všemi) přáními důkladně zamysleli. Když se mohou psát diplomové práce v Plzni za víkend na závažná témata, jistě by se našel kreativec, který by zmákl za stejnou časovou jednotku zmapovat vývoj blahopřejných slov v jazyce českém. Ať někdo vysvětlí, proč mají být zrovna Velikonoce veselé, když vás opilí chasníci zmlátí tak, že se týden nehnete? A dalo by se s tím něco udělat?
V tomto ohledu moc optimistická nejsem. A zejména když vidím, jakou paseku nadělá pomlázka v ateistické zemi na rozbitých silnicích, kam se vydává mraky opilých koledníků bez ohledu na avizovanou policejní akci. Pro tisíce lidí tak přání veselých svátků získává hodně hořkou příchuť.
A stejně zase za rok budou všichni hlásat veselé Velikonoce. Bez ohledu na to, že čeština je bohatý a barvitý jazyk.
Přes své pochyby jsem podlehla. I já přeji veselé Velikonoce. Co taky jiného?

Očistná Bílá sobota

   Dnešní Bílá sobota byla bílá vlastně doslova. Nic zásadního se nepřihodilo, courali jsme se Zachariášem po venku, kde se nesměle probouzelo jaro, a v mezičase jsem chystala materiály pro novou knihu. A také trochu koncipovala Svět knihy, jehož organizátoři mi včera poslali banery, které je třeba vyvěsit na stránkách. Jeden mám tedy tady na blogu a jeden na svých  http://www.jitkaneradova.cz/. Kvapem se nám ta akce blíží, ale stejně budu detaily ladit až těsně ve finiši. Zvyk už z dětství, vše dělat na poslední chvíli. A stejně jako olivy, když mě drtí, podávám nejlepší výkon. Doufám, že Svět knihy nebude výjimkou. Také byl dnešek dnem očisty. Nejen byt a duše potřebují jarní očistu, i auto si žádá své. Dosud se u nás auto vždy mylo ručně. Hezky kbelík, teplá voda – bez saponátu, abychom nepohoršili ekology, a hurá na to. Po letošní prosolené zimě ale bylo nutno zajet do myčky. Musím přiznat, že pro mě to byl v podstatě premiérový zážitek, sama jsem tam s autem ještě nebyla. Málem jsem urvala ruční brzdu, protože zpočátku, když se ty obří válce valily přímo proti mně, jsem pořád měla intenzivní pocit, že jedu:-) Naštěstí jsem včas pochopila. Pro moji mírně klaustrofobickou povahu to nebyl moc příjemný pocit, nicméně autíčko si libovalo. Samozřejmě jen do okamžiku, než nás ohodil protijedoucí náklaďák. Jako bych nikde nebyla. Doma si ani nevšimli, že by auto mělo být umyté. Tak ještě dostal koupel Zachariáš, pro kterého je to stres, honila jsem ho po bytě pěkně dlouho. Stačí říct (a opravdu jakýmkoliv tónem), že se jdeme koupat a pes je v trapu. Ale samozřejmě neměl šanci a teď už jen spokojeně sleduje, jak se Bílá sobota blíží do finiše. Já finišuji s knihou a becherovkou:-)

Procházky se Zachariášem

Vždycky, když jdeme se Zachariášem ven nebo na výlet, žasnu, jací mazlíčci lidi doprovázejí (hovořím o zvířecích mazlíčcích, samozřejmě). Doba prostého venčení psa asi dávno pominula. Zatímco já se Zachariášem patřím k těm konzervativcům, mladík s fretkou je děsně pokrokový. A na nás hledí pěkně svrchu. Pamatuji si, jak mě kdysi překvapila i kočka na vodítku. Kočky jsem vždycky vnímala jako svobodné bytosti, které se venčí v okamžiku, kdy chtějí ony sami a ne, když si někdo vzpomene a přiváže je na vodítko. Ale tehdy zjevně šlo o velmi šlechtěnou obrovskou kočku, která byla dvakrát tak veliká jak Zachariáš. Nebyla jsem zrovna nadšená jejich vzájemným prskáním, ale údiv mě rychle přešel. Kočky se prostě venčí. Víc jsem valila oči na pána s vepříkem. Nechtěla jsem na ně zírat, ale v davu turistů kolem Staroměstského náměstí na mě opravdu působili trochu jako zjevení. Když o několik dní později na Vinohradské třídě následovalo setkání s minikoněm, došlo mi, že nemá cenu se divit. Dneska už ne. Pravda, potkana ve vlasech vnitřně rozervané dívky sedící v tramvaji hned přede mnou, se zaleknu vždycky, ale to je spíš otázka mojí fobie než údivu. Myši, potkani či křečci jako mazlíčci mě neudivují. Venčit veverku už mi přijde divné, stejně jako procházka s tygrem ussurijským, ale králíkům na vodítku se už vůbec nedivím. Had se venčí poněkud hůře, ale zase když uteče, dokáže spolehlivě vzbudit paniku v celé čtvrti. Stejně jako divočák Růžena u nás na chalupě, který v době své dospělosti spolehlivě vyděsil každého kolemjdoucího. A jaké to bylo roztomilé selátko, které si jeho majitel hrdě hýčkal. Onehdá jsme se Zacharíášem potkali husu. Kolébala se Stromovkou na vodítku a její majitel se tvářil, že jde o nejběžnější věc na světě. Zachariáš byl tak zaražen, že ani nevrčel a já, jak jsem už sdělila, se přestávám divit. Vedle na balkóně zase bydlí kachna a pochybuji, že si ji tam vykrmují na posvícenský oběd. Je to prostě jejich mazlíček. Je čas Velikonoc a ta různá roztomilá mláďata na nás útočí ze všech stran. Líbí se mi, jen si neumím představit, že bych si je hýčkala v našem pražském bytě a vodila do Stromovky na procházku. Ale jak je vidno, možné je všechno. Skoro očekávám, že během svátků potkám někoho s beránkem. Aby to bylo stylové. I když chlapci, který venčil strašilky, nemůže konkurovat ani živý velikonoční beránek uprostřed Prahy.

Paroubek se stal premiérem

 Právě v rádiu hlásili proběhnuvší převrat, Fišer odstoupil, Paroubek se stal premiérem. Volby tím pádem v květnu nebudou. Nastává RaJ na zemi.:-)

  Chtělo se mi vystavit jen tuto zprávičku, ale mohla bych skončit v báni za šíření poplašné,ale opravdu poplašné zprávy:-)Přestože jde o apríl. Lepší mě nenapadl a je mi jasné, že na podobné bludy mi tady nikdo neskočí. Ale zkusit jsem to musela, aprílové vtípky mám ráda. Jednou se nám dokonce jeden povedl i na provařeného idiota. Kolegyně konečně sehnala pro maturanty divadelní představení Idiot a byla na to náležitě pyšná. Nedala se lehce, nevěřila,bylo nutno zapojit studenty a hlavně člověka z venku, který předstíral kancelář Národního divadla. Nakonec jsme tedy kolegyni přesvědčily, přišla do sborovny a řešila zrušené představení. Rozčilená, zklamaná. Teprve až věta:  " Na představení nemusíte chodit, idiotů tady máme už dost," ji vrátila do reálu. Smály jsme se tak, že ředitelka pohoršeně vykoukla ze své kanceláře v domnění, že se jí do předsálí nabouraly děti a ten řev provozují ony. Ne, byly to rádoby serizózní kantorky. Nu, od té doby se nám podobný vtípek nepodařil a s Paroubkem v titulku zcela jistě také neuspěji. Ale čeká nás veselý den, alespoň doufám. V rámci duchu zeleného čtvrtku jsem sice ráno byla zelená jen já, asi mě opravdu deptá jarní únava. Snad to ale přetluču něčím zdravě zeleným (moji studenti šli stylově na zelené pivo, které někde dneska točí:-). Přeji všem svým čtenářům veselé a příjemné Velikonoce.