Proti proudu času

 Příjemná letní potulka v Rudolfových sadech. Potom krátké seběhnutí po Belcrediho třídě.Nejdřív tedy pražená káva v hotelu Mercur a pak rychle dolů. Sraz máme na Bělského třídě a po Belcrediho je to rychlejší. Dalo by se i Rudolfovou třídou, ale tam není to dobré kafe v hotelu Mercur.

Jdeme do Eliščiných lázní, takže musíme přes most Františka Josefa I. do centra.

 Zpátky to bereme přes Bubenský pivovar, kde mají skvělé pivo.Rozcházíme se u Holešovického klubu velocipedistů, někdo jde kolem Vendlerovy továrny, zbytek se vydal kolem Umráthovy kovodělné. Příjemný den zakončíme v oblíbené restauraci V Sadech.....J

Tak nějak mohlo vypadat odpoledne na Letné cca před 110 lety. Jiné názvy ulic, jiná atmosféra, jiná dimenze.

A přesto pořád stará dobrá LetnáJ

Genius locciJ

                                            Dříve hotel, dnes casino. Jméno ale zůstalo:-)

                                                 Erhard se stále drží, díky bohu:-)

                                            Dříve Brouk a Babka, dnes bageterie:-)

Na Ovčárech se kdysi prostě pásly ovce:-)

                               Škoda, že dnes musí vždycky někdo všechno počmárat a zničit

  Ale i zde ještě zůstala zachovaná tajuplná zákoutí. Třeba u nejstarší sakrální stavby na sedmičce

                                        I rušná "Belcrediho" se dá někdy zachytit téměř bez aut:-)

Do švestek

Do švestek chtěli být vojáci, co před sto lety rukovali, zase zpátky doma. Že tomu tak nebude, to zjistili velmi brzy. Ovšem před sto lety, to byl tehdy v úterý 1914,poslechli výzvu Mým národům a nastupovali do konfliktu, který měl být podle všeobecných představ do podzimu minulostí.Jo, člověk míní a ...v tomto případě politici...mění. 
Nám, přesně po sto letech od vypuknutí První světové války, jen zbývá věřit, že nemáme za sebou svoje současné Sarajevo. Protože ani tehdy po Sarajevu netušili, co to přinese. A stačil měsíc a všechno bylo jinak. 
Sto let pryč a poučení žádné...
Tak snad alespoň vzpomínka na naše dědečky v rakouské armádě. 

Poslední tečka za rukopisy

Letní čtení zatím převážně věnuji Miloši Urbanovi. Nějak mám náladu na jeho starou Prahu, mystiku, působ vyprávění. Tak si opakuji dávno přečtené knížky, ve kterých znovu objevuji jednak kouzlo a jednak zase něco nového. Nově mě nadchla Prague Piccola, vrátila jsem se k Lordu Mordovi a si zopákla Semikostelí. Spolu s nedávnou Přišla z moře je to zajímavý koktejl, který mě hodně baví. I další kniha je tedy Urbanova, tentokrát asi hodně stará, je to Poslední tečka za rukopisy. Je zvláštní, že jsem ji asi četla,ale paměť slábne, tak je to pro mě zase jako novinka. A zajímavá.Taková směs mystifikace a faktů, že se jeden neví, co je pravda a co ne. Je to svěží a příjemné čtení, které zajímavě kombinuje možné i nemožné a hlavně baví. Jeden by neřekl, že jde o prvotinu, které už je tolik let. Dobrý příběh.
                             

S nadhledem...

Na dnešek připadá svátek všech Aniček. Lidová slovesnost jim přisoudila začátek postupného (nikoli globálníhoJ)ochlazování a nenápadné přehození výhybky směrem k podzimu. Měsíc léta je pryč. Tak jsme na to koukli trochu s nadhledem neboli jsme se vypravili blíž ke slunci, když náš teď čekají ta chladná rána. Zážitek to byl opravdu žhavý...

Vážíme si vás

........tak to hlásají všechny možné reklamy, které se nám připletou do cesty. 

Naposledy jsem takovou hlášku četla na výpisu České spořitelny, která mi na konci všech položek, které si strhla za reálné i nereálné úkony, které údajně provozuje s mými penězi, sděluje, že si váží, že jsem jejím klientem. Asi právě proto všechno od srpna výrazně zdraží. 
  Stále víc mě to utvrzuje v přesvědčení, že ve strožoku či ve slamníku je těm několika mým korunkám rozhodně líp. 

     Nicméně, váží si nás prý i jinde... Třeba u telefonních operátorů.... 
Názorná ukázka nedávno. Mamince se rozbil stařičký aparát. Potřebuje tedy nový. Normální, obyčejný, bez všech možných vychytávek, které jsou stejně na nic. Prostě chce telefonovat, respektive přijímat hovory od nás.

 Tedy jdeme do zdejších autorizovaných prodejen. 

V první se nás ujme jakýsi chlapeček, v podstatě skoro hned. Pouhých deset minut nás tam nechal postávat. 

„Jak vám mohu posloužit“, zašvitořil líbezně v okamžiku, kdy jsme se utábořily před těmi finančně nejluxusnějšími dotykovými aparáty.

Jakmile ale zjistil, že chceme aparát pro důchodce, nemáme žádný paušál a nehodláme se ničemu upsat, rázem o nás ztratil zájem. Pohrdavě se zašklebil, mávl rukou a zmizel někde v útrobách prodejny. ...........

Takoví sofistikovanější šmejdi, řekla bych.

    Odvlekla jsem maminku pryč. To nemáme zapotřebí, nebudu se doprošovat u nějakého nevychovaného froce.

    U konkurence, které je v okresním městě hned naproti, jsme také neuspěly. Nejen že se s námi nikdo nebavil, ale čtveřice děvčat, která zde zoufale zírala do monitorů, byla tak hrozivě pomalá, že bychom tam mohly strávit dovolenou, než by se na nás dostalo.....

     Nebudu se ponižovat kvůli nějakému trapnému tele-aparátu u firem, které sice hlásají, že si svých zákazníků váží, ale běda, když nechcete jejich nejnovější zboží, podepsat co nejvíc nenevýhodnější smlouvu či podobné atributy............

    Je to tak ovšem takřka všude. Je strašně únavné být pořád ve střehu a v pohotovosti, abychom si vybojovali slušné zacházení, férové služby, a pořád se vás nesnažil někdo okrást, podvést či odbýt.

    Zajímalo by mě, zda u nás ještě existuje instituce, která si svých klientů, zákazníků či třeba pacientů doopravdy váží? Asi těžko hledat jehlu v kupce sena. Nicméně, nevycválaní prodavači předražených telefonů mě maximálně tak rozladí, případně vytočí. 
   Ovšem třeba někteří bohové v lékařských pláštích a jejich přezíravost vůči pacientům…….. 

  Ale o tom příště, to je téma na vážnější notu. Protože někteří arogantní floutci jako zaměstnanci mobilních operátorů či třeba ke klientům "vstřícná"banka mě vedou maximálně k tomu, že si o nich myslím své. A snadno změním základnu. S těmi doktory a s tím, jak si nás (ne)váží je to o dost složitější. Tak o tom jindyJ. 

Pokrok nebo regrese

    K mé představě letní dovolené patří kromě nicnedělání a povalování se u moře neodmyslitelně i kniha. Bývaly doby, kdy jsem v kufru vláčela tolik knih, že bych dnes za zpřísněných letištních pravidel jistě překročila povolený váhový limitJ.

Přesto samozřejmě i dnes knihy letí za hranice všedních dnů s námi a dostane se jim zde poctivé konzumace.

 S papírovou knihou v ruce na břehu moře či u bazénu se ovšem pozvolna stáváme ojedinělými exempláři, které se v podstatě mění v exoty. Taková novodobá ProměnaJ.

Pro relaxaci již převážně slouží technika. Napříč generacemi.

Samozřejmě, většinou bez ohledu na nějaké okolí, jak je trendem současnosti, takže mnohé mobily vyhrávají na celé kolo. Nějaká sluchátka či ztlumená hudba zjevně není potřeba.

Ti, co neholdují muzice, pak do toho věčně civí. Na lehátku, v bazénu (je nutno odeslat několik selfies, samozřejmě), v moři, v restauraci.

 Obzvlášť pikantní pro můj sžíravý úhel pohledu jsou ty dvojice, patrně zamilované, což lze odhadnout nikoli ze vzájemných doteků a zamilovaných pohledů, ale ze stejné barvy či typu mobilu, protože sedí u stolu a každý zírá na svůj monitor.  Že jim číšník donesl nějaké jídlo, vnímají jen tak mimochodem a po americkém způsobu (jen vidličkou) namátkově cosi polykají a přitom napjatě sledují svůj mobilní přístroj.

Abych této pokrokové skupině třeba nekřivdila, oni i čtou. Samozřejmě na čtečce, což prý je efektivnější čili pokrokové. Budiž…..

   Když jsem si tedy při nekonečném čekání na zpožděné letadlo vyndala opravdovou knihu pro ukrácení dlouhé chvíle, mohla jsem směle suplovat muzeální kousek. Někteří dokonce pozvedli oči od svých digitálních her a několik vteřin udiveně zkoumali, cože to vlastně vidí. Vzápětí už zase zabořili oči do svých přístrojů, protože co kdyby jim za tu chvíli ve virtuálním světě něco zásadního uteklo?  Všichni (většina) tak sedí nad svým přístrojem, zírají do něho nebo mlátí do klávesnice, k tomu jim duní muzika. Nemluví spolu, nevypráví si, jsou on line…J. 

Rhodský kolos

Kdysi patřil kolos na ostrově Rhodos k sedmi starověkým divům světa. Já jako div světa vnímám celý Rhodos dodnes. Jezdím tam ráda. Dosud vždy jsem tam našla klid, pohodu, čisté moře, vlídné lidi, výborné jídlo…Prostě všechny atributy, které většinou nabízí celé Řecko, ale Rhodos jaksi v míře nadstandardní. Letošní pobyt v klidném hotelu na tiché pláži to znovu potvrdil. Jediný rušivý element, který se ve zdejším okolí vyskytoval v míře větší než velké, byl element ruský. Člověk měl občas intenzivní pocit určité invaze, což zvláště v letních měsících přináší nepříjemné asociace. Navíc ta jejich hlučnost a rozpínavost je někdy opravdovou zkouškou mezinárodní tolerance. Přiznám se, že pokud by praktická zkouška měla probíhat v prostorách našeho hotelu, asi bych propadla. Naštěstí, náš hotýlek byl onoho návalu prost, byť některé zajímavé exempláře se samozřejmě vyskytovaly i zde. Není úniku. Zdá se, jako by zde objevili svou novou destinaci, protože takovou koncentraci azbuky na metru čtverečním zde opravdu nepamatuji. Ale časy se mění….

Nicméně, jiné mouchy bych asi neobjevila. Rhodos je věrný své pověsti, je to krásný a bohem políbený ostrov. Sice zde dost podražilo, ale to je problém nikoli pouze řecký. Řekové samotní se pak nikterak nemění. Klid, pohoda, ono to všechno nějak dopadne. Hlavně se nestresovat. A tak jsme se nestresovali. Kdo by také chtěl, pláž, moře, výborné jídlo, dobré víno…. Prostě pravá letní pohodička.

Takový současný div světaJ