Přijíždím do práce, kde je nějaký neobvyklý ruch na dvorku a
kolem něho. Pootočím zvědavě hlavu a ejhle, už jsem na obrubníku a kola kvílí.
Děti samozřejmě také, není větší radosti, než vidět zmatenou kantorku takřka na
holičkách. Nu, nestalo se nic, jen puklice na kolech odešly do věčných lovišť.
Zaparkuji a v klidu to všechno vydýchávám. V tom do kabinetu vletí
hysterická kolegyně: „Odtahují auto, tam co stojíme. Asi vaše!“ Zpětně nevím,
zda to mělo být varování či zlomyslnost, leč na první dobrou mě nerozhodila.
„Proč by mě odtahovali, stojím dobře...?!“
Nicméně všichni se jdou podívat, co kdyby to náhodou bylo to
jejich. Jdu tedy také. Červíček pochybností přeci jenom vrtá...
Potkám běžící hospodářku s očima navrch hlavy.
„Jste to vy!“
A to už probudilo moji dosud dřímající hysterii!
„Já, proč já?“
Vyvalená hospodářka už nestačí dodat, že pro mě jde ze zcela
jiného důvodu. Já se prostě řítím k autu, které ale spořádaně stojí na
místě. Jen můj tlak už tak spořádaný není.
To byl tedy začátek dne, ufJ
A je to jen o tom, že prostě člověk není nad věcí. Musím víc
trénovatJ
Žádné komentáře:
Okomentovat