Věta, která často zazní, třeba v éteru. Nebo v pracovní situaci. Nebo někde. Je to v podstatě ageismus zahalený do jakéhosi pláště korektnosti.
Hezky to vystihla paní Paulová v sobotním Star dance. Ráda se na ten pořad dívám, většinou to nijak nekomentuji. Všichni, kdo se pustí do tak náročné aktivity, kterou před tím nedělali, a kterou tanec beze sporu je, mají můj obdiv.
Je to dřina, musí být vždy spojena s určitým nadáním, protože dřevo se fakt krásně tančit nenaučí / vím z vlastní zkušenosti:-)/ A pak nesou svou kůži na trh. A zároveň přinášejí nějakou kultivovanost, něhu, noblesu, tedy věci, kterých je jinak ve veřejném prostoru pomálu.
Pořad, zkopírovaný asi z BBC, se také snaží o průřez věkovými generacemi nebo o co nejpestřejší vzorek společnosti.
Ale jen snažit se většinou moc nestačí. Je to takové baroko pro oko.
A u paní Paulové ten věk pořád zdůrazňovali. Až tak, že to nakonec ventilovala i ona, ač je jinak vnímána jako prvek laskavosti.
A měla setsakramentsky pravdu. Některé poznámky byly podle mě nejen za hranicí vkusu, ale klidně bych je nazvala až šikanou na základě věku. A je jedno, zda šlo o negativní kritiku nebo zda ji poslali dál se slovy, že na ten věk dobrý...
Asi to nemusí být vždy myšleno ve zlém, ale je to docela trefný obraz současnosti.
Panicky se volá po prodloužení věku, kdy se má odcházet do penze, ale od čtyřiceti let jste v podstatě nezaměstnatelní. S argumentem, že jste staří. Ten Vám sice nikdo do očí nesdělí, ale většinou je to tak do očí bijící, že to ani říkat nemusí.
Když zůstanu ve svém, tak o školství také často z médií zní až pejorativní, že sborovny stárnou, jsou jen staří učitelé, to je pro ty naše děti katastrofa....
Když pominu, že moc mladých kantorů není, protože se do školství nehrnou, co asi mají dělat ti staří učitelé, když do důchodu odejít nemohou, pracovat musí, ale společnost na ně hledí jako ty starce, co jsou katastrofou pro děti školou povinné?
A měla pravdu, paní Paulová, když podotkla, že do Madonny, která je paradoxně navíc i mladší, by si nikdo, minimálně ve veřejnoprávním prostoru, takhle zarypovat netroufl.
Tahle země zjevně není pro starý, jak pravý titul jakéhosi amerického filmu.
Ona asi není ani úplně pro mladý, těm to zase sypou z opačného spektra, tak mladý, copak může něco umět, vědět, znát?
Jako by ten život měl smysl jen mezi patnáctým a třicátým rokem.
Dle dávného Lennonova hesla "Nevěř nikomu, komu je nad třicet," je jasné, že nejde o novou věc, vibrace mezi generacemi existovala odjakživa, jen dnešek tomu dává výraznější grády. Místy až urážlivé, řekla bych.
Mně tedy zprávy o stárnoucích sborovnách, kupříkladu, docela urážlivé připadají. Stejně jako fakt, že zkoušet něco nového, pořád poznávat, objevovat, k tomu se vždycky přilepí nějaké to ageistické:
v tomhle věku? Ve vašem věku?
A to nemluvím o situaci poslat někam životopis s datem narození.
Chceme, aby lidé byli aktivní do pozdního věku, aby nezatěžovali zdravotní a sociální systém, ale naladěni na to nejsme. Chovat se neumíme.
Nejsem žádný nekritický obdivovatel západu, ale jsem přesvědčená, že tam by se podobných poznámek ohledně věku taková odvážná tanečnice nedočkala.
Řekla bych, že od revoluce jsme v mnoha směrech ušli kus dobré cesty, udělali mnoho zásadních
a dobrých změn, myšlení se také pozitivně posunulo, ale určité buranství je tady pořád. Je to v nás prostě jako v koze.
Řekněme, že jsme pořád převážně takové to hrubé podhradí, plebejská společnost, která vlastně ani sama pořádně neví, co vůbec chce.
Jsem zvědavá, jestli se to někdy změní.
Jestli tedy vůbec dožiju..:-)
