Vzdělaná

 Být vzdělaná je určitě dobře. Alespoň tedy v našich zeměpisných souřadnicích. 

Někde je to ale jinak. A někdy je ale cesta za vzděláním náročná. A plná obětí. To asi i u nás.  

Americký příběh z prostředí mormonů je právě na toto téma.

 Zajímavý pohled do úplně jiné kultury a mentality. 

 Jde o memoárovou knihu americké autorky Tary Westoverové a cestu za vzděláním ukazuje v dost syrové, až mrazivé podobě.

Autorka vyrůstala v přísně věřící mormonské rodině v Idahu, kde se vzdělání i kontakt s „vnějším světem“ považovaly téměř za hřích. Žádná škola, jen tvrdá práce v otcově dílně a bezmezná poslušnost rodinným pravidlům.

 Přesto se Tara dokázala vzepřít, sama se připravila k přijímacím zkouškám a postupně vystoupala až na univerzitní půdu v Cambridge. Její cesta ale nebyla jen o vzdělání, především musela svést boj s vlastní rodinou, identitou a s otázkou, co všechno je člověk ochoten obětovat, aby byl svobodný.

Kniha nabízí neobvyklý pohled do kultury, která je nám na první pohled cizí, ale řeší klasická témata, rodina, odvaha, hledání..

Čte se dobře,  i když místy není snadné pochopit tamější mentalitu. Alespoň mně to dělalo určitou potíž. 

Vzdělaná je asi víc takové svědectví o tom, že vzdělání není mnohde opravdu není samozřejmost 

 

Haló, haló

Máte telefon? 

A umíte telefonovat?

Obě otázky znějí trochu absurdně. Telefon má dnes přece každý a telefonovat... to přece zvládne i malé dítě. 

Nebo snad ne?

Troufám si říct, že každý třetí, možná každý druhý, to vlastně tak úplně neumí. Tedy ne že by neuměl stisknout zelené sluchátko , ale postrádá jakoukoliv telefonní etiketu. 

Řvou do mobilu kdekoliv a kdykoliv. 

V tramvaji si kolikrát připadáte jako neplacený psycholog: vyslechnete partnerské hádky, pomluvy kolegů, zdravotní diagnózy i výmluvy typu: 

„Hele, právě vystupuju na Budějovický…“ zatímco dotyčný sedí metr od vás na Letné.

A to jsme jen u telefonátů. 

Ještě horší je, že ty přístroje nikdy nejsou zticha. Zvoní ve chvílích nejméně vhodných, 

v kostele, na pohřbu, v divadle, těsně před scénou, kdy konečně přestanou mluvit i šustit pytlíky. 

Vždycky někomu zazvoní, navzdory opakované výzvě k vypnutí.

 Vždycky.

Ale to je jen první díl mobilní trilogie nešvarů. 

Druhý se jmenuje: Zírání do displeje. Skoro bych se nebála říct tupé zírání do displeje.
Ať jdete parkem, sedíte v kavárně nebo přecházíte rušnou ulici, všude potkáváte jedince, kteří mají oči  přilepené na mobil. 

Ideálně ještě se sluchátky. 

Nevidí, neslyší. Jsou ponořeni do svého světa, který jim zcela zakrývá ten reálný.

Přechod na červenou? 

Nevadí, hlavně že viděli poslední reell.

 Je to chodec nebo zombie?

 A tak mě napadá, že září je přece školní měsíc. 

Děti se vracejí do lavic a musí si znovu osvojit pravidla. Tak proč bychom se s nimi neučili taky?
Třeba právě telefonní etiketu. 

Kdy a jak volat, kdy raději mlčet, kdy nechat telefon v tašce a věnovat se světu kolem. Aby mobil zůstal dobrým sluhou. Protože pán je to zatraceně zlý.

Takže, taková mobilní představa: 

Je září. A zvoní vám telefon.
Haló, haló… podzim volá....

Zvedněme to. 

Ale raději potichu. Ať to neslyší celá tramvaj.

A klidně si na chvíli vypněme zvuk. Protože i ticho má někdy co říct.

 

Nomádem po Praze

 Být nomádem znamená putovat z místa na místo, kočovat.

 Na první dobrou to vypadá na historickou aktivitu, kdy nomádi táhli krajinou za obživou.

I dnešek ale přeje podobnému způsobu života, můžete být třeba digitálním nomádem. Zatímco původní nomádi voní dálkou, stepí, velbloudím mlékem a prachem cest, tak být nomádem v roce 2025 znamená mít notebook v batohu, signál v kavárně a zaměstnavatele nabízející home office.

Nomádem můžete být i jako majitel pivovaru, což je zajímavý trend, nazývaný pivovarnické Létající pivovary.  Ty nepřijíždějí na velbloudech, ale s batůžkem receptur a kvasnic. Vlastní pivovar nemají, ale v jiných vaří jako o život. Putují od varny k varně, tam, kde je místo, čas a ochotný hostitel.

A zanechávají za sebou stopy, tekuté, voňavé, pěnivé.

Co s tím má společného září? Máme se stát nomádem? 

Třeba pivním...

V Holešovicích totiž v září přistane přehlídka těchto pivních dobrodruhů, festival létajících pivovarů. Sládci bez domova, zato s vizí, se tu představí s pivy, která chutnají jinak.

Všechno  je malé, nezávislé, často experimentální, zajímavé.  My pak můžeme něco ochutnat dřív než zas odkočují jinam. 

Festival pivních nomádů je pozvánkou k jinému druhu putování, po chuti, respektive pivní chuti. Takový zdejší septemberfest:-)

Nabízí se tedy vzít  sklenici do ruky, zapomenout  na rutinu a vydat se na vlastní pražské putování. 

Z  Holešovic přes Letnou na Hrad, nebo okolo Vltavy dolů do Karlína. 

Žádný stan netřeba, jen chuť objevovat, město, nové chutě, možná i sebe. Zastavíte se, ochutnáte, poslechnete příběh. 

A pak půjdete dál. Po vlastní ose. Bez mapy. Za chmelovým obzorem.

Být nomádem, respektive pivním nomádem, neznamená žít bez střechy nad hlavou. 

Je to takové putování po neobvyklých místech, s novými obzory. 

Být nomádem neznamená být ztracený. Třeba v Holešovicích je to jen putování od stánku ke stánku, pod holým nebem, mezi dvěma loky a mezi dvěma lidmi, kteří se právě potkali u pultu.

Zajímavou kapitolou jsou i názvy piv, které jsou často originální a netradiční.

Třeba pivo Fracek. Napadlo mě, že tady by se dala reklamní akce spojit se školním prostředím, Fracek do každé školy, ale to bylo označeno jako nekorektní a nepřijatelné. Logicky i proti zákonné, když alkohol do škol nesmí, ale ten Fracek se k takové reklamě přímo nabízí. Nicméně, pivo je to velmi dobré, pivovarníci milí a šikovní. 

Je to celé jen krátké setkání s nomády, pokus zkusit být nomádem i v Praze, náhled do jiného světa. A i když je to pivo, které většinou moc nemusím, tady to je kreativní, zajímavé, inspirativní. 

 

Rozchoďte září!

 „To rozchodíš,“ říkají ti, kteří věří, že na každý problém existuje jednoduché řešení. Nejlépe v teniskách.

Zlomené srdce?

Rozchodit.

Vyhoření?

Rozběhat.

Daňové přiznání?

No dobře, to asi úplně nerozchodíme, ale důkladná procházka nám může dodat energii na jeho vyplnění.

 I tak se ale dá rozchodit plno problémů.

Ale i kdyby vám pohyb připomínal spíš povinnou školní rozcvičku než radost ze života, září je ideální měsíc na to, něco aspoň zkusit. Opět totiž startuje projekt Aktivní září, celonárodní výzva, kterou koordinuje Nadační fond Aktivní Česko.

A pozor, nejde jen o to, si zapózovat v legínách na Instagram. Cílem je rozhýbat tělo, rozpohybovat se, vyčistit si hlavu pohybem. 

Praha totiž startuje zářijovou aktivitu stylově, v Písecké bráně. Ta pamatuje leccos: baroko, Karla Albrechta, který sem vtrhl během válek o rakouské dědictví, i doby, kdy hradby města víc překážely, než chránily. 

Přežila i pražskou developerskou ofenzivu.

Dnes je to půvabné místo s galerií, kavárnou a přívětivou atmosférou. 

Takže ideální k tomu, začít něco dělat. Nebo se aspoň tvářit, že se k tomu chystáte.

Takže: jestli vás už bolí záda z celodenního sezení, hlava z věčného plánování a srdce z toho, že jste zase nešli běhat, neházejte flintu do žita.  Všechno se dá rozchodit. 

Začněte třeba u Písecké brány. Dál už to půjde samo. Nebo aspoň kousek.

Aktivní září v Písecké bráně startuje právě dnes!

 

Primáni

 Mám svou novou třídu. 

Primány. 

Tedy zatím spíš malé primánky, protože jsou  malí, jsou v novém prostředí, ještě trochu vyděšení a nerozkoukaní.

 Čeká je samozřejmě adaptační pobyt, podle zvyklostí se po něm docela rozjedou. Ale to teprve bude.

Zatím se  seznamujeme ve škole. 

Nějak si nechci představovat, kolik mi bude, až budou maturovat. 

Spíš je hezké sledovat, jak se změní oni. 

Zatím jsou to takové dětičky. 

A stávající maturanty uctivě zdraví, takřka jim vykají. Pletou si je s učiteli. 

Oni zase na oplátku na ně hledí jako na školku. Někteří se i ptají, to jsme byli taky takoví??

Ano, byli.:-)

Teď už jsou to dospělí lidé, chybí jen odmaturovat. 

Ti moji malí na ně vlastně oprávněně hledí jako na jinou generaci. 

Oni mají tu svoji gymnaziální cestu teprve před sebou. Zatím jsou natěšení, tak snad jim to zůstane. Po prvních dnech jsou pořád milí, vlídní, spolehliví, roztomilí. A trochu vylekaní z toho, jak se to na ně valí...

Ale je to věcí, na začátku roku. Už jsem tomu odvykla, dlouho jsem neměla takhle malé děti. Se vším je seznámit, milion podpisů, vysvětlován, seznamování...

Vydávání učebnic, to jsem nedělala jako učitelka snad nikdy. Státní škola má prostě pořád svoje rituály.  Pamatuji to ze svého dětství. A najednou aha efekt, ono se to dělá pořád...

Tak vydávám učebnice. Našli jsme cestu do skladu, kde si nafasujeme učebnice na letošní školní rok. Domů tedy nesou pořádný ranec. 

Ale zatím fungují báječně. A mají i takovou energii, tak snad to zůstane i do budoucna. Dnes to bylo naposledy se mnou. Od zítřka už podle rozvrhnu, každou hodinu někdo jiný, stěhování ze třídy do třídy, mezi patry, do tělocvičny... 

Ale už vědí, kde je jídelna a školní bufet, takže základ mají. A snad se neztratí:-)

Za hvězdami

 

Září je zvláštní měsíc. Po prázdninovém rozletu se opět vracíme do pevného režimu, zpátky do lavic, kanceláří i kuchyní, ale nad hlavou máme pořád ještě letní nebe.

 A letos se na něj opravdu vyplatí podívat. První podzimní měsíc totiž nabídne nejen tradiční úplněk, ale i slunovrat, možná zatmění Měsíce, a jako bonus Saturn, který bude viditelný pouhým okem.

Nejsem zrovna astrolog, a už vůbec ne astronom, ale něco na noční obloze mě fascinuje. 

Třeba takový úplněk. Jedna z nejzáhadnějších měsíčních fází, která umí být i super – tedy je to pak asi superúplněk. Ten je údajně nejvíc nevyzpytatelný.

Pokud máte doma somnambula nebo sklony k magickým rituálům, určitě víte, o čem mluvím.

 A jestli máte  trochu lepší dalekohled, zkuste jej v září namířit na Saturn. Prý je výjimečně dobře viditelný. I se všemi  svými pověstnými prstenci. 

Že jsou viditelné pouhým okem potvrzuje historie, protože už Galileo Galilei je v 17. století zahlédl, a proto popsal Saturn jako „planetu s ušima“. Letos tedy můžeme ušatý Saturn vidět i my. 

A kdyby nám toto amatérské nebeské divadlo nestačilo, září na procházku mezi hvězdami a planetami letos nabízí profesionály. 

Otevřelo se planetárium ve Stromovce , je moderní, chytré a nadupané technologií i fantazií. Prověří naše znalosti i neznalosti  oblohy, jak ji vidíme. A ještě nám ukáže  Sixtinskou kapli.

 A kdy jindy než v září si zavzpomínat na povinné školní výlety do planetária a zkusit to znovu, jinak a lépe...?

Můžeme tak vstoupit do podzimu doslova po Mléčné dráze. A připomenut si slavné Kantovo, "hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně."

 Nebo jen tak obyčejně vyrazit na zářijový výlet s dětmi. Šťastnou zářijovou cestu za hvězdami.

 

 

Začínáme

 Letos hezky od pondělka. 

Školní rok začíná pěkně na počátku pracovního týdne. Už před osmou jsme všichni pěkně na značkách, máme hlídanou pracovní dobu, samozřejmě elektronicky, takže v 7.45 začínáme být monitorováni. 

My i děti:-).

První školní týden je tady. 

Pro mě s ním i nová třída, malí primánci. 

Je jich jak máku, rovných třicet. Víc kluků jak holek, takže de facto klučičí třída. 

Seznamujeme se. 

Dnes jen krátce, slavnostně. Škola na jednu hodinu a pak hurá domů. 

Pro děti to tak platí. 

Naše pracovní doba trvá až do odpoledne, aby si náhodou někdo nemyslel, že také jdeme domů v devět.

 Až ve dvě:-).

Přesto, i tak, je to ještě nějaká slaboulinká iluze volna... 

Prvního září  je vlastně takový prostor na soustředění před startem. 

Čas na společnou návštěvu cukrárny, třeba. 

Na zklidnění po aktivním létě, protože začíná hektický školní rok. 

Čeká nás plno třídnických hodin, abychom pronikli do systému. 

Pak adaptační pobyt.

 A pak výuka podle rozvrhu, který je tedy pro tak malé děti dost nabitý. 

Ale nejsou tu do půl páté jako ty vyšší ročníky, takže odpoledne je prostor pro kroužky a pro zábavu. Třeba to dnešní odpoledne, na Letné, u kolotoče. Se Dvěma veverkami a jejich knihkupectvím, tradiční akcí spojenou s prvním zářím.