Bývaly časy, kdy vlastnit igelitovou tašku se západním potiskem něco znamenalo. Že jste in, že na to máte. Tašky se recyklovaly, opečovávaly, honila se s nimi paráda. Nebyla to obyčejná taška. Byl to společenský status, malé plastové vyznamenání.
Moje babička, která uměla zkomolit kde co, mívala vlastní slovník, mluvila o egelitce.
Takové zahraniční igelitky se tehdy nevyhazovaly. To by bylo asi stejné barbarství jako dnes rozštípat starožitnou komodu. Velmi pečlivě se skládaly, schovávaly a recyklovaly do úplného rozpadu.
A musím říct, že taková igelitka s Marlboro dokázala zvýšit vaši prestiž v dětském kolektivu.
Nicméně, čas oponou trhnul, doba je jinde a dneska je igelitka spíš na indexu než na výsluní. Dnes je igelitka takřka ekologický zločin,
Jenže některé věci se z české povahy vykořenit nedají. Někdo i dnes bez igelitky nedá ani ránu. Někde je to normální, někde se to hodí, někde to nevadí
Musím ale konstatovat, že třeba taková Billa taška v plaveckém bazénu mi přijde - slušně řečeno trochu nepatřičná. Na férovku pak trapná. Ale že jich je.
Nevím proč, ale právě v bazénu často narážím na tašky z Billy, které evidentně pamatují ještě první vládu Miloše Zemana.
Jsou takové trochu vytahané, ošoupané, úplně stejně jako kdysi ty marlborky. Nesou známky dlouholetého boje s nákupy, ale pořád statečně slouží.
Vedle moderních sportovních batohů opravdu působí trochu nepatřičně.
A člověk si uvědomí zvláštní věc. Že jsme kdysi chtěli díky západním igelitkám působit světově, ale nakonec jsme dospěli do věku, kdy do ní cpeme mokré plavky a je nám to úplně jedno
Třeba je to jakýsi generační vývoj. Igelitkový společenský status zmizel, i když egelitka přežila.
Což je, když nad tím člověk přemýšlí, asi nejčeštější pointa ze všech.
A také vlastně docela přesný vývoj společnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat