Ministerský zákaz

 

Ve školním prostředí rezonuje další nápad současné vlády, její „akční“  rozhodnutí, že chce od září zakázat mobily ve školách. 

Oni všechno řeší jednoduchým populistickým rozhodnutím a zákaz mobilů takový je. Jednoduché, přehledné, politicky dobře prodejné. Na problém, který je složitý, nabídneme jednoduché řešení

Veřejnost, nebo alespoň její část , tomu nadšeně tleská. Jak nám to tam zase ti vládní géniové chytře vyřešili. Konečně někdo udělal pořádek!

Vůbec se třeba nehledí na to, že řada škol, podle mě všechny, s tím nějak už dávno pracuje ve svém vnitřním nastavení, mají to ošetřeno školními řády a nějak to funguje. 

Teď to bude všude stejně zakázané.

Vůbec se ale hlavně nehledí na to, že bychom měli děti naučit s tím pracovat než jim to zakazovat.

A už vůbec se nehledí na to, že bychom jim měli jít příkladem, což rozhodně nejdeme. 

Když už chtějí současní ministři všechnozakazovat, tak bych mobily zakázala všem ve veřejném prostoru.

Zákaz hlasitého a většinou i zbytečného ( někdy i debilního) telefonování v tramvaji, zákaz sluchátek na přechodu pro chodce, zákaz čumět do mobilu všude, kde mám dávat pozor. Zákaz mobilu v restauraci, kde si přeci mám povídat s tím, s kým obědvám, a ne čumět do mobilu…

A tak bych mohla pokračovat.

Rovněž mě zajímá, jak se bude řešit překročení tohoto zákona, tedy zákazu mobilů ve škole?  

 Budou se mobily zabavovat? Udělovat důtky? Body jako se udělují řidičům? Volat rodičům? Zřizovat školní mobilní policie? A co když si žák někam schová druhý telefon? Budeme pořádat namátkové prohlídky?

Samé otázky a žádné odpovědi...

Máme zákonem zakázané mobily za volantem.

 A jak se to řeší? 

Od mé nedávné nehody, kdy to do mě napral mladík, který čuměl do mobilu, jsem na toto téma obzvlášť citlivá. A možná i alergická. 

A pozoruji to. 

Jezdím nyní náhradním vozem, moje vlastní je v servisu, kvůli cizímu mobilu.

Jsem víc opatrná, víc ve stresu, aby se s náhradním autem nic nestalo a víc to sleduji.

A nestačím se divit.

Včera jsem třeba jela v koloně, z kopce, a za mnou ženská, nebo ještě holka, ležérně jednu ruku na volantu, v druhý mobil a na něco tam čumí. Co je před ní vůbec nevidí. Vedle mě kluk v luxusní audině telefonuje.  Ne přes hands free, pěkně s aparátem v ruce. Jedu dál, přede mnou se někdo motá, cik cak po silnici. Předjedu a vidím, že řidič dokonce něco píše na telefonu….

A to jsou tu telefony zákonem zakázány…

Jistě, když je náhodou Policie přímo vidí, tak nějaký postih je, ale to je minimum procent. Kolik dalších případů unikne pozornosti? Kolik lidí denně riskuje život svůj i cizí, protože jim zrovna přišlo důležitější odpovědět na zprávu než sledovat silnici?

Čímž se vracím ke škole a jejímu zákazu mobilů. Možná by bylo užitečnější začít jinde.

U dospělých. U rodičů, učitelů, politiků, řidičů, u všech, kteří dětem vysvětlují, že telefon není prodloužená ruka ani náhradní mozek.

A přitom sami nedokážou vydržet pět minut bez pohledu na displej.

Takže zkusit třeba jít těm dětem nějakým příkladem, než bezhlavě zakazovat?

Asi by to bylo lepší, účinnější,  ale když vidím naši většinovou dospělou populaci, jistě to nemůže fungovat. Kde nic není ani smrt nebere. 

Bohužel.

 Také by  by vyžadovalo trochu víc než ministerský podpis pod zákazem. Vyžadovalo by to sebekázeň, odpovědnost a především ochotu jít příkladem.

A to se  z našeho veřejného prostoru už dávno vytratilo.