Divoké historky

Nikoli vánoční, ale filmové. Ne snad, že by o svátcích nebylo k dispozici filmů víc než dost. Jenže, jde klasickou o vánoční recyklaci, než o nějaké nové zajímavé novinky Ty se ostatně v televizi nabízejí jen v oblasti pohádek, kterých je ovšem na obrazovkách tolik, že být dítětem, asi začnu pohádkový svět nenávidět. Pohádka, kam se podíváš, a pořád dokola….

 Ač se televizi raději vyhýbám, jednu premiérovou pohádku jsme zkusili. Tu božíhodovou, Kdyby byly ryby. Ovšem takovou slátaninu jsem už dlouho neviděla, takže jsem vydržela první čtvrthodinu a poté se uchýlila k osvědčeným knihám. 

K Vánocům ale nějaký filmový zážitek tak trochu patří, proto jsme na něj vyrazili do kina. Kam jinam, než do BioOko. Na Divoké historky. Film už chvíli v našich kinech běží a spolu s ním ho provází šeptanda, která je vždy lepší než sebevětší reklama.

 Prý je to dobré, říká se.

 A bylo. Alespoň mně se líbilo. Divoké historky jako název tak trochu souzní s tím svátečním rekapitulováním před koncem roku, film sám je pak sice na hony vzdálen našim zážitkům (mým), ale je výborný. Šest historek, vskutku divokých, které mapují situaci, kdy vám povolí nervy a všechny ty životní trable řešíte po svém. Zde netradičně, divoceJ,  a místy tedy člověk valí oči, co všechno se dá vymyslet. A pak se nevěřícně uvolněně rozesmát. Divoké historky jsou prima film, takový náš milý vánoční filmový zážitek.