Poslední dny a týdny jsou ve znamení padesátého výročí od
sebeupálení Jana Palacha. Nelze tomu uniknout.
Jakékoliv médium otevřete, všude Jan Palach. Navzdory všeobecně protlačovanému mínění, že
moderní dějiny se neučí, povídáme si o Palachovi i ve škole. Napříč všemi
ročníky, tedy nejen v oktávě či v kvartě, kde to osnovy předepisují,
ale i v primě místo pravěku či v tercii vedle husitství. Prostě
všude. Někde jde o diskusi zajímavou, jinde je to jen téma hodiny dějepisu a
víc to děti moc nebere. Ale dozví se o něm. A nejen o něm, i o těch dalších
živých pochodních. Někdy je těžké dětem
– zejména těm menším- vysvětlit dobu, důvody a smysl toho činu. Nechávám to na nich, čin nijak neadoruji,
nepřeceňuji, názor si většinou tvoří podle vlastního uvážení. I tak je to často
velmi výbušné téma, zejména když své neotřesitelné názory dodávají osoby ba i
osobnosti našeho veřejného života. A do toho reálné excesy na Václaváku, kdy se
i dnes někteří upalují. Je naprosto děsivé, když o něčem vykládáte či slyšíte
ve škole, pak odpoledne vylezete z metra a tam někdo hoří v reálu. To
je vskutku šok, který někteří z mých studentů prožili in natura.
K diskusi o smyslu takových činu to moc nepřispěje, zase je to vysvětlení
o stupeň horší. Do toho prezidentovo prohlášení a cynismus odpůrců, kteří
nejdou pro ostré slovo daleko. Jednoduché to tedy není a snadno pochopitelné
také ne. Nejkurióznější na tom vše je snad akorát připomínka komunistické
cenzury, která ve snaze nikterak nepřipomínat Palachův čin šla tak daleko, že
v tehdejší socialistické televizi v lednu nikdy nemohlo být cokoli,
co by jen vzdáleně připomínalo oheň. I Belmondo, v nějaké své bláznivé
komedii proskakující komínem do krbu, byl bdělými cenzory vystřižen. Jinak je
to všechno hlavně smutné.
Žádné komentáře:
Okomentovat