Steve Job

...a jeho cesta, je audiokniha, která je dlouhá 8 hodin 36 minut a kterou načetl Pavel Rímský,jehož hlas mám moc ráda. Tak se těším. CD bylo v balíčku spolu s podepsanou knihu Květy Jeriové- Vzpomínky lyžařské.  Proč se o tom zmiňuji? Jde o balíček z Xantypy, který při první cestě za mnou někdo vykradl. Přišla jen prázdná obálka. Nyní bylo psaní již doporučené, tudíž se cena za časopiseckou soutěž ke mně dostala. Jeden zírá, co všechno dneska lidé neukradnou. Xantypě jsem samozřejmě poděkovala, v podstatě i za to, že byli ochotni mi dárek poslat znovu. Také jsem mohla mít smůlu. Není to o tom, že bych bez této „výhry“ nemohla žít. Jde spíš o to, že člověk žasne, co všechno se tady může ztratit. Pravdou je, že Pošta mi ztratila už několik klasických psaní. Na moji stížnost mi pak odpověděli, že to asi buď brigádník (nejlepší svalit to na někoho bez odpovědnosti), nebo že se to může stát. Já si tedy myslím, že stát by se to nemělo, co by na to řekl třeba pan Kolbaba z Čapkovy Pohádky pošťácké?  No, to je nadsázka, spíš by mě zajímalo, co na to vedení Pošty jako takové, nemyslím jedné konkrétní. Nedávno jsem četla o pošťákovi, co nedodával důchody. Asi také brigádník, řekla bych rétorikou Pošty. A to nemluvím o nikdy a nikde nekončících frontách, které jsou pro tento úřad tak typické. Zajímá mě, proč nedodávají zásilky, byť své služby neustále zdražují? Nu, patrně se odpověď nikdy nedozvím, přestože se ptám i na odpovědných místech. Tady si jen vylévám srdceJ. 
A abych nebyla pesimista, tak se podělím o radost z daru, viz foto. Joba si poslechnu a Květu už jsem přečetla. Pro mě příjemné vzpomínání, neb samozřejmě pamatuji její famózní Sarajevo. A žasla jsem, jaké podmínky pro sportování tehdejší režim nabízel. Myslím tím bídné, aby nedošlo k mýlce.

 Stejně jako mě překvapilo, že když paní Jeriová – dle jejích slov- kontaktovala Lyžařský svaz, slečna v telefonu se jí ptala, kdo vlastně je?!?  Nu, časy se mění, dnes jsou sportovci  (někteří) zase přeceňováni, takže rovnováha se vytrácí. Buď málo nebo moc:-). Ale to je asi jen můj pocit. Květa Jeriová napsala zajímavé vzpomínání a já si s chutí přečetla. Když už se ke mně dostávala tak složitou poštovní cestouJ

                                                

Ach ta česká "gramatyka":-)

Někdy (často) mi červená propiska takřka automaticky vyskakuje z kapsy. Doma mi ovšem říkají,ať nejsem pořád učitelka, tak se snažím. To, že tiše trpím u televizního zpravodajství a jejich výraziva, je čistě moje věc. A když i já ujedu a pustím se do víc jak hovorové češtiny, mohu jim vracet úder jejich zbraní a bránit se, že mám po pracovní době a mohu mluvit "jak mi zobák narost"J.

 Ve městě jsem se naučila mlčky míjet různé nápisy, které nabízejí manikuru či dokonce manikůru, reklamy, které lákají na kultůru, prostě dělám, že to nevidím. A o shodě přísudku s podmětem ani nemluvím, když vidím, že tam byli samé ženy, přesvědčuji sama sebe, že tam asi byla i nějaká mužatka či travestita, pak je to s měkkým i asi v pořádku:-). 

Někdy ale musím tu propisku držet takřka násilím. Třeba u níže vyfotografované cukrárny. Člověka rázem přejde chuť na nějaký mlsek, co kdyby si cukrářka kromě i pletla i ingredience? Kdo ví, co by pak dort v žaludku dokázal napáchat. 

Ale zase jeden nepřibereJ

Podzemka

Název ve mně evokuje historickou reminiscenci, že kultura (zase) patří jen do podzemí. Naštěstí tomu tak (zatím) není, nicméně do podzemí si zajít můžete. Respektive do kavárny v Řetězové ulici, kde své akce organizuje tzv. Podzemní akademie. Je to trochu podobné tomu, co děláme s historií U Šebestiána, s několika drobnými (možná podstatnými) rozdíly. Nemáme tak důstojné prostředí, tím pádem se u nás neplatí vstupné ani nemáme žádné webové stránky. Snad k tomu všemu mohu dodat, že zatím.

Další rozdíl je ve specializaci. Zatímco my jdeme jen po historii, v Podzemce víc cílí na literaturu a divadlo, ale historii se nebrání. Jsou víc rozmanití, nicméně, dle mého, myšlenku máme podobnou. A to je, myslím, dobře. Byla jsem si minulý týden vyslechnout přednášku  Lubici Krénové o literární kritice. A byl to zážitek, byť v kavárně byla zima a lidí poměrně málo. Což je škoda. Měli přijít hlavně současní kritikové,aby si vyslechli také něco o pokoře a respektu k psanému slovu. Totéž samozřejmě platí o autorech či pisálcích, kteří patří do opačného tábora. I zamyšlení nad jazykem stálo za to, nad ustálenými frázemi, které pronikly do našeho života. Ovšem když pak zjistíme, že podobné znechucení nad realitou, které prožíváme my, znali i filosofové před sto i více lety, zase jednou vám dojde, že ta historie se prostě pořád opakuje.....

    Kdybych šla ve své úvodní komparaci dále, mohla bych s uspokojením konstatovat, že na našich přednáškách zima není a lidí bývá dost. Zejména bratři Mašínové byli velký tahák. Jen nechci, aby to vyznělo nějak soutěživě. Spíš bych byla ráda, kdyby se mi povedlo někoho z Podzemky na oplátku nalákat k nám. Třeba na Benešovy dekrety, o které se chceme pokusit znovu a opět s panem Šebkem. A abychom nesklouzly do rutiny, tak tentokrát se bude přenášet v pondělí, 25. března. Tedy snad už opravdu na jaře. A doufáme, že pan docent tentokrát dorazí. Zdráv a v plné síle. Těšíme se.  I z toho, že kultura zatím ještě není undergroundová. I když jeden nikdy neví……..

František

Obrázek, který jsem našla na FB a který jsem použila, čímž snad neporušuji ničí práva,když odkazuji na zdroj, mě docela pobavil. A přivedl na myšlenku, že volba papeže ukázala, jak je zase všechno jinak. Sledovala jsem netradiční výměnu na papežském stolci, ač se v podstatě mezi věřící nepočítám. Nicméně, celá situace mě zaujala nejen z pohledu osobního, ale i historického. Třeba to, jak se kolo dějin se otočilo o sto osmdesát stupňů, a zatímco nám tloukli do hlavy, že jezuité jsou ti zlí a páter Koniáš pak zosobnění zla, nyní je jezuita papežem a Koniáš název systému v hlavní knihovně.

Mimochodem, jako zajímavý paradox to přijde možná právě tak mojí generaci a těm starším, mládí ani ťukJ. Když jsem byla s dětmi na exkurzi v knihovně a seznámili jsme se s Koniášem, nic divného jim na tom nepřišlo. Nějaký Koniáš je dávno na smetišti dějin a jezuita je nyní papežem.

Jezuité mají pověst vzdělaných lidí, často patřili k průkopníkům školství, tak z tohoto úhlu pohledu se jeví volba nového papeže optimisticky.  A jeho jméno František se mi líbí, ať už jako jméno či jako návaznost na Františka z Assisi.

 Nechci se pouštět do žádných teologických úvah, to v žádném případě. Jen krátce glosovat současné dění či  mediální šílenství, které se kolem něho rozpoutalo. Třeba i proto, že jste často mohli v akci vidět našeho častého přednášejícího na Hovorech, docenta Šebka, který přijde i 25. března na další povídání. Dalo by se tedy parafrází říci, že možná přijde i papež, ale naše hlavní téma zase budou Benešovy dekrety.

Doufáme.

 Ale to odbočuji od papeže, kterému už mnozí podsouvají minulost. Jako měl předchozí papež problém s členstvím v Hitler jugend, tak tento má mít problém s činností za vojenské diktatury v Argentině. Nu, o tom nic nevím, musela bych nastudovat.

Spíš mě zaráží, s jakou rychlostí se podobná negativa vyhrabou. S pozitivy to jde již klasicky pomaleji.  

Nezbývá než věřit, že papež nejen že naplní představy, která se do něho  vkládají ohledně jeho pokory, skromnosti a obrany chudých, ale také v tom, že se nenaplní proroctví, které mluví o papeži posledním.

Vypadá to, že strůjci katastrofických konců jsou nevyčerpatelní, když nevyšel mayjský konec, rychle vytáhli proroctví o posledním papeži.

František ale nevypadá na někoho, kdo by měl svět přivést k zániku. A když ho uctívají i v Kouzelné školce:-), tak snad není se čeho obávat.

Naopak, měl by přinést nějakou naději, tak můžeme společně doufat…

Třeba v lepší zítřky…..

A malá perlička na závěr. Soused mojí maminky se jmenuje Papež. Křestním jménem František. Takže ona potkává P(p)apeže Františka každý den! A nemusí ani do Vatikánu.To se tak někdo má:-) 

Žítkovské bohyně

Konečně se mi dostala do rukou tolik opěvovaná a vychvalovaná kniha, kniha, o které všichni mluví jen v superlativech. S nadšením jsem odložila Laskavé bohyně, které jsem začala číst a které mě navzdory názvu uváděly do hluboké deprese. Ne snad, že bych od Žítkovských  bohyní čekala veselé, optimistické či povzbudivé čtení. To ne, věděla jsem o čem kniha je a do čeho jdu. Spíš jsem se těšila na ten literární zázrak, na ten skvost, který tak oslnil čtenářskou veřejnost. Také bych to chtěla umět, tak jsem nadšeně knihu uvítala.  Začetla se a euforie se nedostavila. Samozřejmě, že se zamýšlím nad tím, zda nejsem nějaká divná, když mě nenadchne bestseller, ale nenadchnul. Ne snad, že by mě kniha úplně nebavila, ale místy, a to často nedělám, jsem přeskakovala. Něco bylo čtivé, něco méně. A místy mě to nebavilo vůbec.  Tak nevím. Jsem samozřejmě ráda, že jsem to přečetla, ale myslím si, že by celý příběh mohl být čtivější, možná by tady platilo osvědčené, že méně je více? Nevím. Asi by to stálo za diskusi s někým, kdo četl a byl nadšen (či nebyl, jestli někdo takový existuje) a probrat detaily, které na mě působily rušivě. Tady to nějak neumím postihnout.  Snad jen v kostce, že z knihy mám pocit neutrální.  Jsem ráda, že jsem ji přečetla (něco mě i zaujalo), ale na druhou stranu, silný dojem ve mně nezanechala (teď se asi rouhám a schytám to od nadšenců, ale já to tak vnímám.) Přesto knihu nezatracuji, ba i doporučuji, sama jsem po ní toužila. Teď ji mám za sebou (také ji musím vstřebat)  a před sebou již zmiňované Laskavé bohyně.

  Asi musím raději sáhnout po něčem jednodušším, možná to je ten problém. V takovém hnusném počasí se má číst jen odlehčená literatura a zbytečně po ničem nepátrat. 

                                                      

Mrazivé zamyšlení

Jestli něco těžko snáším, tak je to zima. I když přijde v termínu, který jí přísluší, jakože tak v poslední době většinou nechodí, potřebuji si na ni zvyknout.

 Jestliže sněží i ve městě, mělo by to být jen  o  Vánocích.  Zbytek zimy bych uvítala sníh pouze na horách, v bezpečné nadmořské výšce. 

Poté má ale zima spořádaně uvolnit místo dalšímu ročnímu období.

 Dokázat ovšem poručit větru dešti je poměrně obtížné, neřku-li nemožné. Jeden takový neúspěšný pokus jsme již absolvovali, a nic dobrého to nepřineslo.  Přesto mě neústupnost zimy vyčerpává. A zjistila jsem, že zdaleka nejsem jediná. Mnoho lidí trápí únava (říci jarní se mi v souvislosti se stávajícím počasím příčí), děti hromadně marodí a nejen počasí, i nálada je hluboko pod bodem mrazu.  Skoro to vypadá, že máme takové protektorátní počasí. Ne snad, že bych byla až tak velkým pamětníkem, ovšem dobový tisk zachoval podrobné informaci o mrazivých dnech počátku německé okupace.

Zařídit, aby organismus nezamrzl úplně, není nijak snadné. Pár triků, které alespoň krátkodobě fungují, ale asi existuje.

Nejjednodušší by samozřejmě bylo odjet do teplých krajů a vyhřát si kosti někde na sluníčku.  Pokud to z nejrůznějších důvodů není uprostřed března možné, pak by bylo nejlepší dostát sloganu lidových rčení a umístit se za ta zmiňovaná kamna až do konce dubna. Ani to asi nejde úplně všem. Pak už jen zbývají horké nápoje, vřelá slova a slunce v duši.

Popravdě řečeno jsem původně myslela, že jde o moji poruchu termoregulace, že se pořád klepu zimou. Překvapilo mě, že neustupující zima vyčerpává i lidi o generaci mladší.

Když pak sleduji, jak se lidé třeba na severu Evropy tváří spokojeně, až to vypadá, že jim zima nevadí, říkám si, jestli my nežijeme v nějakém divném zeměpisném pásmu? Ani zima ani extrémní horka nám nedělají dobře, přitom jim v poslední době čelíme více než často.

  Zároveň pátrám v paměti, kdy všechna roční období dostála své pověsti, tedy léto bylo léto, podzim začal včas a byl příjemný a barevný, zima vyplnila svůj určený čas a regulérně ustoupila normálnímu jaru.  Nedopátrala jsem se.

Možná kdysi, v dětství, ale to si nejsem jistá, zda netrpím vzpomínkovou iluzí. Dneska se počasí v podstatě zbláznilo. Jestli za to může globální oteplování (v dané dny těžký protimluv), či zda si za to můžeme sami či to vůbec jde mimo nás, nedokážu definovat.

 Žel, zatím to vypadá, že mráz přichází nejen z Kremlu, takže třeba s dnešní teplotou mínus deset stupňů jsem se srovnávala dost špatně.  Někteří se prostě nedokážeme mrazivé realitě přizpůsobit. Mít eskymácké geny, nejspíš by se mi tady žilo snáz.

Ne, nechci si permanentně stěžovat na nepřízeň počasí. Spíš se podivuji nad tím, jak máme zažito střídání čtyř ročních období, které je v podstatě takovou už léta neuskutečněnou iluzí. Skoro jsem ochotná věřit, že ani jaro nepřijde a rovnou vypukne léto s nesnesitelnými vedry.

  Jsou fakta, která bereme jako jistotu, ale ona už léta neplatí. Roční období a jejich střídání k nim bezesporu patří.  Kdy které začíná je už ale v podstatě bezcenný údaj, který sice ze setrvačnosti akceptujeme, ale o ničem nevypovídá.

Jen by mě zajímalo, kdy se to zlomilo? Od kdy si s námi počasí dělá, co chce? Asi to bude odjakživa, jen my si naivně myslíme něco jiného. Je na čase prozřít. Za kamny to ještě jde, ale představa, že třeba není čím topit, je docela mrazivá! Prostě pořád dokola.

Mlčeti zlato

  Nevím, jak ta pověst pronikla do širokého povědomí, možná za to může snaha pražských průvodců a hledání senzace za každou cenu. Faktem je, že když se někdo mimopražský ocitne na Karlově mostě, víc než úžasná „Hradčana“ ho zajímá možnost sáhnout si na Jana Nepomuckého, který mu splní jeho tajná přání.

 Často tam pak chodí vysokoškoláci (nebo alespoň chodili) večer před zkouškou. Zdá se rozhodně snazší spolehnout se na chudáka umučeného Johánka než na vlastní nedokonalou přípravu na zkoušení.

   Prakticky to pak vypadá tak, že se před inkriminovaným místem tvoří vlnící se fronty turistů, z nichž každý touží sáhnout si na viditelně ohmatané místo a něco si přát. Kdyby světec opravdu plnil všechna přání, rozhodně by to neměl jednoduché.

    Stejně jako to neměl jednoduché, když se před 620 lety stal obětí sporu mocných. Stejně jako dnes i tehdy platilo, že moc ničí charaktery. A Johánek se o tom přesvědčil na vlastní kůži, kterou vlastně nastavil za arcibiskupa Jana z Jenštejna. Jako jeho tajemník, správnou terminologií vikář, mu svým podpisem potvrdil volbu kladrubského opata. Tím rozčílil krále Václava IV., který zatoužil po pomstě. Uvězněni však byli jen arcibiskupovi spolupracovníci. A jelikož Václav dal osobně při mučení nevídaný prostor své pomstychtivosti, Jan během tortury zemřel.

 Toho se zase zaleklo královo okolí, přeci jen nebylo moc politicky korektní oznámit, že král se podílel na smrti vysokého církevního úředníka. Tudíž byl nebohý muž svázán do kozelce a 20. března 1393 shozen do Vltavy. K tomu královská propaganda hbitě vytvořila teorii, že vzpurný vikář odmítl prozradit zpovědní tajemství královny Žofie a že tedy král má určité právo se zlobit. To pro případ, že kdyby mezi lid obecný prosáklo, že král byl na Johánkově smrti účasten.

Prelátovo tělo bylo po několika týdnech objeveno a po určitých peripetiích bylo pohřbeno v katedrále svatého Víta.

V 16. století pak Václav Hájek z Libočan, který je autorem bestselleru Kronika česká, při sepisování své knihy narazil na letopočty dva - 1383 a 1393. Neměl čas zabývat se bádáním, jako to bylo doopravdy, proto si jednoduše přivymyslel Jana druhého.  Takže určitou dobu v naší historii figurovali Janové dva, jeden svržen do Vltavy za královnu, druhý za opata z Kladrub. A právě ona legenda o neprozrazení zpovědního tajemství, umocněna objevem narůžovělé tkáně v jeho lebce v 18. století, vedla k jeho svatořečení. Barokní doba si vysvětlila nález po svém. Neprozradil tajemství, tudíž ani jeho jazyk nezetlel.  Kanonizaci tedy již nic nestálo v cestě a 1729 Praha oslavila jeho vstup mezi světce tak velkolepě, že se na to vzpomínalo ještě po létech. Do Prahy se dostavilo množství poutníků, slavnosti a ohňostroje se střídaly s hudebními reji lodí na Vltavě a v katedrále se údajně konalo na 400 mší denně.

Jan se stal lidovým hrdinou, protože se postavil králi. Tedy klasický případ dobrého prostého člověka versus zlého představitele moci.  Navíc jeho drobný vzrůst, který mu přinesl i laskavé označení doktor Johánek, evokoval zápas Davida s Goliášem.  A v podobném duchu jeho pověst přetrvala staletí.

 Komplikovat celou pověst skutečnými historickými fakty je možná zbytečné už proto, že suchá fakta postrádají romantické kouzlo. Proto se dodnes věří raději ve zpovědní tajemství a smrt utopením, než suchý fakt, že vikář byl svržen do řeky již mrtvý po brutálním mučení, které řídil vrcholný představitel země.

Jakmile existuje možnost, že nám někdo splní naše tajná přání, stává se mnohem přitažlivějším. Někdy se snažím od turistů nenápadně vyzvědět, proč sem vlastně míří, případně co o Janovi vědí, a většinou nepochodím.  Ne snad, že by to bylo až tak důležité, ale minimálně zajímavé ano.  Zjišťovala jsem si, jak dlouho ona tradice trvá, a zjistila jsem, že je to vlastně nejvíc  dílo Balbínovo.  Trochu mě překvapilo, že jde o legalizaci řady omylů, ale to asi není v šíření legendy podstatné. Možná naopak. Balbín totiž neuvádí jako datum jeho smrti 20. březen 1393, ale 16. květen 1383, který se také stal svátkem svatého Jana (do doby, než ho soudruzi z kalendáře odstranili a nahradili Přemyslem).

Připouštím, že podobný omyl má i své pozitivní stránky, jistě se lépe oslavuje v krásných májových dnech než v sychravém bezčasí chladného předjaří.

V květnu se na jeho oslavy do Prahy vždycky nahrnulo takové množství lidí, že i Národní divadlo má základní kámen posvěcený právě v tento den. Jan tehdy symbolicky splnil českým vlastencům touhu po vlastním divadle.

Co splní dnes záleží na každém z nás. Můžeme třeba v březnu vyrazit na Karlův most,kde na zmiňovaném místě stojí jeho nejstarší socha. Ale Karlův most v podstatě není podmínka, jako patrona vod a lodníků ho najdeme na většině českých mostů vyzdobených sochami. Všude tam si můžeme připomenout Jana z Pomuka (dnes Nepomuka), který se připletl do sporu mocných a stal se jeho obětí.

 Psáno k výročí Jana Nepomuckého  pro Listy Prahy 1: Tam ale nakonec "vyhrál" jiný můj článek o Johánkovi, tak lze přečíst v tomto periodiku:-). Budu ráda. 

Jsou to Pětihvězdičková přání v čísle tři na straně čtyři:-). Zde