Zdravím, zdravíš, zdravíme

 Ještě jednou se tady vrátím k tématu pozdravu, zda zdravit či nikoliv:-). 

A je to vlastně i nepatrné rozvinutí včerejší úvahy o protektivních matkách...

Často se kritizují děti, že neumí otevřít pusu a pozdravit. Nedávno jsem se zabývala spíš majiteli pejsků, kteří na vás dokážou tupě zírat přes hřbety hrajících si psů a nevydat ani hlásku, dokonce ani na pozdrav odpovědět. 

Takže to není o dětech, ale o celé naší současnosti. O těch matkách, které mají ve výchově svých dětí úplně jiné priority. 

Pozdravit už zjevně není in.

   Onehdá jsem šla s malými dětmi, gymnazisty, do města. Přicházejí na ranní sraz, už tam stojím a čekám. 

A nic. Někteří ani nezvednou oči od mobilu, většina spíš nechápavě hledí, proč na ně tak koukám.

 Zdravím tedy já, někteří i odpoví. Vytváří se hlouček. Přicházejí další, je to stejné. 

Přátelsky jim tedy vysvětlím, že se opravdu nemusí bát pozdravit, že se to běžně dělá, že se při příchodu a setkání lidé pozdraví. 

Chvíli to trvá, než to sepne, ale pak někteří doopravdy pozdraví. Patrně s vědomím, že výstřednostem kantorů se nemá odporovat. 

Sleduji, jak se pak kamarádsky snaží napovědět těm dalším přicházejícím. Aby neměli průšvih.

 Ti jdou stejně apaticky, mlčky, s očima zabořenýma v telefonu. Ale kámoši jim nenápadně poradí, 

" vole, prej máš pozdravit...!"

Zmateně se rozhlíží kolem, koho jako a proč? Nakonec usoudí, že to asi budu já a pozdraví. 

Je to zjevně o výchově doma, nenapadne je, že dělají něco řekněme nezdvořilého. Prostě na to nejsou zvyklí, že se někdy zdraví.

No budiž, vzpomenu si na pejskaře a jen krčím rameny. Ony za to vlastně ty děti vůbec nemohou, jsou jen naším obrazem.

   O několik dní později se nesu po Letné, kde mě pozdraví cizí dítě. S radostí mu odpovím, vždycky to tak dělám, abych je neodradila. Pozdraví a odpovím, hezky nahlas a s úsměvem. 

Jdu svižně, tak o pár kroků mohu slyšet mladou maminku, jak svoje dítko plísní:

" co zdravíš cizí báby, to se nedělá, nemusíš zdravit každýho..."

A to je celé. 

V podstatě to dokonale ilustruje celou situaci ohledně naší interakce ve společnosti. Co mi doma dají, to si nesu životem....

Takže už žádné divení ohledně zdravení....