Praha plná trabantů

 

To bylo kdysi. Ty trabanty.

Také to byl název jedné kapitoly seriálu Vyprávěj. 

Volnou asociací mi dneska naskočilo spojení Praha plná demonstrací. 

A nejen Praha. 

Mnohde se dnes demonstrovalo proti tomu, co se děje ve Sněmovně. Za svobodná média. Nebo alespoň za nějakou politickou kulturu.

Nic takového současnost nenabízí. To bylo kdysi. Dnes je to zřejmě přežitek.

Je to tady jako v nějakém Absurdistánu. 

Nebo spíš nějakém Blbištánu. Už ani Kocourkov totiž není to pravé ořechové. Ten byl proti dnešku ještě docela rozumně organizovanou obcí.

Nedávno mi jedna paní vyprávěla o svých pozorováních. Že má pocit, už delší dobu, že se všechno opakuje. Vidí to prý na vysoce postavených lidech, kteří jí tu minulost připomínají. 

Fyziognomicky. 

To mě zaujalo. 

A potvrdilo to i moje pocity.  Osobně si podobnou teorii nazývám ksichtologie. Prostě to na tom člověku vidíte. Že je to křivák...

V mnoha obličejích na vysokých postech opravdu vidím dávné soudruhy, agilní svazáky či zákeřné estébáky. 

Mají to napsané v tváři a je jedno, že dneska oblékají kabát úplně jiné strany než té komunistické. 

Jsou to stejné typy. 

Fyziognomicky.

Povahově. 

Chtěla jsem napsat charakterově, ale to by byl jasný protimluv. Charakter ten tady stoprocentně absentuje. 

Samozřejmě že obličej není důkaz. Ksichtologie není vědní obor a soudní znalci by se jí zcela jistě vysmáli. Jenže někdy člověk nepotřebuje vědeckou studii, aby v někom rozpoznal dobře známý způsob zacházení s mocí. Zvlášť když se dotyčný záhy postará, aby podezření nezůstalo jen u jeho výrazu.

Mediálním světem dneska rezonují narychlo protlačené televizní poplatky, to je asi dnešní téma číslo jedna. 

Svobodná média jsou totiž něco jako nepříjemný příbuzný, dokud mlčí, dá se s nimi vydržet. Jakmile se začnou ptát, je potřeba jim vysvětlit, kdo je tady pánem. A pěkně rychle je vypakovat z domu...

 Ale nejde jen o to, co se děje přímo dnes. Ony totiž existují i mnohé další superkousky. 

Třeba jsem četla, jak v komisi pro určení šéfa Národní galerie je jmenován vyučený kuchař. 

Nic proti kuchařům, dobře uvařit je poctivé řemeslo a někdy záslužnější než leckterá politická kariéra. Jen si nejsem jistá, zda je právě kuchařská kvalifikace tím nejlepším doporučením pro rozhodování 

o vedení jedné z nejvýznamnějších kulturních institucí v zemi. To už je přece jen trochu jiné kafe.

A takových softpadesátkových recyklací by se našlo víc, když jsou vyhazování specialisté

a odborníci a nahrazování nevzdělanými nohsledy.

Rychlokvašky kdysi byly i v čele soudů, jen za zásluhy a členství ve straně. Dnes se člověk znovu nestačí divit, jak důležitá může být správná parta. Znovu je kámoši tlačí na exponovaná místa kde se dá.

 Jako bychom opětovně objevovali „kouzlo“ minulých let, kde vzdělání je podezřelé, zkušenosti postradatelné a loajalita k těm správným lidem nade vše.

Historie se neopakuje přesně. To by bylo příliš jednoduché.

Ale cíleně si vypůjčuje osvědčené metody a převléká je do nových kostýmů.

A kdo se ozve, uslyší, že volby přece vyhráli oni.

 A hlavně nám do toho nemluvte, teď vládneme my.

Kdybych neviděla, jak to dopadá na Slovensku, v Maďarsku a i jinde, myslela bych si, že se to ty zbývající tři roky nějak vydrží.

Ale ta destrukce se řítí raketovou rychlostí a za tři roky asi budeme přesně tam, kam neomylně míříme....

Takže rozumím dnešní Praze plné demonstrací.

Ostatně, výše zmíněný seriál Vyprávěj by asi bez České televize nevznikl? 

Do takového rozboru se ale teď pouštět nechci, to by bylo přinejmenším další kapitolu.

Chci jen podotknout, že se tady dějí poměrně nehezké věci, šíří se buranství a zloba, politická kultura dostává na frak úplně stejně, jako snaha o nějakou kultivovanost. 

Stačí připomenout soudruha ve Sněmovně a jeho menopauzu, vývozce plyšáků za hranice a jeho vyjadřování či umělce z filmu pro dospělé, kteří jsou dneska na místech, kde mají být nějaké vzory. 

  I když oni asi pro většinu vzorem jsou, což je na tom všem asi nejděsivější. Že se z hrubosti stává přednost, z nevzdělanosti značka autenticity a z výsměchu slušnosti důkaz síly.

Tady se jasně ukazuje, jak zoufale nízko jsme laťku veřejné debaty nechali spadnout.

Pak se nedivme, že nám současnost připadá tak povědomá. Minulost se totiž nemusí vracet

ve stejných uniformách ani se stejnými hesly. Někdy jí stačí nový oblek, staré metody a dost lidí, kteří jí ochotně a nadšeně zatleskají. 

A tak díky bohu za Prahu plnou demonstrací... 

Jen nevím, zda už není pozdě 

 

Pět set let s Habsburky

 …Nástup Habsburků na český trůn je zažitá fráze, kterou si většina z nás ze školy tak nějak trochu pamatuje. 

A některým pak i uvízl v hlavě letopočet. 

1526.

Kdy to ale bylo úplně přesně, to už nějak vyšumělo.

I to, kdo byl ten první Habsburk, který započal panovnickou éru rodiny, která byla svržena až s nástupem republiky.

Tak tedy, šlo o Ferdinanda Habsburského, Ferdinanda I., který se na český trůn dostal volbou české šlechty 23. října 1526.

Letošní říjen tady přináší onu jubilejní pětistovku. Pět set let od chvíle, kdy se dějiny českých zemí spojily s osudem habsburského rodu.

Nevím, s čím konkrétně si jeho dávnou vládu spojujete, zapamatovatelných událostí z jeho doby je povícero. Přivedl renesanci, pozval jezuity, znovu obsadil post pražského arcibiskupa…

Byl prvním Habsburkem v kontinuální řadě, protože jinak mu na českém trůně předcházel ještě Rudolf Habsburský, zvaný Kaše. A pak Albrecht Habsburský, otec Ladislava Pohrobka.

 Ale kontinuálně, rodově, to začíná až Ferdinandem I. Habsburským. 

Vládl tady docela dlouho, od roku 1526 do 1564. A pohřben je v Praze, v královské hrobce, byť žil víc ve Vídni. 

Anna byla za svobodna Jagellonská, Ferdinanda si vůbec vzít nechtěla, to rozhodl její otec, v dynastickém zájmu. 

Přesto z dohozeného sňatku vzniklo krásné manželství, požehnané patnácti dětmi.

 A letohrádek, který vznikl až po Annině smrti, měl být pomníkem jejich lásky.

Takže i strohý absolutistický vládce byl schopen silného citu a velké lásky.

Berme to jako říjnové poselství, že nic nemusí být takové, jak to na první pohled vypadá. 

A že za odtažitou a přísnou tváří může být ukrytý milující manžel a laskavý otec.

 Dnes je to tedy pět set let od nástupu Habsburků na český trůn. Habsburský rok právě začíná...

Samozřejmě jsme si ho připomínali i ve škole. Měli jsme fiktivního Ferdinanda, který procházel školou, máme krásnou nástěnku- některé děti jsou fakt výtvarně nadané a báječně kreativní. Máme QR hru, takže Habsburkové jsou tu intenzivně s námi. 

A navíc, dnes začala výstava o Anně Jagellonské, v Národní galerii, takže se máme i na co těšit:-)

 

Kdysi

 Kdysi existovala jakási mantra, že když se nebudeš učit, nikam to nedotáhneš. 

Doba nebyla tak korektní jako dnes, takže zaznívala i drsnější hodnocení. Třeba typu, že pokud budeš blbej, nemáš šanci na dobrou práci či nějaké postavení. Že když se budeš špatně chovat, nebudeš mít ve společnosti moc příležitostí..... 

Školní prostředí bývalo těmito pořekadly prorostlé. Zraješ pro šibenici, údajně tvrdívali kantoři tehdejším nevzdělavatelným jedincům. 

Nic z tebe nebude, skončíš v kriminále, lhaním ničeho nedosáhneš, když budeš krást, skončíš ve vězení...

Neříkám, že je to pedagogicky správné. Z hlediska moderní pedagogicky určitě ne. 

Nicméně, byl to kolorit doby.  Doby, která věřila, že vzdělání, pracovitost a slušnost člověku otevírají dveře. Nebo se tak přinejmenším tvářila.

Dnešek nic podobného nenabízí. Jednak to nejde, ale i kdyby to šlo, nefungovalo by to. 

Jak totiž sdělovat dětem, že když se nebudou učit, nikam to nedotáhnou, když vidí současnou politickou "elitu"?

Většina z nich rozhodně nemohla patřit k vzdělavatelné části studentstva. 

Někdy je to skoro naopak. Čím blbější, tím vyšší funkce.

Asi podle dávného pořekadla, že nejblbější sedlák má největší brambory. To ovšem dneska nikdo nezná. A pokud ho zná, je to příliš slov na pochopení smyslu psaného textu.

A o chování a nějaké slušnosti si raději ani netroufám mluvit. Když vidím záběry z Poslanecké sněmovny, těžko mohu kázat dětem, že k mezilidským vztahům patří slušnost, respekt a žádné vulgarismy. 

Když vidím, že vysokoškolský učitel v poslanecké sněmovně hovoří a jedná jako kdysi dávno pravidelný návštěvník Jedové chýše, nechápu, jak někdo takový může fungovat nejen ve školství, ale hlavně ve veřejném prostoru.

Další se proslavil ve filmech pro dospělé, jiný neumí dát dohromady kloudnou větu, další nepromluví bez urážky všech kolem sebe. 

A světe div se, ono to  funguje....?!

 A všichni ti štamgasti čtvrtých cenových skupin  jim na to s nadšením svého nulového IQ skáčou. Konečně tam někdo mluví jako oni, nadšeně tleskají a zalykají se nadšením, jak jim to ten či onen zase nandal.

Takže těžko říkat dětem, že když budeš blbej hulvát, tak to nikam nedotáhneš...

Realita jim bohužel předvádí pravý opak,

Škoda, že jsme to nechali dojít tak daleko….

 

 

 

 

Parkoviště

 Parkování je dneska oříšek téměř všude. 

Speciální kategorií této hororové aktivity je pak parkování u obchodních center. I když větším problémem, než najít nějaké volno na parkovišti u Billy nebo Kauflandu, bývá z takového parkoviště vyjet.

Často mám pocit, jako by se tam většina lidí chovala naprosto nesvéprávně. Ať už se jedná o řidiče nebo o chodce.

 I když chodci, respektive nakupující, v tomto zápase nechtěně vedou na body. Jako by situace, kdy vlečete k autu svůj přetékající nákupní vozík, zároveň znamenala zatmění mozku. Takoví jedinci nevidí nalevo napravo, bez ohledu na to, co se děje kolem, míří ke svému SUV, které zabírá dvě parkovací místa přímo proti vchodu do obchodu.

Ale je to v podstatě stejné, pokud míří k malému city vozítku, prostě pohyb na parkovišti i OC je jen pro otrlé povahy.

Nikdo nevidí toho druhého, někteří jedinci jsou schopni vstoupit za vaše couvající auto, stejně jako jsou schopni nastavit tam svoje sotva chodící dítě, které ani parkovací čidla neumí zachytit. Poté si vzpomenou, že půjdou jinam a je na vás, jak moc se těmto rozmarům přizpůsobíte. Ideálně bez nervů, bez troubení a bez toho, abyste někoho přejeli.

Stejný chaos působí arogantní řidiči, kteří jsou přesvědčení o tom, že oni můžou všechno. Že pro ně žádná pravidla neplatí

Parkoviště u OC je prostě takový trenažer. Jak řidičských schopností, dovednosti a trpělivosti, tak 

i předvídavosti, umění komunikace dovednost předvídavosti.

Nerada jezdím autem k OC, protože je to vždycky bojovka. V poslední době navíc s příchutí všeobecně narůstající agresí. Ta je prorostlá celou společností, tudíž je logické, že se s ní potkáte i při parkování 

u nějakého obchodního centra.

Takže hrozí, že vás někdo sejme, ať už jako chodce či jako řidiče, že vám odře auto, ukradne nákup či vozíkem promáčkne plechy. A ještě vás následně seřve. 

Prostě jet k nějakému pražskému obchodnímu centru, zaparkovat a nakoupit, to je jen pro velmi silné povahy.

 A pokud se vrátíte domů bez škrábance na autě a bez potřeby uklidňujícího nápoje, můžete si gratulovat.

Nákup se podařil.

 

Nadváha

 My, co roky vytrvale bojujeme s nadváhou, dobře známe jedno dokonale fungující pravidlo. 

Nahoru to jde rychle a bez problémů. Pár kilo navíc je raz dva. Ani se nemusíte moc snažit. Je to často skokové, najednou je tam o pět, deset a někdy i více kilo navíc. 

Ale dolů to jde sotva po dekagramech. Po víkendové hladovce s bídou pár gramů. Pomalu a ztuha. 😊.

Stejné pocity lze v poslední době zažít třeba na benzínce. Skokově nahoru, to je raz dva. Dolů to leze pomaličku, těžce, sotva po haléřích.

A tak jak si časem neochotně zvyknete na svoji velikost XXXL, tak postupně rezignujete na ceny paliv, které by vám ještě před rokem přivodily mrtvici. 

Prostě si zvyknete. Na ty monstrózní velikosti a těžce klesající čísla, která už dávno překročila všechny vaše psychologické hranice.

 Nechci nijak přesvědčivě tvrdit, že pamatuji benzín za osm korun😊. Je to stejná utopie, jako když tvrdím, že jsem bývala štíhlá. 

Ale dobře vím, že benzín opravdu stával cca dvacet osm  korun a litr za třicet představoval psychologickou hranici hrůzy.  

A pak se to ustálilo někde kolem třiatřicítky a krásná dvacet osmička byla zapomenuta. 

Asi stejně, jako vaše džíny velikosti 32. 

A následoval další nenápadný růst, dolů už to nešlo. 

 Pak přišel další skok a nová psychologická hranice, tentokrát čtyřicet korun. A nyní už je to celá padesátikoruna.

A tak zatímco u džín velikosti 48 mohu nenápadně ufiknout cenovku, jen aby proboha nikdo neviděl, do jakých rozměrů to dospělo, u stojanu s palivy nic vystřihnout nejde.

  Podobně, jako se tělesná váha některých jedinců ustálí na jateční velikosti a nehne s tím ani víkendová hladovka, tak se výše cen za pohonné hmoty ustálí na částce, ze které se sleví sem tam pár haléřů. Haléře ovšem už od roku 06 neexistují, tak jsou to jen plané řeči, žádné reálné hubnutí. 

Tedy žádné snížení. 

A tak si plíživě zvykneme na ty čtyřicítky, možná i padesátky.

Prostě ta kila dolů neshodíte, i kdybyste se na hlavu postavili.

Benzín za dvacet osm najdete už jen v historické literatuře. 

Rozdíl je vlastně jen v tom, že ta vaše kila je opravdu privátní problém, sama si za to můžu.

Ale ty ceny, to je vysoká hra politiků.

A kam to vede můžeme vidět třeba právě ve Francii. Vysoké životní náklady byly údajně jednou z příčin toho, co se tam nyní děje…

A když to nikdo neřeší?

Třeba i proto, že žije v jiném, privilegovaném, světě….?

Nu, těžko říct. Na tu moji nadváhu může dieta zabrat. Co ale zabere na globální problémy, na ceny paliv, na neschopnost domluvy, ví snad jen pán bůh sám.

 

 

 

Neuvěřitelné

 Trpím, když vidím zničenou Paříž. 

A nechápu, co se to děje, kam jsme to nechali dojít. 

Žasnu, když čtu, že v Miláně rabují dokonce děti, deseti až dvanáctileté děti organizovaně rabují luxusní obchody. 

Vidím svoje stejně staré studenty, myslím tím jedenáctileté děti, a nějak si neumím představit, že by takhle staré děti vzaly basebolky a vyrazily ničit měst. Mrzačit lidi, slyšela jsem v rádiu, co se na těch ulicích děje. Nejsou asi mrtví, ale mladá dívka přišla o oko, chlapec o ruku.....?

Stejně jako nechápu, je ty lidi, které napadají, nejsou schopni ochránit?

Jistě, lze poměrně snadno vystopovat nějaké kořeny, kde to vznikalo a proč to nikdo neřešil, ale i tak je to příšerné. 

Francouzi demonstrují pořád, bagatelizují to někteří. 

Ano, to je sice pravda, ale tohle už je evidentně něco jiného. 

Píše se o tom jako o nepokojích ve Francii a Itálii. Slovo nepokoj mi v tomto případě přijde dost nepatřičné. 

Ničí se nejen obchody, ale i historické památky. Hoří historické budovy. 

To přece není legitimní vyjádření názoru? 

Uklidňujeme se, že u nás se nic podobného stát nemůže. 

Nejsem si tím úplně jistá. 

Asi ne v této podobě, ale nějaká variace takových divokých protestů jistě může přijít i k nám.

Nejvíc zarážející ale je fakt, že v jednadvacátém století, o kterém tak povýšeně mluvíme jako o vyspělém, se problémy řeší takto.  Že povýšení politici, odtržení od reality, toto dopustili. 

A děsí mě, co se z toho řetězením vyvine. Koho to vynese k moci, kdo bude dál určovat vývoj.

A je mi líto krásné Paříže a dalších měst, které jsou takhle ničeny...

 

Krvavý podzim 1938

Dnešní kniha je v souladu se včerejšími volbami. Náš nový senátor je krom jiného známý spisovatel. A tak si na neděli dám jeho průvodce. Uvádím citaci oficiální anotace : 

Průvodce zavede čtenáře na známá i méně známá místa spojená s útoky henleinovců a Freikorpsu na československé bezpečnostní složky i civilisty na podzim roku 1938. Stranou pozornosti autora nezůstala ani činnost polských diverzních jednotek a polské armády proti Těšínsku, Slovensku a Podkarpatské Rusi. Kniha nekončí obsazením odtrženého území, ale líčí i pokračující násilí, zaměřené zejména proti Židům, Čechům a německým antinacistům.

 

Mě tyhle jeho knížky baví. A hodně je mohu využít i ve škole. 

A protože včera pan Padevět vyhrál v senátním souboji, tak si dneska dopřejeme jeho Krvavý podzim. 

 

 

Senát

 U nás se volilo i do senátu, což znamenalo, že se volilo i včera a dnes. Oba dny nabídly možnost přijít k urně.

O senátní volby je vždycky menší zájem, prý moc lidí volit nechodí. 

Asi to tak je, což je dáno i tím, že to podporují média. Když před každými senátními volbami zopakují tu mantru, že senát je nedůležitý, tak si to mnozí berou za své. 

Je to škoda, protože senát si zaslouží naši pozornost. Navíc je letos třicetiletý, takže jde o výročí existence senátu. 

Myslím, že je dobře, že senát máme. A senátory. Škoda, že teda není moc senátorek, letos to vypadalo, že politiku u nás dělají jen muži. A těch několik žen, které se "pochlapily" a do bitvy šly, nakonec stejně zvoleno nebylo. 

Takže senátorek moc nemáme. 

Noví senátoři jsou i čtyřicetiletí, tedy na samotné spodní hranici, tedy mladí, To je asi fajn, mohli by tam vnést nové pohledy, energii mládí, navzdory tomu, že senát byl kdysi definován jako sbor nejstarších mužů. Dnes tam mohou být i mladí muži, mohly by tam být i ženy, leč ty v naší politice moc nejsou.

A je docela škoda, že o svých senátorech někde opravdu rozhodovalo jen minimum lidí. 

I tady se nabízelo otestovat e doklady. Trochu jsem měla pocit, že s tím obtěžuji, protože s plastovou kartičkou je to prý rychlejší. Nicméně to fungovalo, takže prokazovat se elektronicky zatím docela jde. 

V roce 96, kdy náš senát vznikl, by to byla dobrá utopie, prokazovat se elektronicky. 

První předseda senátu byl pan Petr Pithart. Z dalších předsedů si nějak pamatuji Jaroslava Kuberu, ten byl dost osobitý. A pak mi vytanul i Přemysl Sobotka, víc jich z hlavy nedám. 

  Celé to volební tažení jsem docela se zájmem sledovala. I diskuse kolem. Nejvíc mě udivilo, že někteří jedinci opravdu netuší, že je druhé kolo. Jiní zase pátrají po volebních lístcích, které jim na druhé kolo nepřišly do schránky... Je někdy opravdu s podivem, kdo všechno u nás má volební právo. A podle toho to také vypadá....

Ale senátu fandím, myslím, že je důležitý a podstatný a věřím, že vydrží ještě dalších třicet let.

.

LEO

 Nedávno jsem v televizní soutěži zachytila otázku, zda je kopulace chemická reakce? 

Soutěžící, který to považoval za chyták odkazující na chemii mezi dvěma lidmi, odpověděl že ne, a ono ano.

Pobavilo mě to.

Ovšem když jsem se chystala podělit se s touto, řekněme slovní hříčkou, zde na blogu, zjistila jsem, že mě to pobavilo už kdysi, v roce 2012. Tehdy ale v souvislosti s tím, že kopulace byla kdysi svatba. 

Takže nebudu objevovat Ameriku a psát o kopulaci znova, jen odkážu na svůj starý text.

 Ale v rámci řetězení mě nově napadla ve veřejném prostoru často zmiňovaná Macinkova kohabitace s prezidentem.

Respektive tak úplně nenapadla mě samotnou, slyšela jsem to v nějaké podcastu, ale propojilo se mi to s kopulací.

  Kohabitace, kterou se Macinka jeden čas tolik oháněl, je samozřejmě politologický termín, převzatý z francouzštiny, který vysvětluje soužití prezidenta a vlády s odlišným politickým zázemím.

 Ale také je to biologicky soulož, což v určitém urputném kontextu neustálého opakování, jak trvá na kohabitaci s prezidentem, zní minimálně komicky, byť v biologickém významu je kohabitace asi slovo zastaralé, nicméně funkční.

Čímž mě další řetězení přivedlo ke slovům s intimním podtextem běžně užívaných v politice.

  Po nedávných volbách totiž budou mnohé strany spolu uzavírat manželství, někdy ze vzájemných sympatií, jindy jen z rozumu.

Někteří političtí partneři se rozejdou, jiní naopak spolu okázale začnou flirtovat.

Někde proběhne divoká předehra, která povede ke vzniku koalice či naopak k jejímu rozpadu.

Může nastat i erektivní oživení nějakých politických uskupení, stejně jako lze zažít 

i obyčejnou impotenci, tedy neschopnost něco politicky prosadit.

Zachytila jsem i označení radikálního proniknutí na politickou scénu jako penetraci, ale to není snad tak běžný politologický termín jako výše zmiňovaná kohabitace.  

Ale sex a politika tady ukazují víc společných rysů, než se běžně zdá. Stačí se zaposlouchat do politických debat a zjistíme, že se v nich vztahy, vášně, odmítnutí i neschopnost dostávají ke slovu častěji, než by se na první pohled zdálo. A to nemluvím o drsných metodách, jak někdo něco získá přes postel nebo o tělu jako nástroji. 

Má to být jen jazyková slovní hříčka, takové lehké erotické zamyšlení. 

  A když to na závěr přenesu do školního prostředí, tak vysvětlit dětem termín homo erectus slovy, že pračlověk se konečně postavil znamená laciný, ale trvalý a vděčný úspěch.

 

 

.

 

 

Hrnečky

 Hrnečků není nikdy dost. 

Mám většinou nějaký oblíbený, který je pak hrnečkem úplně na všechno. Obdivuji sice dávnou krásu a eleganci hrnečků s podšálkem, drahý porcelán. 

Ale pro běžný provoz sahám po jiných kouscích, k dennímu užití mám většinou hrnečky jiné. 

A ty totiž často mají nějaký příběh, nebo jsou to hrnečky darované. 

Na obrázku jsou dva hrnečky od studentů, oba s pejskem. 

Bílý je úplně jako by byl merchem na Toriášovo historické okénko. Kdyby totiž existovala oficiální kolekce předmětů pro jeho fanoušky, tenhle hrneček by v ní rozhodně nemohl chybět.

Černý je zase tím typem hrnečku, kde se pejsek objeví, až když se nalije horký nápoj. Takové překvapení při zalití kávy. Je to akce, která člověka potěší pokaždé znovu, i když už dávno ví, co se stane. 

 Některé hrnečky zkrátka nejsou jen na pití.

Jsou i na vzpomínání:-)

Jako ve Versailles

 Ráda učím historii moderní i tu starší. Mám ráda středověk i specifické národní dějiny. Třeba ty francouzské.

Život v době Ludvíka XIV. u královského dvora ve Versailles. 

Což rozhodně není to Versailles, jaké známe z našich turistických cest. Žít tam v době Ludvíka XIV. by se nám určitě nechtělo. Nicméně, ve své době to byl top, něco, co budilo závist u okolních panovníků. Nádhera a přepych, byť určitě v mnohém jen naoko. Přesto mnozí VIP tehdejší doby opouštěli své pohodlné paláce v Paříži, aby byli blízko tehdejší hlavy státu. A poddaní, kteří většinou ani neměli tušení o tom, co se za zdmi zámku děje, v klidu makali a pracovali na tom, aby byli schopni platit daně a odevzdávat daně, aby taková krása mohla vzniknout. O částkách, které byly utraceny za stavbu, případně za údržbu a potažmo zahrady, hostiny a další radovánky se jim ani nesnilo, taková čísla si ani nedovedli představit, natož aby si mysleli, že to někdy mohou třeba vydělat.

Nějak mě toto, samozřejmě trochu iracionální, srovnání napadlo při čtení o cestování a dovolené pana prezidenta. O těch podnikatelích, kteří ho na jeho soukromé cestě po Africe provázejí, kolik lidí se tam kolem něho pohybuje a o částkách, jaké se tam točí.  Jsou to takové peníze, které si většina lidí vůbec nedovede ani představit. Sice na rozdíl od tehdejších poddaných o tom můžeme diskutovat na sociálních sítích, ale to je tak asi jeden z mála rozdílů.

Ne snad, že by podnikatelé houfně opouštěli svá pohodlná sídla v centru, jak tomu bylo kdysi, ale kolem panovníka se shromažďují úplně stejně.  Být blízko moci je zkrátka pořád in.

Na sockách a všude ( tedy i já tady😊) se pak řeší, zda měl, mohl či musel, ale oni si ve skutečnosti dělají, co chtějí. 

Jako kdysi za Ludvíka.

Šlechta versus poddaní.

Jen tomu dneska říkáme jinak.

A také mi asi nikdo nesetne hlavu za takové přemítání, i když jeden nikdy neví. I proto vlastně ráda učím historii, že se v nějaké podobě pořád opakuje.

Mění se kulisy, tituly i způsob, jakým se o věcech mluví.

Ale touha být blízko moci, okázale si užívat její výhody a nechat ostatní, ať to zaplatí, ta je zřejmě nesmrtelná.

Je to samozřejmě nadsázka, nemám nic proti panu prezidentovi ani proti podnikatelským cestám do Afriky, ať si každý dělá, co uzná za vhodné. Jen mi tam některé situace nechtěně připomněly takové to dávné umění přilepit se na panovníka, bez ohledu na to, jak moc s ním souzním. 

A tady si takhle v tichosti přemítat mohu:) 

Volby

 Volby jsou zajímavý a hlavně aktuální jev současnosti.  

Sama jsem aktivní a spořádaný volič, ctím to, že volit zdaleka nebylo samozřejmé a volit chodím, takže dilema, zda volit či nevolit mám samozřejmě vyřešené.

Baví mě ale sledovat celé to dění kolem: třeba ty argumenty, proč někteří nevolí.

Nebo naopak, proč někteří vytrvale volí ty samé, byť je ty zvolené subjekty už několikrát zklamaly…

To je z mého pohledu třeba ANO stejně jako ODS.

Z toho pak vyplývá další postřeh, pročíst si pečlivě volební plachtu na magistrát, kde se objevuje řada jedinců maskovaně, dřív byli nějaká strana a nyní jsou nějaká nová, často variace. Prostě vyhodíš dveřmi a lezu oknem….

A vůbec, sleduji se zájmem ten šrumec kolem voleb.

Něco je inspirativní, něco mě překvapí a něco dokonce i vytáčí. 

Nejvíc mě dráždí ti, co chtějí zrušit Senát. Tam mi tedy vyskakuje kudla v kapse, jejich argumenty vnímám jako populistické, pseudo a hlavně nevzdělané. Třeba diskuse o tom, zda je to trafika či pašalík, přičemž ten intelektuál, co to slovo používá, to vysvětluje úplně blbě, a moderátoři ani slovo pašalík neznají, tak to je dost mimo, zdá se mi.

Dost mimo byla i celá vyhrocená diskuse o nevolícím prezidentovi, který se nakonec k volbám vrátil.

Tak trochu jsem to čekala, že z toho nakonec bude taková komedie, která skončí jeho příletem.

Bavily mě pak ty vtipy na sítích, které z toho udělaly ještě lepší show.  

Někdy šel ale humor stranou a diskuse o jeho účasti byla hodně vyhraněná. Nejdřív útočná smršť, že nebude volit, pak stejná ataka za to, že letí na otočku, že utrácí peníze  a zanechává uhlíkovou stopu, prostě pořád něco. …

  Moje vlastní volby měly letos několik poprvé. Třeba poprvé s e-doklady. Zkusit, jestli to funguje.

A fungovalo.

Také jsme stáli frontu, to úplně nevím, jestli poprvé, ale docela mě to překvapilo.

Poprvé jsem volila nemocná, naštěstí už v doznívající nemoci jsem se dopotácela odhodit dávno připravené lístky.

Je hezké, že vždycky je něco poprvé.

Škoda, že se pořád nedá poprvé volit digitálně😊. 

  Výsledky u nás na sedmičce nebyly úplně podle mého gusta. Do Senátu se zatím ještě nedostal můj favorit, kterým byl pan Padevět, ale to snad klapne příští týden.

Magistrátní voliči to mají jinak než já, a o sedmičce je škoda mluvit, tam se opakovaně volí jeden klan, který to prý dělá dobře....

 Asi jo, když ho jeho příznivci pořád volí, ale vím, že nejsem sama, kdo s tím nesouzní. Leč asi nás bude málo.. .Nebo ti kritici pak k volbám nejdou. Nebo to prostě vidím blbě:-)

Ale byly to volby zajímavé, svobodné, pestré a důležité.  

Přinesly překvapení, volební songy, dokonce vtipný nejhorší volební song for ever, přinesly i zklamání, nečekaně i legraci a humor. Přinesly i dost důvodů k zamyšlení.

A uvidíme, co ve finále přinesou

Tak to jsou moje dozvuky letošních voleb. 

Bez hlasu

 Zůstat bez hlasu se čas od času jistě přihodí každému z nás. Hlasivky, jako křehký nástroj, toho někdy prostě mají dost a začnou stávkovat. Někdy samy, někdy jako projev nějaké virózy neřku-li něčeho náročnějšího.

Jako učitelce se mi ztráta hlasu děje opakovaně. Klasicky nejvíc na podzim, kdy jsou hlasivky po letním intermezzu zmlsané klidem a nenámahou. A najednou jedou na plný plyn. A to na děti neřičím, to bych nemluvila už vůbec. Prostě mluvím, vykládám, komunikuji a najednou to nejde. Navzdory péči o hlasivky, přeci jen je to pracovní nástroj, tak se snažím.

Letos ale přišla němota náhle, bez varování a velmi rychle se k ní přidala nějaká viróza. Být němá učitelka je docela těžký. Pravda, větší děti to vítají, umí s tím nějak pracovat. Menší se také snažily, ale brzy by zbouraly školu. A jelikož mě covid naučil, že nic se nemá přecházet, skončila jsem bez hlasu a nemocenské.

Takže jsem konečně dostala něco, co učitel ve škole obvykle nemá: absolutní klid. Ticho. V mém případě poněkud vynucené, protože když nemáte hlas, těžko někomu vysvětlujete, že už opravdu nemůžete mluvit.

První den to bylo skoro osvěžující. Druhý den už méně. Člověk totiž rychle zjistí, že hlas není jen pracovní nástroj. Je to také nástroj společenský, praktický a v neposlední řadě dost důležitý pro obyčejné fungování. Zavolat si, něco vyřídit, promluvit si. Najednou člověk zjistí, kolik toho během dne vlastně namluví. A jak málo si toho všímá, dokud o to nepřijde. Vždycky mmám pocit, že vlastně nemluvím. A najednou mě oslovuje tolik lidí, jen tak na kus řeči. Spoustu běžných krátkých dialogů, které asi ani nevnímám. Někdy vypadám tajemně, někdy asi spíš naštvaně, když míst odpovědi jen sípavě zachrčím. Někdy šeptám, což je asi velmi nakažlivé, protože protějšek vždycky začal šeptat také. Dokonce i v obchodě se paní prodavačka nejprve udiveně rozhlédla kolem a poté přešla do šeptání. Špitla mi i cenu a pozdrav.

Hlas prostě chybí nejen ve škole, ale i v běžném životě. Nikdy jsem třeba neměla ( nebo možná nevnímal) tolik telefonátů, jako v čase, kdy mi vypadl hlas.

A tak teď poctivě mlčím, léčím virózu a čekám, až se můj pracovní nástroj zase rozhodne spolupracovat. Možná bych ho měla příště méně zatěžovat. I když ve škole to asi moc nepůjde, byť vytrvale digitalizujeme a spoustu věcí už za nás dělá technika. Ale mluvit tam zatím ještě musím, tak vytrvale čekám na to, až se hlas spořádaně navrátí.