Na Hrad

Vyrazit na Hrad není jen tak. Od té doby, co ta pan prezident svévolně nechal namontovat bezpečností rámy, jsem tam nebyla. Z principu. Považuji bezpečnostní rámy a zavírání prostor Hradu za zlomyslnost neřku-li za úmysl, což je ještě mnohem horší než ješitná roztržitost stárnoucího vládce. Připravil nás nejen o nedělní procházky, ale i vánoční výlety či mnoho výstav protože vše je podmíněno tím průchodem zemanových bran. O víkendu ale nebylo jiné volby, do katedrály to prostě jinudy nejde.   Tak jsem vystála jednu z mnoha front před Hradem. Cizinci toto martyrium zjevně snášejí mnohem lépe než našinci, sunou se frontou s úsměvem a vesele snášejí elektronické osahávání u bran i nahlížení do zavazadel, které podle mě stejně nic odhalit nemůže. Češi naproti tomu frontu snášejí trpně, mnohdy viditelně naštvaně. Moc se tedy neusmívají, je to jen buzerace, to je prostě jasné. Také jsem se nesmála jako veselí Japonci hned vedle mě. Ale vydržela jsem, fronta skončila a hurá do katedrály. A cestou se kochám prostředím, kde jsem už dlouho nebyla. Je t krása, navíc podzimně zabarvená, super. A mraky turistů i tak, překvapivě. A katedrále nová socha a nově i prostor pro kardinála Berana. Jinak vše při starém. Alespoň naoko. Co se děje v zákulisí, to snad radši nevědět.  A na Hrad znovu zase za rok na mši. Neb  lepších časechJ