Za vším hledej ředitele

 

  Současní zákonodárci přišli během léta s výbušnou myšlenkou, že za vším stojí ředitel(ka). Učitelé budou pískat podle jejich not. Učit tak, jak oni řeknou. Ředitel by prý měl být více pedagogickým lídrem a učitelé musí poslouchat. Tak nějak je to prezentováno veřejnosti a asi to tak v základech i bude. Věří se v osvícenost ředitelů a jejich moudro, vzdělání, nadhled a pedagogickou intuici.

Lze se tedy ptát, zda tuto poslaneckou vizi prosazenou novelou zákona lze považovat za přínos či naopak za krok zpět. Asi je to klasicky sporné. Jde o onen známý úhel pohledu.  Pokud přijmete poslaneckou vizi, že v čele škol stojí empatičtí vzdělaní pedagogové, kteří rozumí výuce, jsou zároveň skvělými managery, umí učit i jednat s lidmi a úřady, pak je to přínos, byť i tady cítím pachuť diktatury. Bereme-li ovšem v úvahu, že ve vedení škol jsou často lidé jiného ražení, dokonce mnohde z politického rozhodnutí, bude to bezesporu druhá možnost.

   Lze na to hledět i z hlediska historie. Jestli podobné rozhodnutí má ve školách vytvářet demokratické či autoritářské prostředí. Tady to vidím na jasný absolutismus, jako by školy byly udělovány ředitelskému panovníkovi v léno. A ti, co budou mít sakra štěstí, zažijí osvícený absolutismus, ostatní se budou muset spokojit se škálou absolutistických sklonů svého jmenovaného monarchy

   I bez zákona je i nyní většinou rytmus školy diktován osobou ředitele. Když šéf nerad vstává, netrvá striktně na začátku výuky v klasickou osmou, zatímco ředitelé skřivani klidně zavádějí i nultou hodinu od sedmi nula pěti. Sportující ředitel lobbuje pro navýšení hodin tělocviku, zatímco matematik by nejraději vypustil z rozvrhu dějepis i výchovu k občanství.  Mnozí ředitelé už teď mají tendence obsazovat místa svými kamarády, bez ohledu na vzdělání či schopnosti, což neomezená moc může dovést k totální vzdělávací anarchii.   

 Řeklo by se tedy, že už nyní mají ředitelé dostatek pravomocí a další zákonné úpravy není potřeba. Leč mnozí poslanci mají úplně jiné vize. Někteří dokonce ve svých prohlášení používají expresivní výrazy typu, že ředitel si musí nalajnovat hřiště, nesmí být nikým odzbrojený…Vychází mi z toho, že tito zákonodárci vnímají pobyt ve škole jako bitvu, v lepším případě tu sportovní, když mluví o hřišti. O horším případě a odzbrojování raději nespekuluji, co tím měl autor na mysli.

 Zkrátka, myšlenka je taková, že ředitel rozhodne. Tady asi musím citovat MŠMT:

 „Ruší se právo učitelů na využívání metod, forem a prostředků dle vlastního uvážení, čímž se posiluje role ředitele školy ve stanovování pedagogické koncepce školy.“

 Dovedeno ad absurdum, pokud si bude ředitel přát, aby kantor používal jeho metody ve výuce, ne ty svoje vlastní, nebude mít odvolání. Jistě, nabízí se ta pozitivní varianta, že osvícení ředitelé zavedou do škol samé dobré a pokrokové věci.

 Je ale také opačný úhel pohledu. Ten méně osvícený. Který počítá s tím, že učitel nesmí mít vlastní názor. Bude to takto a basta. Žádné vlastní metody. Nic moc kreativního. Prostě jede se podle jedněch not, těch ředitelských.  Pokud se panu řediteli znelíbíte, máte smůlu.

Nevím, jak je možné, že ve školství se pořád takto nesmyslně experimentuje. Je to přeci podobné, jako by se lékaři museli ptát svého ředitele, jak léčit jednotlivého pacienta. Divadelní umělci svého ředitele, jak hrát tuto roli, umělci obecně, zda mohou vykládat či užívat kupříkladu baroko či klasicismus, když pan ředitel uznává jen avantgardu?

 Dlouho jsem si myslela, že to pomine, že nastane onen osvícený pokrok, který ze školství nebude dělat pokusného králíka či nějaký cvičný trenažer politických rozhodnutí. Rozhodnutí, která někdo prosadí, bez ohledu na souvislosti, finance a možností. Pak je politicky katapultován jinam, buď výše nebo na smetiště dějin, leč jeho „ideová stopa“ zůstává, zákon je v platnosti, ale jeho dopady (ale ani odpovědnost předkladatelů) už nikdo neřeší. Přicházejí jiní myslitelé a další objevování Ameriky.  Ne, že ty to s těmi řediteli nebyl zajímavý experiment. Jeho vyhodnocením by se zjistily dopady,

A vliv ředitelů škol na pokrok v našem vzdělávacím systému. Problém je ale ten, že vyhodnocováním se patrně nikdo zabývat nebude. Celé to skončí putováním kreativních učitelů za osvícenými řediteli, kterých je ovšem jako šafránu. Tudíž lze spíš očekávat ono poddanské přizpůsobení se situaci, radování se v případě, že žijete v zemi krále Miroslava, tedy můžete bez obav zpívat. Zažíváte osvícený absolutismus, což je ve své čisté variantě skvělá forma vlády. Většina pak čeká na nějaký další robotní patent, který nabídne řešení, kudy ven z patové situace.

 Ale většinou dobře víme, že za patem často následuje šach mat. Leda by se školství ujal nějaký superšachista a jakousi rošádou tomu dodal stabilitu. Nestává se to, ale věřit tomu můžeme. I zde totiž asi stoprocentně platí ono otřepaní, věř a víra tvá tě uzdraví.