Žárovka

Praskla nám žárovka. Stará, dobrá, neunijní. Zásoby doma došly, bylo třeba vypravit se pro žárovky nové, což se ve finále ukázalo jako nečekaný problém. Prodavač v elektromarketu se tvářil klasicky otráveně jako správný zaměstnanec těchto molochů. Znuděně procedil mezi rovnátky, že tyhle žárovky už se nevyráběj!
  Odpověď mi připadala nelogická. „Proč by se nevyráběly?“
„Jak to mám vědět?“ Chystal se zmizet v bezpečí nějakého skladu, což jsem mu ovšem svou dotěrností neumožnila.
„A ty co se vyrábějí, máte?“
Neochotně uznal, že jako zákazník mohu mít toto, byť trochu výstřední, přání. Chvilku se hluboce zamýšlel a pak neurčitě mávl rukou k jakýmsi policím, kde jsou ty schválené EU.
„Tam je máte,“ pravil neochotně a dál se tvářil jako majitel IQ šumící trávy.
„Jo, a šedesátky stejně nemáme,“ dodal ve snaze předejít mým dalším dotazům. Nevím sice, jakým myšlenkovým pochodem přišel na to, že potřebuji zrovna šedesátku, ale míra mojí trpělivosti byla dávno vyčerpána a fakt, že jsem hocha neinzultovala, překvapil i mě samotnou. Tady tedy ne. Většinou po podobné situaci zanechávám marné nákupní snahy, tentokrát byla nálada jiná. Zajímalo mě, jak to s těmi žárovkami vlastně je. Takže vzhůru do obchodů, nejlépe nějakých menších, kde bude i normální prodavač. Dokonce jsem byla i zvědavá, jestli nějaké svícení seženu. Na Milady Horákové je obchůdků nepočítaně a tudíž je pravděpodobnost, že slušného prodavače člověk pohledá. Chtěla jsem se informovat, zda si mohu koupit obyčejnou žárovku.
„Už se nevyrábějí,“ vysvětlil poměrně ochotně starší pán za pultem, ale se spikleneckým úsměvem směrem ke mně dodal: "Ale my máme ještě staré zásoby.“
Pochopila jsem, že běžná žárovka, která mě provázela od dětství, pomalu končí. Nahradí jí buď žárovka úsporná (ta se mi do místnosti, kde se pořád rozsvěcí a zhasíná, opravdu nehodí) anebo jiná, maskovaná za tu Edisonovu, ale schválená EU, a asi desetkrát dražší. Konkrétně moje šedesátka ze starých zásob stála asi dvacku, zatímco ta nová, evropsky vyfešákovaná byť na první pohled stejná, sto čtyřicet. A jestli jsem to dobře pochopila, nevydrží o moc víc než ta prastará. Rozhodla jsem se pro zásobu starých. Připomnělo mi to sice dobu dávno minulou, ale historie se jak známo opakuje. Bohužel. Kupodivu, nebyla jsem jediná. Zaujal mě dokonce pán za mnou, kterého jsem zjevně inspirovala, a ten patrně skryté zásoby vyčerpal. Dokonce chtěl i stovky, ale ty EU zlikvidovala nejdřív, syknul prodavač, zaskočen nečekanou tržbou. Pán ale bohorovně pravil, že to nevadí, i šedesátka se hodí.
  Byla jsem ze své žárovkové anabáze jako v Jiříkově vidění. Jako zarytý euroskeptik sice plno bruselských výmyslů nechápu, ale že i žárovky? Diktát zprava nebo zleva, vždycky je to diktát. Byla jsem z toho otrávená a neviděla světlo na konci tunelu (byť v tašce se skrývalo plno starých šedesátek.:-)

   Vlastně jsem si vzpomněla na Edisona. Určitě se obrací v hrobě.

Hráli jsme kličkovanou

  Procítěně kdysi pěl svým chraplákem Dalibor Janda. I my jsme dneska hráli kličkovanou, bohužel s úplně jiným podtextem, než měl na mysli před dávnými lety populární Dalibor. Dnešní kličkovaná byla na našich kvalitních cestách, jež se hrdě nazývají silnice. Dnes a denně sice ve zpravodajství slyšíme o rozbitých komunikacích, dokonce měla vzniknout i internetová stránka, která mapuje největší pasti na mamuty, kterými se to na našich vozovkách jen hemží, ale na vlastní kůži, respektive kola, je to jiná káva. Ne snad, že by v Praze byly nějaké kvalitní spoje, nicméně dá se vyhnout. Mimo Prahu mi to šlo jen velmi ztuha. Vydali jsme se na nedělní výlet do středních Čech a zřejmě jsme měli jet tankem. Možná proto, že tam v Lešanech mají vojenské muzeum, pěstují si tam i vojenské cesty. Měřiče rychlosti v projížděných obcích jsou naprosto zbytečnou investicí, jet mezi těmi dírami rychleji jak čtyřicet se rovná rozhodnutí zničit sebe i auto. Byla i místa, kde se vskutku nedalo projet vůbec. Nechápu, že ani uprostřed obcí se někdo nepostará o to, aby se ty ďuzny nějak zazáplatovaly? Co středočeská zastupitelstva? Zjevně se pohybují pouze v terénních vozech, které jediné snad na podobných cestách mohou bez úhony jezdit. Kličkovala jsem tedy fest, přičemž jedna záludná nerovnost se skrývala pod maskovaným nánosem ledu, takže jsem kličkovala doslova a do písmene. Přistála jsem uprostřed pole vedle silnice, naštěstí všichni živí a zdraví. Jen pořádně naštvaní, údržba našich komunikací je opravdu tristní. Zlatá Praha, říkám a jsem ráda, že jsem doma. Kličkovaná je dost o nervy.

Labužník nebo mlsoun?

   Kladu si tuto otázku, když pozoruji Zachariášovu vybíravost. Krmen je, myslím, dobře. Vybranými granulemi, ale samozřejmě k tomu dostává i maso a další dobroty. Nechat ho jen na granulích nedokážu. Představuji si, že je to stejné, jako bych já zůstala jen na cereáliích a to je dost strašná představa. Nicméně, Zachariáš si stejně o všem rozhodne sám. Je to jediný pes, kterého znám, který umí okázale pohrdnout salámem, šunkou, ba i kuřecím stehnem. Prostě pohrdavě odfrkne a odkráčí. Zrovna nemá chuť. Dnes ráno k snídani jsem mu nabízela kus kvalitní šunky, i má dieta si totiž žádá své. Odmítl. A to jsem mu jí strčila až pod nos:-) Asi je se mnou solidární a drží dietu rovněž. Jiné psíky lze třeba potěšit piškotem, ten by ovšem Zachariáš nevzal do huby ani za zlaté tele. Piškotová odměna se u nás nekoná. Je to prostě labužník, vybírá si, co bude mlsat. Ovšem na druhé straně, když přijedeme na venkov, drze zaběhne do výběhu k vlčákovi, vyštěká ho ven a hltavě ochutnává jeho potravu. Tedy něco, kde se vyskytuje třeba i kus chleba, protože tento vlčák nepohrdne ničím. Je slušně vychovaný a jí, co dostane:-)Představa, že něco podobného servíruju Zachariášovi doma, tak drží protestní hladovku. A tady najednou jeho vybíravost mizí. Takže asi ani labužník ani mlsoun. Prostě komediant. Nebo paličatý jezevčík. Prostě musí být po jeho:-)

Korupce ve školství

Docela obdivuji lidi, co mají ve všem jasno. Vědí, co je dobře a co ne, kdo je kladný hrdina a kdo záporný. Osobují si právo soudit, protože oni jediní mají monopol na pravdu.
Osobně spíš mívám pocit, že vše je jinak, než že vše je jasné. A moje oblíbená pravda se mi velmi často potvrzuje i v okamžicích, kdy bych to vůbec nečekala. Například ohledně kytky za vysvědčení. Ne snad, že bych v pondělí nějakou očekávala. Je pololetí, naše vedení navíc k tomuto dni přistupuje pragmaticky, celý den se učí a v poslední etapě dne se rozdá výpis z vysvědčení. Formuláře na skutečné jsou asi drahé, děti je poničí a tak dostanou výpis a originál až na konci. Tím je samozřejmě veškerá slavnost okamžiku v trapu, takže přijít s květinou je skoro stejně aktuální jako přijít s ní po funuse. Ale zjevně tomu tak nebude všude, neb jsem se dnes na netu začetla do diskuse, kterou vyvolali nějací rodiče prvňáčků, kteří asi ještě nevědí, co je za dobu povinné školní docházky čeká. Prostě dotaz zněl, zda se v pololetí nosí učitelce kytka. Aby dítě třeba trapně nedorazilo s kyticí jediné, čímž by rázem vyčnívalo z davu. Dotaz mě zaujal, tak jsem rozklikla diskusi, která byla kvantitativně velmi široká. Ovšem nenašla jsem jediný pozitivní hlas. Budiž, je zima, nač utrácet za kytky. Ovšem argument, často opakující, že tady- zdůrazňuji že v okamžiku výměny květiny za vysvědčení-leží podhoubí našeho korupčního státu,mi vyrazil dech. Někteří to rozebírali sofistikovaně, jiní pragmaticky, někteří docela drsně. Jako co je to za blbost, dávat někomu kytku, je to úplatek a basta. Nu, přiznám se, že tímto úhlem pohledu jsem na květinové poletní a závěrečné dary nikdy nenahlížela. Pravda, v pololetí se kytky většinou nenosí, ale přičítala jsem to spíš faktu, že máme už velké děti, které prostě na podobné zvyky pečou. Ale prvňáky u nás já s kytičkou vídám a nikdy mě nenapadlo, ž e takhle veřejně nesou do školy úplatek. My jsme v dětství často nosili kytky učitelům i k svátku nebo k narozeninám, čímž jsem vlastně prorostlá korupcí od dávných dob. Nu, jak vidno, všechno je pořád jinak. Až mě napadlo, jestli nejde o svého druhu dar, který by měl člověk evidovat v daňovém přiznání. Třeba by to pak ztratilo punc úplatku. Vlastně je to docela hezká vize.
Jenomže potíž je v tom, že je to jen vize. Když o tom začnu přemýšlet víc, je mi jasné, že se zaobírám blbostmi, kytky se dnes už prostě nenosí. Ale že je to úplatek, to mě tedy dostalo. Ale třeba to tak vnímají i jiní? Ovšem poučení z toho mám. Do diskuse na netu se raději nepouštět – na jakékoli téma:-)

Zpátky ve hře

jsou dvoje kalhoty, s lítostí kdysi uložené na lepší časy (a už se zdálo že na věčné časy a nikdy jinak) hluboko ve skříni. Ale podařilo se mi udolat pár kil a tím pádem se gatě vrátily zpátky na pořad dne. Nutno konstatovat, že mi to řádně zvedlo náladu. A k tomu náhodně odposlechnutý rozhovor:
 "Dík zavolej."
"Komu?"
"Tobě přece."
"Mně?!!"
"No jistě, že tobě."
"Mám zavolat sama sobě?"
"Kam bys volala?"
"Teď mi tady říkáš zavolej!!!!!"
Chvilka nechápavého  ticha, pak úlevný plesk do čela.
"Ale já ti děkovala. Za olej, který jsi mi koupila...."
Nu, to umí jen čeština. Byl to takový veselý den ve staronových kalhotách.To má hned svět barvu růžovou:-)

Unavená

...láskou unavená… je text regionální hudební skupiny Keks, na které jsme protančili mládí a na jejíchž textech jsme ujížděli ještě kolem maturity. Dnes se ovšem cítím unavená nikoliv láskou (bohužel:-)), ale prací. Je notoricky známé, že leden je ve škole pekelný měsíc, a když k tomu ještě přibudou třídní schůzky, cítím se jako vyždímaná houba. A to ještě nemám napsané vysvědčení. Písmenka a čísla se mi pletou před očima a přes veškeré masáže mám pocit naprosté vysátosti. Do toho řeším šikanu, různé slovíčkaření, kdy si každý interpretuje vyslovené po svém, samozřejmě známky, papírování, prostě leden v celé své parádě. To, že před měsícem byly Vánoce, mi přijde jako sci-fi. Nějaké svátky klidu a míru bych uvítala právě teď. Zatím jsem jen unavená, prací unavená.:-)

Místo čokolády

Dnes přišel čas na druhý exkluzivní dárek. Celý život bojuji s linií, a jelikož jsem jí letos vyzvala na nelítostný souboj, dostala jsem místo čokoládových bonbonů čokoládovou masáž. V sychravém odpoledni jsem se na ni vypravila s vidinou příjemného zážitku, který se doopravdy dostavil. Byla to pro mě premiéra, dosud jsem čokoládu vždy jen konzumovala, tak jsem byla náležitě napjatá. V příjemném prostředí letenského masážního studia se mě ujala žena, na které bylo zjevné, že svou práci dělá ráda. Ulehla jsem tedy na masážní stůl a jala se očekávat, co bude. Nejprve mi zahalila hlavu, neb z vlasů se čokoláda špatně vybírá. A poté už místností zavoněla klasická vůně čokolády, kterou mi nejprve udělala peeling celého těla. Poté na mě horkou směs pomalu nalévala, asi jako na vánoční cukroví. Vznikla ze mě tedy jakási obří pracna, kterou potom žena zkušeně promasírovala. Celý tento regenerační proces trval asi hodinku. Pak mě do toho ještě zabalila, abych si v teple pěkně schrupla. Což jsem také promptně splnila. Následná očista byla sice krapet náročná, ale ze salonu jsem odcházela bez čokoládové krusty. Zato se kolem mě vznášela čokoládová vůně a tělo bylo krásně prohřáté. Ani vlezlý déšť na tom nemohl nic změnit. Pokožka se vyloupla hebká a náladu to zvýšilo o sto procent. Ne nadarmo se říká, že čokoláda produkuje endorfiny. V masážní podobě tedy určitě:-)

Čas dárků

Nejlepším dárkem je darovat zážitek. Na ten se nezapomíná. A jelikož Ježíšek byl v tomto ohledu více než štědrý, je čas vánoční dárky vybírat. Je to jakásí nadílka v lednu. První  byl na řadě bazén a sauna. Už dlouho si slibuji, že si půjdu prohřát staré kosti do sauny, dnes tedy ten den nastal. Byla to sice trochu honička, skloubit to s prací, namrzlou silnicí, bolavými zády a moji prachbídnou orientací, ale stálo to za to. První úkol byl praktický, najít hotel Step. Vytiskla jsem si mapku a samozřejmě spolehlivě vyrazila přesně opačným směrem. Takže jsem si to zpestřila ještě malou procházkou, ale nakonec byl úkol splněn. Vnikáme do sportcentra, kde relaxovat je tak snadné:-) Hodinka v bazénu a ve vířivce je docela balzám na bolavá záda a unavenou duši. A na závěr sauna. Nebyla jsem v ní snad sto let, tak mě trochu zaskočilo, že je společná. V první chvíli jsem myslela, že jsem zase zabloudila, tolik naháčů najednou jsem snad ještě neviděla. Ovšem pánům to zjevně nevadilo a hned se jali vysvětlovat, kde že jsou ty správné dveře. Pravda, v rouše Adamově je to krapet komické, ale nakonec se objevily i nějaké ženy, takže jsem pochopila, že jsem nezabloudila. Sauna už je dnes prostě běžně společná. Mohla jsem jen být ráda, že jsem tam nepotkala nějakého studenta:-) Mladíků tam bylo poměrně dost, pečují o sebe hoši, hodně:-) Sauna byla na výběr, finská i tropická, vyzkoušela jsem obě. Domů jsem se proto vracela jako rajské jablíčko, ale bylo to báječné. Ježíšek je šikula.

Muži,kteří nenávidí ženy

mi dávají zabrat. Pořád se do toho nemůžu začíst. Přitom všichni tvrdí, až se začteš, neodtrhneš se. Až tedy skončí zdejší zápisky:-), začetla jsem se. Zatím mi to nejde. Ale snažím se. Poctivě. Ovšem dávám tomu ještě týden. Když to nezlomím, jdou zpátky do knihovny a já se pokorně vracím k Erskinové:-)

Blázen

Psychiatr se prý od pacienta liší jen tím, že vlastní klíče, praví letitý vtip, na který jsem si mimoděk vzpomněla několikrát během minulých dní, kdy mě napadalo, kdo je vlastně blázen. Většinou jsem se tedy jako blázen cítila já. Onehdy mě třeba ve městě oslovil mladý muž. Nebývám na ulici přátelsky naladěná, tak jsem jen otráveně pozvedla oči.
„Pani,“ zahučel mi do obličeje. „Kudy se dostanu do Prahy?“ Podotýkám, že jsme byli nedaleko Václavského náměstí.
„Dělá si ze mě blázny,“ přemítám a chystám se ho odpálkovat, když on dotaz zopakuje. Naléhavě, a přidal kouzelné slůvko.
„Prosím vás, paní, jak se dostanu do Prahy?“ Akcent prozrazoval cizince, respektive Slováka, pro ty já mám slabost a tak jsem se zapojila do hovoru.
„Myslíte do centra?“ Běžně totiž oznamuji doma, že jedu do Prahy, když vyrážím na okružní jízdu po obchodech v centru.
Podíval se na mě jako na blázna a zopakoval. „Ne, do Prahy, paní. Jak se dostanu do Prahy.“
„No, ale vy jste v Praze,“ říkám nejistě a už se rozhlížím po skryté kameře.
Nedůvěřivě na mě pohlédl, pak rezignovaně mávl rukou a odchytil procházejícího muže, aby mu položil stejný dotaz. Jak se dostane do Prahy. Jak mu pán odpověděl, jsem už nezjistila. Raději jsem opustila prostor a vydala se na cestu do města. Vlastně do Prahy:-)
O pár dní později mi děvče ve škole oznamovalo radostnou novinu, že odpoledne chvátá domů, protože: „ Máme koně!“
Nevím, co můj stárnoucí sluchový aparát s touto informací udělal někde v bubínku či kde se to vlnění mění na uchopitelnou podobu, ale já, stará žena, slyšela: „Máma kojí.“
A od toho se odvíjel náš bizardní rozhovor. Já: „ Opravdu? Vy máte malý?“
Děvče udiveně: „ Ne, on je velký?“
Já rovněž udiveně: „ A jak velký?“
Dívka: „Pětiletý!“
„ A to je pořád u maminky?“
„Ne, u mě?“
Teprve teď jsem dítě požádala, aby mi zopakovalo původní informaci a zpráva, že mají nového koně, vše uvedla na pravou míru. A pak, kdo je blázen. Vzhledem k tomu, že nevlastním žádné klíče od pavilonu, je všechno jasné:-)

Rekapitulace

Pátek svádí k rekapitulaci a jelikož nic smysluplného v pátek asi nevyplodím, tak jen zhodnotím týden. Holčíčka z Lidic se vrátila, i když manžel zesnulé sochařky se pořád dožaduje nějakých peněz, ale dítě je doma. Naše delegace byla z akce nadšena. Úterní Zápas se sousedkou se nadmíru vydařil (ještě jednou děkuji) a teď útočím na Zastavení na cestě:-). Bartošová a Řepka se prodávají a já spolu s Wlčicí nevíme, kdo to kupuje, ale někdo určitě jo, což je bohužel nezpochybnitelný fakt. Sir Nicolas Winton je nominován na Nobelovu cenu a média o včerejším večeru pějí ódu. A pátek jsem dorazila z práce v osm ( pak, že učitelky chodí v poledne) a jsem tuhá němá, takže jsem ráda,že koukám. Největší radost mám z postupu Vystěhování, kdyby takhle finišovalo i příští týden, jsme první i mezi romány. Jo, mít sny je hezké:-)
Pěkný víkend všem.

V kině s Václavem Havlem

Někdy člověk ráno neví, co bude dělat večer. Dnešní podvečer se proměnil telefonátem, který mě zval na preméru Nickyho rodiny. Nu, proč ne. Není ovšem premiéra jako premiéra. Ta dnešní se konala v Paláci kultury čili po novu v Kongresovém centru. Už to budilo zdání monstrózní akce, což se ve finále ukázalo jako pravda. Už jsem skoro zapomněla na šílenost útrob té socialistické kolosální stavby, která lehce pohltila stovky návštěvníků. Obří sál evokoval komunistické sjezdy v novém hávu. Usadili jsme se před obrovským plátnem, pod kterým se krčilo improvizované orchestřiště. Se začátkem si nikdo hlavu nelámal, nač začínat přesně, to se asi ve VIP společnosti nenosí. Úvodu se chopil odněkud z archivu vzešlý Pavel Zuna, který v průběhu večera odtajnil, že jeho babička patří k tzv. Wintonovým dětem. Tedy dětem, které sil Nicolas WInton zachránil v roce 1939 před fašisty. Sám Nicolas Winton byl přítomen i s celou svojí rodinou. Je to sto dva letý vitální stařík, je až udivující, že se sem na premiéru byl ochoten vydat. Vedle něj seděl Václav Havel, takže jsem se ocitla v kině s exprezidentem, což se mi vskutku nestává denně. A nebyl sám, kdo premiéru poctil svou návštěvou, vyjmenování všech velvyslanců a růných diplomatů zabralo dobrých dvacet minut. Poté se slova chopil ministr Schvarzenberk, i když nevím, jestli výraz chopil slova nezní nadsazeně:-). Pokusil se prostě něco říct, ale nikdo mi samozřejmě nerozuměl. Poté něco překoktal Alexandr Vondra, který ani po tolika letech v politice neumí mluvit spatra a bez koktání. Prostě elita:-) Další půlhodinu zabralo vyjmenování sponzorů, což je úděsná akce. Tvůrci filmu se prezentovali také dost dlouho, takže film o muži, který seděl v hledišti, začal více než hodinu po avizovaném začátku. Co pan Winton udělal, je obdivuhodné. Stejně tak i prozíravost rodičů, kteří tehdy své malé děti poslali do neznáma, a je nutné si podobné skutky připomínat. Ovšem film sám v sobě skrýval tak dva tři silné okamžiky, jinak na mě působil jako agitka. Pan Mináč to zjevně nezvládl. Nechápu ten zlozvyk dnešní doby všechno natahovat do nekonečna. Pro neustále opakované poselství o dobru jsem měla pocit, že dokumentární film nikdy neskončí. No, naštěstí skončil, jsem ráda, že jsem ho viděla, ale znovu bych na něj nešla. Všichni moji blízcí bylo myslím mnohem lepší poselství o neobyčejném činu tohoto neobyčejného pána, který je ve 102 letech pořád obdivuhodně vitální.

Lesbické hrátky

....prý popisuje ve své nové knize Iveta Bartošová, svůj vulgární projev a násilnosti zase Tomáš Řepka. A všichni se mohou přetrhnout, aby o tom napsali, potažmo aby si knihu koupili. Četla jsem reportáž ze Řepkovy autogramiády, had chtivých čtenářů se táhl dlouhé metry a on,chudák, musel mnohé zklamat, protože po dvou hodinách vysilujícího podepisování měl zase jinou akci. Mediálně to ovšem byla akce jako hrom. A pak, že lidé nečtou, horovali novináři. Vidíte, jaký je zájem o knihy. Přečetla jsem si to a sklapla krovky. Toto zásadní sdělení mě navíc dorazilo v okamžiku, kdy mi pan nakladatel suše sdělil, že žádný honorář za Odnikud nikam nebude, protože kniha se prý už neprodává. To, že jde o dotisk, to už trochu zaniklo, klasika:-(. Jo, prodat tak pět set knih za dvě hodiny jako Řepka nebo lesbická Bartošová, to je pak jiné kafe. Aby bylo jasno, nezávidím jim to, spíš tomu nerozumím. Chceme četbou trochu kultivovat, alespoň se to říká. A pak jde na dračku kniha fotbalisty, který je znám svou agresí a i v knize určitě vulgarismy nešetří. O sexuálním životě Ivety Bartošové nemluvě. Skoro bych si myslela, že tohle nemůže nikoho zajímat. Opak je pravdou. Pravdou je i fakt, že nakladatel vždycky tvrdil, že moje knihy se budou prodávat teprve tehdy, až svedu nějaké studenta nebo někoho pořádně profackuji před tabulí. Přijímala jsem to s úsměvem, který mi nyní tuhne na rtech. On má vlastně pravdu. A tak si říkám, jestli to má vůbec cenu. A to i přes to, že mě kolegyně potěšila sdělením, že na novém literárním serveru se o mých knihách zmiňují, ale kdo to ví,když jsem to nevěděla ani já? Teď už to tedy vím a je to taková malá radost. Ještě mi kdosi poradil, ať oslovím knihovny - třeba i školní - zda by knihu nekoupily a nezvýšily tak její prodej. Po dnešku na to nemám sil. Tomáš Řepka mě prostě dostal do offsidu. (doufám, že se to tak píše, ale tady to žádný fotbalista číst nebude, tak se chybka ztratí):-) Ale jinak je to pořád odnikud nikam. I to moje dnešní konstatování (nikoli pláč ani stížnost:-))

Prsa na prsa

A mám ji:-) Se Sousedkou ze skalistých hor jsme na tom právě teď stejně. Uvidíme, jak dlouho jí Vystěhování vydrží konkurovat:-). Že by Okamžik?:-) Zjistili jsme, že hlasy přes den většinou systém nebere, ale večer ano. Nu, kdo si hraje, nezlobí.

Zápas se sousedkou

  Samozřejmě virtuální.:-) V reálu jsem víceméně pacifista.:-) Ale je to nutkavé, tak potřeba soutěžit. Zpočátku jsem to tak nevnímala, ovšem když přibylo pár hlasů, začalo to být napínavé. A Sousedka ze skalistých hor byla hodně za mnou. Pak se trhákem dostala daleko dopředu, což byla samozřejmě výzva. Zkusila jsem ji dohnat. No, moc se to nedaří, hlasování je tak prapodivné. Někdy přijme hlas opakovaně, někdy zase pro změnu nebere ani hlas premiérový. Takže kdoví, jak to všechno je. Nicméně já si soutěžím, napjatě sleduji, kdy nějaký hlas přibude, a z každého mám radost. Moc regulérní asi ta soutěž nebude, ale to není podstatné. Je to hra, a když se něco děje, je to v i v literárním světě fajn. Vystěhování by potřebovalo ještě mnoho hlasů, aby se dostalo někam do popředí, nicméně Sousedku stíháme:-) a doufám, že pro autora této novelky je to stejně inspirativní jako pro mě. Vám všem hlasujícím ovšem srdečně děkuji, vtáhli jste mě do hry:-)

Jestlipak se vrátí?

Ptám se na sochu lidické holčičky, o které jsem již psala. Dnes se vypravila naše školní delegace do Lidic, kde se pomník slavnostně znovuodhaloval a kopie sochy instalovala. Podrobnosti tudíž budu znát zítra. Ovšem v Překvapení, které vyšlo právě dnes, je o naší škole celá jedna stránka. A protože Překvapení slaví, je možné jeho číslo koupit za patnáct korun, což zjevně překvapilo paní trafikantku, která se velmi hlasitě podivovala nad tím, že časopis také umí zlevnit, když vše zdražuje. Její překvapení bylo natolik zvučné a výrazné, že to inspirovalo několik dalších lidí ke koupi. Inu překvapení z Překvapení. Australský příběh (v něm) už dávno skončil, dnes je tam příběh lidické holčičky. Jsem zvědavá, jak celá akce proběhla, zachytila jsem totiž zmínku v médiích o vysokém finančním požadavku manžela zesnulé sochařky. No, netěšilo by mě, kdyby výsledek studentské akce šel někomu do kapsy, ale chce se mi věřit, že tomu tak nebude a že celá akce, která začala s dobrým úmyslem, i dobře skončí. A těší mě Překvapení, hezky o nás píší:-)

Muži,kteří nenávidí ženy

Milénium od Stiega Larssona už mi leží na nočním stolku pěkně dlouho. Dnes přišel jeho čas. Je to pořádná bichle. Všichni to ale chválí, tak jsem zvědavá. Těším se. Mám ráda dlouhé příběhy, tak jen se začíst.

Testováno na lidech

  Potřebovala jsem na odběr krve. Včera. Po obědě jsem tam zaběhla s představou, že v pátek odpoledne nebude narváno. Nebylo. Hned jsem šla k odběru. A tam mladá sestřička, studentka, se starší kolegyní. Potřebovala si natrénovat vpichy. Vedle sedící pán se zuřivě bránil, že není žádný pokusný králík. Usedla jsem vedle něho a odhalila svoje žíly. No to je paráda, zajásala starší sestra a vzápětí nasadila tázavý výraz. "Myslíte, že by vám nevadil zákrok tady od sestřičky?" Dívenka, které se na hrudi skvělo výrazné STUDENTKA, se na mě nejistě zazubila svými rovnátky. Nu co, pomyslela jsem si. Na odběry jsem zvyklá a kde se má holka něco naučit. Sice jsem si neodpustila otázku, zda budu takový tester, což obě ženy přivedlo do mírných rozpaků. Tak už jsem radši mlčela a jen vřele souhlasila a chápavým úsměvem se snažila dívenku povzbudit. Aby nebyla nervózní. A taky, aby nám v tom zdravotnictví zůstala, když teď všichni odcházejí do Němec za lepším. A musela jsem ji pochválit, snažila se a podle rad zkušené dámy za zády to zvládla na jedničku. Zanechala mi sice modřinu, ale to se stává i zkušeným sestrám, dobře vím ze svého dárcovství. Tak jsem si ještě vyžádala náplast, na kterou dívka v návalu radosti z úspěšného zákroku pozapomněla a odešla si tisknout vpich do poloprázdné čekárny. Napadlo mě, že je to asi prokletí profese, učím, kudy chodím:-) . Nu, a když už jsem byla v nemocnici, zaběhla jsem ještě na transfuzní oddělení pro potvrzení, že jsem tam loni vskutku darovala krev. I tam bylo příjemné prázdno a zřejmě to vedlo k tomu, že sestřičku pohled do mých papírů inspiroval a pravila, že mám nárok na plaketu a že ji tudíž dostanu. Potěšeně jsem přikývla a očekávala nějaký papír, díky kterému si ji půjdu někam vyzvednout. Jaké bylo moje překvapení, když sestřička na okamžik odběhla, aby se vzápětí se zlatavou plaketou vrátila, s úsměvem mi ji předala a s gratulací požádala o podpis, že jsem ji převzala. Trochu jako v Jiříkově vidění jsem úkol splnila, plaketu převzala a opustila ordinaci nejen s potvrzením, ale i s plaketou v kapse. Blahé paměti si vybavuji tu bronzovou, kdy nás zvali na Magistrát, dali dva chlebíčky a plyšového medvídka (obzvlášť vhodný dárek pro dospělé a dospělejší jedince:-)) a slavnostně odekorovali bronzovou plaketou. Zlatá byla tedy výrazně méně slavnostnější, zato doprovázena překvapením a to je zase vítaná změna. Jiné zážitky ze včerejší návštěvy zdravotnických zařízení nemám, ale i tak to stálo za to. Prostě pátek trochu jinak:-)

V kostele

Dnes jsme putovali po stopách našich válečných hrdinů. Jelikož náš výchozí bod je nedaleko střelnice v Kobylisích, kde se za války popravovalo ve velkém, byl celkem logickým cílem naší cesty kolem Heydrichovy zatáčky kostel Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Chodím sem s dětmi celkem pravidelně, dnes jsem však byla sama překvapena. Expozice je tam úplně nová, akční. Děti sledovaly výklad celkem napjatě. Paní Šuvarská, která si památník vzala za svůj, má výklad opravdu dobře připravený. Pustili nám film, nově udělaný, barevný a s novými poznatky. Poté nás vzala do krypty, kde zpočátku nesvítilo světlo, abychom celkem autenticky pocítili, jak se tam asi chudáci parašutisté cítili. Následovala prohlídka výstavy, už samozřejmě v rozsvícené místnosti. Pak ještě do kostela a mohli jsme exkurzi považovat za skončenou. Vzhledem k tomu, že o nových informacích děti diskutovaly ještě v metru, považuji akci za velmi vydařenou. Je to akce i pro rodiny s dětmi, vstupné je celkem přijatelné, lidi vstřícní a výstava zajímavá. Lze jen těžko se vžít do pocitů lidí prožívajících dobu kolem atentátu na Heydricha. Ti kluci do toho šli s vědomím, že to nemohou přežit. A co následovalo poté, to si neumíme představit ani v nejdivočejších snech. Je ovšem dobré si to připomínat. V kostele Cyrila a Metoděje je to velmi dobrou formou.

Jistě pane ministře...

Učitelům přidali, jak jsem již parafrázovala mediální sdělení. Konkrétní podobu tato úchvatná myšlenka pana ministra dostala na naší první novoroční poradě. Změnily se tabulky, peníze mají dostat mladí kantoři. Prý proto, aby byli motivováni zůstat ve školství. Peníze ovšem se svým geniálním nápadem ministerstvo nedistribuuje. Nebo v minimální míře. Naše škola například nedostala nic. Mladí ale peníze dostat musí. Tento rébus se vyřeší tak, že se vezmou peníze těm starým. Když jsme toto sdělení rozdýchali, nezbývalo než suše konstatovat, že když jsme byli mladí učitelé, neplatili nám proto, že jsme mladí. A teď zase proto, že jsme staří. Železná logika života v Čechách. Jistě pane ministře, hezky jste to vymyslel. Tak hezky, motivačně...

Zemřela

...Agáta Christie a narodil se Jack London. Obé události spojuje stejné datum (nikoli letopočet).
Jako dítě mě to vždycky fascinovalo, viděla jsem v tom osudovou přitažlivost. „Nesmíš věřit na hlouposti,“ připomínali mi neustále.
Moji snahu o souvislost se spisovatelskými esy považovali všichni za nepatřičnou, protože život je úplně o něčem jiném.
Když jsem jednou vesele tvrdila, že mohu být Agátina reinkarnace, když náš spojuje stejné datum, poznamenalo okolí, že jsem odtržená od reality.
Několik let poté, co jsem se stala dospělou, mi tvrdili totéž, čímž docházelo k paradoxním situacím, kdy jsme se hádali o blbosti.
V podstatě jsem jejich teorii přijímala, aniž bych tušila, že si řežu větev sama pod sebou. Bez ideálů to prostě nejde.
Tím srovnáním jsem vlastně nic nesledovala. Jen mě to těšilo. „Tento den je prostě nějak zasvěcený spisovatelům“, konstatovala jsem neomylně. Bavilo mě vytáčet svoje okolí.
Pochybuji, že by to mělo nějaký pragmatický podklad. S realitou mám opravdu určité potíže. V tom mělo odjakživa moje okolí pravdu. Není to ale programové. Ve skutečnosti umím realitě čelit tváří v tvář. Ostatně, co jiného mi také zbývá.
Jenže pak zjistíte, že datum až tak fatální není. Potřebovali byste totiž, aby nějak astrálně bdělo nad vaším životem a to ono nedělá. Jako by nějak mohla zasáhnout Agáta nebo Jack. Hloupost.
Podle mnohých bych se měla věnovat praktickému životu, zejména ve svém věku. Jenže ta lákadla tam pořád jsou. Co když nějaká knížka doopravdy zabere? Takže píšu, píšu a nic. Ale je to otázka volby, jako ostatně všechno.
Dřív bych asi byla označena za čarodějnici. Možná i upálena. Někteří dokonce tvrdí, že psaní je přežitek, pozůstatek minulosti. Také to tak někdy vnímám, ale vzdát se toho nehodlám.
Nepamatuji se přesně, kdy jsem grafomanii propadla. Myslím, že to nemělo souvislost ani s Agátou ani s jackem. Prostě to přišlo tak nějak samo. A neodešlo. Ačkoliv narozeninových dnů přišlo i odešlo už poměrně dost. Možná až příliš, číslo bych si zveřejnit netroufla. Ostatně, a to je taková fobie, dodnes mám problém ho sdělovat nahlas, raději mlčím:-)
Dnešní datum má svá pravidla. Chce novou knihu, kterou si naděluji jako dárek. A večer sklenka šampaňského. Plus plán, že letos bude další knížka. A že ještě dokážu prodat nějaké Odnikud nikam,
i když vlastně už ani nevím komu.
Popravdě řečeno, slavit narozeniny už není vůbec lehké. Ba řekla bych, že patří v životě k nejtěžším.
A taky k nejbeznadějnějším. Zvlášť, pokud to číslo nějak řešíte. Všeobecně se totiž jaksi samozřejmě předpokládá, že máte radost a bude mejdan. A málokdo pochopí, že to cítíte jinak.
Ne všichni to tak mají. Někdo to neřeší vůbec. Já – snad- v rámci snesitelnosti. Když kouknu do knihovny na řady knih od Agáty, říkám si, že i kapka stojí za to. Je to prostě den k zamyšlení, ne k oslavě. Přesto ho ctím a mám ráda. A dnešek byl obzvlášť mile vydařený. Je to prostě fatální číslo. Pro mě. Stejně jako pro Jacka a Agátu.

Vypadla síť

Pouštím počítač, který mi oznamuje, že požadovanou stránku nemůže zobrazit. Sakra. Naboural mi ranní rituál. Jak vůbec začít pracovní dobu, když nejde internet? Nu co, snad to naskočí. Hodina, dvě, net stále nejde. Už nejsem sama, kde je nervózní. Několikrát za sebou zběsile vypínáme a zapínáme wifinu. Nic. Restartujeme počítač, nic. Děti se chodí ptát v intervalu jedné minuty, co se stalo s připojením. Namlouvám si, že jsem nad věcí, že přeci nemusím být pořád online, nicméně ve stejném intervalu nenápadně klikám na ikonku připojení. Pořád nic. Nemůžu se soustředit, potřebuju kouknout na maily a nejde to. Přišel technik a suše oznámil, že porucha je větší, než se původně zdálo, a že tedy síť naskočí až zítra. No to snad ne, kdo to má vydržet? Vysvětluji dětem, že i počítač je závislost:-) a snažím se utajit nervózní pohledy směrem k monitoru. Potřebuji nutně, ale skutečně nutně odeslat tolik věcí:-)!!! No nic, snad to vydržím. Prsty mě svědí nad klávesnicí, ale dneska to prostě nepůjde. Z nedostatku „smysluplné“ počítačové aktivity si vybavím dobu před internetovou. Jak to jen mohlo fungovat? I následná etapa, kdy pomalé připojení bylo jen na jednom počítači, o který se dělilo mnoho lidí, se zdá nepochopitelná. Nu, čas oponou trhnul, kdo ví, co nás čeká za pár let.
  Kdyby snad někdo nabyl dojmu, že bez počítače a internetu nemohu být, určitě se mýlí. Alespoň já si to ještě pořád myslím:-).
Zaplať pán bůh, doma připojení funguje:-)

Vůdce

  Pojem vůdce není na naší německé škole nikterak oblíbený, ba je skoro na indexu:-) Nicméně v reálu jsem se dneska s tímto označením setkala dokonce dvakrát. Poprvé v nekonečné frontě v Bille, kde z šesti pokladen klasicky fungovaly jen dvě a úměrně tomu se klikatila fronta mezi regály. Podruhé u kadeřnice, kde se sešlo několik nahněvaných žen. Smysl obou sdělení byl v podstatě tentýž, je potřeba nějaký vůdce, který konečně vyvede lidi do ulic. Řečeno jinými slovy, je čas na novou revoluci. Většinou na řeči odposlechnuté ve frontě či u holiče moc nedám, dnes jsem jim tiše dávala za pravdu. Zdá se, že pojem blbá nálada dostává svůj konkrétní význam. Naštvání se zdálo být opravdové, ať už jde o předražené zboží, snížené platy, nefungující služby, arogantní politiky a celou řadu dalších věcí, které se dokážou semlít, než se zvolna doploužíte k pokladně nebo kadeřnickému umyvadlu. Jsme zvědavá, zda nezůstane jen u řečí. Že je čas na revoluci si myslím už dávno. Dnes mi to hlas lidu (a to je jak známo hlas boží) zkonkretizoval. Je třeba charismatický vůdce. Jak snadné. Jen ho najít.

Výlet do Ameriky

Co se stane, když si jednoho dne sbalíte kufr a své vzdělání a přestěhujete se do USA? Jak se vypořádat s novými nástrahami života, jak si najít práci, jak se opéká na klacku maršmelou místo špekáčku a jak lze vychovat děti po česku, zatímco salutují „své“ vlajce s hvězdami a pruhy? Autor na tyto otázky odpovídá se špetkou ironie a pořádnou dávkou humoru.

Kniha popisuje klady a zápory osobního a profesního života v USA a Čechách, výhody a nevýhody amerických stejků a dršťkové polévky, uvádí na pravou míru mýty o rychlé výuce angličtiny praxí a dokumentuje záludnosti amerických záchodků. Čtenář získá představu o tom, co ho v USA překvapí okamžitě a co až po letech pobytu. A také odpovědi na otázky, co je lepší: střídmá, či obrovská porce zmrzliny? Oceán a jachting, nebo houbaření a vandrování po lesích? Národní hrdost, nebo kariéra v USA? Průměrná americká universita, nebo prestižní ústav AV ČR? Koho historie oznámkuje lépe: prezidenta Klause, nebo Bushe? Je lepší být velmocí s válkou v Iráku na krku, nebo malým státem, pohlavkovaným ze všech stran? Dozvíte se i to, co přistěhovalci z Čech bude v Americe chybět: chodníky, Jára Cimrman, pivní pěna, smysl pro ironii a kupodivu české zdravotnictví. Kniha je provázená bohatou fotografickou dokumentací a mnoha tipy pro turisty či potenciální imigranty. Zvažování nad zisky a ztrátami návratu na rodnou hroudu završí odhalení, kdo bude příští americký prezident.
 Je to prostě oddychové čtení o životě za oceánem, které jsem dostala od pana nakladatele jako jeho nový loňský počin, a na které přišel čas během dnešní neděle.
Nejsem vyznavač současného amerického kultu, spíš naopak. Ale kniha se čte dobře a život za oceánem odkrývá z trochu jiného úhlu. Stojí za přečtení:-)

Houby

Houby mám ráda, ale nerada je sbírám. Nevidím a tak by houba musela mávat praporkem a křičet, tady jsem, tady jsem, seber si mě. Nicméně pro případ, že bych o nějakou houbu zakopla, jsem poučena, co lze sbírat a co ne. Ne snad, že bych studovala pana Smotlachu,ale že houby se dělí na jedlé a jedovaté vím. Pominu cynickou hlášku, že jedlé jsou houby všechny, jen některé jen jednou. Ale proč píši o houbách nyní, v drsném zimním období? Chci zkusit vyhrabat hříbky ze závěje? Ne, nechci, byť jsem někde četla, že houby rostou i v zimě a fanatičtí houbaři si zimní les nemohou vynachválit. Já se chci o houbách zmínit jen proto, že mě zaujaly na našem protidrogovém semináři. Opět totiž nastal studijní víkend a některým věcem se laik opravdu diví (odborník asi nežasne, ten nám přednáši:-)). Halucinogenní houbičky mě neudivily, ty znám, často jsem o nich slyšela. Navíc média vždy snaživě upozorní potencionální konzumenty, že je čas vyrazit do lesa. Asi  aby bylo o čem vysílat. Mě překvapila muchomůrka červená. O té jsem byla vždy přesvědčená, že je to houba jedovatá, byť vypadá krásně. A ejhle, i o ní je zájem na drogové scéně. Sice to byl příklad z ruských reálíí, ale vzhledem k tomu, že Rusové vlastní půlku Česka, není to zas tak vzdálené. Takže takový bohatýr si uvaří muchomůrku v mléce (nevím poměr a nechápu, že ho to nezabije, ale když si do drog dobrovolně přidávají jed na krysy, tak se není čemu divit)  a tím se pěkně sjede. Poté se vymočí do lahvičky, kterou za velký peníz prodá méně movitému závislákovi, který se pak tímto nápojem sjede též. A snad ještě víc, než původní majitel. Někteří drsoni se nechtějí obtěžovat plněním lahviček, tak si (za příslušný obolos) uleví na kámen, který pak jiní vesele olizují, přibližně jako zvěř jedlou sůl. No, přiznám se, že jsem jednak valila oči a jednak krotila žaludek, neb se mi udělalo mírně nevolno. Bylo to prostě celé na houby.
Prostě studovat protidrogovou prevenci lze jen s velkou dávkou otrlosti:-)

Chytřejší než já

Člověk nemusí být ani penzista, a přesto mnohé pamatuje. Nebo má aspoň ten pocit. Většinou při setkání s nějakou novinkou, která za našeho mládí neexistovala ani v odvážných snech. To pak jeden jen pobaveně kroutí hlavou, jak je to všechno jinak. Patřím ke generaci, která ještě zná kopírák. Když kamarád chyběl, tak se jednoduše do sešitu vrazil fialový kopírák, který zamazal všechno kolem a nafialovělý text šel někdy přečíst hodně špatně, ale účel to splnilo, probraná látka se nemusela opisovat, brala se přes kopírák. Stejně tak existovaly samizdatové knihy na průklepovém papíru, kde se písmenka samovolně ztrácela, ale byl to jediný způsob množení. Myslím textového množení, samozřejmě. Ještě i diplomku jsem ťukala na psacím stroji, což znamenalo obrovskou ztrátovost v oblasti papíru. Překlep či zapomenutý odstavec znamenalo vytrhnout papír ze stroje, nasadit znova a datlovat od začátku. Věc, kterou dnes díky počítačům vůbec neznáme. Stejně jako kopírák, neb máme jeho ženské variace, tedy kopírky. A čím modernější tím chytřejší. Rozhodně chytřejší než já. Máme v práci zase nějakou upgratovanou variantu, což znamená, že kopírování opět znamená velkou ztrátovost v oblasti papíru. Kopírka si totiž pracuje podle vlastní logiky. Umí tolik věcí, že proniknout do všech jejích funkcí se ani nesnažím. Potřebuji od ní prosté kopírování. Ovšem diktuje si ona, ne já. Jakmile se jí něco nezdá, začne na mě blikat a přemluvit jí k další práci většinou nedokážu. Buď jí musím na delší dobu vypnout z elektřiny, aby zapomněla, co se jí nelíbilo. Anebo je nutno zavolat paní hospodářku, která jediná si s ní rozumí. Když už bych jí měla volat podesáté, zastydím se a bojuji s moderní technikou sama. Mám dva papíry a potřebuji je zkopírovat na jeden. Podle mé ženské logiky by to měl být příkaz dva na jeden. A není. Tudíž vyzkouším celou řadu dalších možných variant, čímž stoupá již zmíněná papírová ztrátovost, až ve výsledku funguje příkaz dva na dva. Ještě musím nastavit velikost papíru, monstrózní kopírovací krabici se nezdá můj formát 4A úplně přesný, a pak už mohu stisknout tlačítko ke kopírování. Ovšem mezitím skončila lhůta, kdy je robot ochotný pracovat, a tak mě vypnul. Tudíž celé nanovo. Nu, pokrok je pokrok, ale někdy si říkám, zlatý kopírákJ

Tři králové

Vánoce úspěšně skončily a začíná masopust.

Učitelům přidají

Soudě podle reakcí na novinky cz, nikdo v naší zemi učitelům nepřeje navýšení peněz. Společnost se tím cítí pobouřena. Skutečnost ale není tak růžová. Poměrně často se setkávám s kantory na hranici životního minima. S jedním jsem se nedávno potkala. Na otázku, jak se má, odpověděl sklíčeně, že trpí nedostatkem spánku, protože přes den učí a po nocích taxikaří. Neuživil by rodinu. „Přitom ale učím rád, ale dvě děti si žádají své,“ krčil rameny, když vysvětloval bezvýchodnost své situace. „Když se chceš té práci věnovat, musíš se pořád připravovat. Když chceš být v obraze, musíš také trochu studovat a cestovat, ale jak máš někam jezdit, když není za co?“
Bylo zjevné, že ho nastalá situace trápí, zvlášť když už není pochyb, že za katedrou to lepší nikdy nebude.
  Učit dnešní mládež není vůbec jednoduché. Nejen kvůli dětem, ale i díky okolnímu tlaku. Uvědomila jsem si to při sledování televize, která do kantorů statečně šije bez ohledu na komerčnost či veřejnoprávnost televizní stanice. Měla jsem pocit, že poslouchám informacím o největších nepřátelích státu. Ve skutečnosti ale byla většina reportáží o problémech našeho zkostnatělého školství. Reportéři v nich akčně přibližovali situaci na vybraných školách, kde slovo kantor patří do rejstříku sprostých výrazů. Chtěli veřejnost přesvědčit, že největší zlo pro dítě je, když se bude muset něco naučit a ještě u toho, ó bože jaká hrůza, trochu poslouchat. Sypali z rukávu argumenty, proč je vlastně zbytečné chodit do školy a z kontextu mělo vyplynout, že oni také žádné vzdělání nemají (no to jsme si všimli hned) a že ho rozhodně nepotřebují, protože jejich výplatní páska je s tou školní naprosto nesrovnatelná. Vždycky jsem před takovým diskusním veřejnoprávním pořadem vypadala jako největší rebel, protože já jediná většinou nesouhlasila.
  Napadlo mě, proč tu školu vůbec nezrušíme. Marie Terezie by přišla o svou nálepku škůdkyně národa a děti by měly tolik žádanou volnost a svobodu. Nejspíš proto, že by nebylo se do koho trefovat. Abychom mohli zaníceně brojit proti kantorům, kteří vyžadují nějaké vědomosti. Vždyť přeci na internetu je úplně, ale úplně všechno. Nebo abychom si mohli v dospělosti lítostivě stěžovat, že kdybych měl pořádnou učitelku na angličtinu, tak se domluvím. Ale takhle ona může za to, že si v cizině neřeknu ani o kafe.
  Další nespornou výhodou by byly ušetřené peníze. Mohlo by tím pádem být víc prostředků na naše milé zákonodárce, kteří jistě vzdělané voliče nepotřebují. Hloupý dav se líp oblbuje, stará známá pravda.
  Do tisku včera vyslali zprávu, že učitelům přidají až osm tisíc korun. Jelikož většina národa nic jiného než titulky nečte, vzbudilo to velké pohoršení. Tolik peněz a zrovna učitelům. Kolegyně sice suše konstatovala, že osm tisíc dostanou všichni učitelé dohromady, ale to samozřejmě nikde nepsali. Z vlastní zkušenosti mohu říci, že když ve školství přidají pětistovku, je z toho haló půl roku dopředu, podepisujeme haldu papírů, abychom náhodou z toho bohatství nezpychli. Teď nepodepisujeme nic. Zjevně proto, že nám ve vší tichosti na platy sáhli už v září a teď nám samozřejmě nic nepřidají. Vše se odehrává jen v mediální rovině. Jen mě to vždycky rozčílí, čímž vlastně škodím sama sobě. Ještě že to mohu napsat na blog. Ale ministra školství a všechny ty kluky kolem bych hnala svinským krokem!
Nebo ne, zamkla bych je do tercie a ukažte kluci, co umíte. A pak se teprve kasejte se svou novou koncepcí a platovou politikou:-)

Částečné zatmění Slunce

Vzbudilo dnes mezi dětmi docela zájem. Doufám, že jim částečné zatmění nezůstane natrvalo:-)

Já mívám částečné, či spíše úplné, zatmění, když kontroluji váhu. Až dnes jsem zjistila, že všechno dělám špatně. A je po zatmění:-)

Televizní okénko

Nekoukám často na televizi, ale čas od času to na mě přijde. Letos, respektive loni, ta doba přišla o svátcích. Snad proto, že mi bolavá záda neumožňovala moc jiných aktivit, měla přijít na řadu televizní obrazovka. Ukázalo se, že to nebyla dobrá volba. Hned zpočátku mě spolehlivě odradily trapné reklamy vtíravě naskakující chvíli co chvíli. Výběr z programové nabídky byl tak chudý, že jsem se musela ujistit, zda je opravdu čas sváteční, kdy má být na obrazovce to nejlepší, čím naše televize disponují. No potěš pán bůh, pak bych nechtěla vidět ten všední program.
„Je něco v televizi?“ zaznělo během silvestrovského odpoledne. Otázka mi připadala nelogická. „Televize přece hraje non stop?“
  Byla jsem poučena, že to sice ano, ale zajímavý pořad abys pohledal. Nu, jala jsem se hledat a musela jsem uznat, že oponent má svatou pravdu.
Chtěla jsem vědět, kam tedy plynou televizní poplatky a narazila na výzvu v Reflexu, která chce zrušit ČT. To by stálo za úvahu. Obří moloch Kavčích hor je jen pozůstatek bývalého režimu a pan ředitel si tam hraje na všemocného pána boha za veřejnoprávní peníze.
Já bych asi šla ještě dál, zrušila bych televizi jako takovou. Proč? Aby zbytečně nepolykala předraženou energii.
Chtěla jsem se informovat, jestli se vůbec někdo na televizi dívá. Mohla by to být zajímavá debata, ale nebyl pro ni dostatek oponentů. Zrušit jsem ji chtěla jen já.
„Co zprávy?“ syknul na mě televizní přívrženec. Na moji informaci, že stačí internet a vůbec, zprávy je v rámci zachování duševního zdraví raději nesledovat, koukal značně nedůvěřivě.
Pochopila jsem, že pro některé jedince má televizní obrazovka pořád nějaké magické kouzlo. Suplují jakési imaginární spojení se světem.
Dá se to pochopit u lidí z nějakého důvodu uvězněných ve svém domově ( o vězních jako takových nemluvím).
Ovšem když se v roli nechtěného vězně díky zádům dostávám i já, zjišťuji, že pak je to za trest. To už není koukatelné, vůbec nikde. Komerční televize jsou jen reklamy,sem tam proložené kouskem filmu, což má k nějakému zážitku pěkně daleko. A to nemluvím o tom, jaké blbosti se na těch obrazovkách objevují. A na veřejnoprávní jsou sice reklamy mezi filmy, (ač slovo film je asi silné- filmy se tady neobjevují) tedy mezi pořady a jsou tak neskutečně natahované, že to vlastně vyjde nastejno. V našich televizích je tedy možné úplně všechno. Tedy kromě jediného – podívat se na kvalitní film nebo dokument.
Ne, že bych si stěžovala. Často na televizi nekoukám a s uzdravenými zády už vůbec ne. Jenom si myslím, že nutit někoho ze zákona platit poplatek za opakování sto let starých věcí a pouštění nových slátanin, je nemorální.

A zítra znovu

Nějak to vánoční volno rychle uběhlo. Zítra zase znovu. Ani člověk nestačí za těch pár dní získat syndrom návratu z dovolené:-) Cestovali jsme dnes zpátky z novoročního pobytu do Prahy. Cesta byla dobrá, místy dobrodužná.  Velmi často totiž připomínala tankodrom. Kličkování mezi krátery na našich vozovkách všech kategorií bylo docela zajímavé,dramatické,leč naštěstí úspěšné. Kupodivu na Letné byli ještě tací,co měli i dnes potřebu pouštět rachejtle, zjevně byly silvestrovské zásoby krapet předimenzované. Zachariáš z toho ovšem radost neměl :-(a já tomu vůbec nerozumím. Tolik peněz vystřílet do vzduchu:-)? To by bylo opravených cest:-):-)
A Večerníček má dnes narozeniny. Už padesáté:-) Takže večerníček, pomodlit a spát:-) Zítra zase znovu:-)

Novoroční

Na Nový rok o slepičí krok:-)
 Začínáme- respektive pokračujeme- s čistým štítem, s čistou hlavou a s čistým diářem.:-) A těšíme se, co ten nový rok přinese. Bude-li jako dnešek, mělo by to být příjemné putování opřené o dvě jedničky.

Novoroční předseveztí nemám ve zvyku. Či vlastně jedno předsevzetí mám už léta- že si nebudu dávat předseveztí:-) A v podstatě nedávám. Ovšem k jisté

rekapitulaci a plánování ten dnešek vybízí. Ale veřejně tu mohu přiznat jen knihy, které jsem již avizovala. A snad ještě pokus (asi miliontý) o zhubnutí.:-) A obecně mohu říct, že desítka  tedy nic moc, v jedenáctku vkládám mnohem větší naděje. A klid a pohodu, to přeji nám všem.

A také, aby už bylo na Hromnice o hodinu více- slepičí krok je maličký, ale i ten se počítá:-)

P.S. A ještě novoroční stěk od Zachariáše:-)