Zavařujete?

 Ptám se občas opatrně, skoro jako bych sondovala politickou příslušnost. Protože reakce bývají rozličné. Od jiskřivého „No jasně, letos už osm kilo meruněk!“ přes provinilé „Měla bych…“ až po rezolutní „Já nejsem otrokyně!“.

Zavařování je zvláštní letní disciplína.

Pro někoho dokonce radostná náplň dovolené.

 Dřív asi šlo o všeobecnou nutnost, kdo nezavařoval, jako by ani nebyl.

 Dnes už dávno zavařování není jen nutná konzervační technika.

Je to postoj. Ritualizovaná vzpoura proti instantní době. A taky způsob, jak dostat šest kilo meruněk z tety z Moravy pod kontrolu.

Dřív navíc určitě neexistovaly obchody typu „Farmářské delikatesy s komunitní lednicí“.

Tam samozřejmě seženete zavařeniny kdykoliv a jakékoliv.  (A také za jakoukoliv cenu).

Takže dříve se prostě zavařovalo většinou z nutnosti.  

 Dnešní zavařováni?

Vidím vlastně tak trochu jako osobnostní akt. Občas vzdoru, jindy terapie. Pro někoho návrat k tradici, pro jiného snaha vytvořit domácí ekvivalent chia pudinku s hodnotou raw love. Pro někoho návrat k babičce, pro jiného způsob, jak si vyvětrat hlavu (a vybít frustraci) mícháním horkého rybízu.

 Zavařuje se skoro všechno. Jahody, rybíz, třešně, meruňky (věčný boj, jestli s peckou nebo bez), švestky, hrušky, někdy i okurky, které se tváří, že nejsou ovoce, ale stejně skončí ve sklenici.

A mnozí hodně a s radostí experimentují – vzniká tak rakytníkový džem, cibulová marmeláda, dýňový kompot.

A pak je tu klasická otázka: kdo to všechno vlastně jí?

Děti?

Někdy. Pokud je o tom přesvědčí videa na TikToku.

Manžel?

Možná. Pokud ho odradí cena jamu v obchodě.

Přátelé a příbuzní?

Když není jiný dárek, domácí zavařenina je skvělý nápad.

Často to sníme my samotné😊

 Sama zavaříš, sama sníš😊

Se zmrzlinou, s jogurtem, s palačinkou. Se slzou v oku, že jsme si uchovali trochu léta, i když venku zrovna mrzne.

Přece to nenechám zkazit.

Zavařování je také zvláštní forma víry. V to, že se nám bude chtít v zimě otevřít sklenici, kterou jsme s láskou připravili v létě.

V to, že domácí je lepší.

A možná i v to, že některé věci mají smysl dělat pomalu. S cukrem, s vařečkou a s trochou nostalgie.

A taky víra v to, že ta etiketa „borůvky 2023“ opravdu skrývá borůvky.

   Dočetla jsem se i o podivnějších marmeládách. Tedy o situacích, kdy se k zavařování přistupuje s netradiční odvahou. Pak mohu vzniknout takové variace, jako cibulová marmeláda, která je jistě skvělá k sýrům, ale zkazí dětem snídani. Existuje prý i slaninová marmeláda. Ta je v podstatě asi ideální pro ty,  co se neumějí rozhodnout mezi snídaní

 a obědem. Najít lze mrkvovou…To je původně portugalská klasika, na mě tedy působí trochu jako pokus babičky zavařit králíka. Ale chutná pr překvapivě jako jemný pomerančový sen. Pro milovníky adrenalinu ve sklenici je tu chilli marmeláda. Je skvělá k masu, sýru nebo na trestání hostů, kteří se ptají, jestli máte něco „víc pikantního“.

Může prý být i okurkový džem nebo česneková  marmeláda. Pak je i pivní. Ta je z tmavého piva, třtinového cukru a pomerančové kůry. Vhodné pro tatínky, kteří se chtějí podílet na zavařování, ale odmítají loupat meruňky.

Zavařování tedy může být umění, zábava nebo formální způsob, jak se přijít k  sousedům s originálním dárkem. A když doma otevřeme sklenici „třešně 2025“, ať je to pravda. Protože také může jít o experiment česneková marmeláda podle receptu z netu.

Takže ještě jednou, méně opatrně: zavařujete?