Pexeso

 Pexeso nás baví, hrajeme jak to jen jde. 

Máme jich plno, různé motivy, byť ke sběratelům se určitě neřadíme. 

Léta jsem si mylně myslela, že autorem názvu je Jaroslav Dietl. Ale i když s tím souvisí, jeho práce to není. 

Autorem je Zdeněk Princ, který z Dietlova názvu soutěže Pekelně se soustřeď vytvořil zkratku, využil akčního X, a název pexeso byl na světě. 

A protože jde letos o kulaté výročí jeho vzniku, chtěla bych se mu trochu věnovat. 

Někdy zjara roku 1965 vyšlo první pexeso. V nákladu deset tisíc výtisků. 

Stalo se rázem populární a oblíbené. Tento stav trvá dodnes, pořád se pexeso hraje. 

 Je to hra, která se s oblibou používá jako zbraň v boji proti nudě. V mnoha domácnostech je považována za neoficiální národní sport. Při hře pexesa se totiž často dokážeme chovat jako skuteční olympionici – sice bez medailí, ale s pořádnou dávkou napětí, emocí, nervozity a vyčerpání.

 To, co se odehrává na herním poli, je mnohdy čistý boj o přežití. Válka generací.

Pexeso je hra, která nás učí nejen o paměti, ale i o strategii, o nervovém vypětí 

a o trpělivosti.

 A také o tom, jak se vypořádat s hlubokým zklamáním, když vám poslední karta vyklouzne z ruky a vy si uvědomíte, že zase nemáte šanci.

Pexeso je hra, která si našla místo na každé kuchyňské lince, ve škole i na chatě, a která se i dnes hraje se stejným nadšením jako před šesti dekádami. 

Ať už ji hrajete v klasické papírové verzi, nebo s moderními aplikacemi na mobilu, stále platí jedno: otočíte kartu, podíváte se na obrázek a... nic. 

Paměť vám nefunguje, a vy se cítíte jako zoufalý detektiv bez klíčového svědka.

Ale to je právě na pexesu to kouzelné. I když si na začátku myslíte, že máte všechny obrázky v hlavě, po několika kolech už začínáte přemýšlet, jestli nemáte místo paměti spíš síť na chytání motýlů. 

Pexeso je nejen o tom zapamatovat si páry – je to i o důvěře. Důvěře v to, že vás vaše dítě či teta nikdy neokrade o vítězství tím, že si zapamatuje kartu, kterou jste vy otočili „omylem“. 

Nu, a tato důvěra pak bývá často zásadně nabourána.

A pokud hrajete online?

Pak přichází ještě jeden rozměr – ztráta nervů z pomalé internetové rychlosti.

Ale co je na tom nejlepší? 

Pexeso je hrou pro všechny věkové kategorie. Když je venku ještě pořád zima a zůstáváte doma, je to skvělý způsob, jak si s rodinou zkrátit čekání na jaro. 

Březen se logicky zdá ideálním prostorem pro pořádání pexesových dýchánků.

A i když technologie pokročily, pexeso se nemění. Pořád je to ta samá stará zábava, která na chvíli vesele prověří naši paměť. 

Tak si sedněte, otočte karty a připravte se na březnové kolo. 

Koneckonců, když něco dobře funguje 60 let, nemá cenu to měnit.

Psáno pro Listy Prahy 1

 

Ilustrace

 Každá dětská kniha si žádá ilustrace. Ono číst v dětství knížku bez obrázků je jako jíst dort poslepu. . Ano, pořád si můžeme užít chuť, ale tak nějak tušíme, že přicházíme o část zážitku. 

Obrázky v dětských knihách nejsou jen dekorací – jsou průvodcem, který nás chytí za ruku a vtáhne hlouběji do příběhu.

Samozřejmě, existují tací, kteří tvrdí, že pravá fantazie se rodí jen v hlavě, bez obrázkových nápověd. 

Ale ruku na srdce – zkusili jste někdy dítěti vysvětlit, jak vypadá bazilišek, aniž byste mu ukázali obrázek? 

Fantazie se nerozvíjí tím, že tápeme ve tmě, ale tím, že dostaneme pár základních tvarů a barviček, které si pak můžeme rozmalovat po svém.

Ilustrace navíc přidávají další vrstvu příběhu. 

Třeba taková liška na obrázku může mít výraz, který v textu není popsán – a najednou zjistíme, že není jen mazaná, ale možná i trochu smutná. 

Nebo se v pozadí skrývá postava, která se v ději zatím neobjevila, a čtenář si začne lámat hlavu, kdo to asi je.

 Obrázky nejsou náhradou za představivost, ale odrazovým můstkem k tomu, aby se rozletěla ještě dál.

A nakonec – knihy s obrázky jsou prostě radost. Stránky, kde se střídají slova s barvami a tvary, působí jako pozvánka ke hře. 

A když se čtení promění v hru, vyhrává úplně každý.

2veverky to velmi dobře vědí, proto mají svou vlastní ilustrátorku, Lenku Jasanskou, která měla nedávno v jejich knihkupectví vernisáž svých ilustrací. 

A bylo to jak v jejích obrázcích, něžné, tajemné, svébytné.

Paní Jasanská dala tvář nejen Veverkám, ale i vydavatelství Verzone, takže šlo o velmi zajímavé setkání. Ostatně, jako je tomu u 2 veverek vždycky

Opravuji

 Respektive tedy čtu úkoly od studentů, které jsem zadala na počátku školního roku. 

Úkol zněl jasně, aby během půl roku domluvili a realizovali rozhovor s pamětníkem historické události. 

Zprvu se bránili, že tak starého člověka neznají.

 Automatická reakce. 

Pamětník je pro ně jen někdo z dávné minulosti.

Docela koukali, když jsme společnou úvahou došli ke zjištění, že pamětníkem už mohou být vlastně i oni, pro své mladší spolužáky. A že doma mají blízké, kteří prožili minimálně listopadové události. 

Pak na zadání fikaně zapomněli, ale vytrvalé připomínání přineslo ovoce. A nakonec vyfikli rozhovory, které by stály za publikování na Paměti národa. 

A hledali témata, vyjeli za prarodiči, zapojili tetičky či sousedy. Mluvili nejen o listopadu, který se na první dobrou zdál nejsnazším a nejvíc frekventovaným cílem. 

Témata byla normalizační, objevily se události z osmašedesátého i z války, mluvili 

o povinné vojně, o povodních či třeba o útoku na "Dvojčata". 

Mnohé práce byly fakt neotřelé a zajímavé. 

A já nyní čtu a vytvářím pro ně nějakou zpětnou vazbu. Ale nejlepší zpětná vazba je to pro mě, když vidím, jak se do toho někteří pustili, jak se umí ptát a co všechno propojili. 

Úplně nejvíc je, když přiznají, kolik věcí jim docvaklo. 

A třeba i to, jak bylo fajn povídat si s babičkou. Nebo s mámou, o době, kdy byla mladá

( mladší), že je to dosud nezajímalo, bylo to dávno a mámě se nic nestalo, tak proč se ptát...? A najednou se ptali. Nejdřív logicky proto, že museli. Ale pak už se zaujetím a erudicí. 

A objevovali zajímavé věci. 

Hezky se to čte, i pro mě jsou tam nové věci, nové úhly pohledu. Baví mě to. 

A je to zjevně ve finále bavilo také. 

Historia magistra vitae

 Letošní únor nepřináší jen mrazivá rána a pomalý přechod k jaru, ale také historická výročí, která nutí zamyslet se nad tím, jak je čas relativní, co bylo a co se opakuje, i co jsme se z minulosti naučili. Nebo jak je všechno pomíjivé či potvrzení zásadní pravdy, že všechno je vždy jinak.

Jako zajímavost kupříkladu stojí za připomenutí sedmdesát pět let od únorových událostí roku 1950, kdy byl Julius Fučík posmrtně oceněn titulem Hrdina Sovětského svazu. Tehdy hrdina dnes padouch. Navíc ho už skoro nikdo nezná, snad jen pár pamětníků toho, že Výstaviště na Praze sedm neslo jeho jméno. Mnozí pamětníci se chodívali bavit do Juldy Fuldy.  

Jako potvrzení ambivalence dějin ale poslouží docela dobře. Na jedné straně je totiž Fučík symbol boje proti fašismu, na druhé kontroverzní ikona komunistické propagandy.

A jak se na jeho osobu díváme dnes? Může z toho být vhodná únorová otázka.

Co si vůbec pamatujeme o době, která formovala generace před námi?

Protože v únoru se děly osudové zvraty, může právě únor nabízet tyto momenty k přemýšlení.

Únor samozřejmě rovněž připomíná 77. výročí od komunistického převratu v roce 1948, klíčového momentu, který navždy změnil československou politickou scénu.

Tam je zajímavé, že tehdy stačilo pár dní, aby demokracie ustoupila totalitě.

Historie nám prostě v únoru nastavuje zrcadlo. Mrazivě připomíná, že změny, ať už k lepšímu nebo horšímu, mohou přijít náhle a nečekaně.

Možná proto je právě v únoru vhodný čas zamyslet se nad tím, co nám minulost vzkazuje

a jak si uchovat hodnoty, které považujeme za samozřejmé – dokud se nezačnou ztrácet.

 

 

Na Matějskou…

   Není větším symbolem pražských únorových dní než Matějská pouť. Přičemž jde

o automatické spojení, nad slovem pouť se už dnes většinou nikdo moc nezamýšlí.

 Ve finále nic nemůže být vzdálenější duchovní podstatě poutí než právě zmiňovaná Matějská.

Pradávné poutě v sobě nesly hlavně stopy hledání, odhodlání a víry. Původně měly jen náboženský význam. Aby poutníci byli blíže k bohu. Nebo mířili na posvátná místa.

I takové pouti se dneska objevují a vrací, ale s únorem si je nespojujeme. S tím máme spojenou právě Matějskou, ryze světskou událost.

I k ní ovšem vedla cesta čili pouť, než se Matějská ustálila v dnešní podobě.

Postupem času se totiž primární putování pozvolna měnilo ve společenskou událost, často doplněnou o trhy, divadla. hudbu či nějakou zábavu. Někam se doputovalo a v cíli pouti čekala na poutníky nějaká odměna.

   Kdysi dávno také poutníci kráčeli za svým cílem v tichu a rozjímání. Od devatenáctého století se jako zpestření tichých poutí začaly objevovat hlučné jarmarky, posléze kolotoče

a střelnice, které nakonec ve finále přetrvaly. Už nešlo jen o duchovno, ale i o setkávání, vytržení z každodennosti, o nějaké sdílení. 

A v tomto okamžiku vstupuje na svou historickou scénu Matějská pouť.

 Kdysi, v šestnáctém století, šlo o malou náboženskou slavnost v okolí kostela svatého Matěje. Současnost ji proměnila v gigantický festival prapodivné zábavy, čímž se její duchovní rozměr dávno vypařil. Dnes je Matějská synonymem pro všemožné adrenalinové atrakce než pro nějakou duchovní obrodu. O té se na Matějské rozhodně nejedná.

Nicméně, k únoru Matějská patří, takže nějakou tradici vytváří. A když zůstaneme

u původního námětu putování, pak i tady lze najít cestu. Opět jde o vytržení z každodennosti

a nějaké spojování. Často je také vnímaná jako symbolický počátek jara, čímž nám zlidšťuje jinak temný únor, který ke klasickému putování většinou moc nevybízí.

Takže je na nás, jakou pouť si v únorových dnech vybereme a kam doputujeme. Stěžejní na naší pouti bude zejména pocit, zdá nás pouť těší a přináší nám nějakou radost.

Asi je jedno, zda na pěší výpravě za poznáním nebo s papírovou růží na Matějské. Tradice je prostě tradice. I v únoru.

 

 

 

H.U.S.

 Dneska je to zase o dětské literatuře. Takové nevyžádané doporučení těm, co marně hledají pro své děti zajímavé čtení. 

Nebo těm dětem, které zrovna nemají co číst. 

Byť anoncovaný  H.U.S. je bohužel takřka vyprodaný, takže je třeba využít místní knihovny.

Je několik málo kousků kdesi na skladě, což ve většině knihkupectví řeší tak, že knihu odněkud stáhnou a pak si pro ni dorazíte. Přijít do prodejny a automaticky si odnést  H.U.S.A prostě nyní úplně všude nejde. Což ale logicky svědčí o tom, že kniha je dobrá, zaujme a stojí za to si ji přečíst. 

Mně ji samozřejmě sehnali u 2veverek, takže se do ní můžu pustit.

 Abych ji pak mohla využít ve škole, což se podle popisu děje na obalu jeví jako velmi nadějné.  Příběh z Tábora a Prahy, tedy v kulisách známých míst. 

Začátek dokázal vtáhnout do děje, příběh je čtivý, rozhodně "neuráží" ani dospělého knihomola, byť primárně cílí na ty mladší čtenáře. Svižné, vtipné, zajímavé...

 Takže jsem zvědavá na to, jak je Hus úplně světovej, jak praví titul...

Zdravím, zdravíš, zdravíme

 Ještě jednou se tady vrátím k tématu pozdravu, zda zdravit či nikoliv:-). 

A je to vlastně i nepatrné rozvinutí včerejší úvahy o protektivních matkách...

Často se kritizují děti, že neumí otevřít pusu a pozdravit. Nedávno jsem se zabývala spíš majiteli pejsků, kteří na vás dokážou tupě zírat přes hřbety hrajících si psů a nevydat ani hlásku, dokonce ani na pozdrav odpovědět. 

Takže to není o dětech, ale o celé naší současnosti. O těch matkách, které mají ve výchově svých dětí úplně jiné priority. 

Pozdravit už zjevně není in.

   Onehdá jsem šla s malými dětmi, gymnazisty, do města. Přicházejí na ranní sraz, už tam stojím a čekám. 

A nic. Někteří ani nezvednou oči od mobilu, většina spíš nechápavě hledí, proč na ně tak koukám.

 Zdravím tedy já, někteří i odpoví. Vytváří se hlouček. Přicházejí další, je to stejné. 

Přátelsky jim tedy vysvětlím, že se opravdu nemusí bát pozdravit, že se to běžně dělá, že se při příchodu a setkání lidé pozdraví. 

Chvíli to trvá, než to sepne, ale pak někteří doopravdy pozdraví. Patrně s vědomím, že výstřednostem kantorů se nemá odporovat. 

Sleduji, jak se pak kamarádsky snaží napovědět těm dalším přicházejícím. Aby neměli průšvih.

 Ti jdou stejně apaticky, mlčky, s očima zabořenýma v telefonu. Ale kámoši jim nenápadně poradí, 

" vole, prej máš pozdravit...!"

Zmateně se rozhlíží kolem, koho jako a proč? Nakonec usoudí, že to asi budu já a pozdraví. 

Je to zjevně o výchově doma, nenapadne je, že dělají něco řekněme nezdvořilého. Prostě na to nejsou zvyklí, že se někdy zdraví.

No budiž, vzpomenu si na pejskaře a jen krčím rameny. Ony za to vlastně ty děti vůbec nemohou, jsou jen naším obrazem.

   O několik dní později se nesu po Letné, kde mě pozdraví cizí dítě. S radostí mu odpovím, vždycky to tak dělám, abych je neodradila. Pozdraví a odpovím, hezky nahlas a s úsměvem. 

Jdu svižně, tak o pár kroků mohu slyšet mladou maminku, jak svoje dítko plísní:

" co zdravíš cizí báby, to se nedělá, nemusíš zdravit každýho..."

A to je celé. 

V podstatě to dokonale ilustruje celou situaci ohledně naší interakce ve společnosti. Co mi doma dají, to si nesu životem....

Takže už žádné divení ohledně zdravení....

S kočárkem

 Miminko je vždycky to nejcennější, co doma máme. 

 Však ho také mnozí hrdě vystavují, dokonce i na sociálních sítích... 

O tom ale třeba jindy. 

Dneska mě zaujal transport rodinného štěstí v kočárku. Potkávám řadu rodičů, kteří drandí po ulicích s nejmodernějšími modely dětských kočárků, které se svou cenou mnohdy rovnají ojetému autu. Pro pohodlí a bezpečí potomka všechno. 

Dosud s tím souzním.

 Co mě ale odjakživa překvapuje, je sebevražedné přecházení ulice, kdy maminka kočárek strčí do ulice a jde se. Vždycky mi to přišlo prapodivné, že ty maminky vlastně hodně riskují. Nastaví kočárek jako nárazník??

Ano, mluvím o velmi rozšířeném fenoménu kočárků v silničním provozu. Zatímco maminky v obchodech pečlivě vybírají mezi ergonomickými modely, odpružením a barvou ladící k oblečení, na přechodu se z kočárku stává beranidlo, kterým se proráží cesta.

 "Pojď, miláčku, jdeme, dnes budeš první, kdo pozná, jestli ten řidič zvládá brzdění."

Ale budiž, to je asi moje divoká fantazie, že by se tak přecházet nemělo.  Ty maminky tak asi nepřemýšlejí, prostě jedou. 

Ale když jsem viděla maminky s kočárky na zamrzlém rybníku, přišlo mi to už totálně přes čáru. V podstatě jsem začala mít vážné pochybnosti o evolučním vývoji člověka.

 Ostatně, i běžné bruslení mi tam přišlo prapodivné, mnohde totiž byly průrvy, vidět voda, led byl nestabilní, určitě bych tam nešla ani sama, natož s kočárkem nebo malým dítětem. 

Prý kdyby to začalo praskat, tak utečeme, vysvětlila mi jedna z nich, když jsem se neovládla a zeptala se, zda se nebojí. 

Měla kočárek a kdesi v dálce jí po ledové ploše pobíhalo větší děcko. 

No, že je to taková ruská ruleta jsem jí už radši neříkala. Zcela jistě by mi vpálila, že mi do toho nic není. 

Navíc, až to začne praskat, tak stihnout utéct!!!!

Ano, protože každá scéna, kde se snažíte vylovit kočárek z ledové vody, končí přece happy endem.

Doufám, že ji minimálně umělá inteligence sdělí, že led fakt dopředu nevaruje hlasitým praskáním, prostě najednou jste ve vodě... A když u toho ležíte v kočárku, asi je jasné, že je dvakrát tak těžší se z toho dostat. Ale jasné je to asi jen někomu

Vnímám to jako jeden z paradoxů doby. Vše pro dítě, často vysněné a vymodlené. A pak v podstatě hrajou vabank, "zabij si své dítě sám..."

Některá inteligence opravdu potřebuje ten umělý impuls, který někdy za kočárkem opravdu chybí....

Ostatně, nemusí to být ani kočárek. 

Když někdo nechá dítě v autě a jde si zalyžovat, jak se onehdá psalo o nějakém zaníceném sportovci, který prostě nutně potřeboval běhat na lyžích, když už je konečně ten sníh, pak nezbývá se ptát, zda by u některých jedinců nemělo být rodičovství podmíněno minimálně vlastní dospělostí...??

Asi nezbývá než doufat, že příroda dá některým jedincům k rodičovskému instinktu do ruky ještě manuál na přežití jejich vlastního potomka. 

U Veverek

 V knihkupectví 2veverky probíhala tvůrčí dílna autora dětských knih Jana Nejedlého. Zajímá mě, jak psát dětské knížky, protože to mi moc nejde, byť bych chtěla. 

Proto jsem se zájmem vyrazila na setkání.

  Pan Nejedlý kdysi šéfoval časopisu Rodina a škola, který už bohužel doba přenesla do virtuálního prostoru, v papírové formě přestal existovat. 

Škoda, býval to zajímavý počin. Chvíli jsem pro něho i psala, postřehy ze školství, takže jsem vlastně šla do Veverek za "starým známým,"

  U Veverek je příjemná atmosféra a útulné prostředí, děti se usadily na židle i na polštáře. Autor má dar nejen tvořit pro děti, ale i krásně hovořit, s radostí jsem naslouchala 

a pozorovala. 

  Některé děti, nebo možná spíš jejich rodiče, bych ale asi vypoklonkovala, být na místě pořadatelů. Přijdou pozdě, ruší, nejsou schopni posedět, rodiče se baví, děti nechávají být, aby hrabaly v knihách, které se zde prodávají, válí se po zemi, no nic moc pro moje vnímání světa. 

  Pravda, abych nekřivdila těm ostatním, které vnímaly a chovaly se adekvátně prostředí

 i věku, těch škodičů nebylo jich mnoho, ale ona stačí jedna taková povedená rodinka, aby zkazila nebo narušila zážitek těm ostatním. 

  Ale vydržela jsem. S obdivem k trpělivosti nejen pořadatelek, ale i vyprávějícího autora. Pořád respektovat nevychované děti, telefonující maminku i nerudného tatínka, který se choval dost podobně jako jeho děti. 

  A také mě zaujala drobná miniscénka, kdy autor nabízí dětem takovou vizualizaci:

"Představte si děti, že máte zapnuté rádio a..."

Otázka z dětského publika.

"A co je to rádio?"

Zdálo by se možná humorné, možná aktuální, že děti neznají tento kdysi běžný zdroj informací, kdyby se do toho nevložila právě ona maminka , která měla potřebu podotknout, že tohle oni už doma nemají, jdou s dobou...

Skoro to vypadalo, že má autorovi za zlé, že taková slova používá. Stejně, jako když požádal o nějakého dobrovolníka mezi dětmi.

"Děti nerozumí slovu dobrovolník," vystoupila dost arogantně proti tomuto slovníku. Přičemž některé děti, se slovem již obeznámené, se radostně hlásily a rády by byly dobrovolníkem. 

Ona však měla potřebu to komentovat. 

K žádnému vyhrocení situace nedošlo, autor to přešel, děti se účastnily jen ty, které chtěly nebo ty, které slovům rozuměly, knihy snad také přežily dětskou invazi bez poškození, klasické posluchače setkání a povídaní bavilo. Mě tedy také, ale jak již bylo řečeno, některé návštěvníky bych minimálně donutila zaplatit vstupné...

Nu, bylo to moje vnímání situace, někdo to třeba viděl jinak. Ale nemohu si pomoci, některé matky, tak zvaně protektivní matky, to je tedy síla...

Raději se jim vyhnout velkým obloukem.

 

Bez Y

 Praha přišla o Divadlo Y. 

Respektive zatím ještě nepřišla, jen se o tom spekuluje, víří se mediální vody. 

Kdo ho měl rád, ten už smutní. 

Kdo o něm nikdy neslyšel, mávne rukou. 

A ti, co rozhoduji o jeho konci, nejspíš ani netuší, co vlastně pohřbívají. Nebo tuší, ale je jim to jedno. 

Ale co, řeknou,  jedno malé divadlo sem, jedno tam ...

Zánik přeci patří k životnímu koloběhu. 

A teď mi zároveň dochází, že zániku je teď poměrně dost. 

Nedávno třeba zanikla naše národní letecká společnost ČSA (založená 1923), ta tedy asi už doopravdy.

Také zmizel tradiční í Supraphon (založený 1932), ten koupili i s právy fakticky na všechnu českou hudbu Američani .

  Teď se  hodně mluví o tom, že zaniká legendární Divadlo Ypsilon (založené 1963). Jeden zánik za druhým...?

 Nabízí se zajímává teorie, že pokud bych chtěli někam letět, poslechnout si k tomu českou hudbu a po přistání zajít na představení s laskavým humorem a chytrou poetikou, máme dost smůlu... Nad tím se už někdo dokonce zamýšlel, já to jen tak konstatuji...

  Nechci nějak staromilsky lpět na tom co bylo, ani ronit slzy nad tím, že bývalo líp, to v žádném případě. 

Ale některé tradice se mi zdály dobré a vytvářely určitý pocit jistoty. Ypsilonka určitě.

A teď najednou, většinou jedním škrtem, mizí. Neznám důvody, ani jsem po nich zatím nepátrala. Vycházím z toho, co se ke mně dostane, a v tomto divadelním případě i z nějakých vlastních emocí.  

Já kupříkladu Divadlo Y vnímám jako kultovní. Bylo  jedním z těch míst, kde se hrálo s nadšením, humorem a hlavně chytře. 

Kde se ještě věřilo, že smích a zamyšlení mají v životě člověka větší cenu než dobře napsaná grantová žádost. 

Kde šlo hlavně o zážitek, který vám zůstane v hlavě ještě cestou domů – a možná i dál.

Taky jsem ho brala jako tradiční. 

Stejně jako aerolinky či Supraphon. 

Ale na tradice se už asi dneska moc nehraje. Spíš je v módě  coworking, nebo  něco „multifunkčního.“ 

A nám tak z tradice zbývá jen si nostalgicky parafrází připomenout starou dobrou klasiku: 

„Zavřeli divadlo? A dobře jim tak. Mohli hrát něco, na co by chodilo víc lidí.“

 Až  na to, že až nebudeme mít kam chodit, bude pozdě litovat. 

I když možná v záplavě foof coourtů či kancelářských center, která nepotřebují grantové dotace a kultura si tam může dá maximálně flat white, to třeba ani nezaregistrujeme. 

Snad leda, kdyby vznikalo nové generační divadlo, přinášelo by to nějakou logiku. 

Ale co s touto logikou třeba v případě aerolinek?

V tom aby se čert vyznal. 

Divadlo už asi prostě není in, žijeme v době jiných médií. Za divadlo je mi to ale líto, za Ypsilonku obzvlášť. 

l

Jarní prázdniny

 Cyklus jarních prázdnin se tento týden zastavil v Praze. V částech od pětky výš. 

Mám ráda volné dny ve městě, i když někdy jsou jarní prázdniny v Praze spíš jako aprílové počasí. Člověk si od nich slibuje odpočinek, já tedy ano, ale ve finále je všechno úplně jinak. 

Zatímco totiž lidé z města prchají na hory a na chalupy, tak města se naopak / logicky/ stávají cílem turistů.

Ve městě nás tedy čeká v podstatě dost náročný úkol, a totiž proplétat se nekonečnými davy výletníků, kteří si myslí, že Karlův most je nejlepší místo pro selfie v kteroukoliv denní či noční dobu. Narváno je úplně všude

Jít si  třeba s dětmi zabruslit? 

Ano, pokud tedy preferujete slalom mezi bruslaři minimálně z celého Středočeského kraje, ne-li z celé republiky.  

Výlet do zoo? V podobném duchu, byť tam je větší šance, že se davy rozplynou na větším prostranství.

Do kina už dneska skoro nikdo nechodí, i když třeba na Vlny se dokonce stály fronty.

 Ale jinak jsou multiplexy většinou poloprázdné. Tudíž by se kino jako prázdninové atrakce nabízelo, ale tam zase nemohu já, neb za konzumaci popcornu a srkání koly bych asi někoho inzultovala, což by určitě vyvolalo v rámci mé profese minimálně nevoli, neřku-li skandál. 

A tak nakonec o jarních prázdninách ve městě, jako většina zůstavších, volím osvědčenou strategii, schovat se doma, ignorovat svět a čekat, až se město dostane do turistické rovnováhy, tedy že bude možné v klidu přejít po chodníku. 

Ba možná i po Karlově mostě. 

Ve své podstatě jsou takové jarní prázdniny pro kantora něco jako fata morgána. Vidí je, ale fakt nejsou. 

Představa, že nastane klid a relaxace, budou se číst opravdové knihy místo slohových prací, chodit do kavárny místo do školní jídelny či chodit na procházky se psem místo putování po chodbách během dozoru, je většinou hodně mylná, byť samozřejmě lákavá. 

Realita mnohdy moc prázdninově nevypadá. Vstáváme stejně brzy, protože vnitřní školní budík tak rychle nevypíná. Za jeden týden si většinou ani nestačí všimnout, že je nějaké volno, natož aby se přetočil do sovího režimu. 

Pokus o městkou turistiku je dost absurdní, protože jak už bylo výše řečeno, město se proměnilo v cíl všech školních výletů z celého Česka. A nejen jich. 

,Kavárny narvané k prasknutí, tramvajové zastávky plné školních dětí z Brna, s baťůžky většími než ony samy a galerie plné učitelů, kteří sem vlečnou svoje studenty za edukativním výletem.

Někdy se vám proto zdá že uniknout dětskému štěbetáni nelze ani v klidu muzejní studovny. 

  V podstatě ten skutečný klid asi nastane až po opětovném návratu do školy. Kde vám každý bude sdělovat, jak si o prázdninách odpočinul. 

Navzdory této kritické náladě mám prázdniny ve městě ráda a hodlám si je užít. Protože při úniku do hor nebo na venkov, zažiji totéž v opačném úhlu pohledu. Přijeli lufťáci. 

A tak hurá do městských zákoutí za relaxací. Jsou přeci jarní prázdniny.

  

Únorová úvaha

 Únor je vlastně takový zvláštní měsíc, měsíc, který se pořád hledá

Na první dobrou vypadá jako chudý příbuzný mezi svými úspěšnějšími sourozenci. Nemá ani pořádných 30 dní, a když už se jednou za čtyři roky „vytahuje“ přestupným dnem, stejně je pořád nejslabším článkem kalendáře.

Únor je tak trochu jako člověk, co přišel na večírek v teplácích – nikdo ho nebere vážně.

   Ale podívejme se na něj jinak. Únor je ve skutečnosti geniální manipulátor. Všichni si myslí, že nic moc nenabízí, ale on přesně ví, co dělá. Místo, aby se tvářil jako „silák leden“

 s ledovými závějemi, nebo naopak, jako „rozšafný březen“, co slibuje jaro, tak únor vsadil na minimalismus.

 Co byste jako chtěli? Čtyři týdny, občas pár rampouchů, možná trochu romantiky na Valentýna, a šlus. Stačilo a jde se dál.

Únor má tedy svůj zvláštní smysl pro humor.

Potvrzuje ho i svým přístupem ke sněhu. Občas nasype, ale jen na pár hodin, aby se to člověku náhodou nezalíbilo. A pak je z toho břečka

A co naopak takové typické únorové mrazivé dny? Současné mrazy dávají najevo, že únor mrazit umí.

Ano, pořádné mrazy vždycky přijdou. Často když už  máte uklizené rukavice, protože už několik dní za sebou bylo skoro jaro.

Ty současné trvají asi tři dny a už jsou hlavním bodem zpravodajství, protože je asi divné, když v zimě mrzne, někdy až mínus pět! A je z toho třeba udělat zprávu dne.  

Tak tedy únorové sluníčko? Někdy ano, ale určitě ne o víkendu. Buď svítí, když trčíte v práci nebo v dopravní špičce, kdy vás oslňuje natolik, že nevidíte na krok před sebe.

Nebo nesvítí vůbec.

Dále je tu ještě jedna paradoxní únorová specialita – chřipková sezóna. Všichni bojují s virózou a zároveň všichni chtějí na lyže.

Únor je zkrátka mistr ironie.

A také měsíc, který bere život s nadhledem, však to brzy skončí.

Tak mu dejme šanci. Není to tak špatný měsíc – jen si u něj člověk musí zvyknout to jeho neustálé hledání se sebe sama. 

Tím, že se většinou hledáme i my všichni, je to vlastně měsíc, který nejvíc souzní s našimi slabostmi. 

A když navíc, jako letošní bonus, nabídne jarní prázdniny již v únoru, je jeho šance na zvýšení obliby maximální. 

Psáno pro Listy Prahy I.

Na hvězdárně

 Výlet na hvězdárnu může na první dobrou slibovat den plný zážitků, poznání a možná

 i setkání s mimozemšťany.

Nebo také napínavý výlet se školní skupinou dětí, který má k romantice opravdu hodně daleko.

Platila pro nás druhá varianta.

 Vyrazili jsme ale s nadšením a teplým oblečením, protože jak známo, vesmír je chladný

 a hvězdárna v únoru taky. 

Mířili jsme do Ďáblic. 

První zkouškou bylo vůbec se v pořádku sejít. 

Děti termíny setkání vypouštějí z hlavy tak snadno, jak rychle mizí hvězdy v černých dírách. 

Ale trénink dělá mistra, proto se naše vytrénovaná skupina primánů na Ládví už dokázala sejít včas.

Pak následovala zimní procházka, kterou ne všichni přijali s nadšením. Měli totiž pocit, že je zima, jsou unavení, je to daleko....

Ale ve finále jim nic jiného nezbývalo a tak jsme svižně kráčeli takřka ďábelským tempem až do Ďáblic. 

V průběhu cesty se děti od sebe vzájemně nakazily radostí ze sněhu, takže se až freneticky radovaly z možnosti se koulovat či válet se ve sněhu. Až to vypadalo, že sníh v Praze vidí poprvé v životě. 

 Celkem v tempu a v pohodě jsme tedy brzy přistáli na správném místě, kde nás přivítal astronom s nadšením srovnatelným s člověkem, který vidí místo dětí skupinu červených trpaslíků. Těšil se na nás. 

Uvnitř nás čekal vyhřátý prostor, hvězdné mapy a model sluneční soustavy, který byl tak realistický, že i zapřisáhlí odpůrci přírodních věd zajásali, že konečně mnohé chápou. 

Aha efekt...

Pak přišel hlavní bod programu, přednáška o hvězdách...

Jelikož vesmír se rozhodl být zajímavý i pro ty, co nerozeznají Slunce od Měsíce, vydrželi jsem tam poměrně dlouho. I mě to moc bavilo, vidět, co všechno se děje na obloze. A když o tom ještě někdo umí zaníceně vyprávět...

Poté jsme se přesunuli k občerstvení, kde horký čaj a sušenky sloužily jako kompenzace za ztracené iluze o tom, že  Slunce je pro nás nepostradatelné:-).

Ještě si všichni samozřejmě nakoupili zdejší suvenýry, nejčastěji 3D modely planet

Výlet  skončil rozpuštěním u metra, odkud se děti radostně rozeběhly nejen domů, ale i na víkendové a hlavně prázdninové volno.

 Mimozemské civilizace pro ně rázem ztratily své kouzlo, převládl radostný pocit z volného času a úplně jiných hvězdných zážitků … 

Ale je to tam, zasazené v podvědomí, pohled na hvězdné nebe už bude pro ně vždycky trochu poučený. 

Bylo to totiž opravdu skvělé, hvězdárna v Ďáblicích byla úžasná. Uživatelsky vlídná, edukačně příjemná, prostě báječné místo pro (nejen) školní výlet. 

A inspirace pro návštěvu dalších podobných zařízení. Třeba Planetária ve Stromovce, které se v současnosti opravuje, aby z něj bylo nejmodernější zařízení na světě, jak psali v místním zpravodaji. 

Tak se máme na co těšit.