Na svatého Bartoloměje

 Na svatého Bartoloměje se vraždilo. 

Sice už je tomu dávno, léta páně 1572, přesto pojem Bartolomějská noc přetrval do dnešní doby. 

A historie od té doby přinesla podobných nocí ještě několik. 

Namátkou lze připomenout Noc dlouhých nožů či Křišťálová noc, které přineslo "osvícené" dvacáté století. I jiné masakry se odehrávaly v noci nebo za úsvitu, třeba skotský masakr v Glencoe.

V noci se zatýkalo i popravovalo. 

To uměli dobře  nacisté i komunisté. 

   Když se ale vrátím do Francie na svatého Bartoloměje, tak tam to bylo z náboženských důvodů. 

Jinde z politických, všude z nenávisti. 

A jakkoliv se tváříme, že jsme humanisté, podobné šílenosti probíhají dodnes.

 Pod jiným názvem, někdy zatím ještě neodhalené, ovšem vždy se stejným hnacím motorem, nesnášenlivosti a nenávisti. 

  Ten dávný francouzský horor je dnes přetaven víc do podoby romantického příběhu vynucené svatby. Svatby, která původně měla přinést mír, ukončení náboženských válek. 

A ve finále pak bylo všechno jinak. 

Princezna Margot a její manžel Jindřich Navarrský, který většinu svého svatebního obřadu prostál před katedrálou, protože mu víra údajně bránila v pobytu v prostoru katolické církve, se vzali. 

Konkrétně ve slavné katedrále Notre Dame. 

Margot se do toho moc nechtělo, její ano bylo dost vynucené, ale svatba proběhla. A po ní, místo oslavy, vypuklo vraždění nekatolíků, ve Francii zvaných hugenoti. 

Bartolomějská noc.  

Davové šílenství, kdy dosavadní soused vraždí svého souseda jen proto, že je jiného vyznání. 

Jen v Paříži zemřelo na tři tisíce hugenotů. 

Další desítky tisíc pak mimo hlavní město. 

Vždycky, když se zfanatizuje dav, je těžké ho nějak zastavit. Ani tady to moc nešlo. 

V řekách prý plavalo tolik mrtvol, že nebylo možné ani lovit ryby, praví dobové listiny ( či přesněji řečeno wikipedie).

Tehdejší papež tuto zprávu dokonce jásavě oslavil, nechal vydat pamětní minci na její počest a rovněž požádal malíře Vasariho, ať vytvoří oslavný obraz. 

Vraždění hugenotů prostě tohoto svatého muže potěšilo.... Je zajímavé, co všechno dokáže lidem přinést radost..?

Nevím, jestli si Bartolomějskou noc ve Francii připomínají stejně vášnivě, jako dobytí Bastily, je to podle mě dost podobný masakr.

Ale asi úplně ne, protože tam řeší náboženské problémy i po staletích, takže je to pro ně spíš memento. 

Bartolomějská noc.

Svatý Bartoloměj k tomu všemu ale přišel jako slepý k houslím, jen se se to celé odehrálo 

v den jeho svátku.  

I když ostatně ona legenda o jeho životě a následné kanonizaci také není nic hezkého.

 Bartoloměje, jako Ježíšova učedníka, totiž odsoudili k tzv. perské smrti.

  To prý znamenalo, že ho nejprve stáhli z kůže a pak ukřižovali hlavou dolů.

 To se tedy docela vymyká jak chápání, tak i všem fyzikálním i biologickým zákonům, ale legenda tak praví.

Zdá se tedy, že kolem svatého Bartoloměje se dějí věci. 

Uvidíme tedy, co přinese dnešní  bartolomějská neděle.

Ahoj

 

Letos už to skoro vypadalo, že naše tradiční „vodácká expedice“ skončí suchem, a to doslova. 

Sázava totiž  v jednu chvíli nabízela vodní hladinu maximálně pro gumové kačery.

  A jindy, když konečně bylo trochu vody,  jsme zase my byli pro změnu zrovna někde úplně jinde.

Ale pak zasáhla náhoda (nebo svatý Petr?) a bylo rozhodnuto, jede se.

Týnec nad Sázavou – Pikovice. Klasika. S pejskem na palubě.

Počasí luxusní, lidí tak akorát, ani nuda, ani karneval.

A do toho občasné „ahóóój!“, takové to správné protáhlé, vodácké, ozvěnové.

Jinak ale ticho, klid, občas šplouchnutí pádla. 

Romantika, která svádí k hlubokomyslným úvahám. Třeba o tom, proč se na vodě vlastně zdraví ahoj.

Vybavila se mi hned Libuška Šafránková ve Svatební cestě do Jiljí, jak půvabně reaguje na vodácké „ahoj“ civilním „dobrý den“. Vždycky mě to rozesměje. 

Je to skvěle zahrané, jak to ona ostatně uměla.  Lehce absurdní, dokonale vtipné.

A tak jsme  na klidné cestě ( a pak doma na netu) pátrali po původu tohoto posvátného vodáckého zaklínadla. 

Prý pochází z latiny: Ad honorem Jesu – Ke slávě Ježíše. Námořníci ho používali v těžkých chvílích, kdy šlo o krk. 

My ho dnes voláme na Vltavě mezi dvěma pivy.

Tak to se posunulo.

Jiní tvrdí, že „ahoy“ je původně anglický název pro malou nákladní loď. 

Což by taky sedělo, zejména když vidím některé české kánoe naložené jak expediční kamion.

 A v době, kdy máme místo oběda lunch, se ani nedivím, že jsme si na řeky přivezli 

i pozdrav z Albionu.

A pak je tu moje oblíbená dějepisná linie.  Tu, co říkám dětem pro zpestření hodin dějepisu. Slovní hříčky. 

Během války se prý AHOJ dešifrovalo jako:

 „Adolfa Hitlera Oběsíme Jistě“.

Bylo to podobné hraní si slovy, jako že protektorát byl protentokrát či poslech zahraničního rozhlasu, že poslouchám rádio Kromě-říš:-).

Ahoj bylo takové bojovné.

To už to pak volá ahoj z kánoe s pořádnou dávkou odbojářské hrdosti.

Anebo  to  předkládám dětem jako zkratku. To je verze, kdy je ahoj seskupení iniciál jmen Masarykových dětí – Alice, Herbert, Olga, Jan. Dokonale  to sedí  je to taková hezká, byť víceméně  zbytečná,  mnemo pomůcka.

 Graham Bell, vynálezce telefonu,  si dokonce přál, aby se do telefonu zdravilo „ahoj“. 

Ale Thomas Edison byl razantnější a tak dnes místo srdečného „ahoj“ používáme chladné „haló“, které zní spíš jako záchranný signál než pozdrav.

A kde se tedy ahoj vzalo na našich řekách?

Odpověď je podlé mého docela jasná, i když obecně se to prý neví. Podle mě trampové.

Dobrodruzi s kytarou, ešusem a zlidovělými písničkami, co zněly napříč republikou.

Moře  neměli, ale obdiv k němu ano. A když už nemohli plout do Karibiku, vytvořili si vlastní oceán z Berounky, Lužnice a Sázavy. A protože moře znamená lodě a lodě znamenají ahoj, bylo rozhodnuto.

   Ať už je jeho původ jakýkoli, latinský, anglický, odbojářský nebo trampský, ahoj má jednu podstatnou výhodu. 

Zní vesele. Svobodně a prázdninově

Takže za mě? Ahoj. 

A klidně i na suchu.

Ahoj bylo i na Sázavě. A jelikož nám výlet nabídl krásné počasí, klidnou vodu a pořád ještě prázdninovou pohodu, mohli jsme si popřemýšlet o jazykových zvláštnostech vodáckého pozdravu. Možná i proto, že to ahoj skončeným  prázdninám se kvapem blíží.

Ahóóój.... 

Pendrekový zákon

 

V souvislosti s včerejším výročím ruské okupace asi nelze nepřidat i to dnešní, o rok mladší, tedy podepsání pendrekového zákona.

 On se tak samozřejmě nejmenoval, ale obuškový byl. A moc se o něm nemluví, tak si ho pojďme připomenout.

Oficiální termín zněl: Zákonné opatření předsednictva Federálního shromáždění č. 99/1969 Sb. z 22. srpna 1969, o některých přechodných opatřeních nutných k upevnění a ochraně veřejného pořádku.

Neoficiálně pak říkal, prostě je zmlaťte a dělejte si s nimi, co je třeba. 

Vznikl tak glejt, dle kterého bylo jasné, že mlátit vlastní lidi je v pořádku. Je třeba držet hubu a krok. 

Legalizoval brutální postupy proti demonstrantům, kteří se pořád nechtěli smířit s tím, že Pražské jaro skončilo, Rusáci jsou tu jako okupanti, svoboda se rozplývá rychlostí blesku. 

Hezky to na sebe navazuje, nejdřív přijedou tanky, a když se lidé pořád bouří, tak jim to prostě vysvětlete obuškem.

Už se upálili Jan Palach, Jan Zajíc i Evžen Plocek. Tisíce lidí emigrovaly, další tisíce, nebo možná už jen stovky, pořád ještě protestovaly a demonstrovaly. 

Byli tu prostě lidé, kteří se nechtěli tak snadno vzdát naděje a smířit se s okupací, nesvobodou a normalizací. 

A těm obuškový zákon zatnul tipec. 

Na podpisu pod tímto opatřením najdeme nejen prezidenta Svobodu a předsedu vlády Černíka, ale i Alexandra Dubčeka. 

Ano, toho Dubčeka, kterého si dodnes mnozí spojují s hrdinstvím Pražského jara, se slušným komunistou, s ikonou, kterou miloval národ. 

Jenže tentýž Dubček přitakal legalizaci násilí na vlastních obdivovatelích...

Všichni tito tři signatáři ještě před rokem patřili k předním reformistům.

A najednou, všechno je jinak. 

Kam vítr tam plášť.

 Pendrekový zákon byl sice oficiálně platný jen do konce roku 1969, ale jeho duch přežil. Některé paragrafy totiž byly zakomponovány do dalších právních předpisů a represivní aparát se jich chopil s velkou chutí. A velmi kreativní s nimi pracoval. 

 Byl to takový startovní výstřel normalizace: pojďme zapomenout, pojďme se přizpůsobit, pojďme mlčet.

Nějak se to, zatím tedy ještě v soft podobě, trochu opakuje, ale o tom dneska nechci psát.

Chci si dneska vzít na paškál Dubčeka. 

Ten opravdu patří k těm, které národ miloval. Já to dodnes nechápu, čím ten slovenský komunista získal takové renomé, ale měl ho.

Vlastně ho má tak trochu pořád, stále je to hrdina Pražského jara. Hrdina, který podepsal zákon schvalující likvidaci svých obdivovatelů.

No není to paradox? Asi není, dějiny jsou takových lumpů plné. 

Někdy historie umí své záporné hrdiny pojmenovat.

 Někdy ale ne.

 A tak je Dubček, stejně jako třeba Beneš, pořád definován jako kladná postava dějin. 

Za mě jsou to oba padouši, pořádně velcí. 

A dnes je to o tom, jak Dubček podepsal zákon, který sloužil k represím a podpoře normalizačního režimu v zemi. 

I dnes tu takoví hrdinové promlouvají k davu...

Škoda, že se z těch dějin prostě neumíme poučit...

Tak bacha na další pendrekové zákony

 

 

Ruská okupace

 Je to už dlouhých padesát sedm let. 

Tak dlouhých, že to asi už i v historické paměti vybledlo. Jinak si lze těžko vysvětlit, že je

u nás tolik přívrženců Ruska, fanoušků Putina a zastánců jeho politiky. 

Asi vždycky byla nějaká část lidí, která souzněla s okupanty. Lidé vítali i nacisty, jak ukazují dobové dokumenty. 

Během ruské okupace s Rusy mnozí koexistovali, vesele obchodovali, vnímali je jako běžnou součást našeho života.

Když pak konečně došlo k odsunu sovětských vojsk, šli se s nimi někteří rozloučit!! 

A kytkou v ruce!??

Takže ona ta naše národní mentalita je v tomto prapodivná. 

Některé věci prostě nepochopím. 

Dneska tedy důrazně připomínám sovětskou okupaci, která utnula Pražské jaro. Oficiální narativ je sice, že šlo o vpád vojsk Varšavské smlouvy, což tedy nikterak nevyvracím. 

Ale pod sovětskou taktovkou a zahájilo to sovětskou okupaci. Dočasný pobyt, který se změnil na věčné časy. 

Naštěstí ta dočasnost skončila, ale dneska se mi často zdá, jako by mnozí po sovětské invazi znovu volali. 

Já si tedy říkám, ať se ti rusofilové přestěhují do Ruska, ať si to tam užijí. Ale ať je netahají sem. 

Když vidím, že Slováci jsou v tomto aktivně před námi, říkám si, kde se to v těch lidech bere? 

A to při vší toleranci k názorům jiným a liberálnímu přístupu k okolí...

Nicméně, konec úvah. Dnešek je prostě připomenutí výročí invaze a následné okupace. 

Měl by být mementem. 

Přerod osobnosti

 

Existuje zvláštní lidský druh, který se aktivuje jen jednou až dvakrát do roka. 

Cestou na dovolenou. 

Takový jedinec doma asi vypadá jako docela normální člověk, ale jakmile má v ruce palubní lístek a kufr na kolečkách, mění se v turistu.

 Ale ne v takového, co cestuje tiše, se zájmem,  pozoruje a nasává atmosféru.

 Ne. 

V toho druhého.

První proměna nastává už na letišti. 

Tam totiž není těžké odlišit lidi, co letí pracovně nebo na vlastní pěst, od těch, co míří do resortu s cestovkou.

Ti druzí jsou hluční, mají plastové obaly na kufrech a  vše říkající výraz v obličeji:

"Mámo, začíná dovolená“.

V letadle, které svou velikostí a pohodlím připomíná autobus z Účastníků zájezdu, začíná představení. Hádky o to, kdo bude sedět u okýnka, infantilní dotazy a hromadný sprint na WC ihned po vzletu.

Pokud máte štěstí, neřve vám za zády batole, které vztekle kope do sedačky a předvádí svůj zuřivý repertoár, zatímco rodiče obdivují jeho „kreativitu“.

Po přistání následuje potlesk (protože letadlo spadnout mohlo, ale nespadlo) a bleskový výpad do uličky, aby náhodou nebyli poslední u výdeje zavazadel. 

Tam se naskládají k pásu tak, že nikdo jiný neprojde, a napjatě vyčkávají svůj kufr, i když na pásu ještě krouží zavazadla z předchozího letu.

U moře jsou také rozeznatelní na první dobrou. Hlasitý projev, rudé spálené tělo, hotelový náramek jako statusový symbol a neochvějná víra v to, že když mají „all inclusive“, je hřích utratit euro jinde.

 Snídaně, obědy, večeře, nacpat se až k prasknutí. Víno se čepuje do půllitrů (viděno na vlastní oči), oběd v plavkách není faux pas, ale normál. 

Děti u stolu hypnotizují mobily a jídlo jedí rukama.

Jejich rodiče si podobných způsobem nabírají další přídavky, a nejen ty svoje, ale vezmu i do zásoby, když už tady jsem. 

Zajímavou kapitolou je jejich přezíravost k hotelovému personálu.

Arogance? 

Úplně z nich čiší. 

 Od uklízeček až po číšníky, kdokoliv, kdo obsluhuje jejich mastňáckou dovolenou, je v jejich očích nižší kasta. 

Nepozdraví, nepoděkují...

Tolik nadřazenosti a tupého povýšenectví na tak malém prostoru jinde nezažijete.

Je to prostě transformace osobnosti. 

Dost šílená tedy, ale pravidelná a intenzivní. A každý rok silnější a markantnější.

 Chtěla bych tyhle lidi někdy vidět doma, v jejich běžném prostředí. 

Ale vlastně…  raději je nepotkávat. Je lepší se jim vyhnout obloukem. 

Ta jejich bublina je totiž dost šílená, a zároveň asi i docela obrovská,  řekla bych.

Řecko

 Ještě jednou se vrátím ke kolébce evropské civilizace, tedy ke Krétě. Mentalita Řeků je jiná, jsou asi větší pohodáři než my. Na všechno mají čas. To je asi hezká vlastnost, pohodová. 

Dokážu se na to prázdninově naladit, ale trvale bych to asi nedávala. Třeba dodržování času. Hodina sem, hodina tam, to prostě moc velkou roli nehraje. 

Měli jsme třeba domluvené taxi. Slíbil, že ve čtyři přijede. Dorazil po půl páté, s úsměvem, že je tu vlastně včas. 

Na dovolené to vydržím, ale nevím, jak bych s tím žila pravidelně. 

U autobusu nás také varovali, že nás třeba nevezme. Protože buď nepřijede tak, abychom to stihli. Nebo bude plný nebo prostě pojede jinudy. 

Většinu tu pracují ženy, alespoň tedy v těch obchůdcích, kterých tay bylo plno. Muži pak v poklidu posedávají před obchodem, sledují cvrkot a jak to těm jejich polovičkám hezky jde. 

Moc se do práce nezapojují, alespoň viditelně. Patrně filozofují, však je také Řecko kolébkou filozofie. 

Všude je plno toulavých koček. Lezou všude, i do hotelové jídelny. Řekům to zjevně nevadí, turisté se dělí na dvě skupiny. Jedna je z toho otrávená, druhá je z kočiček nadšená, hladí si je, mazlí se s nimi, krmí je. Pak aby se tu nepotulovaly, když mají takový přísun lásky a potravy. 

Pejsků tu tolik nebylo, asi je tu na ně příliš vedro. 

Moc uklizeno tady také není, zdá se, že příkopy a nevyužité parcely slouží jako odpadkové koše. 

Ale to je dost podobné jako u nás. 

Na letišti také klídek a pohoda. A to ještě letiště v Heraklionu nenabízí tu specialitu, že si kufr ve dlouhé frontě odbavíte a pak sami dovláčíte  další pás, kde ho snad laskavě odpraví do letadla.

Zato se na letištní ploše válela vypadlá zavazadla, která cestou k letadlu patrně ztratili. 

Jedno takové jsme překračovali, někteří dokonce v panice, zda to dokonce není nastražená výbušnina. Zřízenec jen mávl rukou, ztratili ho, někdo další ho zveden a dodá do letadla. 

Prostě klídek a pohoda. Ono to vždycky nějak dopadne.  

Nekonečný AI přiběh

 ...bude to čím dál horší, jak bude umělá inteligence lepší a lepší. Posléze bude nerozpoznatelná a pak nastane peklo...

 To je námět k diskusi o umělé inteligenci

    Už několikrát jsem se tu nad tím zamýšlela. 

A pořád vlastně neznám odpověď, nevím úplně, jak se k tomu postavit. Vždyť jak se bude jednou rozpoznávat, co je pravda

 a co si AI vymyslí?  

Vždycky se totiž objeví něco nového, co mě vždycky nějak zaskočí nebo otráví.

 Třeba nedávno, když jsem četla o tom, jak AI vytváří učesané fotografie z koncentračních táborů. 

Konkrétně z Osvětimi. 

Docela síla, myslím si. 

Je to nahrávání popíračům holocaustu, například. 

Zkreslovaní historie. Nebo spíš falšování.

 Památník v Osvětimi také nesouhlasí. Prý se údajně vůči tomu dost ostře vymezil, i podle něj je to je to víc než jen neškodná úprava fotek.

 Je to zklamání. Nebo spíš selhání. A velká obava.

Cituji, co na to lidé z památníku:

".....digitální falšování historie se  stává tolerovanou normou, se kterou nemůžeme souhlasit“  stojí v prohlášení osvětimského památníku.

Jenže jak se tomu bránit?

Já to moc tolerovat nechci, respektive vůbec, ale také vidím, že jen těžko se tomu lze bránit, a ještě hůř se v budoucnu bude.

Vím, že dějiny se upravovaly vždycky, to není nic nového pod sluncem.

Také samozřejmě platí a platilo, že dějiny píší vítězové.

Ale tahle digitální úprava dějin, věrohodná a těžko rozeznatelná, ta je dost děsivá. 

Navíc, ono logicky nejde jen o dějiny. 

AI upravuje kde co.

Často si hodně vymýšlí a kecá, je to vidět na první dobrou, že jde o blbost. 

Jenže jindy zas ne. 

V něčem je to hodně dobrý, hodně si to chválí třeba v medicíně, diagnostice. 

Ale jinde je to cesta do pekel. 

Je to klasika jako s ohněm, dobrý sluha ale zlý pán. Ale ono to vypadá na to, že to ve finále bude jen pán. Novodobá forma nevolnictví. 

    Mě baví dějiny, tak mě zaujalo digitální falšování dějin. 

Přijde mi děsivé. 

Ale zároveň je mi jasné, že když už to tady je, tak se toho nezbavíme.

 Co z toho nakonec bude? Těžko říct.

 Asi bych se měla zeptat AI? 

Ale jak položit promt?

Zeptám se AI, jestli mě má znepokojovat AI…???

Tak dnešek je absurditám hodně nakloněný, že se tak  klidně zeptat mohu. Ona mi odpoví v nějakém těžce pozitivním duchu, jak je (dosud) jejím zvykem.  

Ale je stejné, jako kdybyste si šli pro radu k lišce, jak zabezpečit kurník.

   Dosud mě vždycky trochu uklidňovalo, že se většina průšvihů dá aspoň v principu svést na lidi.

Lidé dělají chyby. Lidé lžou. Lidé přepisují historii.

 Jenže teď?

 Teď máme umělou inteligenci, která to všechno zvládne taky, jen rychleji, přesvědčivěji. 

Co s tím? 

Zakázat to nejde.

 Zničit to nejde.

 Ignorovat to?

 Hm, to už taky nejde.

Takže to v duchu dnešních zkratkovitých hesel lze shrnout do hlášky, že:  Upravená minulost je naše nová budoucnost.

Jako kdysi v Kurvahošigutentag, kdy zaznělo, nová doba, host vyhazuje vrchního.

Tak teď máme : nová doba, upravená realita nahrazuje skutečnost.

   A když si na závěr cvičně představím výuku dějin někdy v budoucnu, nemusím ani moc namáhat fantazii. Už teď se to tomu dost podobá. 

Takže třeba za sto let - historické učebnice se aktualizují podle potřeby. Vše se podřizuje zábavnosti.

Bitva  u Lipan? 

Nuda. Vygenerujeme něco zábavnějšího. 

Letecká bitva o Anglii? Zkusíme jako nějaký zábavný rap. 

A do komunistické šedi přidejte nějakou tiktokovou choreografii, jinak to nikdo ani neotevře.

Výuka bude o hledání vhodného hesla. 

Na otázku, co je kupříkladu politický proces, přijde odpověď, že záleží na tom, jaký použiješ algoritmus. 

A pro ty zvídavé bude rozcestník na bázi volby.

Chceš pravdu? Zvol si verzi.
Chceš minulost? Vygenerujeme podle tvých preferencí
Chceš budoucnost? Už jsme ti ji sepsali.
Chceš názor? Máš pět předpřipravených. Stačí kliknout.

Dobrý ne?

  A když se tedy ve finále skutečně zeptám chatbota, zda se mám AI obávat, on mi hezky odpoví:

„Neboj se. Jsem zde, abych tě osvobodila od námahy přemýšlet.“

Takže až nám AI začne tvrdit, že jsme vlastně nikdy neexistovali, možná budeme v pokušení jí to uvěřit.

A lepší už to nebude...