Poštovní evergreen

Věnovat se České poště je nekonečný příběh. Nikdy nezklame:-) Fronty delší než za minulého režimu na banány, propagandistická hesla neplatná: kupříkladu jejich oblíbené, že jako dnes podáte zítra dodáme :-), je tedy hodně nadnesené, služby se zdražují a nefungují. 
Již většinou jen pozoruji co bude a jsem zvědavá, v čem zase dokážou najít zádrhel. Moje poslední zkušenost je tedy s oblíbenou a většinou nefunkční službou Balík do ruky:-). To je poštovní třešnička na dortu. Nevím, v jakém pomatení smyslů jsem si tuto službu objednala, ale stalo se. Uvedla jsem adresu do práce, zdálo se mi pravděpodobnější, že mě zastihnou zde než doma. Zpočátku to vypadalo,  že to tentokrát vyjde. Nejdřív několik mailů, kde se zásilka nachází, pak že přijde!!, a pak i sms, že dnes bude doručeno. 
Těšila jsem se, a to se nemá! Nic nepřišlo. Samozřejmě. Ani se neobtěžovali. Jen druhý den mail, že je zásilka k převzetí na nějaké poště na Praze 8. Sklaplo mi. Nemáš jim věřit, spílám si v duchu, když zahajuji maraton vyjednávání o tom, aby mi dodali to, zač jsem zaplatila. Nefunguje to, neberou telefony, nereagují na maily, jediné, co se povede, je přesunout zásilku na poštu blíže k domovu. přes nějaký formulář. Tam si pro ni posléze dojdu ( žádný balík do ruky se nekoná, logicky), zásilka je poškozená. Prý jí rozbili na té předchozí poště, říká mi slečna u přepážky. To ale není v mých silách zjišťovat a tak se rozbíhá nový koloběh mailů, telefonátů, sms, reklamací a stížností, na jejímž konci je moje vyčerpání a zásilka, která mi před dávnou a dávnou dobou měla přijít jako balík do ruky. A k tomu mi samozřejmě bylo nabídnuto desítky losů či pojištění. Zároveň paralelně sleduji, jak pošta zase zdražuje. 
A nerozumím tomu principu, proč tady takový podnik stále je a může si dovolit královsky platit své managery a přitom neplnit svoje základní povinnosti? To mi prostě rozum nebere. Přitom to tak je, funguje to a nevypadá to, že by se Pošta odebírala do věčných lovišť!!!Nebo někdo za mříže? 
Ne, naopak, bude to dražší, doručovat se bude jen někdy ( tak to se doručuje i teď, akorát se to stane oficiální záležitostí) a nikdo se ani nezastydí, když to oznamuje národu:-).Prostě pohodička. 
Stejně jako mně, pohodička:po asi dvou týdnech, kdy jsem po celé anabázi měla už svou zásilku doma, přišlo naráz několik výzev, které mě upozorňují, že jsem si nevyzvedla balík ( do ruky už tam radši nepíšou) na poště v Praze 8. Ale je tam douška, že pokud ano, ať považuji jejich výzvu ( přibližně tak v trojím vydání) za bezpředmětnou. 
Nu, po pravdě, za bezpředmětnou považuji hlavně Českou poštu. Ale kdyby mi někdo dovedl vysvětlit princip jejího fungování, tak budu ráda:-)

MDŽ

 Ač už se ten svátek léta neslaví, vždycky ten den dostávám chuť na chlebíček a čekám (marněJ) zda nedostanu karafiát. Apropos, tomu také soudruzi pěkně pokazili pověst, taková hezká květina a je spojována buď s MDŽ, nebo s komunistickými volbami, při kterých pionýři rozdávali rudé karafiáty. Tudíž je dnes možné, že dostat karafiát či dokonce kytici karafiátů, někdo vnímá jako faux paus. Nebo prostě nevhodný dárek. A přitom jde o květinu s dlouhou tradicí, u nás typickou asi hlavně pro Klatovy. I když sama vlastně ani nevím, zda je ta stále ve velkém pěstují. Jako dítě jsem tam jednou byla a pamatuji si, že i tehdy mě to okouzlilo, byla to nádhera. Tak snad je i dnes.  Karafiát se také pojí s Broučky, alespoň já to tak mám. Jsou to takové samovolné asociace, karafiát je kytka k MDŽ nebo spisovatel, který napsal Broučky. Na Letné má pamětní desku, chvíli tady bydlel. Zda on sám nosil ženám karafiáty, není známo, ale možné to je, byť se nakonec nikdy neoženilJ. Karafiáty mu ale někdo nosí na Vinohradský hřbitov.  A jako historik nemohu vynechat Karafiátovou revoluci ze sedmdesátých let z Portugalska, která byla takovou portugalskou sametovou verzí změny režimu.  A tak jsem se od prostého přání dostat jeden karafiát dostala až k dlouhému karafiátovému zamyšlení. Tak raději končím, třeba otázkou, zda dostáváte (nebo dáváte) rádi karafiáty?

                                             

                                                                 

A ve finále přišla růže:-)

Škoda rány...

„Za mých mladých let by ho pan učitel seřezal jako žito“ slýchávala jsem občas od svého dědečka a jeho vrstevníků, když nevěřícně pozorovali divokou nastupující generaci. Mysleli tím neposlušnost a nezdvořilost vůči pedagogům, která prý za jejich mladých let vůbec nebyla.

Někdy jsem také zaslechla drsnější výrazy typu, že „ spratek prostě dostal přes hubu a on už si příště rozmyslel, zda bude drzý či ne. Prostě starší generace glorifikovala tělesné tresty. 

I v generaci mých rodičů bylo v souvislosti s výchovou oblíbené heslo, že „ škoda rány, která padne vedle“ a ve svých vzpomínkách všichni přesvědčivě tvrdili, jak ve škole sem tam nějakou chytli, občas je vytahali za vlasy, či seřezali pravítkem přes nataženou dlaň.  Oblíbeným dodatkem těchto příběhů z dávných dětských školních let byla douška, že doma nikdo ani necekl, protože by následoval fyzický trest ze strany rodičů.

A pak jsem si všimla, že stejně reaguje i moje generace, ba co víc, nacházím podobné vzpomínky u lidí i mnohem mladších. I ti, co prošli základním či středním školstvím po roce 89 občas „ nostalgicky vzpomínají“ jak jim ve škole učitelé jednu flákli a byl pokoj. Vždycky jde o vymezení se k dnešku.

Nu, a když se kouknu do historie, tak Marie Terezie nám zavedla školní docházku na Mikuláše v roce 1774 a již za sto let, tedy v roce 1870 jsou oficiálně zakázány tělesné tresty. Tedy nejen generace mých prarodičů, ale ani praprarodičů nemohli tělesné tresty ve škole zažít.

Je to tedy jakýsi nenaplněný ideál či představa, že rákoska a řemen jsou nejlepšími výchovnými a vzdělávacími pomůckami?

Sama nevím. Nás ve škole nemlátili, přesto řada mých vrstevníků podobnou vzpomínkou disponuje. Zda jde o jakousi vymyšlenou představu, které častým vyprávěním sami uvěříme, či zda opravdu narazili na kantora, který je občas proplesknul, asi nikdo nerozluští. Mně spíš zaujala informace, kterou jsem vyčetla v časopise Rodina a škola, že – cituji: v zemích, kde byly zavedeny tělesné tresty, je výchova daleko nejlepší. A vůbec nejlepší na tom je, že se tyhle tresty vůbec nemusí používat. Stačí jednou dvakrát a je jasno, hranice jsou, najedou dodržované.“ Konec citátu.

Takže ono na těch fyzických trestech asi také něco bude.  Možná proto si je řada generací přisvojuje, jako že za jejich mladých let občas přes tu hubu dostali a to je ve finále posílilo. Patrně asi nikdo nikoho nemlátil, nebo rozhodně ne plošně (vždy je to o lidech, že?), ale fungovala jakási tichá pošta o tom, že někdy pár facek vyřeší víc, než důtka ředitele školy a delegace OSPODu v domácnosti. Ne snad, že bych byla nějakým glorifikátorem tělesných trestů či jejich aktivním vykonavatelem, ale kacířsky si myslím, že mají něco do sebe. Minimálně jako hrozba, třebaže neexistující.

Jenže dnešek neumožňuje ani to, aby se poprali, případně profackovali, kluci o přestávce. Aby si chlapisky vyřídili svoje neshody. Rázem jsou vedeni k odpovědnosti, kázeňsky napomínáni a podrobování dlouhosáhlým kázáním o škodlivosti fyzického napadení.  Nehledě na to, že se všude skloňují jen práva, nikoliv povinnosti. Takže kdyby nějaký takový kantor nedej bože „ selhal“ a rozcapenému puberťákovi prostě jednu střelil (třeba přes zadek, aby hlava neutrpělaJ), bude okamžitě veřejně a mediálně lynčován, vyobcován ze školství i ze společnosti a patrně půjde i do vězení protože poškodil puberťákova práva. To ano, poškodil. Že daný puberťák poškodil práva jiných svým chováním a ve finále i práva kantorova, to už nikdo neřeší. Prostě děti se nebijí. Ano s tím souhlasím, přesto s heslem, že škoda rány, která padne vedle, poměrně sympatizuji.  Už jen pro tu symboliku!

Oslava

Není oslava jako oslava. Někteří neslaví skoro vůbec. Jiná jen tak komorně,někteří zase často a rádi, jiní vždy ve velkém duchu. Prostě asi jak je každému milé a na co se zrovna cítí. A já zrovna navštívila oslavu opravdu v obřím duchu. Letos se na nějaké typy oslav dostávám poměrně často, vlastně už od podzimu loňského roku se nějaké jubileum připomíná nebo oslavuje.Tentokrát šlo o jubileum životní, tedy padesátiny. Byly až na Slovensku, tedy spojené s výletem do zahraničí:-) Ale byly opravdu jubilejní. Takhle slavit já tedy neumím, ale dívá se na to hezky. S úžasem, obdivem a očima navrch hlavy. Byl to prostě nový zážitek:-) Naozaj.:-)

Učí každý, kdo udrží křídu a moč

No, dneska víc než křídu učitel drží fix nebo myš na ovládání interaktivní tabule, ale jinak patrně staré rčení stále zůstává v platnosti.  Asi i díky tomu se v pedagogickém sboru nachází celá škála lidských typů, odrážející „ svět tam venku.“ Najdete tam pečlivky i lajdáky, vzdělance i omezence, empaty i studené čumáky, suverény i zakřiknuté jedince… Systém sice intenzivně tlačí na to, aby všichni byli tak nějak stejní a vykazovali stejnou míru kompetencí a rámcových schopností, ale i tady to jde ztuha a úplná uniformita se naštěstí nedaří. A tak ve sborovnách pořád nacházíte obrazy vnějšího světa, byť asi poněkud víc svázaných zvoněním, suplováním a českou školní inspekcí. Je to vždycky taková trochu utlumená varianta, ale i tak za katedrou lze objevit kupříkladu typ politika, (mluví o ničem a rád se poslouchá), typ adepta do Národního divadla, kam ho ale asi nechtěli (hraje i o přestávce, vše dramatizuje) najde se tu odrůda extravagantní krásky stejně jako šedé myši. Jsou zde konzervativci, reagující pouze na zvonění, i alternativci, kteří naopak zvonění neuznávají a lákají vás k netradičním formám výuky v přírodě či o víkendu. Zvláštní kapitolou jsou pak úřednické typy, které zvládají všechny možné kolonky i ataky papírových i emailových příkazů směrem od ministerstva, inspekce či rodičovské veřejnosti, ovšem nezvládají děti, které v jejich hodinách nadužívají pocitů, že doopravdy mohou všechno. Těmto teoretikům zdatně konkurují praktici, kteří představují jakousi stavovskou základnu, učit většinou nějak dovedou, ale vyplnit tematické plány metodicky správně je většinou vůbec nezajímá. A tak bych mohla pokračovat donekonečna, učí typy grázlů i dobráků, poctivců i podvodníků. Někdo to umí s dětmi, jiný s rodiči, jdou odborníci na inspekci či na vlídný dialog se školníkem a uklízečkou. Nejlepší jsou samozřejmě tací, kteří v sobě skrývají od každého typu kousek a umí vylovit ze své škatulky právě to, co je nejvíc třeba. Ale takových je nedostatek, jinak je nás ve školství poměrně dost. Vždyť dneska učí každý, kdo udrží křídu a moč.

Čítárna ve Stromovce

Nedělní toulky ve Stromovce nás zavedly ke zdejší čítárně. Ještě v létě tady nebyla, takže novinka. Pravda, počasí k posezení zatím moc nevybízí , ale je to zajímavý počin a s prvními jarními paprsky jistě lákavý. Ostatně, Stromovka se mění, kdo zde chvíli nebyl, hned má co objevovat. Čítárna nás třeba hodně potěšila.

Šílený hedvábník

Zajímavá postava, v současném veřejném prostoru ovšem neznámá. Proto je velkou akcí a zároveň i velkým dobrodružstvím současná výstava o tomto nekonvenčním návrháři Zikovi Asherovi a jeho ženě. Výstava je až do podzimu v prostorách Umprumu, hodně už jsem o ní slyšela a troufám si předpokládat, že půjde o výstavu hojně navštěvovanou a úspěšnou. A právě v souvislosti s výstavou vyšla i tato výpravná publikace. Je to skvělé čtení a vzrušující příběh. A už se těším na výstavu:-)